Podnájem - 10.díl - Esme Ww

08.02.2022 22:35

10. Sestra víly Zubničky

 

„Silonky a kalhotky si hned přeperte v ruce.“ Ležely jsme obě na zádech a hrudní koše se nám prudce zvedaly nahoru a dolů. V mých představách už jsem měla minimálně půlky. „Vnímáte mě, mladé dámy?“ Zvedala Paní Hedvika hlas.

Dámy a pánové, to byla věc! Nejúžasnější orgasmus mého života. A já při něm ležím na zádech v ženských šatech. Společně s nádhernou holkou, se kterou jsme donedávna byli nejlepšími kamarády! A teď jsme nejlepší kamarádky. Tohle, kdybych měla někomu vyprávět, tak mi to nikdo neuvěří. Snad kromě těch, kdo tu bydlel před námi. Sabina, napadlo mě. Ta tomu uvěří a možná se i bude ptát.

Někdo mě pohladil po tváři hřbetem ruky. Stáhla jsem si šátek z očí. Zamžourala jsem do světla žárovky. Za pár sekund si můj zrak stačil přivyknout a já zmateně otevřela oči i ústa. Nade mnou si přidřepla Paní Hedvika. V jedné ruce měla srolované obě punčochy a ve druhé zmačkané kalhotky. „Vy mi ani trochu nevěnujete pozornost. Už jste si měly dávno prát spodní prádlo. Když vám to tak trvá, dostanete přidáno. Pavlo, vy jste vyhrála, tak jako malý dárek před opravdovou výhrou dostanete moje kalhotky.“

Rozevřela jsem ústa na maximum a nechala si je zastrčit na doraz. Obrátila jsem oči v sloup a měla pocit, že si ty své ušpiním ještě víc. Radka už ochutnávala silonky, ale já si s radostí užívala novou příchuť a snažila se zaměřit na ta místa, kde se ten malý kousek oblečení mé ústní dutiny dotýkal svou vnitřní stranou.

„Tak,“ promluvila na nás až s mateřskou laskavostí Paní Hedvika, „teď děláte takovou malou předpírku mého spodního prádla. Běžte do koupelny, své šaty dejte do pračky, už jistě víte jak. Pak si ručně přeperete své vlastní silonky a kalhotky. Oholíte si všechno kromě vlasů, obočí a řas. Následně ukončíte předpírku mého spodního prádla a znovu ho ručně přeperete. Nakonec se odlíčíte, si dáte sprchu a v nočních košilkách dojdete za mnou. Máte na to třicet, no jste začátečnice, tak pětatřicet minut.

Za třicet tři minut jsme zaklepaly na dveře obýváku. Měla jsem na sobě fuchsiovou noční košilku z viskózy s trochou elastanu a polyamidu. Ne, že bych to měla až tak v oku, ale bylo to vytištěné na visačce. Byla vypasovaná, končila mi asi deset centimetrů nad koleny. Uprostřed, jen kousek pod úrovní bradavek byla malá roztomilá mašlička, od které se rozšiřoval výstřih tak, že ramínka měla nahoře šířku přibližně na dva prsty. Jak směrem hlouběji do výstřihu, tak i přes ramena na ní navazovala krajka široká dalších osm, deset centimetrů. Radka měla to samé v růžovém karmínu. Odlíčením jsme ztratily leccos z dívčí krásy, ale upravené obočí a nalakované nehty nám odmítly dát propustky do mužského světa.

Musely jsme si vyhrnout košilky a pomalu se před ní otočit. „Máte chlupy na zadku,“ odtušila. „Obě. Při odvážnějším střihu kalhotek to bude vidět. Dnes už to necháme být, ale pokud si někam nevidíte, použijte zrcátko anebo když máte tu možnost, požádejte kamarádku. To je naprosto běžné, nemusíte v tom vidět nějakou přehnanou intimitu.“

Spustily jsme košilky dolů a dál způsobně čekaly.

