Podnájem - 12.díl - Esme Ww

14.02.2022 21:49

12. Zrozená pro kuchyni

 

Během soboty jsme se s Radkou přes den viděly jen u oběda. Ji si vzala na starost Paní Věra a strávily spolu celý den na zahradě. Sbíraly bylinky, trhaly švestky a jablka, zalévaly, likvidovaly odkvetlé květináče, hrabaly listí a dělaly pořádek v kůlně.

Já se stala pravou rukou a výkonnou jednotkou pro Paní Hedviku. Měla jsem svou obvyklou růžovobílou uniformu se zástěrou, na nohou silonky připnuté k podvazkovému pásu. Bylo to ženštější a vzhledem k mému nachově bramboříkovému společníkovi i pohodlnější než běžné punčochové kalhoty. Pod uniformou jsem byla naostro. Náš hlavní tábor jsme rozbily v kuchyni, neboť jak mi Paní Hedvika už v pondělí řekla, narodila jsem se pro kuchyni. Obutá jsem byla v obyčejných nízkých pantoflíčcích s bambulkou. Protože „nejdřív z vás slečno Pavlo udělám dobrou kuchařku a až to zvládneme, tak i krásnou.“

„Upečeme kuře,“ oznámila mi po snídani. „Čím byste ho okořenila?“

„Nemáte tu někde směs na kuře, nebo alespoň směs na pečení?“

„Nemám, loňskou jsem spotřebovala a na letošní ještě nemám připravené všechny bylinky.“

„Tak zaběhnu do supermarketu, určitě jich tam je spousta.“

„Kupovaná kořenící směs? Ale no tak Pavlo, máte přeci na víc. Víte, co v tom je? Stabilizátory a protihrudkující látky? Třeba tady píšou E 341. Protihrudkuje. A kdyby jen E 341, to je v jádru neškodná věc, dají se tam najít násobně větší hrůzy. Kromě stabilizátorů třeba glutaman sodný, aromata.“

Zastyděla jsem se. „Tak bych tam dala třeba jen sůl a papriku.“ Paní Hedvika se na mě povzbudivě usmívala a naznačovala ať ještě přidám. Vybavovala jsem si, jak podávala kuře máma. „Kmín!“ vyhrkla jsem. „Pak tam máma občas dává takové malé větvičky, vypadaly trochu jako mateřídouška.“

„To by mohl být tymián,“ přikývla. „Může být, proč ne. Pokud nemáte k dispozici vlastní směs koření, tak z těch kupovaných používejte jednosložkové a z nich si můžete namíchat směs vlastní. Já si taky nepěstuju kmín ani nesuším papriku. Sůl, kmín a paprika je základ. Zbytek už je o individuální chuti. A při volbě koření je důležité zahrnout i to, jakou přílohu budete k masu podávat. Podávala jsem jasmínovou rýži.

Po obědě jsem pomáhala Paní Hedvice udělat pořádek ve skříni s povlečením a spodním prádlem. Ve dvě hodiny zaťukal někdo na dveře. „Dále,“ vyzvala Paní Hedvika.

Vešla Radka a v malé krabičce donesla několik jablek. Mírně se uklonila směrem k Paní Hedvice, po jejímž pokynutí začala mluvit. „Paní Věra mě posílá s padanými jablky a prosí o to, aby se ke kávě o páté servíroval jablečný závin z listového těsta.“

„Vyřiďte Věře, že moc děkujeme a že se budeme o páté těšit.“ Radka udělala pukrle a zmizela z místnosti.

„Je to na vás Pavlo,“ předala mě Paní Hedvika ošatku s jablky. „Teď máte ode mne pokoj, ale kdybyste měla hotovo dřív, přijďte za mnou, ráda vás zaměstnám.“

Bylo mi jasné, že koupené lisové těsto v mrazáku ani v lednici nenajdu ale rychle jsem si našla na webu nějaký recept. Čtvrt kila másla, čtvrt kila hladké mouky, půl lžičky soli, osminka litru vody. Potěšilo mě, že stačí tak málo surovin. Těsto nehněteme. Hm, tak co s tím? Píšou máslo do mouky vmačkávat, no budiž. Netrvalo to až tak dlouho. Zabalte do fólie a dejte do ledničky. Až se vychladí, těsto vyválejte, natřikrát přeložte, otočte o devadesát stupňů, znovu na třikrát přeložte a dejte těsto na dvacet minut ve fólii do lednice. To celé opakujte čtyřikrát. No potěš, už mi bylo jasné, proč mě Paní Hedvika v klidu uvolnila na tři hodiny. Jsem skoro na dvou hodinách, a to jsem ještě nenastrouhala jablka ani nepekla.

Vytvořila jsem těsto, a zatímco se chladilo, nastrouhala jablka a rychle přemýšlela, čím bych ještě ozvláštnila náplň. Ořechy, rozinky, někdo dává kokos. Do kokosu se mi moc nechce. Vanilkový cukr a skořice. Asi zůstanu u klasiky, ale mohla bych ty rozinky místo rumu nasáknout třeba tím andělikovým likérem. Jenže to by nejspíš nedokázalo spojit ten pravý chuťový oblouk. Nakonec jsem vybrala stopičku Metaxy. Z jablek vymačkejte přebytečnou šťávu. No jo, ono by to jinak rozmočilo celý štrůdl! Holka, to je přece jasné! Odfoukla jsem si z čela neposlušný pramen vlasů, který mě dráždil na obočí a začínal lézt do očí. Sakra já bych toho holiče opravdu potřebovala. Nebo alespoň dámskou kadeřnici.

