Podnájem - 15.díl - Esme Ww

25.02.2022 07:01

15. Na ošetřovně

 

Večeři jsem dělala napůl s Paní Hedvikou. Chtěla ji uvařit sama abych se šetřila po zranění. Zas tak velké zranění nemám. Když si vzpomenu na lišej přes půl těla, který jsme s Radkou obě chytily před třemi týdny na jihu Bulharska, tak mi prostě teď nic není. Nebudu si tu hrát na holčičku. Zahlédla jsem se v zrcadle. V domáckém oblečení. Široká kolová sukně barvy terakoty, světle lososová halenka s nabíranými rukávy, šátek ve stejné úpravě jako na výletě, náušnice na svém místě, tmavě tělová rtěnka. Zkusmo jsem do zrcadla našpulila rty. No tedy dobrá. Tak si aspoň nebudu hrát na rozmazlenou křehotinku.

Ona ani ta večeře pro křehotinku nebyla. Panenka z divočáka s liškovou omáčkou a opečeným bramborem a domácím rybízovým vínem by byla dostatečnou odměnou i po výrazně delší vyjížďce. Dvě partie rozesa jsme si daly jen tak, bez motivační sázky. Čistě pro udržení růžové mysli. Skončila jsem dvakrát třetí.

„Pavlo,“ oslovila mě Paní Hedvika, když jsem sklízela ze stolu. „Až se vysprchujete, zajděte do mé ložnice. Mám tam masážní stůl a trochu lékařského zázemí. Chci si vás ještě jednou pořádně prohlédnout, abych něco nezanedbala.“

Pečlivě jsem se vymydlila, přejela žiletkou celé tělo a jen v županu zaťukala na dveře její ložnice. „Pojďte dál, jste očekávaná,“ vybídla mě Paní Hedvika. Přední část její ložnice působila trochu jako menší venkovská ordinace před padesáti lety. Ordinace gynekoložky. Ne, zatím nemám svého gynekologa, ani jsem na žádné kontrole nebyla. Ale pokud by to vyšetřovací křeslo bylo určené na jiné účely, tak má ty opěrky na ruce sakra daleko za tělem. „Odložte si prosím za paravánem,“ vyzvala mě.

„Myslíte tu halenku?“

„Ne, myslím tím úplně všechno. Kromě naraženého hrudníku jste si stěžovala i na naražený rozkrok. Takže vás musím zkontrolovat komplet.“

Trochu mi nedávalo smysl, proč se mám převléct za paravánem, když tu kromě nás dvou nikdo jiný není. Asi kvůli tomu věšáku. 

Vyšla jsem zpoza paravánu a projela mnou vlna studu a strachu. Paní Hedvika byla oblečená v upnutých bílých lakovaných šatech a tělových punčocháčích. Vlasy stažené do vysokého culíku. Slušelo jí to, moc jí to slušelo. Projela mnou i jiná vlna a byla jsem vděčná svému poslednímu kousku oblečení, klícce, že ta vlna nebyla na první pohled tak moc vidět. Po tom všem stylizování do historie mi to vyrazilo dech.

Nejspíš i tak na mně bylo vidět úplně všechno. „Z pohledu vyšetřujícího zdravotníka to je naprosto ideální oblečení. Praktické. Snadno omyvatelné od všech tělesných tekutin. Máte k tomu nějaké otázky?“ Naprázdno jsem polkla. „Pokud ne, posaďte se prosím do vyšetřovacího křesla.“

Usadila jsem se s naprostou samozřejmostí, jako bych měla nějaké rizikové povolání a gynekologická prohlídka pro mě byla každoměsíční rutina.

Paní Hedvika ke mně přistoupila a zlehka mě pohladila po vnitřních stranách stehen. „Nohy jsou na pohmat v pořádku,“ oznámila mi. „Obávám se,“ pokračovala zvýšeným hlasem, „že čistě pro účely dnešního vyšetření vám budu na chvíli muset sundat dárek od víly Chlupničky.“ Klíček zarachotil v zámečku a téměř obratem bylo jasné, že v nejbližších minutách klícka nepůjde vrátit zpět.

