Podnájem - 1.díl - Esme Ww

24.01.2022 11:55

1. Změněná pravidla

 

„Jak nemáme kolej?“ rozčiloval jsem se v kanceláři vedoucí kolejí. Marně. Neposlouchala nás. Neposlouchala, protože našemu rozhovoru vůbec nebyla přítomná. „Tři roky s tím nebyl problém a teď, když máme dodělané bakaláře a máme před sebou dva roky inženýrského studia, nám ji nedáte? Vždyť já to mám devadesát kilometrů a Radek dokonce sto dvacet se dvojím přestupováním.“

„Změnila se kritéria,“ odsekla mi asertivně zástupkyně vedoucí.

„To přeci nemůžete. Nemůžete v červnu vyhlásit jedny kritéria a v srpnu je změnit. Vždycky se upřednostňovali studenti vyšších ročníků. Potřebujeme klid na studia a začátek prací na diplomce. Rozhodně se naučíme víc tady, když to můžeme probírat s vedoucími diplomových prací či spolužáky než se místo toho pokoutně scházet se kdesi po knihovnách a čekárnách.“

„Ale chlapci, takové argumenty v dnešní digitální době. Nové vedení univerzity dospělo k názoru, že jednou z příčin velikého odpadu studentů v prvním ročníku je právě složité dojíždění. Tudíž kolej dostanou všichni studenti prvního ročníku, kteří to mají dál než třicet kilometrů.“

„Takže my jsme v prváku a ve druháku dostali ty nejolezlejší pokoje na nejstarší koleji a když jsme přežili bakalářské zkoušky, tak si zase vyžereme to nejhorší?“

„Paní rektorka je toho názoru, že studenti posledních ročníků už jsou natolik samostatní, že se o sebe dokážou postarat a nepotřebují vodit za ručičku. Bere to jako další krok v přípravě na samostatný život.“

Bubnoval jsem prsty do stolečku v kanceláři a přemýšlel, jestli mám být vlezle servilní, nebo tu babiznu poslat s rozběhem do prdele. I s paní rektorkou. Prý to je naše chyba, minimálně měsíc byla na webu zveřejněná nová kritéria a z nich nám muselo být jasné, že se nás kolej letos netýká. Jasně, jedny z posledních klidných prázdnin. Půlku července a většinu srpna jsem lítal po brigádách, abysme mohli na celé září vypadnout na kola. Po vlastní ose přes Fagaraš do Istanbulu, dál přes Atény, Albánii, podél Jadranu a přes Alpy domů. Dojeli jsme předevčírem. Průměr přes sto čtyřicet kilometrů denně. To by nedala ani většina tělocvikářů. Zničení, pořád trochu sedření, jak nás za Burgasem ten dement s kamionem odfoukl do pangejtu. Ale jinak šťastní a zdraví a teď tohle. Opravdu jsme během toho měsíce neměli ambice, chuť a po většinu doby ani možnost sledovat weby kolejí, jestli po desítkách let nepřišli s nějakým novým systémem na přidělování ubytování.

„Nech toho, Pavle,“ snažil se mě uklidnit Radek. „Seženeme na chvíli nějaký podnájem. Prváci budou mít vždycky velký odpad a je úplně jedno, kde budou bydlet. V listopadu, nejdýl v lednu jsme zpátky na koleji.

Nemáte tu aspoň nějakou nabídku podnájmů?“ obrátil se na zástupkyni. „Pokud si dobře pamatuju, tak tu vždycky bývala.“

„No, konečně mluvím s někým aspoň trochu rozumným,“ ušklíbla se na mě a pak se obrátila zpět k Radkovi a dál mě vesele ignorovala. „Můžete se podívat na internet, ale podle toho, co tu říkali ostatní nepřijatí zájemci, tam nic lepšího než to, co tu mám, nebylo. A ti poskytovatelé, které tu nabízím, jsou léty prověření poskytovatelé, kteří naše studenty ubytovávají pravidelně.“

Nabídla nám asi deset kontaktů. „Moc jich není,“ posmutněl Radek.

„To není, ale kdybyste se o to zajímali včas, jako většina ostatních, měli byste k dispozici mnohem širší výběr. To jsou samé zábavy, Facebooky, ale abyste se na těch počítačích podívali na stránky univerzity a kolejí, to ne. Teď už tu mám jen ubytování buď hodně drahá nebo s nějakým háčkem.“

„S jakým háčkem?“ vmísil jsem se do hovoru.

