Ona a já - Romina (soutěž 2017)

15.02.2017 13:22

Část druhá: Tamara (ukázka z románu)

Úzkou chodbičkou večerního rychlíku Praha – Cheb, poskakovala dvě malá kolečka náležící objemnému kufru. Kolečka se občas zastavila a pár ženských očí zaostřil na seznam rezervací v kupé. Kolečka se několikrát rozjela, znovu zastavila, až ruka otevřela prázdné kupé, aby společně i s trupem a párem nohou vešla dovnitř. Když se pár blankytně modrých očí přesvědčil, že i kolečka kufru jsou uvnitř, ruka opět kupé zavřela a z úst se vylinulo něco jako „uf“, což mělo vyjádřit úlevu. Načež následoval nelítostný souboj, při kterém se pár dámských rukou snažil dostat objemné zavazadlo na polici pro zavazadla. To se jim úspěšně na druhý pokus podařilo a tělo tak mohlo volným pádem doslova padnout na sedadlo u okna.  Blankytně modré oči se zahleděly někam z okna do chladné zimní nádražní tmy, když se najednou prudce stočily ke kabelce se zuřivým šmátráním rukou uvnitř. Opět se ozvalo něco jako uf a ruce položily kabelku těsně vedle sebe na sedadlo. Ten pár očí a rukou patřil mladé hnědovlásce kolem třicítky. Vlasy sepnuté do krátkého ohonu neustále pobíhaly sem a tam, jak žena otáčela hlavou.  Stačil jen letmý pohled na hodinky, aby se na ženině čele objevila malá vráska s myšlenkou: „Už by to mohlo jet!“.  Přitom ještě před pár minutami nebylo ani jisté, že ten vlak stihne! Tamara, tak se totiž hnědovláska jmenovala, si vyzula boty, položila si je na protější sedadlo a začala hledat tu správnou pozici pro cestování. Všelijak se na sedadle kroutila, až nakonec skončila s hlavou opřenou o boční opěradlo sedadla. Opět se oči zahleděly někam do nádražní tmy. Šero v kupé ale i celkové uklidnění z předchozího stresu spojeného s během napříč nádražní halou způsobilo, že se Tamaře pomalu začaly zavírat oči. Snad by i usnula, kdyby vlak sebou mocně necukl a nedal se do pohybu. Tamara mlčky sledovala pomalu ubíhající nádraží, když se dveře kupé opět otevřely…

„Dobrý den! Je tady volno?“

„Ano jistě…“ odpověděla Tamara šeptem a jen ze slušnosti otočila hlavu směrem, odkud hlas přicházel, aniž by se pořádně podívala, komu hlas vlastně patřil. Samozřejmě se dalo předpokládat, že v kupé nebude sama, ale když se vlak rozjel, vypadalo to na klidnou jízdu o samotě.

Tamara opět oči zavřela, když se ji do hlavy najednou vetřela znepokojující myšlenka, která jako červ, začala nahlodávat její vnitřní pohodu. Jakýmsi pomyslným zrcadlem Tamařiny duševních pochodů byla vráska na jejím čele, která se čím dál tím více vzdouvala, a spíše než vrásku, připomínala mořský příboj. A stejně jako mořská vlna, která smete vše, co jí stojí v cestě, tak i Tamara, jako příboj zaburácela: „To ne,“ zděsila se, „to snad ne!“. Prudce otočila hlavou směrem, odkud před tím hlas přicházel. Tamaře stačil mžik, aby ji bylo jasné, že stráví celou noční cestu vlakem s někým, kdo si o sobě myslí, že je žena!

Ve zlomku vteřiny ji prolétly hlavou celé plejády myšlenek. Žíly ve spáncích ji naběhly, srdce začalo být jako o závod, pěstmi zaťaté v pěst udeřila do sedadla a doslova se z něj vztyčila, jako pružina, aby vjednom okamžiku mohla spustit na nově příchozího doslova myšlenkovou Tsunami: „Tak hele, já nejsem žádná xenofobní mrcha, buzeranti ani lesby mi nevadí, ale co mě fakt dokáže nasrat je, když si chlap hraje na ženskou a mluví jak teplouš z ňákýho zapadlýho baru! Když už jseš tady, fajn! Ale prosím tě, nevšímej si mě a hlavně si odpusť jakoukoliv komunikaci směrem ke mně! Jasný?! Jestli mi jen jednou řekneš zlato, tak počítej s tím, že ti jednu ubalím a jsem v tom fakt dobrá! To mi věř!“