„No ale tohle by se víle Chlupničce určitě nelíbilo.“ Paní Hedvika rozhořčeně kroutila hlavou. „Dorůstají vám tam chloupky. Budete muset chodit dvakrát týdně ke mně na kontrolu abych vás udržela v akceptovatelném stavu.“ Nastříkala mě pěnou na holení a po několika rutinních tazích jsem byla znovu naprostým holátkem.

„Tak teď tam snad něco konečně uvidím,“ mumlala si pro sebe, „no, koukám, že máte hematomy jak nárazem o klícku, tak v tříslech. Kdybyste se na chvíli uklidnila,“ nadhodila lehce vyčítavým tónem, „tak bych se ráda podívala i na váš podbřišek.“

To asi nepůjde. Stydím se moc, ale ne tak moc, aby mi mohla v klidu prohlédnout podbřišek a vrchní stranu poštěváčku. „No myslím, že i tady nějaké menší poranění najdeme. Nejdříve vás pěkně přetřu léčivou mastí. Nelekněte se, bude to studit.“ Kousala jsem se do rtu, ale kvůli chladu to nebylo. „A jakmile ta mast zaschne, tak na ta místa nasadíme elektroléčbu.“ Na chvilku se mi ztratila pod vyšetřovacím křeslem a když se znovu objevila, třímala v jedné ruce pět elektrod s nalepovací koncovkou o velikosti přibližně pětikoruny. Po dvou je přilepila do každého třísla, poslední mi upevnila do podbřišku, těsně nad kořen poštěváčku. Přišla k mému levému boku a zpod vyšetřovacího křesla vytáhla konec pružného širokého řemenu s přezkou. Obešla mne o 180 stupňů, vytáhla druhý konec řemenu a oba konce spojila dohromady. Téměř mě to netlačilo. Jen jsem se prostě v pase nemohla pohnout. Zatímco jsem zkoumala, jak moc pevné je mé nové pouto a rozhodovala se, zda mám panikařit nebo ne, obešla Paní Hedvika opěrky pro nohy a stejně pečlivě znehybnila má lýtka.

„Znehybnění. To je pro úspěšnost léčby naprosto klíčová věc. Kdybyste se špatně pohnula, mohla by celá procedura přijít vniveč.“ Znovu se sehnula a vytáhla pružnou rourku napojenou na odvodní hadičku. Usmála se a natáhla mi ji na celý poštěváček. „Na tohle se nesmí v žádném případě zapomenout. Netlačí to?“ Zeptala se starostlivě.

Zaslechla jsem cvaknutí přepínače a ucítila slabé mravenčení.

„Tak slečno Fuchsová,“ zaskočilo mě, že snad poprvé od pondělka použila moje příjmení. „Teď si ještě prohlédneme váš hrudník. Ten mi dělá větší starosti. Jeden krém použijeme na bezprostřední okolí těch ranek. Tím se ošetří samotná kůže. Ten se vstřebá v podstatě okamžitě, vidíte?“ Přikývla jsem. „Jiným krémem musíme ošetřit hrudník celkově proti otoku. Jeho aplikace trvá výrazně déle. Až deset minut. Ale nemusíte se bát, není to nepříjemné. Na oba prostředníčky a ukazováčky si nabrala silnou vrstvu velmi slabě růžového krému a otřela mi je o zduřelé bradavky. Sykla jsem, ale udržela se. Obešla vyšetřovací křeslo, naklonila se přes mou hlavu. Obě dlaně položila na můj hrudník a krouživými pohyby mi roztírala krém. Ze spodu jsem se dívala do autoritativního obličeje Paní Hedviky a pramen vlasů z jejího culíku mi padal skoro až do očí. Ne, tomuhle už nemůžu dlouho odolávat. Rychle jsem sklopila pohled a všimla si, jak si její ruce hrají s mým zjevně zduřelým hrudníkem. Nevydržela jsem a do rourky vystřelila svou první dávku. Zlehka se usmála a nijak to nekomentovala.

