Opička - 1.díl - Lezanka

01.05.2023 21:24

Byl jsem skoro normální kluk a rád jsem pracoval jako brigádník, protože jsem neměl rád stereotyp a práce byla kolikrát dobře hodnocena. Na konci týdne jsem dostal nabídku, abych zaskočil v obchodním centru jako opičák v oddělení ovoce a zeleniny.

Podle pokynů jsem dorazil kolem desáté dopoledne a hned , jak jsem vstoupil do infocentra, tak mě jedna slečna vyzvala, abych šel za ní.

„Jsem Radka a dovedu Vás do šatny, kde se prostě převlečete za opičáka a budete poskakovat v takovém výběhu mezi palmami a banány.“

„To je mám taky jíst?“

Zasmála se.

„No když chcete, tak ano. Jinak k jídlu Vám dáme nějaké bagety, aby jste je mohl jíst aniž by jste se musel nějak svlékat.“

Vstoupili jsme do malé šatničky, kde už se někdo oblékal do podobného kostýmu.

„Seznamte se, Petra a Petr.“

„Těší mě.“

„Mě taky.“

Radka mi ukázala šatní skříňku, kam jsem si měl odložit prádlo a pak mi dala nějaký celotělový punčochový obleček.

„To je kvůli zapocení, skvěle saje pot a odvádí vlhkost.“

Petra už byla kompletní a tak dostala pokyn, aby se otočila a Radka jí utáhla za krkem poslední šňůrky, při tom se vyptávala, zda nic neškrtí.

„A teď vy, Petře!“

Cítil jsem se docela stažený a když mi zavázala šňůrky, tak jsem požádal o uvolnění.

„Tohle je holčičí opička, tedy slečna.“

„Aha, no ale tak to jsme si měli kostýmy prohodit!“

„To je už jedno né?“

Taky zahuhňala Petra a při tom se párkrát jako by bouchla dlaněma do hrudníku. Připadalo mi to komické a tak jsem měl i tak dobrou náladu.

„Tak fajn, tady v tomto prostoru budete pobíhat po čtyřech, ale můžete chodit taky po dvou. Támhle je žebříkové lano, tak na něj občas vyšplhejte, no prostě se chovejte jako dvě milující opičky.“

„To ho mám líbat?“

Zeptala se náhle Petra v kůži opičáka.

„Proč né, jste přeci páreček.“

A na znamení mi dala kolem krku růžovou stuhu se zástěrkou přes bříško.

„Jo, skvěle a občas snězte nějaký ten banán, až tu budou lidi a hlavně rodinky s dětma.“

S tím odešla a já se podíval na mojí partnerku.

„Už jste tu někdy vystupovala?“

„Jo, ale většinou jako opička a dnes jsem si chtěla zahrát na opičáka, nevadí?“

„Co už můžu dělat!“

Hodil jsem se na čtyři a pokusil se proběhnout výběh dokola. Moc mi to nešlo a tak mi musela Petra poradit pár fint, aby to bylo k světu. Pak jsme si vylezli na žebřík a v tom mě objala v pase a políbila.

„Nemůžu dýchat!“

Zahuhňal jsem, ale to Petru spíš rozesmálo.

„Maska je z silikonu, tak je jasné, že skrz vzduch nepůjde, jedině nosem nebo pusou.“

Zkusil jsem nos, ale ten byl ucpaný.

„Nejde to!“

„To byl vtip!“

Plácla mě přes záda a sešplhala na zem k banánům.

„Svačinka!“

Rozbalila banán a jak otvírala pusu, tak to akorád bylo na ten banán. Já jí chvilku sledoval a pak jsem se taky opičil, jak by to udělaly opičáci.

„Jdeme k návštěvníkům a trochu musíme promluvit opičím hlasem!“

Než jsem pochopil, tak mě už tahala za ruku a pak vřískla do masky, což diváky pobavilo. A tak jsem zkusil taky vřísknout, ale moc mi to nešlo. Až když jsem zvolil vyšší hlas, tak to připoutalo pozornost několik malých holčiček.