A celá rozčilená padla zpět na sedadlo, rozechvělá až do morku kosti. Všimla si, jak se jí rozčilením chvěly i prsty na rukou. Své rozechvění se snažila skrýt tisknutím těchto prstů ke svým stehnům… Moc se jí to však nedařilo. Raději proto předstírala nezájem pohledem z okna. Ovšem její nervové pochody si s ní hrály tak, že sotva dokázala vnímat něco z toho, co se venku dělo.

Měla pocit, že musela uběhnout minimálně hodina, od chvíle, kdy spustila na svou spolucestující. Přitom uběhlo sotva pár vteřin. V odrazu skla viděla onu domnělou ženu, jak sedí doslova jako zkamenělá a nechápe, co se děje… Tamara nenápadně mírně otočila hlavu, aby se koutkem oka přesvědčila, jestli se na ní ten trans… trans… trans úchyl, nemohla si rychle vzpomenout, nechce třeba vrhnout. To, co však uviděla, ji doslova mrazilo. Ženě stékaly celé potoky slz po tváři a rozmazávaly tak řasy a make-up! „To ne! Do prdele to ne, tohle ať mi nedělá!“ a se sevřeným žaludkem měla co dělat, aby se jí taky nespustily slzy.

Tamara se opět rázně postavila ze strachu, aby ji snad něco ten úchyl neudělal a spustila asertivně na nově příchozího: „Co je?! Co tady řvete?! Vždyť vám nikdo nic nedělá!“ když se však hlouběji podívala do jeho očí, její hlas náhle začal ztrácet jistotou i ostrost. „Jen žádnou slabost! Jen žádnou slabost!“ opakovala si v duchu pro sebe. Ještě jednou se chtěla zostra zeptat: „Tak co se vám děje?!“, aby zdůraznila svou osobnost, ale hlas ji už zradil natolik, že to nedokázala.

Žena, či muž, jak chcete, si uvědomil stékající slzy po tváři a snažil si je papírovým kapesníkem utřít. Místo toho se mu však na tváři začala dělat obrovská, černá šmouha. Tamara to nevydržela. Sáhla do své kabelky pro vlhčené kapesníky, aby jimi otřela neznámému tvář. V této chvíli si ještě nepřipouštěla, že napravuje jen to, co sama způsobila. Naopak, snažila se neznámého ještě zesměšnit.

„Vždyť to povídám… Jak si chlap začne hrát na ženskou!“ avšak přesto se snažila neznámému pomoci. „Co ste to za ženskou? Když nemáte u sebe ani vlhčený kapesníky? Ukažte, já vám to utřu…“

„Došly!“

„Kdo došel? A kam? Nehejbete se, máte řasenku až na bradě!“

„Kapesníky došly… vlhčený kapesníky… došly mi na nádraží,“ kuňkala žena a snažila se nastavovat tvář, aby Tamaře usnadnila práci.

Tamara v předklonu utírala své spolucestující, o které neměla ještě tak úplně jasno, kdo, nebo co to vlastně je, šmouhy na tváři, když se vlak mezitím naplno rozjel. Tamara měla co dělat, aby udržela rovnováhu. Chytla se proto madla dveří, když si všimla, jak druhý pár očí zaměřil svůj pohled na její výstřih.

„Můžete se laskavě dívat někam jinam?!“ pronesla už o poznání méně nabroušeně Tamara, „dávejte spíš pozor, jestli už jde průvodčí!“

„Nemůžu si pomoct, máte moc pěkný koz…“

„Co prosím?!“ vyštěkla Tamara.

„Prsa, prsa… rozhodně pěkný prsa, jsem chtěla říct!“ kuckala spolucestující.

Tamara jen zvedla obočí a pokračovala na druhé tváři.

„To bude asi dlouhá cesta…“ pronesla spíše pro sebe Tamara.

Když v tom se dveře otevřely potřetí a do kupé vešel mladý průvodčí.

„Kontrola jízdních dokladů a slev…“

Tamara se pustila madla, chtěla se dostat ke kabelce. Po třetím marném pokusu s kabelkou však zjistila, že v kabelce lístek není, ale že ho má v zadní kapse svých kalhot.