„Každý háček je jiný. Třeba tady Vobořilovi jsou Svědkové Jehovovi. Moc příjemní lidé. Spousta studentů je chválila. Hlavně ti, co konvertovali. Pak tu jsou Bílí. Bílí jsou fajn. Trochu stísněné prostory. Znáte tu ulici. Ale jinak Bílí jsou, a to byste nevěřili," zasmála se sama svému poněkud hraničnímu ostrovtipu, „doopravdy bílí. Vůbec nejsou takoví jako většina lidí z toho domu. Dokonce oba pracují. Mají šest dcer a jediné, na co si někteří studenti stěžovali, byl fakt, že se je občas snaží vehementně provdat za podnájemníky. Dvakrát už uspěli.“

Jasně. Takže buď budu místo přípravy na zkoušky obcházet město s biblí v ruce nebo odolávat svatbě s více než sty hosty.

„Jsou tam ještě nějaké další možnosti s háčkem?“ Zeptal se Pavel s nadějí v hlase.

„Sestry Suché mají hezkou vilku. Dřív to byla hájovna, teď je sice pořád v lese, jenže jak se rozrůstá město, tak už je jen tři sta metrů za sídlištěm, takže MHD za rohem. To ubytování už bylo zamluvené, ale dnes ráno se znovu uvolnilo. Bohužel pro vás odmítají ubytovávat samotné chlapce. Trvají na děvčatech, pouze ve dvou případech se nechaly umluvit smíšeným párem. Ale jednou to ten pár po třech týdnech vzdal a ve druhém případě se ten chlapec odhlásil ze studia a zmizel neznámo kam. Sestry Suché údajně mají mít takové historicky obřadní sklony. Pak tu máme vdovu Macháňovou. Neměla bych to říkat, je to má bývalá spolužačka, ale poté co přišla o manžela, tak pije a když pije, tak se sápe po chlapech.“

Podíval jsem se na paní zástupkyni a zamyslel se nad tím, jak asi musí vypadat její chlípná vrstevnice, která léta chlastá první ligu. Tam uvnitř jsem se zhluboka otřásl a navenek se jen mile usmál. „A to je všechno? Nemáte ještě nějaký tajný trumf v rukávu?“

„Pak už jen ten nejtajnější,“ usmála se od ucha k uchu. „Paní rektorka má dost velký byt a je v něm docela sama…“

„Tak my bysme si pro začátek vzali kontakt na ty jehovisty, na tu sňatkovou kancelář a pak na ty sestry.“

„Ty, co neubytovávají samotné chlapce?“

„Nejsme samotní, jsme dva.“

„Obdivuju studenty, kteří se pokouší akademickou logikou rozbít očividnou pravdu. Ani jsem se nedívala, studujete fyziku nebo IT?“

„Aplikované systémy.“

„Takže IT.“

„No, ono to je dost hraniční,“ začal se do toho zamotávat Radek. „z mnoha úhlů pohledu je to spíš matematika a v některých aspektech bych řekl, že možná i ta fyzika. Není to úsměvné?“

Paní zástupkyně se opravdu křečovitě usmála. „Pozoruhodné. S tou Stráží věží v ruce budete nepochybně působivý. Vaše logika smíšená s jejich argumenty bude pro nevěřící smrtícím koktejlem.“

„To bych byl nerad, aby si něco takového o nás někdo myslel.“ Radek je hodný, chytrý, ale občas mu nedochází věci z běžného života. Chápu, proč si z nás dělá část veřejnosti legraci. Ostatně my zase máme za magory studenty humanitních oborů.

„Moc vám děkujeme, paní zástupkyně,“ utnul jsem Radka. „Děkujeme moc za nabídky a až budeme něco potřebovat, ozveme se. Naše přihlášky prosím nechte v systému. Pokud se nějaká místa uvolní, rádi se nastěhujeme.“

„Mnoho štěstí, chlapci a jak se zdravíte vy jehovisti, Na Stráž!“

Tak to ne, kvůli tomu, že jsem se narodil v Žilině, si ze mě srandu dělat nebude. Ale ona má vlastně slovenské příjmení, tak co bych jí to nevrátil. „Ale kdepak, oni sice mají Strážní věž, ale zdraví se úplně jinak. To vám možná jen děda nebo tchán vyprávěli nějaké historky z války.“

No doufám, že nám ten úsměv vydrží.