„Mamko, ona je živá!“

„To asi né, Barunko!“

„Ale vříská jako opravdová!“

Potěšilo mě to, párkrát jsem si zavřískl a rychle vyskočil na nějakou polici s reklamou. Bohužel nebyla moc zajištěná, tak že se to zhouplo a já spadl na zem. Drbal jsem si zadek a děti se tomu smály.

„Co tady blbnete?“

A ukázala na tu spoušť za mnou.

„Co jeRadko? Dětem se to líbí!“

„Ale vy jste zničil jeden reklamní baner.“

Otočil jsem se a opravdu byl celý pomačkaný a nakloněný. Hned jsem se zasmál jako slečna opička a to ještě víc pobouřilo mou kolegyni.

Blbli jsme nakonec asi do páté, než Petru propustili a se mnou chtěli udělat ještě pár fotek.

„Skvěle, nebylo to špatné na poprvé!“

„Omlouvám se za ten baner.“

„To spravíme, příště Vám ukážeme, kam vlastně můžete skákat, což jsme asi neudělali.“

Radka se mnou prošla do šatny a uvolnila mi hlavu.

„Ostatní zvládnete sám, že?“

„Snad ano. Tak kdy mám přijít?“

„Dáme Vám vědět a peníze si vyzvedněte na Infu, jak budete odcházet.“

Poděkoval jsem a když jsem sundal celý kostým, tak jsem ho zavěsil na připravené ramínko vedle toho druhého od Petry a až v tom mi došlo, že je už pryč.

„Ani se nerozloučila, mrška jedna!“

Otevřel jsem svou skříňku a hned jsem se zarazil. Byly tam věci Petry a né moje.

„Že bych se splet?“

Otevřel jsem druhou skříňku, ale ta byla prázdná. Už v panice jsem otevřel další tři, ale výsledek byl stejný. Naštvaně jsem se rozhlížel až jsem uviděl na stolečku nějaký papír. Bylo to ženské písmo a tak jsem si ho přečetl.

 

Omlouvám se, Petře, ale potřebuji si rychle něco vyřídit a tak Vás požádám, aby jste přišel na 19,00 do kavárny, co je venku na ulici vpravo za drogerii Teta.“

K tomu jsem si vypůjčila vaše oblečení, proto Vás požádám, aby jste se převlékl prozměnu do mého šatstva.

Na stolečku jsou naušničky, řetízek, prstýnky a šminky. Trochu si natřete rtěnkou ústa a obtáhněte černou řasenkou řasy. Můžete přidat trochu růžového pudru na tváře a čelo. Sponkama si za ušima stáhněte své krásné slámové vlasy. Já se objevím, jak to jen půjde.

 

Děkuji.

 

Petra Kradmínová

 

Znovu jsem si přečetl dopis a nevěřícně jsem kroutil hlavou.

„To je šílenost! Já mám být na veřejnosti za holku?“

A trochu nešťastně jsem se podíval na její oblečení. Ještě jsem chvilku seděl bezradně, když mi došlo, že jiná šance, jak se dostat ke svému prádlu není. Jen neochotně jsem vytáhl z skříňky ramínko s úhledně srovnaným prádlem a v tom jsem ucítil moc příjemnou květinovou vůni. Když jsem vytahal vše, tak jsem dle pokynů na druhé straně si vzal podprsenku, kterou jsem si vycpal nějakými sáčky s rýží, pak si opatrně navlékl silonové punčochy v černé barvě, zapl bílou blůzku a přehodil si přes hlavu sukni v černé barvě. Na nohy jsem si dal bílé sandálky s pásky přes nárt i kotník a už tu bylo šminkování. Z připravené kabelky jsem vyndal kulatou krabičku a když jsem jí rozevřel, tak jsem v jedné půlce našel zrcátko a v druhé stíny se štětečkem. Roztřesenou rukou jsem si dle přiložené fotky nalíčil víčka, nabarvil obočí a udělal pudrem trochu víc růžovější tvář. Nakonec jsem našel cosi, co mohla být propiska, ale po roztažení se objevil černý hustý kartáček se kterým jsem si načernil řasy a poslední byla krásně červená rtěnka. Viděl jsem to hodněkrát ve filmu, tak jsem vyšpulil rty a pomalu nanášel tu mastnotu, která se podobala Jelenímu luji, když jsou popraskané rty. Když jsem dal rty k sobě, jazyk sám ochutnal její jahodovou chuť. V tom se dostavilo mě dobře známé vzrušení a měl jsem co dělat, abych si nezačal honit přirození.