„Je vše pořádku? Zdálo se mi, že jsem slyšel nějaký hluk…“ zeptal se vážně mladý průvodčí.

„Hmm… tady? Tady je vše naprostém pořádku!“ pronesla s šibalským úsměvem Tamara a nevinně přitom pokrčila ramena. „Nebylo to vedle?“ zeptala se spolucestující. Průvodčí si obě dvě změřil dlouhým pohledem. Nakonec s přáním šťastné cesty dveře zavřel a pokračoval chodbičkou k dalšímu kupé.

„Proč jste si nestěžoval?“ zeptala se podezíravě spolucestujícího Tamara a dál pokračovala s čištěním druhé tváře.

„A kdo by mi pak otřel tvář?“

„Koukám, že muži v ženském jsou vtipálci…“

„To, co jste mi řekla, mi příliš vtipné nepřišlo!“ pronesl s kamennou tváří muž, načež vytáhl z kabelky zrcátko, aby si prohlédl svou tvář. „Děkuji, to už bude dobré…“ nahmatal v kabelce taštičku s make-upem, a začal provádět nápravu svého vzhledu.

Tamara muže chvíli se zájmem pozorovala. „Musím říct, že vám to jde líp, než mě!“ pronesla s úsměvem.

„Vy nepoužíváte make-up?“ nedal se vyrušit muž, se stále upřeným pohledem do zrcátka, „ani rtěnku?“

„Poslední dobou ne, není pro koho se krášlit… navíc, ze stání u zrcadla mě bolí akorát tak nohy,“ ušklíbla se svému vtipu Tamara.

„Vy jste sama?“ zeptal se, zrovna když si upravoval linku kolem očí, „to bych do vás nikdy neřekla, taková pěkná žena…“

„S pěknýma kozama, že?!“  skočila muži do řeči s úšklebkem Tamara.

„To taky, ale já chtěla říct… očima!“ a sevřel rty, aby se mu rtěnka rovnoměrně nanesla na horní i spodní ret.

„No, a když už jsme u těch prsou…“ následovalo kratší odmlčení z důvodu úpravy rtů, „co bych já za ně dala!“ pomalu, se zrcátkem v ruce, aby skontroval svůj obličej ze všech stran, zauvažoval nahlas spolucestující. Nakonec vše uklidil zpět do kabelky a zvláštním úsměvem se podíval na Tamaru.

„No, tak já půjdu!“

„Ale vždyť… Vždyť tady není žádné nádraží?“ zeptala se nechápavě Tamara.

„Nerada bych vás obtěžovala svou přítomností,“ muž už se chytal otevřít dveře kupé, když se ještě jednou otočil k Tamaře, „chápu váš názor, nesetkávám se s ním totiž prvně. Takže… no, na shledanou si říkat raději nebudeme, viďte?!“ usmál se a otevřel konečně dveře, plně rozhodnutý vejít do chodbičky.

„Počkejte přeci! Vraťte se!“ vyskočila a chytla muže za ruku, „spíš bych se vám měla omluvit, neměla jsem právo na vás takhle vyjet!“ Ten se na Tamaru otočil a za díval se jí hluboce do očí. Nastala chvíle napětí na obou stranách. Nakonec se muži znovu na tváři objevil onen zvláštní úsměv dobráka, co dává přednost odpuštění, před nenávisti.

„Dobře, omluva přijata, jako by se nic nestalo!“ a vešel zpět do kupé, kde tiše dosedl na sedalo u dveří.

