Oslovení riggerky - 1.díl - Setkání ve vestibulu - Irma

09.10.2022 17:04

Oslovení riggerky

1. Setkání ve vestibulu

„Paní Sofie! Prosím! Moc vás o to prosím. Jste nejlepší. Vím to. Všichni to o vás ví. I vy to o sobě sama víte. V Čechách není lepší rigger ani riggerka.“ Postával jsem ve vestibulu, kousek před východem z nočního klubu a trpělivě vyčkával, až vyjde Ona. Byl jsem na celém jejím vystoupení. Seděl jsem docela vzadu. Sám u stolku. V přítmí, a ještě ve stínu. Potřeboval jsem vypadnout. Daleko od domova, zpátky do anonymity velkoměsta. Srovnat si myšlenky, srovnat si život. Mámě i přítelkyni jsem řekl, že mám nějakou víkendovou akci s bývalými spolužáky. Mám právě pět let od dokončení vysoké, dalo se tomu uvěřit. S Jardou a Denisem jsem skutečně včera zašel na pivo, takže úplně jsem nelhal. Máma se podivovala, Dorotce to bylo docela jedno. Mám pocit, že kdybych jí řekl, kam jsem teď zašel a co se chystám udělat, bylo by jí to taky jedno. A možná by se jí i ulevilo. Měla by to být má hodná milá kamarádka se kterou bych si občas zašel do kavárny. Rozhodně to není má osudová láska. A já ta její už vůbec ne.

Konečně jsem se dočkal byla oblečená ve stylu dekadentní chytré horákyně. Cudně, necudně. Vyzývavě, odměřeně. Stále nalíčená jak během vystoupení. „Těší mně, že mi lichotíte, ale já vážu jen ženy. Muži mi nic neříkají. Bylo by to pro mě absolutně nezáživné, nudné, bez emocí. Stejné, jako když kovbojové na pastvinách vážou dobytčata. V takovém případě bych jen těžko byla ta nejlepší.“

„Kvůli setkání s vámi jsem jel přes skoro celou republiku. Měl bych se ženit. Domluvený sňatek. Naše matky, myslím moje matka a matka mé přítelkyně se už ve školce dohodly, že se jejich děti prostě musí vzít. Víte, ona Dorotka je hodná holka. Moc hodná holka. Prostě moc hodná holka, jestli mi rozumíte. Já nevím, jestli bych to s ní dokázal celý život vydržet. Už teď to je občas k zbláznění.“

„Tak to jste měl místo sebe poslat Dorotku. Hodné holky mám ráda. Hodné a poslušné.“

„Ona na to není. Ona je prostě jen hodná. Já, já bych chtěl před svatbou, radši ještě před tím, než ta svatba bude finálně domluvená zažít něco, co by mě řeklo Luďku, tohle chceš zažívat denně nebo Luďo tak tohle už ne, vrať se do Beskyd za Dorotkou a po zbytek života budeš obyčejný hodný manžel. Oba budete obyčejní hodní manželé a budete spolu mít spoustu obyčejných hodných dětí, kterým jejich babičky ještě stihnou domluvit sňatky.

Víte tak moc bych někdy chtěl omezit své tělo, nabídnout ho nějaké ženě jak na podnosu. Položit se jak hrouda hlíny na hrnčířský kruh. Prožívat, jak mě hněte, tvaruje, transformuje, strká do pece a rozpaluje na 1300 stupňů celsia. Pozorovat ji při práci. Jak ji to těší. Jak ji to baví. Nechat svou mysl odletět do zakázaných krajů. Zažít to. Vychutnat si to. Nedokážu si představit nikoho vhodnějšího než vás.“

„Ale já vám s tím opravdu nedokážu pomoci. Já už si ani pořádně nepamatuju, jak se utahují smyčky na mužském těle. Víc jak pět let jsem to nedělala.“

Přes jasně odmítavá slova se se mnou stále bavila. Věděl jsem předem, jak to má s muži. Přesto jsem jí oslovil, a přesto jsem doufal, že to takhle nějak může probíhat dál. I to, že se se mnou baví je zážitek na celý život. Hrál jsem vabank a snažil se kout železo, dokud tu je a doufal že nakonec přeci jen bude žhavé.

„Tak je na mě udělejte jako kdybych měl ženské tělo. Pro mě není podstatné, zda budu svázán jako muž nebo jako žena. Stejně mi přijde, že s vázáním to je jako s oblečením. To ženské je prostě hezčí. Upřímně, nemám až tak velký penis, aby nešel někam schovat. Nechci být nezdvořilý, ale ta vaše dnešní modelka byla docela dřevo, a přesto to bylo úžasné představení. Nemyslím si, že bych byl horší.“

Stáhla rty do pobaveného úšklebku. „Docela si troufáte, Luďku. Bavíte mě. A máte pravdu, zažila jsem už spoustu lepších partnerek, než je Karin, ale má stálá modelka, Jolana otěhotněla. To víte, to je to riziko, když máte za modelku bisexuálku. Jistě, vázat se dá i těhotná, ale je to daleko složitější a na vystoupení to není. To už je za hranou. A pochopte, úplně nového člověka nemůžu vázat hned na potkání, nebylo by to pěkné ani úplně bezpečné – pro vázání, tím spíš na veřejnosti, musíme být svázané nejdřív duševně a dokonale si rozumět. Pak nastane vázání fyzické a až nakonec s tím můžeme jít na veřejnost. S Karin jsem se domlouvala proto, že nikdo lepší neměl čas. A i když si o ní oba můžeme myslet své, i za jejím výkonem je spousta práce a našeho vzájemného ladění.“

„Je mi jasné, že hned nemůžu být dokonalý a s laděním počítám, jsem ochoten k čemukoliv. A nemusíme s tím jít hned na veřejnost.“

Uniklo jí lehké pousmání. „Počkejte, trochu brzděte. Nemůžete se do toho tak hrnout. Ale ještě není tak pozdě a já bydlím jen o pár ulic dál. Zkusím s vámi něco udělat. Trochu si vás změnit a přizpůsobit. Přemodelovat a vypálit, jak jste řekl. Měla bych to zvládnout, když jsem ta nejlepší. Ale varuju vás, ty změny by mohly mít trvalé následky pozorovatelné pouhým okem i na oblečeném těle.“

„Myslíte něco jako zlomeniny nebo vyhozené klouby?“ Srdce se mi rozbušilo v krku a já zjistil, že mé tělo si už připadá, jako by bylo důmyslně stažené desítkou obloučků a nedokáže se pohnout. I pod úsporně slabým osvětlením si musela všimnout, jak jsem rudý až za ušima. Alespoň že pusa si zatím nenasadila neviditelný roubík.

„Ale no tak, máte mě za tu nejlepší nebo za břídila? Zlomeniny nebo vykloubeniny kategoricky vylučuju.“

„Promiňte, nechtěl jsem se vás dotknout. Jen jsem si říkal, že když tak neznáte mužské tělo, aby s tím nebyly nějaké trable. V tom případě můžete. Nedokážu si představit, jak by mohla vypadat změna, která by mi vadila, a navíc by si jí každý všimnul.“

Teď už se zasmála polohlasem. „Jsem ráda, že jsme si nastavili vzájemnou důvěru. Když je tomu tak, tak už mě jen poslouchejte a nechte se vést.“

Mé tělo jí opravdu poslechlo a odlepilo se od podlahy. Za pár minut už za námi zaklaply dveře jejího bytu.