Podnájem - 18.díl - Esme Ww

04.03.2022 00:36

18. Baseballový trénink

 

Čůrám už jen v sedě. Jak nedosáhnu dovnitř do klícky, tak se mi špatně koordinuje proud. Jenže ve čtvrtek se nám protáhla přednáška před obědem, v menze byla fronta, a tak na cvičení z elektroniky jsme téměř dobíhali. Vede ho docent Jeřábek, což je protivný pedant, který se mi v červnu u státnic dost vrtal v bakalářce, takže jsem nakonec byl rád za dvojku. Nesnáší, když někdo dorazí později než on a stejně tak, když se žáci během hodiny courají. Zaběhl jsem na záchod, ale obě kabinky byly zamčené. U mušlí bylo volno. Nedalo se nic dělat vytáhl jsem svou ozdobu a spustil špatně koordinovaný proud. V tu chvíli se rozrazily dveře a vedle mě si stoupnul Evžen. Ze všech možných spolužáků zrovna tenhle kretén. Chvíli se nedělo nic. Pak jsem periferním viděním zahlédl, jak svýma očima přejel ze své mušle na tu moji. Rychle jsem odklepal poslední kapičky a rukou s nehty nalakovanými tělovou nicméně lesklou barvou si nacpal klícku do kalhot.

Přesto už bylo pozdě. „Co to tam Fuchsi máš?“ zeptal se pobaveně.

„Nic, co by tě muselo zajímat,“ spěšně jsem se umyl a vypadl na chodbu.

„Hej! Fuchsi, řekni mi, co to máš na péru.“

„Co je ti po tom?“ odsekl jsem. Tak jako tak jsem byl ve velkém průseru, ze kterého už nepůjde vybruslit beze ztrát.

„Co by tam měl,“ z poza rohu za mými zády vyšla Sabina. „Suspenzor tam má. Odpoledne jde s námi hrát baseball, a tak si na něj zvyká.“ Zastavila se u mě, dala mně pusu a chytla mě za ruku. „Za minutu nám začíná Jeřábek. Tak honem, ať nepřijdeme pozdě,“ odvlekla mě zpátky za roh a k učebně.

Dala mi pusu! Sabina mi dala pusu! Do Prčic! Taková hezká holka mi dá pusu a já mám na sobě tu debilní nachově bramboříkovou věc.

„Máš štěstí, že to byl Evžen. Milana bysme se tak rychle nezbavili. Je ti doufám jasné, že se z toho nevykroutíš a po cvičení z elektroniky musíš s námi na baseball. Zavolám Suchým, domluvím ti pozdní příchod. Domluvím vám to oběma. Jo a po baseballu mi musíš ukázat ten suspenzor. Když ho mohl vidět Evžen, chci ho vidět taky.“

Sakra, možná mi dala pusu právě proto, že ho mám na sobě. A ukázalo se, že tahle myšlenka rozhodně není oblasti kolem bramboříku lhostejná.

Nepamatuju si vůbec nic, o čem ten protivnej dědek celou hodinu a půl vyprávěl. Doufám, že mě během té doby nevyvolal, protože já o tom nevím.

„Nemusíte se vůbec ničeho bát,“ uklidňovala nás Sabina cestou. „Je nás šestnáct i s trenérkou, která s námi musí hrát tréninkové zápasy a pořád nás je málo. Potřebujeme, aby nás bylo alespoň osmnáct. Takže když vás dva dovedu, všechny holky budou nadšené. Zápasy vás zatím asi hrát nenechají, ale na tréninkový zápas, když budete každý v jiném týmu to rozhodně vadit nebude.“

Trochu jsem se pozastavil nad slovem zatím, ale neměl jsem šanci se zeptat.