Asi by teď každý čekal od Tamary dlouhou omluvu. Dialog plný otázek a odpovědí, aby si tak navzájem zkrátili čas, při dlouhé monotónní cestě vlakem. Možná někdo čekáte, že převlečený muž bude loudit po Tamaře nějaké ženské tajnosti. Bude se ptát, jak v něm Tamara poznala muže, kde udělal chybu? Co má napravit, aby se příště nedostal znovu do takové trapné situace?! Ale nic z toho, co by kdo čekal, se nestalo. Oba dva se ve skutečnosti cítili v hloubi duše trapně. Předstírali, že jsou v kupé sami. Tamara se obula, opřela si hlavu o sedadlo a nepřítomně se dívala ven z okna, kde nebylo vidět dál, než kam jen dosahovalo světlo z okna kupé. Dál už se pak rozprostírala neproniknutelná tma, občas narušená mihotáním světel aut, nebo světly z okolních vesnic, či měst. Ta Tamara, kterou každý znal jako milou a příjemnou ženu, se pod tíhou událostí z posledních dnů a měsíců, se uzavřela do svých myšlenek a pocitů. Problémy se na Tamaru teď jen kupily a to takovým způsobem, že by je klidně mohla na sebe stavět, jako se staví kostky dětské stavebnice.  O jeden více, či méně, na tom už Tamaře nezáleželo. To už nebyla ta naše známá a možná i občas naivní Tami. Dnes ve vlaku sedí jiná Tami. Dnes je to žena, která byla semletá mlýnskými koly života. Života, ve kterém není místo pro slabé a dávající. Nebo alespoň takhle se to Tamaře zdálo. Byla plně rozhodnutá už hrát hru života podle jiných pravidel, nových a nekompromisních. Nakonec, plná filozofických úvah – usnula. Aniž by se, byť jen slůvkem, omluvila za své chování svému spolucestujícímu. Ten, nakonec ani žádnou omluvu nečekal. Tiše si jen sedl do kouta u dveří v kupé a také přemítal o životě a o roli jakou v ní hraje. I jeho vlastně semlel osud dost nevybíravým způsobem. V myšlenkách se vrátil do svého dětství. Vzpomínal na matku, otce, okolí… Matka, vlivem okolností a místního duchovního, se čím dál tím více stávala náboženskou fanatičkou. V každém svém neúspěchu viděla jen hřích, za který je Bohem trestána. Na lásku k bližnímu už proto moc prostoru nezbývalo. Vzpomínal i na otce. Nebyl to vždy jen povaleč a pian. Znal ho i jako skvělého tátu… Pak ovšem přišel krach společnosti a s ním jako stín přišla do domu nezaměstnanost, dluhy a nakonec, jak už to bývá… i alkohol. Ze skvělého táty se pomalu začala stávat troska! Troska, která si vylévala vztek na každého, kdo byl zrovna kolem. Manželka, syn, či pošťák nesoucí upomínku… To, už tento otec nerozlišoval.

V osmnácti, místo oslavy, dostal vyhazov z domu. Vybavuje si to jako by to bylo včera. Otec seděl v křesle, vypadal střízlivě a klidně. Snad jen jeho nepřítomný pohled někam do jiného světa našeho neznámého zneklidňoval.

„Chlapi mi v hospodě řikali, že tě často viděli v noci na ulici převlečeného za ženskou? Je to pravda?“ pronesl otec pomalu a chraplavě.

 „Ano je to pravda,“ přiznal tiše náš neznámý a sklopil hlavu.

„Nenechám ze sebe dělat v hospodě vola, ani poslouchat jejich fórky,“ pronesl rázněji se stále nepřítomným pohledem nikam, otec. „Je ti osmnáct, jestli se chceš chovat jako teplouš, to je tvoje věc, ale ne pod mojí střechou! Klidně se živ jako kurva… Ale za svý! Rozumíš?!“ otec vystoupil ze svého světa a upřeně se na syna podíval. „Máš hodinu, seber si co je tvoje a vypadni z mýho života!“

Našemu neznámému stačilo pár minut, aby naházel těch pár svých věcí do tašky. Počítal s tím, že si lehce najde práci. A zbytek? Ten si jistě časem bez problému koupí. Avšak – přepočítal se… Nečekal totiž, že jeho staří, dobří, ale bohužel jen domnělí přátelé, ze strachu, aby snad jeho převlékání nemohlo být spojováno i s nimi, dají od něj raději ruce pryč. Začal žít po ubytovnách… Bral práci, která se zrovna naskytla. Nikde však moc dlouho nevydržel, protože jeho minulost ho vždy dohnala, jako temný stín a nechtěla se ho pustit… Jak už to tak bývá v malých městech, kde si všichni vidí takříkajíc do talíře… Pak přišel první pokus o sebevraždu… pak druhý, třetí… Nakonec skončil v Bohnicích, kde se seznámil s modrookou a stále upovídanou lesbičkou, která na tom nebyla o moc lépe. Přestože nemocniční předpisy neumožňují umisťovat muže a ženy na stejný pokoj, z důvodu přeplněnosti byla provedená dočasná výjimka, ze které se nakonec staly týdny – měsíce. Kdo by koneckonců čekal, že by si lesbička začala něco s mužem, který se rád převléká do ženského a za svůj penis se spíše stydí. Naopak, ukázalo se to jako skvělý lékařský tah. Protože věčně užvaněná lesbička, svými řečmi vytloukla našemu neznámému sebevraždy doslova z hlavy. Ten někdy trochu zalitoval, když byl pod těžkou palbou ženského monologu, že se mu ty sebevraždy nepovedly, ale bylo to pořád lepší, než otcovi opilecké žvásty.  

