Podnájem - 2.díl - Esme Ww

25.01.2022 21:23

2. Zúžený výběr

 

Koukal jsem ještě na ta normální, ale drahá ubytování. No, tak to už je fakt určené někomu jinému, než jsme my. To, co jsme o prázdninách vydělali, jsme zase v jejich zbytku utratili. Ta cesta za to ale rozhodně stála. Kdybych teď chtěl po rodičích, aby mi dali na měsíc v podnájmu stejné peníze jako normálně za celý semestr, poslali by mě s rozběhem do háje. Těžko bych si obhájil, proč jsme celé září ignorovali digitální svět a nechali si utéct rozumnější bydlení.

„To chceš vážně bydlet u jehovistů?“ zeptal se mě Radek. „Taky si můžeme koupit stan. Teď jsme spali dokonce pod širákem, stan je proti tomu komfort.“

„A nechávat si tam věci, vařit si večeře a začít psát diplomky? Pak si taky můžeme udělat na kolo nástavec, něco jako trenažér a vyrábět si elektřinu na dobíjení notebooků a varné konvice. Za měsíc bude běžně ráno mrznout.“ Nerozčiloval jsem se moc, věděl jsem, že to byla jen řečnická otázka.

"Já bych zavolal těm Bílým. Stačí jen malinko nažhavit naše dlouhé vedení a sňatku se vyhneme."

"Nebo si naopak díky jeho délce nevšimneš, že ze svatby už nevybruslíš. Ale jo, jdu to zkusit."

Vytáhl jsem mobil a vytočil číslo. "Dobrý den, jsme dva studenti a sháníme ubytování. Aha, před chvílí se nastěhovali. Dva vysocí, krátké tmavé vlasy. Fešáci. Jasně. Tak nic. I tak děkujeme.

Zdá se, že David s Jirkou se budou ženit," otočil jsem se na Radka. „Jdeme ukecat ty sestry,“ rozhodl jsem se. „Jen se musíme vyhnout toxické maskulinitě!“ Zaútočil jsem populární frází. „Podívej se, ani jeden z nás nejsme žádné machistické hovado. Neopíjíme se. Jen občas po zkoušce, ale to už třeba budeme zpátky na kolejích. Neděláme žádné drsné krvavé sporty.“

Radek se podíval na zbytky silničního lišeje, který mu vykukoval zpod šortek. „Tobě přijde cyklistika málo krvavá?“

„K holkám jsme se nikdy nechovali hrubě.“

„No my jsme se k holkám nikdy moc nechovali vůbec.“

„Máme pár spolužaček a k nim jsme se nikdy nechovali hrubě a běžně s nimi komunikujeme.“

„A co kdybysme zkusili ukecat Lenku s Eliškou, aby si to s námi prohodily? I kdybysme platili kolej a jejich podnájem k tomu, tak pořád na tom budeme násobně líp než v nejlevnějším z těch drahých podnájmů.“

„Nadějný pokus, ale obě jsou zadané, Lenčin kluk na kolejích bydlí taky. Těm se tak určitě bude chtít z koleje od veškeré zábavy. Navíc, i kdyby se vzdaly místa na koleji, tak na jejich pozice nepůjdeme my, ale ti z čela seznamu. A jak jsi před chvílí viděl, jsi náhradník s pořadovým číslem 113, já 152.“

„Tady si to na webu chválí nějaká holka, co tam bydlela, že se tam po celou dobu cítila jak v pohádce. Prý neopakovatelná atmosféra, která na vás dýchne z každého koutu.“

„Studovala dějepis nebo rovnou filozofickou fakultu?“

„To se tu nepíše.“

„Tak to bude filda.“

„Pavle, ty se bojíš.“

„Ne, jen hledám alternativu. Tady nás stejně vyhodí.“

„Pojď to zkusit, hledat alternativu budeme až tehdy, když nás vyhodí. Určitě to budou milé postarší dámy. Něco jako ty sestry z Drahé tety a já.“

„Tak to abych šel rovnou vykrást spořitelnu, ne?“

„O co ti jde, chceš radši k Jehovistům nebo k rektorce? Ty jsi to zkoušel před tím, teď jdu zavolat já. Jsem rozhodně milejší a vstřícnější než ty.“

„No jo, náš slušňák to jde zařídit. Nebo že by rovnou slušňačka?“

„Jdi se bodnout.“

Radek se do telefonu kroutil a mazal med kolem sluchátka až jsem zíral, čeho je můj jindy plachý kamarád schopný. Používal fráze jako tíživá situace, nebývalá ochota, přiložení ruky k dílu, tišší, milejší, ba dokonce i poslušnější než většina dnešních děvčat. Jako myšky. A dokonce vytáhl i argument, že oba máme starší sestry, a tudíž nám není ženský svět cizí.

„Tak co?“ zeptal jsem se.

„Za hodinu a půl s námi počítají.“

„Byl jsi dokonalej. Úplně jsem cítil, jak se kolem mě line růžová barva.“

„Ještě nejásej. Batohy si můžeme vzít s sebou, ale než nás ubytují, trvají na pečlivém pohovoru. A na tu růžovou si zvykej, protože pokud budu mít na výběr, růžová bude tvoje, já beru jakoukoliv jinou barvu. Jo a nezněly až tak staře. Tak padesát, a to kdo ví jestli. Ta, co mluvila víc, má podobný hlas jako tvá máma.“

„Radku,“ nadzvednul jsem lehce hlas, „běž se taky bodnout.“

„Měl sis tam zavolat sám. Jsem zvědav, jak se předvedeš na místě.“

„Jasně, promiň, a ještě jednou díky.“