Podnájem - 19.díl - Esme Ww

05.03.2022 14:41

19. Převoz raněné

 

Alžběta si do ucha strčila sluchátko a na první červené vytočila číslo, které měla označené jako Hedvika. „Ahoj Heduš, tady Alžběta. Vzala jsem vaše holky na baseball. Radka a Pavla. Předpokládám, že to jsou ty vaše holky.“ Chvilku bylo ticho. „No jasně, už ti to říkala Sabina. Máme tu malý problém. Radka byla zraněná.“ Opět pomlka. „Do suspenzoru. Je to takové ošemetné. Nechám si ji u sebe přes noc doma. Kdyby něco, je to blíž do nemocnice. Navíc ta vaše lesní cesta v jejím stavu.“ „V autě. Nejsme samy. Až budu sama, zavolám znovu a poptám se tě na podrobnosti vaší dlouhodobé léčby a detailně domluvíme další postup. Měj se a pozdravuj ségru.“

Seděla jsem vzadu jako opařená. Alžběta si mě prohlížela přes zpětné zrcátko. „Asi vám to holky neřekly. Jsme sestřenice. Ale ne opravdové. Z druhého kolena. Babičky byly sestry.“

Ani nevím, jestli i u Alžběty doma jsem měla právo ji pořád oslovovat křestním jménem, ale vzhledem k tom, že to dělala i Sabina, tak jsem se přizpůsobila. Z jejího bytu si nepamatuju skoro nic. Úzkou chodbou jsme pomohli Radce do sprchového koutu a rozloučily se.

„Za chvíli se bude stmívat,“ nadhodila Sabina, když jsme vyšly na ulici. „Holka jako ty by neměla sama chodit za šera městským uličkami a už vůbec ne černým lesem.“

„Prosím tě, vůbec nevypadám jako holka,“ opáčil jsem a pak mi došlo, že jak jsme chvátaly s Radkou do auta, neměly jsme čas se převléknout a obě jsme pořád v desech. Přes můj bez diskuse zvlněný dres jahodové barvy svítí veliký nápis Wild roses. Takže jsem poprvé mezi cizími lidmi za holku. Z pod bílých kalhot prosvítaly černé vykrojené kalhoty a boule vepředu. A do pr… To není dobře. To není vůbec dobře. Tohle opravdu řve. „Sabi, takhle to nejde, neměla bys něco, čím bych zakryla ten předek?“

„To je fakt moc,“ připustila. Zkusíme ještě zazvonit na Alžbětu.

„Sabina, moc se omlouvám, on je ten suspenzor opravdu moc vidět.“ „Aha, je od krve. A neměla bys ty něco jiného? Nějakou svoji? Nemusí to být poslední model.“ „Kolik máš v pase?“ obrátila se na mě. „Tak má osmdesát. Jasně že stačí, když nám to hodíš oknem.“

„Na obleč si to. V podstatě ti to bude ladit.“ 

Podávala mi širokou áčkovou sukni ke kolenům. Potištěnou vzorem kvetoucích růží. Jak jinak. „Tu si vybavuju," připustila jsem. „Občas jsem v ní Alžbětu viděla."

„Aspoň vidíš, že se ti povedlo zapůsobit a nedala ti žádný aušus. Sedí ti? Jak se v ní cítíš?"

„Fajn, je mi příjemná," vyjelo ze mě automaticky a když mi došlo, jak rychle jsem to řekla, zčervenala jsem.

Vypadala, jako že jí to udělalo radost. „Sedni si na lavičku naproti mně. Já jsem si totiž na rozdíl od tebe stihla vzít batůžek s věcmi. Což je další věc, kterou se budeš muset naučit. Dávat si pozor na kabelku či její ekvivalent. Trochu tě přelíčím. V té sukni už nejsi čistě ve sportovním, takže bys měla být adekvátně sladěná. Protože se prostě chceme vyhnout jakémukoliv podezření.“

Přivřela jsem oči a nastavila rty.

„Původně jsem myslela, že tě jen trochu přepudruju,“ rozesmála se. Trochu zklamaně jsem se odtáhla. „Neboj, ty parádnice.“ Decentní rtěnka, make-up a náznak stínů. Přemýšlím, jestli jsem někdy cítil její dech víc zblízka. Kdybych ještě měla nějaké chloupky na těle, naježily by se. „Jsi si ale vědomá, že teď se musím v rychlosti upravit i já, abych vedle tebe nebyla z šmudlu. Když už mi sukni zamazala tvá povedená kamarádka a já musím jít jen ve sportovních kalhotách.“

Provedla pár rutinních tahů a posadila se vedle mě. Vytáhla z kapsy mobil. „Ne, prosím,“ pochopila jsem kam míří.

„Takže já tě zachráním před tím idiotem a teď tě upravím tak, abys nepozorovaná mohla projít celým městem a ty nejsi ochotná se ani usmát do toho blbého telefonu. Tak fajn, udělala jsem víc, než jsem musela, tak na tebe kašlu a jdu na kolej. Sama. Přeju ti hezký zbytek večera. A kdyby ses bál jít domů sám, tak o dvě ulice dál je gay klub, můžeš se tam zeptat, jestli by tě někdo nedoprovodil přes temný les.“ Zvedla se z lavičky a rázně vykročila.

Věděla jsem, doufala jsem, že je to hra. Jenže ta hra má jasná pravidla i pro mě. Určitě v tom hrály roli čaje, likéry, výchova a bůhví co ještě od sester Suchých, ale tuhle holku si prostě nesmím nechat utéct. A je úplně jedno, jestli bych si to nikdy neodpustil nebo neodpustila. „Sabino,“ vystartovala jsem za ní, ale ona ani nezpomalila. „Sabčo, Sabi, Sabinko!“

„Sabinka už je moc.“

„Myslíš, že by byla lepší fotka obličejů nebo celých postav?“

„Jsem přesvědčená, že si zasloužím obojí.“ Opřela jsem si hlavu o tu její a úlevně se usmála. Na záběrech bylo poznat, že mám v koutech očí slzičky.

„A teď si tě vyfotím celou, pusinko.“ Zapózovala jsem prvně jen tak, pak opřená o lampu. Teď se Pavla uvnitř cítila uvolněná a šťastná. Nic neřešila. „A ještě bych chtěla záběr, kde budeme obě celé. Mohla bys prosím poprosit támhle tu paní, aby nás vyfotila?“ V tu chvíli dostala Pavla palicí po hlavě a spícímu Pavlovi právě zatroubil u hlavy ropný tanker. „A jestli se na to nezmůžeš, tak si okamžitě za tímhle křovím stáhneš kalhoty, které teď stejně k ničemu nepotřebuješ a tu paní poprosím já.“

Kdybych před tou ženskou hrála hluchoněmou, třeba by mě to prošlo. „Tady se nám někdo stydí, co,“ šeptla mi do ucha. „Až budeme samy v lese, řekneš mi, jak moc ses styděla a co všechno se ti při tom honilo hlavou. Běž si sundat ty kalhoty, když se bojíš mluvit.“

Nakonec to byla docela hezká fotka. Sabina si mé kalhoty složila do batůžku a zbytek cesty jsem šla téměř naostro, když nepočítám titěrné kalhoty. Mám ráda, když mi pod sukní pofukuje vítr.