Asi po dvou měsících se jejich stav začal zlepšovat. Lesbička už nepropadala depresím samoty, protože našla někoho, kdo jí občas, třebaže ne úplně dobrovolně, naslouchá a náš neznámý byl prostě rád, že našel někoho, komu nevadí, jaký je. Dalo by se tedy říct: „Ti se hledali, až se našli!“ třebaže na místě, kde by to nikdo z nich nečekal. Z toho logicky oba usoudili, že se musejí vidět i dál, po propuštění. Proto náš neznámý muž, hned jak to po propuštění šlo, se převlékl do dámských šatů a nastoupil do vlaku směr Cheb, kde se oba měli opět sejít.

Tamara spala až do zastávky v Chebu. Probudil ji až průvodčí procházející a kontrolující vlak. V kupé už byla jen ona. Rychle sebrala svůj kufr snažíc se, aby byla z vlaku co nejdřív venku. Chvíli se motala po nástupišti sem a tam, až nakonec přeci jen dorazila do nádražní haly. Pospíchat si jí znovu už moc nechtělo. Chtěla si vše užít v klidu. Musela se ale v hotelu nahlásit v čas, měla totiž strach, že by ji na noc nepřijali. V Chebu nikdy předtím nebyla. Nevyznala se. Zkusila použít svůj telefon, aby našla cestu do hotelu prostřednictvím navigace. Ale navigace jako naschvál, nefungovala zrovna nejlépe. Přestože ve vlaku spala, cítila se unavená. Snad víc, než před tím. Chůzi s kufrem proto vzdala. Rozhlížela se po taxi, které by ji dovezlo k hotelu. Nakonec si všimla skrz skleněnou výplň několika taxíku stojících před nádražím. Tamara vzala svůj kufr za madlo a táhla jej za sebou, jako jiný vede za sebou psa na vodítku. Když vycházela ze dveří, všimla si svého spolucestujícího z kupé, jak tak bez hnutí stojí v nádražní hale a zdá se, že i on řeší něco ve smyslu: „co teď!?“  Tamara chvíli pozorovala jeho rozčarování spojené s nerozhodností. Chvíli přemýšlela. Na své teatrální vystoupení ve vlaku, ač se snažila sebevíc, zapomenout nemohla! Cítila dluh. Pár vteřin stála s upřeným pohledem na cizince. Nakonec to nevydržela a vydala se k muži v „dámském“.

„Proč mám pocit, že čekáte na někoho, kdo tu měl být, ale není?“ zeptala se opatrně Tamara.

„Á, to jste vy! Je to tak, měla tu být kamarádka, u které jsem měla dnes večer být, ovšem není tu,“ s povzdechem pronesl spolucestující, „vůbec nevím, co teď?! Vlak zpět mi jede až za čtyři hodiny, hold budu muset počkat a vrátit se…“ Každý občas čeká na nádraží, ale na tomto muži by i dítě poznalo, jakou děsivou představu má z nočního čekání na nádraží. To nebyl jen strach, to byla noční můra! Tamara váhala. Už jednou něco podobného udělala. Chtěla být na jednu stranu laskavá a milá, cítila stále pocit dluhu vůči cizinci, ale na druhou stranu zápasila se svým novým přesvědčením být tvrdá ke svému okolí. Vždyť právě díky okolí je tam, kde je! Nakonec vyhrál změněný postoj k životu. „Čekání ještě nikoho nezabylo!“ odůvodnila si svůj nový názor Tamara, „čtyři hodiny? Co to je?!“

A tak se Tamara s cizincem rozloučila, nezapomínajíce samozřejmě předstírat lítost a pochopení!