„Já vím, čekáte na dárek. Nedostanete ho hned, ale jakmile se ráno probudíte, budete o něm vědět.“

„Takže něco jako víla Zubnička?“ zeptala jsem se. Paní Hedvika se tvářila poněkud rozpačitě. „Kvůli ní si dávají v anglofonním světě děti pod polštář vypadlý nebo vytrhnutý zub a ona jim ho v noci vymění za nějaký malý dárek,“ pokračovala jsem.

„Já vím, kdo je víla Zubnička. Nemám znalosti zaparkované v českém středověku. Jen přemýšlím, jak to nejlíp připodobnit. No předně fakt nemáte co dát pod polštář. Klidně jí můžete říkat víla Chlupnička, ale ať vás ani nenapadne hledat v odpadu oholené chlupy. Jo, něco přes noc dostanete, ale najdete to spíš pod peřinou. Vezměte si tyto prášky a zapijte je. Potřebujete se hlavně pořádně vyspat.

Opravdu jsem spala jak zabitá. Jako obvykle mě probudila ranní erekce. Jenže teď jsem měla pocit, že je něco špatně. Topoření teprve nabíhalo, ale něco mu bolestivě bránilo. Vyhrnula jsem si noční košilku, sáhla si do rozkroku a nahmatala divnou plastovou věc. Vystřelila jsem z postele a rozsvítila hlavní světlo.

„Co blbneš, ozvalo se z druhé postele. Nech mě ještě chvíli spát. Určitě máme ještě minimálně čtvrt hodiny čas.“

Ignorovala jsem ji. Vyděšeně jsem se koukala pod vyhrnutou noční košilku. Nebylo o tom nejmenších pochyb. Mám ho v odstínu nachového bramboříku. „Byla tu,“ řekla jsem velmi důrazně.

„Kdo, co?“ Radka se odmítala probudit.

„Tak ty krávo konečně vstaň a podívej se mezi nohy. Byla tu víla Chlupnička a přinesla nám plastový pás cudnosti.“ Umělohmotný kroužek mi přiléhal k tělu, obepínal přerostlý klitoris a vyhřezlou vagínu. K němu byl připevněný kryt na poštěváček a zámečkem zajištěn tak, že se nemohl ztopořit víc jak na pětačtyřicet stupňů. Ve spodní části byl malý průřez na odtok moči.

Konečně jsem slyšela na vedlejší posteli výraznější šramot. „Já mám pikantní gaspacho, co ty?“ Pípla nesměle Radka.

„Nachový brambořík. Víš, možná to bude znít divně, ale mohla by ses mi podívat, jak to vypadá zespodu? Abych si o tom udělala představu.“

„To tedy fakt nemohla. A máš pravdu, divně to zní. Ale jestli moc chceš, tak se podívej na ten můj.“

„Tak jo,“ řekla jsem po chvilce přemýšlení. Zvědavost byla silnější než stud.

„A půjde ti to líp, když u toho budu stát nebo když si lehnu?“

„Zůstaň stát a sundej si noční košili.“

„Radši si ji jen vyhrnu.“

„Dobrá,“ klekla jsem si těsně před Radku a následně si sedla na paty. Oparně jsem vzala mezi palec a ukazováček krytku na klitoris a nadzvedla ji. „Dole to má průřezy, aby to mohlo dobře větrat. A ty vyhřezlé vagíny máme zdá se jinak volné,“ hlásila jsem Radce. Ta najednou prudce stáhla lem košilky a praštila mě obouruč do hlavy. „Co blbneš, krávo,“ ohradila jsem se. „To bolí.“

„Přesně proto vám je víla Chlupnička donesla,“ ozval se od dveří sebejistý hlas Paní Věry. „Abyste se nerozptylovaly tím, že si se sebou budete hrát. Oblečte se a pojďte připravit snídani.“