Ona a Já - 7.díl - Romina
„Děje se něco?“
„Ne - ne, já jen,“ koktala Tamara, která hledala slova na zdůvodnění své noční návštěvy.
„Vlastně - mi bylo smutno a tak jsem…“ Tamara se ještě necítila nikdy tak hloupě.
„Tak budeš stát na chodbě, nebo půjdeš dál?“ usmála se mladá žena a hlavou naznačila, aby šla dovnitř, až se jí z toho rozhoupaly visací náušnice s modrým kamínkem.
Tamara vešla do chodbičky a žena za ní zavřela dveře.
O dva dni dříve…
Když se Renča ráno probudila, byla venku ještě hluboká tma. Ležela na zádech a pohledem pozorovala obrysy pokoje. Vedle ní tiše oddychovala Tamara, které koukala zpod deky jen hlava. Renča upřela na Tamaru svůj pohled, aby si jí pořádně prohlédla. Aniž by věděla čím to je, bylo jí s Tamarou příjemně a měla pocit, jako by byly dávné přítelkyně, které se znají řadu let. Po chvíli se Tamara otočila na druhý bok. Jak se Tamara otočila, stáhla sebou část deky a na Renatu vykoukl zpod trika Tamařin zadeček. Renata se jen pro sebe pousmála.
Renča upřela pohled do stropu a sledovala mihotající se stíny, které pobíhaly občas po stropě.
„Kolik tak asi může být hodin?“ zauvažovala si pro sebe. Pohledem se snažila v ložnici najít nějaké hodiny.
„Mrknu se na mobil a hned si dojdu na záchod.“
Tiše se vysoukala zpod deky a po špičkách proplížila do obýváku, kde se po paměti snažila najít svůj mobil.
„Kde zase jsi?!“
„A už tě mám! Tak nic, to je ovladač…“
„Vždyť jsem tě sem včera někam položila???“
Tamara si klekla na čtyři a snažila se pohmatu najít pod stolem na zemi svůj mobil.
„Á tady jsi…“
„Auuu... blbej stůl!“ třela si Renča jednou rukou temno své hlavy, když mezitím druhou odemykala svůj mobil, aby zjistila kolik je hodin. Ve chvíli, kdy stiskla klávesu, se mobil rozzářil a proud světla, jak nůž, projel do Renčiných očí, které zvyklé na tmu nečekaly takový nápor světla.
„eee.. sakra!“ sykla Renča a přimhouřila instinktivně své oči.
„Za deset šest… tak to nemá cenu si už ani lehat,“ ušklíbla se.
Vysoukala se zpoza stolu a s rukama před sebou tiše našlapovala, aby nevzbudila Tamaru. Po hmatu našla dveře od záchodu a s podepřenou bradou si sedla na mísu. Jak tak seděla, prohlížela si dlaždičky a několik samolepek od žvýkaček, které tam kdysi někdo nalepil. Když dojela pohledem ke kačerovi Donaldovi, objevil se na její tváři úsměv. Rozhlédla se po toaletním papíru. Ve chvíli, kdy se chtěla utřít, všimla si malé slabě narůžovělé kapky.
„Ale néé! a já už myslela že jsem včera skončila…“ protáhla otráveně svůj obličej.
„Doufám, že tu má Tamča nějakej tampón, nebo něco!“ rozhlížela se kolem sebe, když objevila téměř plnou krabičku s tampóny.
„Doufám, že jsem Tamaře neušpinila prostěradlo, to by byl vážně trapas!“
Renča se vrátila zpět do obýváku. Po hmatu našla svoje věci a odnesla je sebou do kuchyně. Stále ještě jen tak nahá, postavila vodu na kafe a do hrníčku, který tam večer nechala Tamara, nasypala lžičku kafe. Pak se vrátila k židli, kde nechala přehozené své oblečení. Když si zapínala podprsenku, za jejími zády se ospale ozvalo:
„Stáhni si žaluzie! Je to tu samej čumil…“
Renata se jen pousmála a dál pokračovala v oblékání.
„Dáš si taky kafe?“
„Ani Ne!“ ozvalo se otráveně ze záchodu.
„A čaj?“
„Ne! Díky. Nemám chuť!“ ozvalo se znovu otráveně, i když už o něco mírněji.
„Hm… tak nic no...“ řekla si pro sebe Renata, když si zalévala svůj hrníček s kafem.
„Půjčila jsem si od tebe jeden tampón…“ odpovědí bylo však Renatě jen ticho a proud puštěné vody v koupelně.
Za okamžik se proud vody zastavil a do kuchyně přišla Tamara.
„Půjčila jsem si tampón.“
„Hm dobrý…“
Renata si sedla v kuchyni ke stolu, opřela si nohy o protější židli a usrkávala svoje kafčo. Tamara mezitím stlala v ložnici postel a poklidila v obýváku.