Neušla však ani pět kroků a její „staré já“, ji opět dohnalo. Otočila se zpět. Cizinec stál stále na místě. Nyní však byl otočený zády, k Tamaře. Ze zadu vypadal jako opravdová žena. Vlasy, zimní kabát, boty… Ze zadu, nebo z dálky, by nemohl nikdo pochybovat, že vidí skutečnou ženu a nutno podotknout i sympatickou. Nechyběly ani takové detaily, jako jsou širší boky, nebo útlý pas. Někdo by řekl: „dokonalé křivky!“ Co ale Tamaru zvlášť zaujalo, byly dlouhé blond vlasy. „Jsou pravé, nebo paruka? Jestli je to paruka, nemohla být zrovna levná! I kozačky! To je jistě pravá kůže,“ uvažovala si pro sebe. Tamara se vybavila cizincův make-up a i pečlivost, se kterou si jej dělal… Vůně, ve vlaku ji cítila, ale v kupé to bylo něco jiného. Tam to spíše vnímala jako pach člověka, který něco předstírá, hraje nějakou zvrhlou hru. Ale teď? Teď ji něco nutilo nad tou vůní přemýšlet. Byl to samozřejmě parfém, o tom nebyl pochyb, ale jaký? Zná ho! Určitě se s ním už někde setkala. Jen neví kde! Nemůže si vzpomenout? Snad v některé dražší parfumérii??? „Ta sladká vůně… Odkud?“ To sice neví, ale ví, že jí je ta vůně příjemná a to i nakonec rozhodlo.  

Náš cizinec, mezitím co Tamara uvažovala o známé vůni, naopak přemýšlel, jak se dostat zpět domů. Nutno podotknout, že to nebyl opravdový domov, ale opět jen ubytovna. Ať kombinoval, jak kombinoval, nezbylo mu než čekat. Také ho znepokojovala nepřítomnost jeho kamarádky. Přestože se na všem dopoledne znovu ještě domlouvali – nebyla tu!. Možnost nehody, nebo nějakého neštěstí, si raději ani nechtěl připustit.

Pro své černé scénáře, proto nezaregistroval, že s k němu Tamara ze zadu opět vrátila a lehce se dotkla jeho ruky. Leknutím ucukl.

„Promiňte, doufám, že jsem vás moc nevyděsila,“ začala znovu opatrně Tamara, „když vás tu tak vidím stát, tak mě napadlo,“ musela však svou myšlenku přerušit, protože jednak nevěděla, jak dál a jednak upřený pohled cizince ji trochu zaskočil. Nakonec se nadechla: „No, nebudu nic předstírat, zkrátka ve vlaku jsem na vás byla víc, než hnusná. Pořádně jsem se pak ani neomluvila a teď… Teď, když vás tu tak vidím stát, napadlo mě… Mám tady v Chebu na pár dní zarezervovaný pokoj v hotelu. Mohl byste přespat a jet až zítra, nebo tak…“ Tamara se nedokázala při těchto slovech podívat neznámému do očí. Jednak pořád cizince vnímala jako zmalovaného muže, ale hlavně, co mu řekla ve vlaku, to se prostě zapomenout jen tak nedalo.  Přestože se rozhodla o nový přístup k životu, pocit studu nezmizel.

Cizinec, zcela překvapený Tamařinou nabídkou jen mlčky přikývl. Stejně mlčky nastoupili i do taxíku i z něj vystoupili před hotelem. Cizinec se sice nabídl, že Tamaře se zavazadlem pomůže, ta to však s poděkováním odmítla. Tamara měla v hlavě totiž jen jediné. Zdali nepřišla do hotelu pozdě a v recepci tak nebude mít problémy s pokojem, přestože byl rezervovaný několik dní předem. Cestu proto prožívala víc, než někdo jiný sportovní utkání. Každá červená na semaforu, nebo sebemenší kolona aut ji znervózňovala a doháněla k šílenství. Nedalo se však dělat nic jiného, než jen doufat…

Tamara, však ke svému překvapení žádné problémy v recepci neměla. Vše proběhlo naprosto hladce. Kontrola rezervace… doklady…klíče. I obava z reakce recepčního na svou novou společnici se ukázala zbytečná. Recepční se k jejímu údivu vůbec nepozastavil při vypisování jmen nad rozdílem jména, které příliš neodpovídalo vzhledu. Žádný úšklebek, úsměv, nebo zdvižené obočí… Prostě nic! 

