Ona a Já - 8.díl - Romina
„Proč? Proč zrovna ty? Vždyť já hledala jen přátelství…“ Renata se snažila dál na to nemyslet a pokračovat v práci. Ale myšlenky na Tamaru se pořád vracely, takže ji neumožnily se soustředit na práci. Nakonec toho Reneta nechala a seskočila z výlohy.
„Já to tady do těch šesti asi nevydržím…“ Renata se snažila střídavě s úspěchem střídavě se slzami nemyslet na Tamaru. Občas ji vytrhla z myšlenek nějaká zákaznice, která přišla do krámku. Renata se vždy snažila zamaskovat svůj smutek a jako vždy s úsměvem každého vítala ve svém krámku.
Renata nečekala, až bude přesně šest. Už několik minut před šestou zavřela krámek a vydala se směrem k domovu. Napřed pospíchala, ale čím více se blížila k domovu tak zpomalovala a zpomalovala, a když už byla téměř na dohled, doslova se loudala. Odemkla domovní dveře a ze schránky vyndala došlou poštu, kterou si cestou prohlížela na schodech ke svému bytu. Doma hodila poštu na stůl. Vešla do koupelny a popaměti otevřela kohoutky, aby si napustila vanu. S poličky nalila do vany pěnu. Modrá tekutina se začínala pomalu rozpouštět ve vodě. Proud dopadající vody začal dělat první obláčky pěny a koupelnou se začala linout příjemná vůně lesa. Renča vyšla z koupelny a cestou do pokoje si začala sundávat halenku a rozepínat podprsenku. Kalhoty jen tak přehodila přes křeslo a v kalhotkách se vrátila do koupelny.
Natáhla se do vany a vychutnávala si vůni pěny, která ji pomalu celá zakryla. Cítila, jak jí horká voda celou pohlcuje a prostupuje. Cítila se nádherně. Zavřela oči a konečky prstů si jezdila po hrudi. Cítila, jak jí teplo uspává. Když najednou se z pokoje ozval hlas vyzvánějícího mobilu.
„Ale né, kdo to zas otravuje?! Dejte mi všichni pokoj, tady nikdo není!“
Hlas telefonu však neúprosně vyzváněl a zatvrzele upozorňoval svou majitelku o její nepostradatelnosti. Renča nakonec znechuceně vstala a jak byla, vyšla z koupelny do pokoje zanechávajíc za sebou mokré stopy.
„Ano tati?“
„Kde jsi prosím tě?“
„Byla jsem zrovna ve vaně.“
„Aha, no my jsme zrovna teď s maminkou v Obi a mají tu levnou digestoř, jak jsi sháněla. Tak jsme mysleli, že bychom ji koupili…“
„No ale já si chtěla…“
„Podívej, Renátko, mají tu poslední a je v akci.“
„Tak dobře, já Vám ji potom…“
„Budeš večer doma? Já bych ti jí tam ještě hodil“
„Jo jsem doma“
„Tak já ti ji večer ještě přivezu. Zatím pa, Renátko.“
„Pa tati,“ odpověděla Renča do zavěšeného telefonu a šla se znovu natáhnout do vany.
V půl deváté přišla Renče smska, „Přijedu po deváté T.“ Renča položila mobil zpět na stůl a s podepřenou hlavou o opěradlo pohovky sledovala televizi, při které střídavě usínala. Najednou ji vzbudil zvonek u dveří. Celá rozespalá a rozcuchaná vstala a šla ke dveřím. Po cestě si stáhla vlasy do culíku. Otevřela dveře a ve dveřích stál postarší vyšší urostlý muž s obrovskou krabicí.
„Ahoj Renátko, kam to mám dát?“ zeptal se Renatin otec a rozhlížel se kam s krabicí.
„Nech to zatím tady. Já to zítra, až přijdu z práce, někam uklidím,“ protahovala se Renča
a skrze tričko byly vidět její prsa a vystouplé bradavky.
„No já musím zase hned jít. Maminka čeká v autě, vezu jí ještě na noční“
„Tak jí pozdravuj.“
„Budeš Renátko zítra večer doma, že bychom ji hned namontovali?“
„V šest kočím v práci. Tak po šesté bych měla být...“
„Dobře, já s tím budu počítat. Vezmu sebou nějaké nářadí a v sedm budu u tebe.“
Renatin otec se zamyslel, jestli ještě něco nechtěl říct. Když se znovu ozval zvonek u dveří.
„Ty někoho ještě čekáš?“
„Ne, já nevím, kdo to může otravovat takhle pozdě“ Renata stiskla tlačítko domovního zvonku a zeptala se:
„Kdo je?“
„To jsem já Tamara“
Renata zmáčkla tlačítko dálkového otvírání dveří. Najednou se jí z ničeho nic rozbušilo srdce a znovu se vybavila včerejší společně strávená noc. Že by přece jen? Napadlo ji.
„Tak já jdu“
„Tak zítra v sedm u mě“
Muž vyšel ze dveří a pozdravil Tamaru, která právě přišla celá udýchaná ke dveřím. Renata za ním vykoukla ze dveří a celá překvapená nechtěla věřit vlastním očím. Na chodbě stála udýchaná Tamara.
„Děje se něco?“ zeptala se s úžasem Renata.
„Ne-ne, já jen… Vlastně mi bylo smutno a tak jsem…“
Renatu najednou polilo příjemné teplo, cítila se šťastná jako nikdy před tím.
„Tak budeš stát na chodbě, nebo půjdeš dál?“ usmála se a naznačila Tamaře hlavou, aby šla dovnitř. Tamara pomalu vešla dovnitř a Renata za ní zavřela dveře.
