Podnájem - 13.díl - Esme Ww

18.02.2022 23:05

13. Výlet

 

Dnešek se tvářil jako reklama na babí léto. Když se před desátou rozplynula ranní mlha, sluneční paprsky se kolem hájovny odrážely od zlátnoucích listů buků a venku to vypadalo, jako bysme dnes měly vidět pouze dvě barvy, kromě zlatavé už jen blankytně modrou.

Připravila jsem lehký a včasný oběd a do termosek navařila ten klasický šípkovo bylinkový čaj. Paní Věra vytlačila ze stodoly čtyři předpotopní dámská kola. Na něčem takovém prchal Jan Kubiš po atentátu na Heydricha. Vedle silniček, na kterých jsme strávily celé září, to vypadalo jako rumunská lesní úzkokolejka vedle TGV, ale pořád to bylo kolo, a tudíž příslib hezkého odpoledne.

Na robustní nosič svého kola jsem uložila veškeré zásoby jídla a pití. Radka si zabalila deku na posezení ručníky a pro jistotu i náhradní díly. Je fakt, že když jsme jezdívaly spolu, byla hlavním mechanikem, já měla obvykle na starosti mapy, jídlo a první pomoc.

Obě jsme měly květované růžovorůžovorůžové šaty se skromnými ostrůvky bílé a černé barvy, které končily v půli lýtek, téměř neprůhledné 100 den punčochy připnuté k podvazkovému pásu, šátek uvázaný tak, jak jsem ho měla včera odpoledne a náušnice na klips s velkými perlami typ Margaret Thatcher. Tenisky sice byly genderově neutrální, ale to v tu chvíli bylo opravdu úplně jedno. Byly jsme naostro. Místo kalhotek jsme měly pořád ty prokleté klícky. V šatech jsme vyrazily všechny čtyři. Paní Věra byla ve zlatavohnědé, Paní Hedvika zvolila tmavší odstíny, které více odpovídaly přirozené barvě jejích vlasů.

Kupodivu nám bylo dovoleno zastavit za vraty u převlékacího domečku. Nakoukla jsem dovnitř, ale jediné, co v něm bylo byly dvě paruky s vlasy do půli zad. Tónem přesně odpovídaly našim vlasům a mně došlo, že je musely koupit speciálně pro nás. Nebo že jich mají takovou zásobu, aby nemohly být nikdy překvapené. Cítila jsem vůči nim tak velkou vlnu vděku, že jsem si ji vzala, i když má první myšlenka byla, že se pod ní budu neskutečně pařit. Poprosila jsem Paní Hedviku, aby mi ji pečlivě přisponkovala k vlasům. Kousek vedle stejně zpracovávala Paní Věra Radku.

„Nebojte se, Pavlo, budete tam mít dost sponek, neuletí vám to,“ uklidňovala mě.

„Je mi tak trochu líto,“ přemýšlela jsem, „že nepoužiju ten šátek. Byl dokonale sladěn se šaty.“

„Nebojte se, nepřijdete o něj.“ Uvázala ho tak, že nad čelem nechala několikacentimetrový pruh vlasů, který šátkem přitáhla tak, že vlasy od hlavy prvně mířily dopředu a nahoru, aby se po třech centimetrech prudce otočily dozadu a následně je šátek pevně přitiskl k hlavě. Celá ta úprava nám nezabrala více jak tři minuty. Soudě dle reakcí ostatních dam i nachového bramboříku mi to mimořádně sedlo.

První jela Paní Věra, pak my dvě s Radkou a skupinku uzavírala Paní Hedvika. Kola byla reálně v mnohem lepším stavu, než vypadala. Jely jsme po lesních cestách, víceméně po rovině, takže nás nemusela zásadně trápit absence přehazovačky. První dva kilometry jsem si dělala těžkou hlavu ze dvou myšlenek. Aby se mi nezamotala sukně do zadního kola nebo do řetězu a aby mi protivítr nenadzvedl sukni tak, že by případný protijedoucí uviděl mou klícku. Naštěstí šaty měly tak ideálně zvolenou délku, že i když se prověsily, končily pár centimetrů nad krytkou řetězu. Navíc od blatníku zadního kola k jeho středu byl udělaný pestrobarevný výplet z materiálu podobného síťovce, který nepustil nic blíž ke drátům. A přední část sukně protivítr tlačil k lýtkám, takže šaty se spíš lepily k tělu, než že by ho chtěly odhalovat.

