Opička - 2.díl - Lezanka
Servírka odešla a já se trochu víc uvelebil na židličce. Kabelku jsem si položil na stůl a když jsem mrkl na místní hodiny, zjistil jsem, že je už čtvrt na osm. Začal jsem se ošívat a trochu si zoufat, když mi přinesli občerstvení, ale Petry nikde. Pak mě napadlo se mrknout na mobil. Vytáhl jsem ho z kabelky a k překvapení nebyl zablokovaný. Usmál jsem se a rychle se mrkl dovnitř telefonních hovorů. Měla ho docela hustý, hlavně poslední den docela často telefonovala na dvě čísla, jedno neznámé a jedno na kamarádku Radku.
„Ta holka asi řeší nějaké problémy a já mám asi dělat volavku, že je jako že tady v kavárně.“
Nervozně jsem si projel prsty silonky a srovnal sukni. Přešlápl jsem si a hned si vzpomněl na Naďu, jak asi pobíhá v těch sandálkách od Petry kousek ode mě. Vlastně jsem byl volný až na to prádlo a taky byt.
„Kdepak asi bydlím!“
Odložil jsem mobil a mrkl na doklady.
„Madridská 15, Praha 10. Tu ulici znám hmm!“
Pousmál jsem se a chvilku se zadíval na její fotku. Byla docela hezká a měla taky slámové vlasy, jako já až jsem se nad tím pozastavil. Třeba to byl záměr, abych zrovna já zaskočil za kluka, co jindy dělá opičáka. Snědl jsem úžasný dezert, popíjel laté a čekal na Petru.
Už bylo osm a já začínal mít podezření, že se něco zvrtlo. A tak jsem zaplatil a sedl na nejbližší autobus, který mě zavezl kousek od Vršovického náměstí. Prošel jsem do Madridské a rozhlížel se kolem. Nic podezřelého jsem nezaznamenal a tak jsem vytáhl klíče z kabelky a odemkl barák.
Chtěl jsem jít potichu, ale podpatky dělaly hluk i když to nebylo tak hrozné.
„Do kterého patra mám jít.“
Přemýšlel jsem, čeho bych se chytil, když se přede mnou objevili schránky. Automaticky jsem našel klíček a po pár pátravých pohledech i příslušnou schránku.
„Číslo 13, snad bude šťastné!“
Broukl jsem si pod nos a vyjmul poštu s nějakou reklamou. Starý dům měl tu výhodu, že na patře byly tři byty, tak že jsem vystoupal do čtvrtého a uviděl její vizitku.
„Kam si to dala!“
„Já to nemám!“
„Lžeš čupko!“
Ozvalo se z bytu až jsem se lekl a couvl dozadu.
„Počkej, někdo chodí po schodech!“
Rychle jsem zamířil vzhůru a když mě chránily schody, tak jsem zastavil právě v momentě, když se opět ozvaly hlasy.
„Kam to šlo Jáchyme?“
„Nejmenuj! Říkal jsem ti, že nesmíš jmenovat!“
Pár dunivých kroků a pak se opět dostali k výslechu.
„Svaž jí pořádně a taky kolem krčku!“
„Ty jí chceš uškrtit?“
„Ne, jen jí trošku stáhneme hrdlo, ona už zazpívá!“
Nevěděl jsem, co mám dělat. Poštu jsem odložil na parapet u odpočívadla, vytáhl z kabelky mobil a chvilku hledal, jak se z toho vytáčejí čísla.
„Tak uvidíme, chlapečkové!“
Vytočil jsem svoje číslo a kupodivu začal mobil tančit mě známou melodii.
„Sakra, vona má zaplej mobil!“
„Tak to vem, nevidíš, že jí dávám roubík?“
„Dobře, jo fajn, tak halo, kdo je tam?“
„Čau, dej mi Jáchyma!“
Zabroukal jsem dívčím hláskem.“
„Tý vole, to je pro tebe!“
„Děláš si srandu, né?“
„No fakt, nějaká kočička!“
Po chodbě to zašustilo a pak se ozval ten nerudný chlap.