„Žádné z nich nebude vadit, že jsem vás dva dovedla do holčičího družstva. Vám doufám taky ne. Myslím, že bez problémů zapadnete.“

„Nestěžuj si,“ proletělo mi hlavou, „zachránila tě před tím kreténem. Co bys normálně dal za dvě hodiny sportu se samými holkami.“

„Spousta lidí v Čechách se pořád drží myšlenky, že baseball je jen pro kluky, že holky mají softball. Což je mezi námi pěkná blbost. Softball je maximálně pro děti, rozhodně ne pro velké holky. To víte, že už máme i nároďák? Dokonce máme i medaili z mistrovství Evropy. Tak dobrá asi nikdy nebudu, ale třeba se tam někdo od nás z týmu časem dostane.“

Došly jsme až k baseballovému hřišti, které bylo na louce kousek za kolejemi. „Abyste neřekli, tak vám dám klíček od šatny hostů, ať máte soukromí. Dresy na převlečení najdete na stole. Budete hrát proti sobě, ať není žádný z týmů ve výhodě.“

Spíš v nevýhodě, hrál jsem to párkrát na gymplu v tělocviku a rozhodně jsem v tom nevynikal. Na stole ležely dvoje čistě bílé tříčtvrteční kalhoty na pásek, které nám docela padly. A dva dresy jeden měl převážně lasturovou barvu, druhý byl jahodový. Ano, jasně jahodový o záměně s malinovou nemůže být řeč. „No jen si ho vezmi,“ vybídl mě Radek. „Kdyby ses tenkrát nespletl, nechodili bysme tu teď s tou ozdobou v kalhotách. Bude tu šestnáct hezkých holek a my budeme vypadat takhle. Konečně jsem se mohl s nějakou pořádně seznámit. Co jsem komu udělal!“

Natáhl jsem na sebe dres. Na rukávech měl stylizované šípkové růže a přes prsa veliký nápis Wild roses. Dres byl tak o půl velikosti menší, než by se mi hodil, tudíž ten text byl mnohem napnutější, než jsem doufal. Radek ve své lasturové růžové působil ještě sladčeji, takže nakonec jsem to s tou jahodou ještě vyhrál. Narazili jsme si barevně sladěné kšiltovky co nejvíce do čela a vylezli na hřiště.

Čekalo na nás patnáct mladých holek oblečených stejně jako my. Většina z nich měla pod kalhotami dámský suspenzor, takže s naším hrbem v rozkroku jsme až tak nevyčnívali a nejspíš i díky tomu nám ty kalhoty seděly. A pak tam stála taky trenérka. Měla stejnou barvu dresu jako já, takže dnes to bude má spoluhráčka. Ve sportovním vypadala rozhodně míň upjatě, a i o něco pohledněji něž ji člověk zná z univerzitního prostředí. Nečekal bych, že se zajímá o sport, vždyť je to čistokrevná humanita. Socioložka. Genderové studie. Z druhého pohledu, kde jinde jí čekat než u sportu, který byl donedávna brán jako čistě mužská záležitost. Paní docentka Králíková. Rektorka.

„No, nečekala bych, že Sabina dovede zrovna vás, ale na druhou stranu proč ne. Ale počítejte s tím, že jsme ryze ženský tým, takže po dobu rozcvičky i tréninkového zápasu se k vám budu chovat stejně jako k ostatním děvčatům. Doufám, že s tím nemáte problém?“ Nadzvedla obočí a čekala až odpovíme.

„To je v pořádku,“ přeskočit zpátky do holčičího módu mi nedělalo absolutně žádný problém. „Můžete mi klidně říkat Pavlo a má kamarádka je Radka.“ Pavla opět převzala vládu nad mým tělem a já jí nedokázala zabránit, aby neudělala alespoň malé pukrle. Na tváři rektorky jsem zachytila letmý úsměv.

„Dobrá, zahájíme sérií strečových cviků. Nezapomeňte, že baseball je komplexní sport a musíte mít připravené svaly v celém těle,“ nabádala nás.

