Oslovení riggerky - 3.díl - Odpoutání od minulosti - Irma

22.10.2022 09:49

„Na chvilku se protáhni,“ vybídla mě. Vůbec jsem ji neslyšel přijít. Ještě, než mi nasadila brýle, všimnul jsem si, že chodí bosá. Vysoké podpatky jsou častou součástí hry, ale to zmatení smyslů bývá taky. Ona se rozhodla hrát právě tuhle variantu. Možná odešla jen na chviličku, možná tu byla pořád a jen se někde v koutě tiše převlékla a přelíčila.

Utahovala mi provaz nad bradavkami a pak hned pod nimi. Bylo mi, cítil jsem se jako by se mi opravdu napřimovala prsa do prostoru. Pane bože, je to ještě dokonalejší, než jsem doufal. Já už nechci zpátky do Beskyd! Hlava mi padla na hrudník, ale stejně jsem viděl jen růžovou mlhu, kterou začaly obklopovat hnědé vlasy. Zavrtěl jsem hlavou. Počkat! To jsou moje vlasy! Nevšiml jsem si, že by mi připevňovala paruku. To bych musel cítit! Další provaz se protáhnul pod mým pravým ňadrem a kolem zadní strany krku se vrátil pod levé. To je prostě tak nádherný pocit. Tak nádherný pocit, tak dokonalá iluze bezbranné ženskosti!

Oběma rukama mě stiskla za bradavky a povytáhla je alespoň o deset centimetrů nahoru a dopředu. Celý jsem se zachvěl a překvapeně se podíval do míst, kde jsem tušil její hlavu. „Je něco špatně?“ Zeptala se starostlivě. Jemně a obezřetně, jak kdyby masírovala prvorodičku mi přejela pod dvorci, laskala se se spodní stranou prsů a kontrolovala, zda se do hrany pod ňadry zařezává provaz přesně s takovou intenzitou, jak má.

Zavrtěl jsem hlavou. Ať se děje, co se děje, rozhodně to není špatně. Nasládla chuť z mých úst už dočista zmizela. Povolila mi roubík a já se několikrát zrychleně nadechl. Pohladila mě na nohou. Prvně na chodidlech, pak na lýtkách, pak na stehnech a nakonec se přesunula do rozkroku. Bylo mi, jak kdybych tam měl liščí chlupy a ona je podráždila ebonitovou tyčí. Hořelo mi tam, ale do světa to vytrubovat nebudu. Škubal jsem sebou v poutech a polohlasně sténal. Pak mi zastrčila tři prsty dovnitř. Protočil jsem v sloup své vytřeštěné oči. Prohnul záda tak, jak mi to jen umožňovala pouta a možná ještě víc a křičel tak, jak při orgasmu ještě nikdy.

Stáhla mi vlasy do ohonu, nasadila mi na chvíli odpovídající dioptrické brýle a za ten ohon si mě natočila k sobě. „Říkala jsem ti, že s tebou zkusím něco udělat, protože vážu jen ženy. Neudělala jsem s tebou nic, před čím bych tě, byť ne zcela detailně, nevarovala. Jinak by to prostě nefungovalo. Nemáš s tím doufám nějaký zásadní problém?“

„Děkuju, děkuju Paní Sofie,“ můj hlas zněl mnohem jemněji, tišeji. Přes jasně rozpoznatelnou podřízenost byl pevný a odhodlaný. I když to bylo mimo mé racionální chápání, nepochyboval jsem o tom, co se s mým tělem stalo. Nepochybovala. „To bylo to nejvíc, co jsem kdy v životě zažila. Chtěla jsem po vás, abyste mě svázala jako ženu. Prosila jsem vás o to. Kdyby to bylo potřeba, byla jsem připravená i škemrat. Bažant je vždycky lepší než kuře ala bažant. Udělat něco doopravdy je vždycky lepší než jako doopravdy. Děkuju. Děkuju.“