„No co je!“
„Ahoj, to fáro před barákem je asi tvoje, co?“
„Nešahej mi na bavoráka!“
„Má pěknou barvičku, co kdybych ti jí ještě vylepšila!“
„Děláš si srandu, né?“
„Nedělám, podívej se z okna! Ty můj broučku!“
„Ráďo, koukni z vokna na naší káru!“
„Co? Jo bavoráka, jo už jdu!“
Bouchly dveře a pak se jen ozvalo.
„Nic nevidím, venku je tma jako v pytli! Bylo červené, né?“
„Modré, blbče!“
„Modré v té tmě?“
„Sakra, běž dolů a podívej se, kde je ta druhá čupka!“
Parťák vyběhl ven a rychle scházel po schodech dolů. Ihned mě napadlo, že je to ideální a tak jsem se vyzul, nechal vše na parapetu a seběhl schody za ním. Vyhlídl jsem si místo, kde byla absolutní tma a
když se chlapec vracel, tak jsem ho omráčil, stáhl z něho naruby košili a svázal páskem ruce dozadu. Prošahal jsem mu kapsy a vše včetně dokladů odnesl na můj parapet. Po bytě pořád někdo pobíhal, ale naštěstí další hlasy slyšet nebyly. A tak jsem se rozhodl a sešel s malou dušičkou ke dveřím.
„Musím to udělat!“
Vzal jsem ty dámské botky do rukou a pak zabouchal.
„Ty kreténe, proč sis zabouchl co?“
A jak otevřel, zahlédl jsem světlo, které dopadalo přímo na jeho hlavu. On ale neviděl nic, protože na chodbě se nesvítilo. V tom jsem ho vší silou udeřil oběma botama do obličeje a krku.
„Jáuvajs!“
Další rána už byla přesná a tak po knokautu na bradu se skácel jako hruška.
„Ahoj Petře, co tu děláš tak svázanej?“
Houkl jsem směrem k mé kolegyni a zabouchl dveře. Pak zkontroloval násilníka a když byl stále omráčen, tak jsem se vklidu obul a při tom sledoval oči mé dvojnice.
„Ehm, chrr, chrr!“
„Jo, jo, jasně, ale nejdříve svážu toho chlápka.“
Udělal jsem to samé, jako jeho kumpánovi a pak jsem rychle vyběhl po schodech do mezipatra a přinesl odtud všechny věci. Při tom jsem si uvědomil, že musím zavolat policii.
„Dobrý den, tady je Petra Kradmínová z Madridské 15. Došlo k přepadení, přijeďte, prosím!“
„Aha a kolik je pachatelů?“
„Jednoho jsem svázala dole u schodů do sklepa a druhý je v bytě číslo 13.“
„Dobře, zústaňte ve spojení, posíláme hlídku.“
A pak jsem odložil věci na stoleček v kuchyni a otočil se zpět. Petra opět něco zabručela a tak jsem jí vytáhl na chvilku roubík.
„Tfuj, tebe mi přivolalo samo nebe, děkuji ti!“
„Jo, jo, nemáš zač!“
A chvilku jsme jen tak hleděli na sebe. Byl to zvláštní moment, protože jsem nevěděl na čem jsem.
„Můžeš mě rozvázat?“
„Ne, až příjde policie, ať vidí, jak tě svázaly.“
„Moc ti to sluší!“
„Děkuji, ty máš taky ránu!“
Zasmáli jsme se a v tom někdo zazvonil na domovní dveře.
„Petro, dej pozor!“
„Jo, jasně, no pro jistotu, tady máš nůž, co kdyby.“
Podal jsem jí ho do dlaní za zády a až poté se zeptal.
„Ano, tady je policie, otevřte dveře!“
„Průkaz a jméno s kým jsem mluvila!“
Při tom jsem uvítal, že jsou dveře na řetízek zabezpečené.
„Kapitán Horn, slečna Petra?“
„Jo, našli jste toho chlapa ve druhém patře?“
„Jo, na přízemí, jak jste říkala!“
„Pojďte dál.“
Až teprve jsem otevřel a moc se mi ulevilo, když jsem viděl dva pány v uniformě s legitkou a s úsměvem na rtech.