„Jestli ti to nebude vadit, budeme muset jít o něco dřív. Chci si v práci ještě něco dodělat.“
„To nevadí, jen se učešu a můžeme jít.“
Renata za sebou zavřela dveře koupelny a před zrcadlem si začala dělat svůj obvyklý účes culík s ofinkou. Mezi tím přemýšlela nad tím, že se Tamara od včerejška nějak změnila. Připadala jí nějaká odtažitá. Uvažovala, čím ji mohla tak naštvat, že se tolik změnila.
„Třeba to dostala,“ napadlo ji a dál už nad tím nepřemýšlela.
„No, já můžu jít,“ oznámila s úsměvem Tamaře Renča, když vyšla z koupelny, ale při pohledu na Tamřin kamenný obličej jí úsměv z tváře rázem zmizel.
„Vydrž, jen se taky zlidštím… Máš všechno?“
Renata po paměti překontrolovala obsah svých kapes a kabelky. Renata se mezitím, co se Tamara v koupelně upravovala, obula a čekala na Tamaru. Najednou jí bylo líto, že vše končí takhle. Včera, když usínala, byla tak ráda, že našla novou kamarádku. Ale podle toho jak to vidí teď, se asi unáhlila.
„Prostě mi chtěla být jen vděčná za telefon. Co jsem vlastně čekala? Já se fakt nikdy nepoučím…“
„Můžeme jít!“
Za pár minut obě ženy mlčky kráčely čerstvě napadaným prašanem, který se v noci snesl na spící město. Po celou dobu společné chůze neřekly ani slovo. Po pár minutách dorazily k realitce, kde Tamara pracovala.
„Jsem tu,“ oznámila Tamara a pokusila se o úsměv, který nevypadal zrovna moc přesvědčivě.
„Ještě jednou dík za telefon a někdy se zas u tebe stavím v krámku,“ Tamara by raději řekla spíš nikdy, ale chtěla být zdvořilá.
„Nemáš za co…“ odpověděla zklamaně Renata.
„A když budeš mít čas, tak se stav.“
„Určitě… tak se měj.“ odpověděla Tamara a vešla do dveří realitky.
Renata hleděla na zavřené dveře realitky. Pak si jen povzdechla a vydala se ke svému krámku.
Sotva za sebou zavřela dveře svého obchodu, už jí zvonil mobil.
„Dobrý den, vezu Vám zásilku,“ řekl cizí mužský hlas v mobilu.
„Dobrý den, neměla být až příští týden?“
„Tak to Vám nepovím, já vezu jen to, co mi naloží,“ smál se mužský hlas na druhé straně.
„Vy jste ten krámek na náměstí, že jo?“ ujišťoval se hlas.
„Ano, víc jich tu se spodním prádlem ani není!“
„V kolik Vás mám asi čekat?“
„Počítám kolem jedenáctý…“
„Dobře, tak zatím nashle.“
Renata zavěsila telefon a hodila ho na pult. Pak jako každý den poklidila a přerovnala zboží. Protože tu byla výjimečně brzo, otevřela už v osm, místo v devět. Sotva odemkla dveře, vešla do krámku mladá žena, asi budoucí maminka, protože se ptala na těhotenské spodní prádlo.
„Jakou byste si představovala asi barvu a velikost?“
„Ráda bych nějakou čistě bílou, nebo růžovou…“
„A velikost?“
„Kalhotky asi tak 70 a podprsenku kolem 70B nebo C“
„Takže spíš asi nějaký komplet že?“ ptala se Renča přes rameno a v regálech hledala k růžovým kalhotkám nějakou podobnou podprsenku.
„Bohužel v růžové těhotenské mám už jen kalhotky. V bílé by pak byl takový komplet buď s krajkovou podprsenkou s kosticí, nebo v čistě bílé.“
Zákaznice si prohlížela několik kompletů, které ji Renča postupně vyndávala z regálu.
„Všechny mají samozřejmě klip pro kojení…“
„Mohla bych si zkusit třeba tuhle?“ zeptala se mladá zákaznice?
„Samozřejmě, támhle je kabinka“
Žena zašla do kabinky a bylo vidět podle pohybů závěsů, že se žena svléká a rozepíná svou podprsenku.
„Nebyla by o číslo větší?“ ozvalo se z kabinky pochvíli.
„Podívám se…“
„Mám tu velikost osmdesát… Hned Vám jí podám do kabinky“
„Děkuju.“
Žena v kabince byla asi příliš netrpělivá a tak po pár vteřinách čekání vyšla z kabinky oblečená jen v kalhotách a v podprsence.
„Já bych Vám jí podala…“
„Ale, vždyť tu stejně nikdo není,“ usmála se žena a snažila se zlehčovat situaci. Ani nezašla zpět do kabinky, rozepnula podprsenku, položila ji zpět na pult a vzala si od Renči větší velikost, aby si ji mohla vyzkoušet.