Pak spolu nastoupili do výtahu, prošly chodbou, otevřely pokoj, ve kterém okamžitě Tamara vyhledala záchod.

„Ani jsem vám ještě nestačila pořádně poděkovat,“ omlouval se muž,“asi bych se zbláznila strachem v té nádražní hale… samý bezdomovec… moc vám děkuji,“ spustil muž, sotva opustila Tamara koupelnu. Ta vnímala poděkování spíše na půl ucha. Muž stál stále u dveří a ona si mezitím prohlížela pokoj a vše kolem. Chtěla vědět, za co své poslední úspory utratila.

„…musím říct, že mě vaše nabídka opravdu překvapila, nevím, jestli bych se odvážila pozvat cizího člověka, ke všemu muže…“

„Já myslela, že jste žena,“ skočila Tamara, jak se stalo její oblibou, muži do řeči, „takže předpokládám, že i večer se budete chovat jako žena, která zůstala opuštěná v nádražní hale se strachem z bezdomovců!“

„Ano, jistě samozřejmě. Ale ze slušnosti bych se vám měla minimálně představit a vše vysvětlit…“ začal s vážnou tváří, stále u dveří, s pohledem na pobíhající Tamaru po pokoji muž, „Jmenuji se Martin Dlouhý, ale říkám si Martina. Jsem transsexuál. Mám už jen několik dnů do operace pohlaví a tak jsem si řekla, že těch pár volných dní využiju k návštěvě kamarádky tady v Chebu. Poznaly jsme se náhodou…“ Pobíhající Tamara se konečně zastavila. Podívala se na člověka, který si říká Martina, a který tvrdí, že má před operací pohlaví. Zdálo se jí to zvláštní. O takových lidech samozřejmě slyšela, ale zdálo se jí to vše tak vzdálené až neskutečné… Skutečné to ovšem je. Právě takový člověk je tady a teď a s ní v jednom pokoji! Co víc?! Budou spát spolu vedle sebe, na manželské posteli! Jak zjistila při svém pobíhání po pokoji. Původně chtěla pokoj jednolůžkový, ale ten nebyl. Tak si zaplatila na těch pár nocí tenhle dvou lůžkový, „alespoň budu mít větší pohodlí při spaní,“ napadlo ji tenkrát, ale tohle netušila. Kdo by taky tušil?

„…nemusíte mít strach, cítím se být ženou již dlouho, beru ženské hormony a celkově je má orientace na muže, teda asi.“ Pokračovala Martina ve vysvětlování a snažila se Tamaru ujistit. Ta, však byla zaměstnána svými myšlenkovými pochody a z ujištění vnímala jen útržky nesouvislých vět

„…lehnu si tady na zem a…“

„Ale prosím vás, proč byste měla ležet na zemi?“ skočila Tamara opět Martině do řeči a přerušila své myšlenkové pochody, „Budete samozřejmě spát na posteli, jestli vám ovšem nebude vadit, že je to postel manželská!“

„Spíš, jestli to nebude vadit vám?“ Tamara, celá utahaná z toho všeho kolem, už neměla náladu na další projevy slušnosti. Proto jen zavrtěla hlavou. Otevřela kufr, vzala si z něj ručník s noční košilí, proběhla sprchou a padla do postele. Někde z dálky slyšela puštěnou sprchu a pak kroky, blížící se k posteli.

„Můžete být klidná já…“ ujišťovala Tamaru šeptem Martina

„Já vím…“ skočila Tamara do Martiny šepotu, „jen doufám, že si nespleteme ráno podprsenky, máme je podobné,“ mělo to být spíše rýpnutí, ale vyznělo to nakonec jako vtip.

„Co si o mě myslíte?!“ šeptla důrazně Martina. „Menší velikost poznám!“ a usmála se. Tamara se v duchu se zavírajícíma očima usmála taky. Ještě ji však, než tvrdě usnula, stačila problesknout v myšlenkách vzpomínka na podobnou noc, kdy jí někdo jiný, ale z podobných důvodů, nakonec ze spaní sahal na prso…