„Jáchym, jasně a ten druhý?“
„Taky známá firma!“
„Jak se to seběhlo?“
A zmateně koukal na mě a na pravou Petru.
„Můžete jí rozvázat, ať vidíte, jak jí svázali a v klidu si promluvíme v kuchyni, ano?“
„Jasně.“
Mrkl na kolegu, ten udělal pár fotek, trochu se překvapeně díval na ten nůž, co měla, ale pak ho použil a už byla volná.
„Děkuji moc.“
Policajti zavolali na dispečink a nechali oba násilníky odvést k výslechu.
„Tak že, vy jste muž a né žena?“
„Ano, je to tak a omlouvám se, musel jsem hrát až dokonce.“
„A moc mu to slušelo!“
Nezapomněla mě pravá Petra pochválit.
„Dobrý, to si řeknete potom. Vy jste se převlékl a šel do té kavárny?“
„Ano, tak nějak a když to trvalo víc jak hodinu, tak jsem jel za Petrou.“
„A jak jste věděl, kde bydlí?“
Popsal jsem vše až do telefonátu a pak jim to vše podepsal, stejně jako Petra.
„Dobře, zůstaňte v blízkosti bydliště a my se Vám ještě ozveme.“
Odešli a ihned si mě Petra začala prohlížet.
„Oči sis nalíčil moc hezky, ale kde si vzal ty nehty?“
„No, já, ehm setkal jsem se s Naďou
obchoďáku?“
„No, byla tam fronta, tak jsme si povídali.“
„A ona ti jen tak dala nehty, co?“
„To né, nejdříve si postěžovala na bolest nohou a jestli bych jí nepomohl.“
„Aha, tak proto máš ty šílené podpatky, co?“
„No já, víš to šlo tak nějak automaticky. Musel jsem se chovat jako holka a tak jsem udělal o co mě žádala a boty s ní vyměnil.“
„A za to máš nehty.“
„Přesně tak.“
„Fajn a kde pracuje?“
„V Tetě, je moc prima a mám v plánu jí je vrátit.“
„Jo, ale stejně ti to sluší.“
„To říkáš jen proto, že jsem tě osvobodil.“
„Ne, ne, to říkám doopravdy.“
A dala mi na důkaz jednu sladkou pusu.
„Tohle je vše jen díky tobě a tomu překvápku!“
„Jo, já vím, ale potřebovala jsem se zbavit těch chlapů.“
„Dobře, než mi budeš vše vyprávět, tak chci zpátky moje hadry a věci.“
Při tom jsem si sundal prstýnky a naušnice.
„Počkej, nespěchej. Chtěla jsem udělat pár fotek.“
A na znamení mi vrazila pár dalších pus.
„Prosím Peťo!“
Udělala psí oči a než jsem s tím souhlasil, tak mi připnula naušnice zpět. Pak jsem nakonec přikývl a v tom si vzala šminky, upravila mi make-up a pak už šla jedna fotka za druhou. Samospoušť běžela a já cítil, jak je mi moc fajn.
Najednou se mi z jejího prádla nechtělo. Jenže nic nás nespojovalo a tak jsem už svlékal šaty a když jsem měl už jen slipy, vděčně jsem se nasoukal do džínsů a trika.
„Tak tady jsou Tvoje věci! Nechceš ještě na chvilku zůstat?“
„Promiň, ale mám zítra docela těžký den.“
„Aha, zase dělat opičáka, co?“
„To né, něco jiného, ale to je jedno.“
„Škoda, tak se budu těšit pozítří a nebo až půjdeme na policii.“
Rozloučil jsem se s ní a vyšel do skoro půlnočního světla lamp. Celou cestu jsem vzpomínal na Petru a až doma mi došlo, že mám stále nalepené nehty a řetízek kolem krku.
„No nazdar, zapomněl jsem vrátit ty vysoké botky.“
Zvolal jsem do zrcadla v koupelně.
Diskusní téma: Opička - 2.díl - Lezanka
Nebyly nalezeny žádné příspěvky.
