Podnájem - 17.díl - Esme Ww

27.02.2022 13:38

17. Druhý školní týden

 

Ráno, když jsme se oblékaly, jsem si všimla, že Radka má úplně stejný obvaz na úplně stejném místě jako já. „Zvláštní," pomyslela jsem si, „uhodila se přeci jinam než já." Přesto by se dalo říci, že naše otoky mají téměř stejný tvar. Tvar, který jsem vždycky ráda okukovala na standardních ženách. Lákalo mě podívat se pod ten obvaz, ale ani jeho kraj nešel odchlípnout. Líbilo se mi cítit se víc žensky, ale tam uvnitř něco hodně nechtělo, aby se mi to líbilo a naznačovalo mi, že za hodinu a půl budu mezi spolužáky a nechci, aby jim na mně přišlo něco divně. A tenhle stav musí vydržet dva roky, což si vůbec nedokážu představit.

Po snídani jsme došly do převlékacího domečku. „Nemáme tu klíče ke klícce,“ všimla si jako první Radka.

„Zato tu máme nové kalhotky,“ vzala jsem do ruky skromný kousek látky. Byly zjevně pánského nebo přinejmenším androgynního střihu, ale zato červené a celé v krajce. Kdyby to byla alespoň černá, to by tak neřvalo.

„Neměla bych se vrátit?“ Zeptala se nejistě Radka. „Že nám sem zapomněly dát klíčky. Toho, že ho máme zamčeného v neforemné kleci si přeci každý musí všimnout. Já nechci!“ Téměř se zhroutila. Zaskočilo mě to. Až do této chvíle mi přišlo, že to snáší lépe než já.

„Tak si o ten klíč běž říct,“ navrhla jsem čistě formálně a pokoušela se upravit krajku tak, aby v pase nebyla vidět, ale zároveň už vůbec nešlo zahlédnout nic z nachově bramboříkové barvy. Když jsem byla konečně spokojená, ozvalo se od vrat ostré dvojí zaštěkání a Radčin hysterický pláč. Jen v kalhotkách a pořád ještě v dámské halence jsem vyběhla z boudy a uviděla Radku, jak sedí na bobku asi metr od vrat a nevěřícně zírá na hřbet pravé ruky. Rozinka se Sultánkou na nás ječely, jak kdyby měly pohraničářský výcvik.

„Ona mě škrábla.“ Ještěže se do školy nelíčíme, protože jinak by Radka z fleku mohla natáčet Jokera. „Kdybych včas neucukla,“ ukousla by mi ruku. „Co se to s nimi stalo, vždyť ještě před pěti minutami jsem ji drbala za ušima.“

Přidřepla jsem si vedle ní a objala ji. „Protože všechno tu má svá jasná pravidla. My i ty vlčačky jedeme podle pevně nastavených kolejí. Ty jsi je zkusila porušit. Jejich úkol je nám v tom zabránit, jasný?“ Pořád se třásla, ale přikývla. „Ukaž mi tu ruku.“ Ruka, stejně jako zbytek Radky byl bílý šokem, ale fyzický šrám nestál za řeč. „Dám ti tam náplast a bude to dobrý. Z nás dvou jsem vždycky byla za zdravotnici. Pojď, teď si stoupneme, půjdeme se převléct. A pak mi ukážeš toho Radka, který ujel sedřený na kole za čtrnáct dní dva tisíce kilometrů. Chytni se mě za ruku a vstávej.“

Vytáhla jsem ji na nohy. „Lepší?“ zeptala jsem se. Stála proti mně, přerostlé vlasy se jí lepily na zpocený a ubrečený obličej. Udělala krok a vrhla se mně kolem krku. „Pavlo, já to nedávám. Na jednu stranu se mi všechny ty krajky, rozšířené vnímání a růžové hry strašně líbí, přijde mi to jako věc, na kterou jsem celých 22 let čekala, než mě s ní někdo osloví, ale na druhou stranu se toho děsím. Zažila jsem spoustu věcí, studuju obor, který má velkou perspektivu, a jsem v něm opravdu dobrá. Ale teď mám místy pocit, jako že to je naprostý blábol odtržený od reality, postrádající opravdové lidské city. Bojím se toho, že jestli si někdo všimne, že jsme najednou jiné, budeme lidem pro smích. Nevím, co bude dál a ani nevím, co dělat dál.“

Jak vzlykala, tak jí nadskakoval hrudník a naše otoky se o sebe třely. Byl to o hodně jiný pocit, než když jsme se před dvanácti dny vítězně objaly na vrcholku kostkové silničky na Edelweißspitze. „Ne, to nejde,“ došlo mi velice rychle. „Je to až moc divné.“ Citlivě jsem se vymanila z Radčina objetí.

Zkusila se znovu přiblížit. „Ještěže tu jsi se mnou. Jsi taková klidná, až sebejistá. Vůbec nevím, co bych tu dělala sama.“

Klidná a sebejistá, to jsem celá já. „V první řadě se pojď napít. Možná ti to zní divně, ale ten čaj tě uklidní. A pak si projdeme naše dnešní oblečení a až se do něj nasoukáme, budeme zase Radek a Pavel. Kamarádi, spolužáci. Jasný?“ Přikývla a napila se.

Kalhoty naštěstí měly střih natolik šikovný, že kdybych o klíckách nevěděla, nikdy by mě nenapadlo je hledat. Jen zapínání měly na druhé straně, než jsem byla zvyklá. Ale alespoň byly tmavě šedivé. Tričko sice bylo více vypasované, ale barevně nic proti ničemu. Jo, tak jsme zase Pavel s Radkem a hurá jde se do školy.

