Podnájem - 14.díl - Esme Ww

25.02.2022 06:58

14. Rochnění v rochništi

 

Sjížděly jsme od hradu a raději si nechaly trochu větší rozestupy. První jela Paní Hedvika, za ní já a Radka. Paní Věra si nechávala ještě o něco větší odstup.

Byla to moje chyba. Kolo, na kterém se brzdí šlápnutím dozadu jsem měla naposledy v osmi letech, a to ještě na prázdninách u dědy, když jsem si zapomněla svoje kolo doma a děda našel na půdě staré kolo po mém tátovi. V okamžiku, kdy se mi kolo rozjelo víc a najednou se mi vyhrnuly šaty až k pasu, jsem zpanikařila a automaticky sáhla po obou brzdách na řídítkách. Jenže brzda na řídítkách byla jen jedna a to přední. Kolo mě vyhodilo do vzduchu. Jen díky mým velkým zkušenostem jsem přes řídítka nepřeletěla, ale pouze se o ně praštila do hrudníku a spadla na zem na levé koleno. Být to pánské kolo, tak si o štangli urazím klícku i s obsahem. Takhle jsem se do ní jen narazila, než jsem začala drhnout kolenem o zem. Naštěstí šaty zůstaly vyhrnuté a nedotčené. Udělala jsem si jen pořádnou díru do silonky a o něco menší do kolena. I můj účes zůstal netknutý, Paní Hedvika odvedla precizní práci.

Radka jela příliš blízko mě. Díky ostrému brždění do mě téměř nenarazila, dokonce ani nespadla na zem, ale stejně jako já skončila s otištěnými řídítky na hrudi.

Chvíli jsem lapala marně po dechu, pak jsem ucítila Paní Věru, jak mi dala pěstí herdu do zad.

„Telata pitomý,“ láteřila. „Myslí si, že když umí jezdit rychle po silnici, že to umí s každým kolem. Zasloužily byste obě na holou.“ Vydýchávala jsem se v předklonu a hluboce se styděla. Prominu si nějaké menší ženské selhání, ale zaváhat jako cyklistka je opravdu ostuda. „Jak jste na tom?“ Zeptala se až mateřsky.

„To nic není,“ odpověděla Radka automaticky, „jen jsem se trochu praštila o řídítka do hrudníku.“

„Taky trochu hrudník. A silonky to odnesly.“ Když jsem na kole, jsem drsná nezávisle na genderu. Přesto jsem zůstávala ještě chvíli v předklonu. „A chytla jsem to taky do klícky,“ připustila jsem a křivila se bolestí.

„Potřebujete pomoc?“ ozval se z dálky hlas Paní Hedviky.

„Ne, ale počkej na nás na křižovatce pod kopcem. Uděláme si odbočku k rochništi,“ křičela zpátky Paní Věra.

Otočila se na nás. „Tak a teď mě zase jednou dobře poslouchejte. Já pojedu první. Pojedu opravdu pomalu. Vy pojedete pomalu za mnou. Pokud se na to nebudete cítit, tak to kolo povedete. Nehrajte si na hrdinky. Máte velké štěstí, že jste to ustály. Ani jedna z nás nemá helmu. Chtěly jsme, abyste si užily pocit větru ve vlasech. Tak jste si užily a příště už vás bez ní nepustím.“

Měla jsem pocit, že na nás měla Paní Hedvika čekat na křižovatce. Stála v místě, kde se klesání už téměř napřímilo, ale kromě naší lesní cesty tu byla jen uzounká, sotva znatelná pěšinka vydupaná snad zajíci a srnkami. „Pojďte za mnou,“ tlačila kolo do mírného stoupání, „není to daleko.“ Za dvacet metrů se cestička rozdvojila. Zahnuly jsme doleva a opřely kola o křoví. Před námi se objevila rozbagrovaná černá plocha, za ní svižný potůček, za ním další černá, tentokráte nerozrytá plocha. „To je rochniště,“ oznámila věcně. „Zvířátka se sem chodí léčit. Hlavně prasata.“

„Nemůžeme od nich něco chytit?“ Napadlo Radku.

„Proto se musíme dostat až za ten potok. Loni po povodni změnil trasu. Před tím tekl kolem skály. Teď tam zbyla taková kapsa, kam se prasata z jedné strany bojí kvůli prudšímu potoku a z druhé kvůli skalce. Takže to je naprosto bezpečné. Ze všeho nejdříve, svléknout.“

„To jako úplně?“

„Chcete léčit přes šaty?“

Nedošlo mi, že když si sundám šaty a boty, tak už mi zbydou jen silonky a šátek ve vlasech. Po rychlé úvaze mi zbyl jen ten šátek. Jednou rukou jsem si kryla klícku a druhou automaticky hrudník. Stačil mi jeden pohled do očí Paní Hedviky a spustila jsem ruce podél těla. Podívala jsem se na svůj hrudník. Na půl cestě mezi levou bradavkou a špičkou hrudní kosti jsem měla otištěný představec, ke kterému vedla rýha směrem zezdola a zvenku. Srolované svrchní vrstvy kůže, ale krev naštěstí žádná. Jak naše domácí blíž poznávám, tak bych byla ochotná uvěřit že ty šaty mají nějakou speciální úpravu, která brání natržení sebe samotných i těla pod ním. Nad pravou bradavkou jsem měla nateklé razítko od konce řídítek. Celkově pak hrudník působil zhmožděným a nateklým dojmem. Radka si nějakým záhadným způsobem dokázala na hrudníku otisknout oba konce řídítek, nateklá byla hodně podobně.

