Ona a Já - 9.díl - Romina
Část druhá…
Koho mají pověsit, ten se neutopí!
„Promiň, promiň, promiň!“ začala Tamara, sotva se za ní zabouchly dveře.
„Já byla úplně pitomá! Nedošlo mi to! Já to neviděla! Teď to chápu.“ Renča se na Tamaru jen s údivem dívala a nechápala „vo co gou“
„Tami, já asi nechápu, co mi tím vším chceš říct?“
Tamara se na Renču podívala a vytřeštěně řekla:
„No co asi? No to, že Tě miluju a chybíš mi! V tu noc já byla tak vyděšená, když jsi mi sáhla na prso. Vadilo mi to, ale pak druhý den, - já myslela jen na tebe. Napřed jsem se toho děsila, ale pak mi došlo, že mi zkrátka chybíš! Mě je jedno, co si kdo o mě bude myslet, tak jsem lesba a co má být?! Hlavně, že můžu být s tebou!“
Renča s překvapením pozorovala klečící Tamaru, které po tváři tekly obrovské slzy. Zvedla klečící Tamaru a položila si její hlavu na své rameno a s nepřítomným pohledem někam do rohu místnosti přemýšlela, co by měla říct. Má říci hned pravdu o svých citech? Říci, že není lesbička, že vše je jen shoda náhod, které si Tamara špatně vysvětlila? Nebo nechat Tamaru napřed uklidnit a pak ji vše vysvětlit? Vždyť kamarádství není málo a ona přece není les…
Nakonec se zhluboka nadechla, pohladila Tamaru po zádech a zeptala se:
„Dáš si panáka na uklidněnou?“
„Jo…“ špitla stále vzlykající Tamara“
Renča otevřela ochmatanou láhev něčeho hnědého a nalila to do skleničky.
„Co to je?“ dívala se nevěřícně na skleničku Tamara a roztírala si slzy po tváři.
„Rum, mám tu zbytek do pečiva.“ Tamara se dlouze na skleničku zadívala.
„Tak už to do sebe kopni, vždyť jsi bledá, jak stěna!“
„To je zimou… venku… neměla jsem čepici…“ vysvětlovala s přestávkami Tami, přičemž
usrkávala lihovinu ze skleničky.
„Ty často zapomínáš viď?“ popíchla Tamaru Renča.
„Proč?“
„No já jen, že jsem tě dneska viděla na ulici a ty jsi dělala, jako že mě nevidíš.“ Tamara zvedla oči ke stropu.
„Bože já jsem přece taková kráva!“ začala znovu nabírat do pláče Tamara a tloukla přitom hlavou do stolu.
„Bolelo to…“ špitla Renča.
„Ani ne, já mám tvrdou hlavu.“ odpověděla Tami, která nepochopila, že nešlo o otázku.
„To mě těší, ale já teď neměla na mysli tebe.“
„Ach Renčo, já jsem opravdu kráva já…“ Renča dala prst Tamaře na rty.
„To stačí! Nejsi kráva!“
Renča se podívala do Tamařeniných očí.
„Tami, je mi s tebou moc krásně, ale já nejsem lesbička. To, co se stalo, sis asi jen špatně vysvětlila… To ovšem neznamená, že bychom nemohly být kamarádkami.“
Tamara se podívala na dno skleničky. Kopla do sebe poslední zbytky a položila skleničku na stůl. Klidně se zvedla od stolu. A aniž by se na Renatu podívala, šla sebevědomě ke dveřím. Stiskla kliku dveří, na okamžik se zarazila, pak se podívala na Renatu a suše pronesla:
„Omyl, já jsem kráva!“ Pak otevřela dveře a odešla do chladné noci.
Renata se nezmohla ani na odpověď. Jen tak tam stála a s ochmatanou láhví Rumu sledovala
zavřené dveře. Vtom se ji začaly linout po tváři ohromné slzy. „Jsi kráva… Renato!“
Dny míjely, sníh se sype na ulice i lidi, kteří po nich chvátají neznámo kam. Někteří chvátají a jiní je stále sledují. V temných místnostech za sklem čekají na telefonát, který nepřichází, nakonec to i oni sami vzdávají, aby zapadli do davu a závějí sněhu, které se všude kolem vytvářejí. Sledují mihotání obrazu televizí a předstírají, že srdce nic necítí, aby znovu a znovu šli sami spát. Dlouze se dívají do temných oken, do světel pouličních lamp. Jen Měsíc v hloubi noci proniká svým chladným světlem do jejich pokojů. A tiší bolest zlomených srdcí. Proniká do myslí zamilovaných a nechává jim snít o naději. Zima končí a temné večery pomalu odplouvají a s nimi i vzpomínky, vše se vrací do vyjetých kolejí. V mysli se rozplývá divoká noc, šílený běh a zvonění u domovních dveří. I ta rána do srdce, když člověk myslí, že vše je takové a ono není. Jen každodenní starosti. Opět přichází pocit svobody a uvolnění. Už mizí pohledy do světel lamp a bezduché obrazovky mihotání. Ten hrnek od čaje, který vše způsobil, se taky někam ztratil. Člověk se znovu nadechne a jde prostě dál!