Po chvilce usoudila, že sama už je protažená dost a začala kontrolovat nás i ostatní děvčata, jestli potřebné cviky nešidíme, nebo je sice neděláme se zaujetím, ale špatně. Když došla k nám, zrovna jsme měly v obou rukách pálku a pomalu se s ní zakláněly. Poprvé jsem zažila pocit, když se mi někdo nevydržel dívat do očí a sjel pohledem na hrudník. Zjevně i ona byla zaskočená tím co vidí a hledala ta správná slova. „Koukám, že jste svou snahu o začlenění do dívčího kolektivu vzaly opravdu vážně.“

„Snažíme se zapadnout,“ vyšla ze mě minuty připravovaná odpověď. „Měly jsme společnou havárii na kolech,“ dodala jsem po chvilce, abych jí vysvobodila z rozpaků. „Proto ten nateklý hrudník.“

Bylo vidět, jak rektorce v hlavě běží kolečka na plný výkon. Pak jako by to uvnitř její lebky zacinkalo a zeptala se. „Vy jste letos asi nedostaly kolej, že?“ Přímým zásahem se jí podařilo přehodit rozpaky zpět na naši stranu. „A tady na hřišti se všichni oslovujeme křestním jménem. Jsem Alžběta.“

Holky hrály docela dobře, většina z nich lépe než my dvě. Cvičný zápas se hrál jen na osm směn. Pro ostatní to byl druhý trénink po prázdninách, pro nás dvě první tak po pěti letech. I tak bylo reálné, že nás ze hřiště dřív vyžene tma. Na pálce a hlavně na nadhozu jsme občas předváděly lehce komický výkon, naštěstí v poli to až taková marnost nebyla. Přeci jen v nás je pořád o něco víc testosteronu než v ostatních holkách, takže co nám chybí na zručnosti a herních automatizmech jsme dokázaly kompenzovat silově a rychlostně.

V páté směně jsem hájila před Sabinou druhou metu. V pohodě jsem ji mohla vyautovat, ale když jsem viděla její podrážky, jak letí proti metě a mému kotníku, uskočila jsem a nestihla se jí včas dotknout. Omluvně jsem se ohlédla po spoluhráčkách. „Přeci tu nechceš být za nejvíc cukrovou panenku, Pavluško,“ dobírala si mě. „Kterákoliv jiná holka by mně ty nohy přejela tak, že bych si to propříště rozmyslela.“

„Mně se tvé nohy zdají hezčí bez šrámů,“ přiznala jsem popravdě.

„A své nohy máš taky radši bez šrámů, co?“ Ryla si vesele dál, ale neznělo to ani trochu nepřátelsky. Díky další dvěma povedeným odpalům jejího mužstva se jí podařilo doběhnout až na domácí metu a získat bod. Vím, že se to stává běžně, ale i tak jsem se vůči svým spoluhráčkám cítila provinile a po zbytek hry se to snažila napravit.

V sedmé směně jsme se potkaly na nadhozu. Sabina nadhazovala a já byla na pálce. První dva nadhozy jsem trestuhodně promáchla. „No jo, to jsou ty cyklistky,“ dobírala si mě, „slabé ruce, zato velká prdel.“

Byla jsem zticha, napřáhla a vyčkala na její nadhoz. Rychle propočítat dráhu letu míčku, sílu a směr švihu a zbytek jako by za mě dělal nějaký automatizovaný systém. Míček opustil mou pálku a pod ideálním úhlem čtyřiceti pěti stupňů mířil k nebi a pak balistickou křivkou daleko za konec hřiště. Homerun. Políbila jsem konec pálky a mrkla na zklamanou Sabinu. „Když to stihneš zavčas propočítat, síla není to nejdůležitější.“ V klidu jsem oběhla všechny mety a postupně si plácla se spoluhráčkami. I s Alžbětou, která se na mě povzbudivě usmívala. Srovnala jsem na 4:4.

Pár minut po mě šla na odpal právě Alžběta. Radka nadhazovala. Moje a její nadhozy byly nevyzpytatelné. Většinou to byla čirá hrůza, ale výjimečně se nám povedlo něco geniálního. Její druhý nadhoz na Alžbětu patřil do té první skupiny. Alžběta ho zasáhla spodním okrajem pálky, takže míček zamířil přímo před ní a k zemi. Na půl cestě k Radce se odrazil od země a potom si to nasměroval naprosto přesně.