U potůčku si ještě Radek opláchnul obličej a na první přednášku jsme dorazili jen o čtvrt hodiny pozdě. Vrhli jsme omluvný pohled na přednášejícího a sedli si vedle Sabiny, která nám držela místo.

Až do čtvrtka se v hájovně ani ve škole neudálo nic převratného. Klícku jsem neměla dole ani na pár sekund, takže kdykoliv mi hlavou proletěla nějaká podnětná myšlenka, rychle jsem zjistila, že to je nepatřičná myšlenka a já musím být hodná holka. Každý večer si dle pokynů Paní Hedviky opatrně masíruju hrudník. Přes obvaz. Nedává mi to moc smysl, ale věřím tomu, že ona ví, proč to mám dělat.

Vyzkoušela jsem si, že když si dám na rameni špagetová ramínka obvazu a košilky na centimetr od sebe, tak to působí dojmem, jako bych tam měla okraje ramínek pánského tílka. Otoky nesplaskávají. Nebo tak napůl. Místa, do kterých jsem se narazila hrají všemi barvami, ale jinak už v ničem nepřekážejí. Jediná nateklá místa zůstávají pod obvazem. Paní Hedvika říkala, že do sebe stáhnou všechny naběhlá místa ze širokého okolí, ale myslela jsem, že až je tam stáhnou, tak je ve druhém kroku vstřebají. K tomu zatím nedochází. Dokonce se mi stává, že když popoběhnu, nebo udělám nějaký jiný prudší pohyb, tak se mi obsah obvazu rozvlní. Abyste mi rozuměli, já si úplně nestěžuju. Když jsem sama, nebo když jsem někde v hájovně nebo jejím okolí, přijde mi to příjemné. K tomu oblečení i stylu života to patří a snad bych si i přála ještě více natéct. Jenže pak vyrazím do školy, obléknu si řekněme genderově neutrální oblečení a vevnitř probíhá souboj se strachem a nekomfortním pocitem. Ideální by bylo, kdybych si ty otoky mohla taky odložit v šatně. Přistihla jsem se, že chodím automaticky nahrbená. To bych kvůli zádům neměla, ale když jsem se napřímila a viděla v zrcadle, okamžitě jsem se vrátila do mnohem výraznějšího VDT než před tím.

A do toho se snažím být oporou Radce, která je zdá se citlivější než já. Ve středu jsme dostaly výrazně světlejší kalhoty a to jí dorazilo. Mnohem hůř se nám skrývá, co je pod nimi schované, ale zatím se nám to snad daří. Domů, ano o hájovně už tak nějak automaticky uvažuju jako o domově, se těším mnohem víc jak do školy. Tam je pro mě jediné lákadlo Sabina. Přednášky i cvičení mi přijdou mnohem nudnější než za dob bakalářského studia. Sama nevím proč. Máme pár nových přednášejících, ale i u těch, co nám zůstali si pamatuju, že mě dřív dokázali snadno vtáhnout do problematiky. Teď jejich hodiny téměř prospím. K tomu všemu docent Hrubý, u kterého jsem dělala bakalářskou práci a chtěla jsem u něj dělat i diplomku, se odstěhoval do Prahy.

Čím dál častěji se ptám, co na té fakultě vlastně dělám. Jasně škola hlásá politiku otevřenosti, máme univerzitní psycholožku, dokonce i rektorka hlásí filozofii toho, že každý student se k ní může objednat a probrat s ní své problémy ve studiu i v životě. Je to socioložka a myslím si o ní, že všechny takové studenty jednoho dne použije v některé ze svých vědeckých prací. To už je opravdu záchranná brzda pro případ stavu nejvyšší nouze.

V úterý jsme se s Radkou učily nanášet oční stíny. Jsem spíš sportovní typ, takže jsem si říkala, že prostě udělám dvě šmouhy a jdu. Jenže když jsem si sedla před zrcadlo, odklopila víčko od stínů, něco mě přimělo si ke stínům čichnout. A v tu chvíli jsem byla ztracená. Jasně, běžné holky se ke stejným výsledkům jako já teď dopracují tak o pět, sedm let dřív, ale jo Pavlo, není to marné, jsi docela kočka.

Ve středu nám sestry vyhlásili soutěž v líčení o ceny. Snažila jsem se, jenže Radka je jemnější typ a po zásluze vyhrála. Ale i já jsem byla pochválena a dostala vlastní sadu očních stínů. Radka otevřela krabičku s první cenou a v ní byly náušnice. Opravdické na dírky. Byly to jen prosté tenké stříbrné kroužky. V průměru měly pět centimetrů a rozhodně nešly považovat za unisexové. Radka měla slzy na krajíčku. Dojetím. V tu chvíli se vůbec nebála toho, že už brzy vyjde mezi lidi s propíchnutýma ušima. A já se jen mohla dohadovat, kdy dojde řada na mě. Růžová atmosféra domu, podpořená skvělým čajem a pokud si to zasloužíme, tak i likérem nás zcela pohlcovala. Mimo hájovnu se nám zatím daří držet mužskou roli, ale den ode dne je to těžší a často si říkám, proč to vlastně dělám. Ani ve snu by mě nenapadlo, kam se člověk dokáže posunout za deset dní.

K žádným intimnostem nedocházelo a obě sestry zůstávaly v rolích ctihodných dam ze secesních dob.