 

„Poslední si vemte šperky a hurá do kavárny!“

 

Její podpis byl tak divný, že bych ho sám zvládl levou zadní.

Klipsny jsem si přicvakl až to zastudilo, pak připl řetízek a když jsem chtěl navléknout prstýnky, tak jsem zjistil, že jsou nějaké malé. Co mě ale překvapilo bylo, že když jsem pořádně zabral, tak mi proklouzl na prsteníček jako po másle. Kroužek se totiž roztahoval, ale zvnější strany to poznat nebylo. Vstal jsem, uklidil šminky s dopisem do kabelky a až teď viděl, že jsou tam její doklady s klíči i mobilem.

„To je důvěřivka!“

Pokýval jsem hlavou, ale neřekl jsem už nic, přehodil si červenou bundičku a vykročil chodbou zpět. Až teď jsem si plně uvědomoval, jak jsem oblečen. Podpatky klapaly po chodbě a moje nožky byly moc sexy v těch silonkách. Vůně parfému, který jsem musel použít mě přímo vzrušoval a říkal jsem si, jak tohle asi prožívají holky.

„A Petra, fajn, dobrý podvečer.“

Jen jsem přikývl s drobným údivem a rozhlédl se kolem ve strachu, že mě všichni musí sledovat.

„Tady mi to podepište, jsou to peníze za dnešní brigádu.“

Chtěl jsem něco namítnout, ale pak mi došlo, že bych takto mohl přijít nejen o vydělané peníze, ale taky hambě, když bych prohlásil, že já nejsem já. Vzal jsem propisku a jak mi slečna na recepci ukázala, tak jsem udělal stejný klikihák, jako jsem viděl na tom dopise.

„Děkuji, ehm, no ty nehty si raději upravte a nalakujte, vypadají strašně.“

„Aha, nemám moc ráda acetilén.“

„To chápu, tak zkuste nalepovací, venku je drogerka.“

„Děkuji, zkusím!“

Vzal jsem peníze, uschoval do připravené obalky a vložil do kabelky. Opět jsem pohledem zkontroloval okolí a když jsem nevyvolával pozornost, tak jsem se rychle vzdálil do nákupního centra. Hodiny byly na každém rohu a tak jsem se vklidu procházel v tom novém oblečení, protože v davu si mě opravdu nikdo nevšímal. Klidný jsem ale nebyl a na otázky prodavaček jsem odpovídal jen pár slovy a vyšším dívčím hlasem, který byl samozřejmě nachlazený. A protože jsem celý den nic nejedl krom banánů a bagety, tak jsem si zašel na skvělý giros s nudlema. Jíst s prstýnky a tou rtěnkou mě vyvádělo z klidu, ale hlad byl hlad, tak jsem to nakonec zvládl. Potíže nastali, když jsem v prvním momentě zamířil na pánský záchod. Zarazil mě na poslední chvilku jen vycházející chlap s úsměvem od ucha k uchu. Ženystály naštěstí o kus dál ve frontě, tak jsem pouze změnil směr v obloučku a postavil se za nějakou slečnu. Ta si mě párkrát změřila zrakem a tak mi to nedalo a jen jsem špitl.