Občas jsme se zastavily u nějaké studánky, případně u zajímavé skupinky stromů, ke které nám dámy pověděly nějakou přírodní či historickou zajímavost, eventuálně historku z mládí. Byly jsme obě překvapené, jak dobrou mají kondici. Jasně, i na těchto kolech a v tomhle oblečení bysme jim dokázaly ujet, ale určitě by se nás udržely déle než většina našich spolužáků. Po dvou hodinách jízdy se cesta začala zvedat natolik, že jsme musely jít ze sedla, a nakonec po sesednutí Paní Hedviky i tlačit, aby se před námi nakonec zjevila skromná zřícenina hrádku Rozenštajnu.

Už jsem tam párkrát byla, je to docela malebné místo, mimo hlavní turistické trasy, ale rozhodně to nebylo území, kde byste za celý den nepotkali ani živáčka. Proto jsem docela znervózněla, když Paní Věra sundala z Radčina nosiče velkou piknikovou deku a rozložila ji na malém plácku kousek od přístupové cesty. Neváhala jsem a strategicky si sedla tak, že jsem přístupovou cestu měla za zády. Radku se mi povedlo posadit vedle mě, takže mě mohli vidět jen zezadu a lehce z profilu turisté, kteří klesali od zříceniny a Radku stejně zase ti, kteří stoupali ke zřícenině. Napila jsem se z plna hrdla čaje abych se cítila víc klidná a uvolněná, ale moc to nezabíralo. Rozdala jsem obložené chleby a zbytky štrůdlu od včerejška.

Zrovna když jsem se pustila do štrůdlu zaslechla jsem vzdálené hlasy. Sestupovala k nám skupinka šesti lidí. Já ty hlasy znám, to jsou kluci z pátého ročníku. Vede je Milan, což je kretén první kategorie. Už v prváku na nás dělal machry, že oni jsou ti zkušenější a důležitější. Moc to na nás tenkrát nezabralo. Ignorovaly jsme ho a ignorujeme ho pořád. Ale to mu nebrání, aby se nevytahoval před námi i před ještě mladšími ročníky. Ani tam mu to nikdo nežere, takže působí hlavně jako trapně komická figurka. Naštěstí ho vždycky bavilo jen kecat. Sehnula jsem se víc k tašce a hledala, co bych v ní mohla hledat. Radka udělala to samé.

Paní Věra si všimla našich rozpaků a rozhodla se v nich trochu povrtat. Rozpustila si svůj standardní drdol a prohrábla si své dlouhé tmavě zrzavé vlasy, které splynuly s mnohými tóny podzimních bučin, takže v tu chvíli vypadala jako zjevení, jako ta, která je zodpovědná za zdárný průběh podzimu v kraji a možná i v celé republice. Bylo to poprvé, co jsem ji takto viděla a místo zírání do tašky jsem nedokázala spustit oči z ní.

„Mládenci, oslovila je. Slyšela jsem, že stržený mostek, který je na cestě od Rozenštajnu do Krátké Vsi už je opravený. Šli jste tudy? Nevíte, v jakém je stavu?“

Milan se zastavil a s otevřenými ústy se zamýšlel. „O o opravdu nevím. Je mi líto, slečno. My jdeme od vlaku z Horního sedla. Ale jestli chcete, skočím zpátky na hrad. Byla tam ještě nějaká rodina, třeba šli tudy. Zeptal bych se.“ V tu chvíli do něj narazil Evžen, jeho pravá ruka, který měl oči na mobilu a v uších sluchátka, takže vůbec nezareagoval na to, že se zbytek skupiny zastavil.

„Jste moc laskavý, to nebude nutné, kdyby to tudy nešlo projet, vrátíme se. Není to až taková zajížďka.“

Milan zmateně odcházel, a ještě, než se finálně otočil, rozpustila si vlasy i Paní Hedvika. Ubralo jim to oběma minimálně deset let. Těm není čtyřicet ani náhodou.

Někde výš v kopcích sedí dvanáct měsíčků. My tady meditovaly jak čtvero ročních období. Podzim v nejlepším, pečlivě připravená Zima, zatímco Jaro s Létem mají do své vlády ještě hodně daleko a před sebou spousty práce, aby se jí někdy v daleké budoucnosti dokázaly ujmout. Spláchla jsem čajem kus štrůdlu, který jsem měla dobré dvě minuty vzpříčený v krku.

Paní Věra si znovu stáhla vlasy do svého klasického volného drdolu. „Je krásné, když umíte být ženou. Dokáže vám to hodně zjednodušit život. Nemyslíte?“

Dojedly jsme. Já a Radka jsme pečlivě sbalily všechny naše věci, takže za malou chvíli to vypadalo, jako kdyby na tom plácku od poslední doby ledové nikdo neseděl.

Nikdy jsme neměli v plánu jet přes Krátkou Ves.