Protáhla provaz kladkou ve stropě, a nadzvedla mě necelý půl metr nad zem. „Vychutnej si ty dozvuky. Ty jsou na tom nejlepší. To víš, že jsi stokrát lepší než Karin, ale připadáš mi, že bys mohla být dokonce lepší než Jolana. Ale to si teď ještě musím pořádně vyzkoušet. Protože k tomu všemu, Jolana už je vdaná nastávající matka. Baví jí to se mnou, ale žije s chlapem. Je lepší mít svou nejoblíbenější hračku pořád u sebe než si pro ni občas chodit do půjčovny.“

Během půl hodiny se vrátila třikrát s různými vibrátory i s kolíčky. Naposledy se vrátila s mým mobilem. „Pípla ti tam zpráva od Dorotky. Nechci být indiskrétní, ale jestli mi půjčíš prst, přečtu ti ji. Možná byste si měly v klidu promluvit. Když je tak hodná, pochopí tě.

Napřímil jsem ukazováček a počkal, než se na něj trefí s mobilem. „Milý Luďku, vím, že jsi hodný člověk, ale často až moc. Chodíme kolem sebe jak zombie, jak těla bez duše. Když se své mámě nedokážeš postavit ty, musím to té své udělat já. Vím, jak to je těžké, já to taky nedokážu napřímo. Odcházím, odjíždím, odlétám do Austrálie. Už sedím na letišti ve Varšavě a za hodinu budu ve vzduchu. Bude to tak lepší. Teď snad i ty dokážeš vyklouznout se spárů své matky. Nedovol jí, aby tě k sobě neustále připoutávala a ovládala tě. Mám tě ráda, ale vždycky si pro mě byl spíš kamarád, někdy snad i kamarádka než vládce a ochránce, kterého nejspíš potřebuju.“

„Tak Dorotce to už vysvětlovat nemusíš,“ dodala. „Skoro to vypadá, že tě znala líp než ty sám. Opravdu si jsi jistá, že na to není? Že není na holky? Dokázala bych se smířit s tím, kdybych tě tu měla dvakrát.“

Mlčela jsem.

„Ale holka, která se nebála vlézt krokodýlovi do tlamy si to zaslouží víc než taková, která před vším utekla na druhou stranu zeměkoule. Tu si musí najít nějaký místní krokodýl nebo krokodýlice. Teď ještě přijít na to, jak zamezit tvé matce, aby si tě k sobě dál nepřipoutávala. Nejspíš ji vyléčíme šokem.“

Řekni mi,“ jemně mě nadzvedla bradu a podívala se mi ironicky do obličeje, „tvá máma to taky umí s provazy?“ Věnovala jsem jí pohled plný jedu. Asi takový, jakého by byl schopný před týdnem přejetý chřestýš.

„Já jen, že se tak šikovně nastavuješ. Jako bys to už někdy dělala,“ nepřestávala provokovat. Připnula mi svorky na bradavky a začala se mnou na provoze opatrně točit proti směru hodinových ručiček. Zarotovala se mnou aspoň patnáctkrát. „Musím tě důsledně vymotat a odpoutat od minulosti.“

Pustila mě. Byla jsem ráda, že jsem dokázala vnímat kde je nahoře a kde je dole. Kolotoč se pomalu střídal s odstředivkou a pravidelně měnil směr otáčení. Učila jsem se vnímat mezní možnosti upraveného těla. Křehké přechody mezi bolestí, omezením a slastí. Pět minut po mém zastavení jsem stále zůstávala viset. Až pak mě spustila na koberec a pomalu rozvázala. Tak nějak automaticky jsem se do ní na tom koberci zamotala a usnuly jsme si v náručí. Vím, že se mi stal zázrak, ale jsem rozhodnutá užít si ho do posledního dechu, do poslední kapičky, která na mě kdy ze Sofie kápne.