Zažít bych to nechtěla. A už vůbec bych to zažít nechtěl. Ozval se zvuk praskajícího plastu a Radka pak vykřikla hlasem tak vysokým, že by to dokázala jen málokterá jiná žena na hřišti. Alžběta zahodila pálku a gazelím krokem doběhla k Radce, která se svíjela na zemi a nepřestávala vydávat tóny na pokraji ultrazvuku.

Všechny jsme se k ní rozběhly. „Běžte pryč, zůstane tu jen Pavla. Pokud budeme ještě někoho potřebovat, řeknu si.“

Radka se konečně přestala točit. Alžběta jí jednou rukou chytila za ruku a druhou jí hladila po vlasech. „To přejde,“ chlácholila jí, „Už jsem to viděla u spousty holek. Vím, že to bolí, ale kdybys tam neměla ten suspenzor, bylo by to mnohem horší. Budeš trochu poškrábaná, ale neboj, než se vdáš, bude to dávno zahojené. Pavla ti teď opatrně sundá kalhoty a poskytneme ti první pomoc.“

Povolila jsem pásek na kalhotách, rozepla zip a skutečně jemně ty kalhoty sundala. Na Pikantním gaspachu byl rozběhlý veliký pavouk, z pod jehož těla čas od času odkápla kapička krve.

„Sabino,“ obrátila se na ní Alžběta. „Dones mi kabelku.“

Krátce se v ní prohrábla a vylovila malý klíček. „Znám ty zámečky,“ oznámila mi s naprostou samozřejmostí. Mám od nich univerzální klíček. Krátce na to byla Radka úplně osvobozená.

Na podbřišku měla otisknutý výrazný půlkruh a na přerostlém poštěváčku a vyhřezlé děloze několik škrábanců. „Měla jsi docela štěstí. Na funkci to nebude mít vliv. Ale přesto bys dnes měla být v naprostém klidu. Vezmu si tě domů na pozorování.“ Radka, bělejší než naše kalhoty, jí znovu křečovitě svírala ruku a přikývla.

„Nahá jít nemůžeš a cpát se do kalhot nepřipadá v úvahu. Sabino, ty jsi přišla v sukni v pase na gumu. Půjč ji jí prosím. Až bude Radka v pohodě, tak ti ji vypere, vyžehlí a vrátí.“

Radka se s menšími obtížemi nasoukala do sukně. Přistihla jsem se, že jí závidím, že má na sobě něco ze Sabininých věcí dřív než já. Pomohla jsem jí postavit se, ale nohy měla pořád hodně rosolovité.

„Vy dvě,“ oslovila Alžběta Sabinu a mě, „podepřete ji a pomozte jí do auta. Já couvnu až ke kraji hřiště.“

Opatrně jsme Radku posadily na zadní sedadlo. „Pojedete se mnou a pomůžete mi s ní domů,“ oznámila nám Alžběta. Pak se otočila na zbytek Divokých růží. „Vando,“ vybrala si nakonec, „dnešní trénink končí a když pominu ten malý incident na konci, tak si myslím, že se vydařil. Doufám, že se příště sejdeme zase v plném počtu, včetně dnešních nových posil. Jsi nejzodpovědnější, takže až se všechny vysprchujete a převléknete, tak to zamkneš a klíč mi doneseš zítra dopoledne na rektorát.“

„Spolehni se, Alžběto.“

„A na konci tréninku si ještě zakřičíme. Protože jsme sice růže, ale pěkně divoké.“

Nerozuměla jsem všem slovům, ale taky jsem si zaječela.

 

Poznámka autorky: V životě jsem baseball nehrála, a pokud je mezi vámi nějaká nadšená baseballistka, a já jsem baseball příliš zprznila, tak se jí upřímně omlouvám. Něco jsem si snažila vygooglit, pak už mám v hlavě jen záběry z filmu Bláznivá střela („Ten rozhodčí zachránil královně život!“) a tam si nejsem jistá, jestli mi to v pravidlech pomohlo či naopak. :-) Prostě jsem potřebovala zvolit kolektivní sport, kde se používají suspenzory a pak už mě napadl jen lední hokej, který se mi sem nehodil.