Podnájem - 11.díl - Esme Ww

12.02.2022 10:21

11. Před víkendem

 

Kalhotky jsme měly napnuté k prasknutí a nemohly jsme s tím nic dělat. Pás, nebo spíš jen klícka na pohlavní orgány, sice seděl přesně, ale přesto byl pod oblečením nepohodlně rozměrný. Snažily jsme se naše Paní domácí při snídani obskakovat a rozmazlovat, jak jen to šlo. Radka nakonec sebrala odvahu a postěžovala si na diskomfort Paní Hedvice.

„Tak si je sundejte,“ překvapila nás. „Nám vůbec nebude vadit, když budete chodit jen v sukni nebo v šatech. Bez kalhotek.“

„A nešlo by to alespoň do školy?“ Poprosila jsem. „Bude to strašně vidět. Každému, který nás uvidí to hned dojde.“

„Není to až tak větší, dokonce si kvůli tomu ani nebudete muset povolovat kalhoty. Bude to vypadat, jako, že máte v kapse zmuchlaný kapesník nebo že se vám trochu víc líbí nějaká spolužačka. Pás cudnosti napadne tak jednoho člověka z tisíce. Navíc nosíte přece trička nebo mikiny přes kalhoty. Nic nebude vidět.“

Pořád jsme vrhaly prosebné pohledy.

„Dobrá, v převlékárně budete mít k dispozici klíče. V každém případě při návratu domů si je bezpodmínečně nasadíte. Je to i pro vaše dobro. Sultánka s Rozinkou si na vás pořád nedokázaly plně zvyknout, takže už kvůli vašemu bezpečí musíme potlačit veškeré projevy maskulinity, dokud se nějaké vyskytují.“

„Děkujeme, Paní Hedviko.“ Obě jsme se mírně uklonily a vůbec neřešily její poslední větu. Daly jsme si stopičku andělikového likéru na cestu a vyrazily.

V převlékárně jsme vyměnily pásy za kalhotky a proti zvyklosti si z euforie nechaly i košilky. Až ke konci lesa jsme dokázaly přepnout do mužského rodu.

Přednášky i cvičení se dnes nějak strašně vlekly. Snažil jsem se být mimořádně ostražitý, vyhýbat se kamarádům a hlídat si napnutí trička, aby pod ním nebyla vidět uzounká ramínka. Přesto jsem se o přednášce z databází přistihl, jak mě monotónní přednášející uspal do mrtva, čehož využila Pavla, která ve mně číhala na pozornost a začala si prohlížet odlesky podzimního slunce na našich společných nehtech.

„Dneska vám to oběma nějak sluší,“ nahnula se ke mně ze zadní lavice Sabina.

„Jako mně a komu?“ Reagoval jsem nepřipraveně.

„Tobě a Radkovi ty vole. Neučily vás Suché, jak se dělá pleťová maska?“

„Ne,“ zavrtěl jsem hlavou.

„To se divím, v kosmetice jsou fakt skvělé, ve spoustě věcí mi otevřely oči.“ Tón jejího hlasu neochvějně naznačoval, že ví, že tu něco nehraje a že nedá pokoj, dokud na to nepřijde. Ženská studující na VŠ obor založený na logickém a technickém myšlení je výjimečně nebezpečně stvoření. „A nebo že by? Ne, takhle rychle by vás přece nezmákly.“

Byl jsem si jistý, že si zezadu zboku prohlíží moje obočí. „Měla jsi pravdu. Je to tou maskou. A ještě je v tom nějaké pleťové mléko. Výborně hydratuje a působí omlazujícím dojmem. Prosím tě teď už mě neruš poslouchám toho,“ zoufale jsem se snažil vzpomenout, jak se ten člověk u tabule jmenuje. „Přednášejícího,“ dodal jsem nakonec.

Naklonila se ještě víc. „Vím, že kecáš. Ale sluší ti to.“ I když si teď nesmíme stříhat vlasy, musela si přes ně všimnout, jak mi zčervenaly uši.

Zbytek školního týdne se šrouby utahovaly jen pozvolna. Na podnájmu jsme absolvovaly kurz praní prádla pro středně pokročilé. Víme, jak vyprat skvrny od trávy, skvrny od krve, čím se správně pere krajka a jak se dá zachránit prádlo, když je špína zažraná. Slečny Suché si to opravdu užívaly. Nemůžu se zbavit pocitu, že už je přestalo bavit posouvat běžné dívky víc k dokonalé ženskosti. Že ty ženské zájemkyně o podnájem nakonec odmítly ony a čekaly na nás. Že potřebovaly pořádnou výzvu. I když při pohledu na nás dva/dvě ta výzva žádnou dramatickou výzvou nebyla a že jí plní bez zaváhání. Tak řekněme, že došly k názoru, že potřebují změnu.

Nikdy jsem nebyl hlavní bavič kruhu a Radek už vůbec ne. Minimálně ne tedy ne tehdy, když to chtěl sám. Ale vždycky jsme se mezi ostatními cítili fajn. On každý student našeho oboru je tak trochu exot. Teď jsme se stáhli o něco víc do ústraní, které nám narušovala jen Sabina. Nutno uznat, že měla cit pro hranu. Věděla, že se bojíme, čeho si všimne, ale zároveň jsme potřebovaly spřízněnou duši.

Nikdy jsme nejezdily domů každý víkend, takže jsme tak nějak počítaly s tím, že zůstaneme i teď a tady. Navíc ten čaj i likér, který nám obě Paní pravidelně podávaly byl naprosto návykový. Až jednou pojedeme na víkend domů, budeme si je muset vzít do zásoby.

V pátek ráno jsem se rozhodl uvolnit se ve škole na pánských záchodcích, protože tak nějak jsem počítal s tím, že o víkendu nebudu mít možnost. Ale nechtěl jsem to řešit až na poslední chvíli cestou někde v lese, aby to dámy, nebo ty chlupaté potvory na mě hned nepoznaly.