„No, dobře jste se zřídily,“ ohodnotila nás Paní Věra.“ Přebroďte se a počkejte na nás.“ Samy se k nám obrátily zády a pod šaty se převlíkly do dvoudílných plavek. Polkla jsem a zaúpěla v klícce. Jo asi jen pár let pod čtyřicet, ale i Sabina by měla co dělat, aby se jim vyrovnala. Na hlavu si nasadily neforemné koupací čepice. Ten typ do sprchy, ne do bazénu. Další dvě přinesly nám.

Byl první říjnový víkend. Sice hodně teplý, ale pořád říjen. Potok měl s přimhouřenýma očima deset stupňů, bahno maximálně dvacet. „Sedněte si do míst, kde je bahno dostatečně měkké. Musíte blíž k vodě.“ Opřela jsem se patami jen deset centimetrů od potoka rozhodnutá, že blíž se neposunu ani o píď. „Teď se posadíme za vás a natřeme vás léčivým bahnem.“ Prvotní šok ze studeného odezněl tím, jak mi s ním Paní Hedvika pečlivě promazávala hrudník. Téměř se na mě nalepila, a při každém výraznějším pohybu do mě narazila prsy. Její ruce byly opravdu šikovné, ale zdálo se mi, že víc než místům mého zranění se věnuje oblasti mých bradavek. Bylo to nesmírně příjemné a jen blázen by se bránil. Ale jak mi Paní Hedvika vysvětlila, je třeba, aby se zaměřila hlavně na oteklá místa. Když jsem jí požádala, zda by mi mohla zkontrolovat i zranění v oblasti klícky, odbyla mě s tím, že tam na první pohled žádný problém neviděla a nepodstatné části těla se můžou zkontrolovat až doma.

Sama si začala natírat nohy, ruce, hrudník a břicho a doporučila mě to samé. Že to jsou lázně zdarma. Natírala se jen pár kroků ode mě. Jasně, už jsem viděla pár holek, jak se na koupališti natíraly opalovacím krémem. Měla jsem tu čest některé z nich i namazat osobně záda, ale žádná z nich si předtím nehrála s mými bradavkami. Žádná z nich si předtím ze mě neudělala živou panenku a žádná z nich mě nedovedla k vyvrcholení silonky na silonky. Vím, že to nebylo zdvořilé, ale nedokázala jsem z ní odtrhnout oči.

„Nechtěla byste ode mě namazat hrudník?“ Naznačila jsem pohyb rukama k jejím prsům, vyděsila sama sebe, zčervenala a strnula.

„Tu nabídku jsem nikdy neslyšela a beru to tak, že jste v šoku po zranění.“ Uff! „Ale bude od vás nesmírně laskavé, když mi opatrně promasírujete záda. Lehla si na břicho a vzepřela se na loktech a prohnula páteř.

Opatrně jsem do ní začala vtírat černé bahno. Roztáhla nohy a já klečela mezi nimi. Začala jsem mezi lopatkami a tahy, které jsem považovala za co nejvhodnější jí přetírala záda na černo. Tím, jak jsem se rukama blížila zadku, jsem se po kolenou naopak odsouvala od toho zadku blíž k jejím chodidlům. Požádala mě, abych jí stáhla plavky až k rýze na zadku a o trochu víc zatlačila na ztuhlé hýžďové svaly.

„Au!“ vykřikla najednou, škubla sebou a narazila svým kolenem do těch mých. Ztratila jsem balanc. Ruce pokryté silnou vrstvou bahna se neměly čeho a jak zachytit a vyjely po jejích zádech prudce vzhůru. Zbytek mého těla jen pokračoval v nekoordinovaném klesání a já se zabořila obličejem přímo mezi čerstvě načerněné půlky. „Komár,“ dodala na vysvětlenou. „Jste v pořádku, slečno Pavlo?“ Stáhla prudce půlky a znovu je povolila. Nereagovala jsem, ale nestěžovala si. Potom co potřetí zopakovala stažení a uvolnění jsem pomalu nadzvedla hlavu, ale na malou chvíli jako by zakolísala a dala jí v pádu pusu na pravou hýždi. V černé vrstvě jí prosvítala holá kůže nezaměnitelného obrysu.

„V pořádku, Paní Hedviko.“

Srovnala si spodní díl plavek, podívala se na mě a začala se smát. „Ještě jednou se omlouvám, ale vy jako jediná budete mít zdravější i obličej. „Jdeme se umýt. Všechny čtyři. Je čas vyjet.“

Nalehaly jsme nad sebe do potoka. Nevýhoda byla, že jsem byla poslední po proudu a teprve až když voda očistila zbývající tři výletnice, omyla jsem se dočista já. Byla mi ukrutná zima, ale myslela jsem na Vincenta Priessnitze a modlila se, aby jeho metody opravdu fungovaly.

Potřebovala jsem dva šálky horkého čaje, aby se mi prokrvily i koncové části těla a já dokázala udržet řídítka v ruce. Paní Hedvika se nade mnou slitovala a půjčila mi z batohu své náhradní punčocháče. Paruku jsem nesundala v převlékací boudičce a došla v ní až domů. Paní Hedvice zabralo dost času, než uvolnila všechny sponky a sundala ji. Myslím, že už za dva měsíce budu mít vlastní vlasy dost dlouhé na to, abych se bez paruky obešla a vykouzlila z nich většinu ženských účesů.