„Tak co myslíte? Jak v tom vypadám?“ a natáčela se před Renčou jako před zrcadlem.
„Neškrtí Vás?“
„Ne, sedí mi dobře“
„Myslím, že Vám sedí pěkně,“ polichotila trošku ženě Renča.
„Tak já si ji vezmu.“
Tentokrát už zašla žena zpět do kabinky, aby se převlékla.
„Vezmete si i ty kalhotky?“
„Vidíte, na ty bych málem zapomněla.“
„A myslíte, že mi budou?“ ptala se váhavě mladá žena po zkušenostech s velikostí u podprsenky.“
„Určitě, je to lykra, ta se Vám krásně poddá,“ ujišťovala ženu Renča a předváděla, kam až se dají kalhotky roztáhnout.
„Kolik to asi tak bude?“
„Moment, hned Vám to povím“
„Bylo by to asi osmnáct set devadesát“
„Tolik u sebe nemám, berete karty?“
„Samozřejmě,“ usmála se Renča
Renča převzala od mladé ženy kartu a mezi tím než transakce proběhla, balila ženě zboží zpět do krabiček.
„Tak tady je účtenka a tady Vám vracím kartu,“ usmála se Renča na zákaznici. Žena si uklidila kartu zpět do peněženky a krabičky s prádlem dala do kabelky.
„Děkuju a nashledanou,“ rozloučila se žena ve dveřích.
„Nashledanou,“ odpověděla Renča a začala pomalu uklízet zboží zpět do krabiček.
Kolem dvanácté dorazil dodavatel zboží. Před krámkem zastavila bílá dodávka zásilkové společnosti PPS a o několik vteřin později vchází do krámku hubený, kolem metru osmdesát vysoký mladík.
„Dobrý den… halo? Je tu někdo?“ volal a rozhlížel se po krámku, aby našel jeho majitele.
„Dobrý den,“ pozdravila Renča vycházejíc z místnosti, která byla od krámku oddělená závěsem.
„Mám pro Vás tři krabice, vezmete si je?“
Reneta jen přikývla, jako že ano a zakousla se do zeleného jablka. Mladík podal Renatě přejímkový list. Ta vzala desky do ruky, položila je na pult a se zakousnutým jablkem jej podepsala. Mladík pozoroval Renatinu ruku, jak klouže po papíře a zanechává za sebou ladný Renatin podpis.
„Máte pěkný rukopis,“ pokusil se mladík o flirt.
„Děkuju,“ poděkovala Renata a pokusila se o úsměv.
Mladík v tom viděl znamení náklonnosti a hned se ptal, jestli by nemohli spolu zajít někam na kafe.
„Nemohli!“ odpověděla mu opět s úsměvem, když mu vracela desky.
„Tak kde to máte?“ zeptala se Renča cestou ke dveřím.
„Záleží, co myslíte?“ snažil se mladík s úsměvem o druhý pokus.
„Krabice! Samozřejmě…“ odpověděla Renča a se zvednutým obočím si pomyslela něco o chlapech a jejich mozku, když jim spadne o metr níž.
„Vzadu v autě.“
„Tak jdeme pro to, ne!? Nebo tu budeme jen tak stát?“ ptala se ironicky s úsměvem Renča.
„Ano jistě, samozřejmě.“
Mladík nosil z auta krabice a Renča mu přidržovala dveře. Hned jak vyložil poslední krabici, naskočil bez jediného slova zpět do dodávky. Motor zavrčel, bylo slyšet, jak mladík zařadil rychlost a jen tak letmo se ještě ohledl směrem ke krámku. Renata stála ve dveřích a s úsměvem sledovala odjíždějící auto.
„Tak co tu máme pěkného?“ povídala si sama pro sebe. Pár kousků rozprostřela na pult a prohlížela si je pozorněji. Zvláště ji zaujala košilka, která byla z tmavého průsvitného materiálu v horní části zdobená chlupatinou. Ke košilce byla i černá tanga. Renata vzala košilku za ramínka a prohlížela si její tvar. Představovala si, jak by jí v ní byla asi vidět prsa. Zbylé zboží uklidila zpět do krabiček a setřídila je podle typu a velikostí do regálu. Několik kousků včetně sexy košilky nechala ležet na pultě s tím, že je pak vystaví ve výloze.
Bylo něco krátce před druhou hodinou, když Renča dávala do výlohy nové zboží. Zrovna, když připevňovala sexy košilku, si všimla, jak jde po ulici Tamara s nějakou ženou. Chtěla ji zamávat, ale nakonec se jen usmála. Tamařin přezíravý pohled, ji udělal doslova šrám do srdce. Ještě chvíli se za nimi dlouze dívala. Pak sklopila zrak a cítila, jak jí po tváři stéká kapa slzy.