„Nemám něco v pořádku?“

„Co? Jé no na to nemyslím, spíš jsem Vás už párkrát viděla a nemůžu si Vás nikam zařadit.“

„Mě?“

„Jo, nebyla jste v Infocentru?“

„Možná, proč?“

„Jednou jste mi moc pomohla a tak stále na to nemohu zapomenout.“

„Aha, omlouvám se.“

„Jasně, nemůžete si pamatovat každou, to dá rozum!“

Vlnila se při mluvení a poklapávala si s vysokými jehlovými podpatky. Já si jí prohlížel a ona si toho všimla. Rychle jsem očima zajel na svoje boty, které byly taky bílé.

„Máte nižší podpatek.“

„Ano, jo.“

„Já mám dnes ještě spoustu běhání a už mě trochu nožky bolí!“

Udělali jsme další pár kroků k toaletám a já začínal tušit její záměr.

„Hele, nemohli bychom si je na chvilku vyměnit, než se dostaneme na řadu?“

Začal jsem se usmívat nad tou troufalostí, ale na druhou stranu mě to lákalo si vyzkoušet její skoro dokonalé botičky s plnou špičkou.

„To jako tady?“

„Ehm, jo co? Vyměníme si je? Fakt mi to pomůže!“

Zblblý jsem přikývl a v momentě jsme se sehli a rozepli levou botku, pak pravou a když jsem do nich vklouzl, cítil jsem jejich teplo a vlhkost. Velikostí byly asi stejné, jako od Petry, jen ten podpatek byl vyšší.

„Skvěle, díky moc, jsem Naďa!“

Objala mě a já jen sotva stačil pípnout, že jsem Petra.

„Fakt úleva, máš to u mě, kdyby si potřebovala něco, ehm no třeba gelové nehty, tak ti je klidně dám, dělám v té drogerce vedle...“

„V Tetě?“

„Jo, ehm, no jo.“

„Tak dobře, příjdu!“

Najednou zmizela v kabince a já hned poté taky. Hlídal jsem si dveře proti náhlému otevření a když jsem už byl hotový a vyšel ven, tak se na mě mile culila.

„Tak pojď, já mám za chvilku konec pauzy.“

„Do kdy si?“

„Do desáté!“

Prošli jsme pár metrů a já začínal nestíhat její chůzi. Naštěstí si toho všimla, tak mi hned chytila ruku a dávala rady, jak mám držet tělo. Přes pár eskalátorů jsme se dostali na ulici, kde poprchávalo. Najednou mi protivně foukalo pod sukni až mě střáslo. Podpatky na chodníku divně klouzaly po kostkách a tak jsem musel přenést váhu na špičky, kde jsem zacítil víc své trochu zmáčknuté prstíky.

„Tady to je, musíme zadem, pojď!“

Vtáhla mě dovnitř a když jsme už byli v nějaké kanceláři, tak vytáhla balík a odměřila mi nehty.

„Už si je někdy měla?“

Zakroutil jsem hlavou.

„Fajn, červené rty, jo máš ráda červenou?“

Zblblý jsem přikývl.

„Tak mi je natáhni na stolek, já ti je přilepím.“

Dotkl jsem se desky stolu a v momentě mi lepila jeden nehet za druhým, až se mi prsty protáhly do dívčích rozměrů.

„Hotovo, ale já už fakt musím, běž zpět tím průchodem, jo?“

Přikývl jsem, objal jí na rozloučenou a pomalu šel do kavárny. Bylo právě sedm, když jsem zasedl ke stolečku s výhledem na ulici.

„Zdravím, co to bude?“

„Máte zákusky?“

„Dezerty jo, ehm.“

Chvilku přemýšlela a při tom koukala někam za mě, než znovu promluvila.

"Je tam například . Charlotta Tiramisu nebo doporučuji Cheesecake s bílou čokoládou."

"A nebylo by Cheesecake s hořkou čokoládou?"

"Noo, jo myslím že ano, a k tomu kávu?"

"Laté prosím."

"Bude to vše, slečno?"

"Ano, děkuji!"