Po pěti minutách sáhla do krabičky pro další dávku krému a otřela ho do oblasti mých bradavek, která byla určitě naběhlejší než před pěti minutami. Čert vezmi naběhnutí. Ten pocit, když mám jakoby ztuhlá nabobtnalá ňadra a vztyčené bradavky, je prostě k nezaplacení a pokračuje i po dočasném uvolnění tam dole. Tohle ještě určitě není deset minut. Tak proč už nepokračuje?

„Slečno Fuchsová, a teď je to na vás. Až do odvolání si budete každý večer sama masírovat hrudník. Dnes to bude pod mým dohledem. Položte si dlaně na hrudník. Tak. Prvně hodně pomalu, pak je můžete i hníst.“ Vybavujete si chvilky, kdy se dotýkáte něčeho tak studeného, až z toho celí hoříte? Tak zhruba takové to bylo.

Když mě Paní Hedvika zastavila bylo už v rource opět těsno k prasknutí. „To stačí, slečno Fuchsová. Slečno Fuchsová, Pavlo, zastavte.“ Pomohlo, až když mě položila ruce na ruce. „Teď vám i k hrudníku budu muset přiložit elektrody. Ale platí to samé, co pro třísla. Aby byla maximální účinnost, nesmíte se ani hnout. Zvedněte prosím obě ruce.“ Zpod postele vytáhla popruh, kterým mě přitáhla ke křeslu zhruba v místech, kde končí hrudní kost. „Teď ty ruce zase položte.“ Dalším popruhem mi přitáhla tělo i s rameny. Nakonec z pod křesla vyklopila područky a od té doby jsem nemohla hnout ani zápěstími.

Šest elektrod jsem měla připevněno k hrudníku. Jednu vždy pět centimetrů nad bradavkou, zbylé vždy do rovnostranného trojúhelníka, vlevo a vpravo pod bradavkou. „Bojíte se injekcí, slečno Fuchsová?“

Zamítavě jsem zavrtěla hlavou. „Ne, ne že bych je nějak vyhledávala, ale nemám s nimi problém.“

„Bojíte se injekcí?“ Zeptala se znovu. Pokusila jsem se pokrčit rameny, což v podstatě nešlo, tak jsem jen znovu zavrtěla hlavou.

„Tak ještě naposled, bojíte se injekcí?“

Konečně mi to došlo a začala jsem zuřivě vrtět hlavou. „Né, injekci né, pomóc!“

Paní Hedvika z pod opěradla hlavy vytáhla ještě jeden popruh, obtáhla mi ho kolem čela, takže už jsem hlavou nemohla ani hnout. „Děkuju vám, Pavlo, moc jsem si přála vyzkoušet i ten poslední popruh. A protože tak pěkně spolupracujete, dostanete injekce hned dvě.“

„Nechci žádnou injekci, ne! Prosím injekci ne!“

„No jo, ale to křeslo žádný roubík nemá,“ zamyslela se Paní Hedvika. „Tak použijeme osvědčené metody.“ V okamžiku, kdy si sáhla pod šaty jsem otevřela pusu dokořán. Kalhotky zpod lakovaných šatů měly báječnou chuť. Paní Hedvika Suchá totiž byla docela mokrá. Explodovala jsem podruhé.

Paní Hedvika si připravila dvě injekce po pěti milimetrech, a vpíchla mi je do spodního okraje bradavky. „Jsou v tom kmenové buňky mléčné žlázy a nějaké hojivé a podpůrné látky. Brzo budete mít hrudník jako nový,“ usmála se povzbudivě a nastavila program elektroléčby na všech dotčených místech. „Pustím vám nějakou relaxační hudbu a nechám vás tu tak hodinu a půl o samotě. Musím si ještě odběhnout k jiné pacientce.“