Vymačkala jsem z jablek víc jak dvě deci moštu. No, to by z toho byla jinak pěkná břečka! Po menším sobeckém zaváhání jsem mošt slila do skleničky a donesla ho Paní Hedvice. Ta si teď dávala pauzu, seděla v křesle a četla si v nějakém dámském časopise. „Nedala byste si čerstvý mošt?“ nabídla jsem jí zdvořile.

„To je od tebe opravdu pozorné,“ řekla s neskrývaným potěšením. „Nechceš si tu se mnou na chvíli posadit?“

„Ráda bych, Paní, ale musím teď podruhé vyválet těsto.“ Mírně jsem se uklonila a vrátila se do kuchyně. Když jsem vkládala těsto do ledničky, všimla jsem si, že Paní Hedvika stojí ve dveřích do kuchyně a se zájmem mě pozoruje.

„Nerozčilují vás ty vlasy, slečno Pavlo?“ oslovila mě, když si všimla, jak jsem opět bojovala s ofinou.

„Popravdě, zrovna jsem si říkala, že bych potřebovala ostříhat,“ zachytila jsem se vějičky. Ale říkala jste, že, když jsme u vás, tak si vlasy nesmíme nijak zkracovat.“

„Víte, Pavlo, když si chcete měnit účes na delší a více feminní, tak tak budete mít vždy přechodové období, kdy vás ty vlasy budou pravidelně rozčilovat. A po tu dobu si musíte nějak pomoci. Sponky, čelenky, gumičky. Já bych vám to teď vyřešila ještě trochu jinak. Posaďte se na chvilku.“

Vzala docela obyčejný hedvábný šátek, protáhla mi ho vzadu na krku pod vlasy, pak mi rukou odhrnula z čela pár neposlušných pramenů a na pravé straně čela udělala uzel s mašlí. Prohlížela si mě a vypadalo to, jakože není úplně spokojená. „Správná hospodyňka by o sebe měla dbát i doma. I v kuchyni by to měla být v první řadě žena.“ Z kapsy vytáhla zlatopurpurovou rtěnku. „Teď je to mnohem lepší. Takhle má vypadat sexy šikovná hospodyňka. Půjčila mi malé zrcátko a pouze klícka v barvě nachového bramboříku mi dávala razantně vědět, že s tou hospodyňkou není vše tak, jak se na první pohled zdá.

Pečeno jsem měla ve tři čtvrtě na pět a s rezervou jsem stihla připravit i překapávanou kávu. Před pátou se do obývacího pokoje dostavila i svěží energická Paní Věra a krátce po ní, se zastávkou v koupelně i poněkud uštvaná Radka. Nevypadalo to, že by během odpoledne musela řešit nějaké problémy s klíckou, ale bráno souhrnně, bych to s ní rozhodně neměnila.

Naservírovala jsem prvně dámám, pak Radce, a nakonec i sobě a posadila se ke stolku.

„Ten závin je prostě úžasný,“ rozplývala se Paní Věra. „Jak to Hedviko děláš, že se ti to vždy takhle povede?“

Přestože jsem věděla, že je to jen hra, projela mnou vlna zklamání a oči mi malinko zvlhly. Třeba jen chtěla zjistit, zda už jsem schopná této spíš ženské reakce. No, jsem.

„Kdepak, sestřičko, já se toho ani nedotkla,“ zastala se mě Paní Hedvika. „To je všechno práce tady slečny Pavly. I recept si našla vlastní.“

„Tak to omlouvám, to už se skoro můžete vdávat, drahá Pavlo,“ usmála se na mě Paní Věra.

„Už u první snídaně jsem vám všem tvrdila, že Pavla se pro kuchyni narodila.“ Oznamovala Paní Hedvika všem a věřím, že by to byla schopná oznámit i na fakultě na studijním oddělení.

Lichocení mi bylo příjemné, ale slzy v mých očích to nevysušilo. Přišla jsem si zmatená i oceněná najednou a nevěděla jsem co s tím. Nebyla jsem ve svém dosavadním životě zvyklá na tak silné emoce. „Vezměte si kapesník, mé dítě,“ uklidňovala mě Paní Věra. „ať nejste celá rozmazaná. Takové reakce jsou naprosto normální.“

„Ale i Radka odvedla na zahrádce pořádný kus práce,“ dodala Paní Hedvika, anžto viděla, že se má spolužačka cítila zjevně odstrkávaná a opomíjená.

Protože se venku zvedal vítr a začínalo se stmívat, zůstala už Radka po kávě doma a pomohla mi s přípravou večeře. Trochu jsme si stihly popovídat, ale spíš jsme se navzájem vybečely na rameni. A to jsme si obě připadaly docela šťastné. Některé věci mi teď prostě nedávají smysl.

Po večeři jsme opět zasedly k partii rozesa. Vyhrály jsme. Mohly jsme si vybrat, jestli si chceme nechat propíchnout uši nebo jestli zítra pojedeme na cyklistický výlet. Zaplať pánbů, vybraly jsme si výlet. Obě dámy nám ukazovaly, jaké náušnice by nám půjčily a některé dokonce i věnovaly. Byly nádherné, lákaly mě moc, ale máme před sebou ještě dva roky studia. Vůbec si nedokážu představit, jak je zvládneme. Navíc ty automatizované systémy se mi najednou začaly jevit jako naprosto absurdní obor.