Ona a Já - 3.díl - Romina
Renata si s opřenou hlavou v dlaň, míchala svou kávu a bylo na ní vidět, jak znovu prožívá svůj rozchod. Tamara si nabrala na lžičku trochu horké čokolády a dala si jí do pusy. Na jazyku se jí okamžitě rozprostřel blažený pocit vyvolaný chutí horké čokolády. Tamara se dál oddávala svým chuťovým prožitkům a přitom si nenápadně prohlížela svou společnici. Podle toho, když vedle sebe venku staly, odhadovala Tamara Renatinu výšku asi na metr sedmdesát. Celkově byla spíše sportovní postavy. Měla oválný obličej s malým nosem a výraznější bradou. Její velké zelené oči zdobily delší řasy s výrazným obočím. Tenké rty zkrášloval jen slabý lesk a v uších se pohupovaly visací náušnice s modrým kamínkem zavěšeným na slabém stříbrném řetízku. Tmavé vlasy měla sepnuté do culíku malou sponkou a vepředu roztomilou ofinkou.
Tamara si nabrala další lžičku a zadívala se do sklenice s čokoládou. Pozorovala rozpouštějící se šlehačku, jak postupně mizí v horké čokoládě. Renata si dál nepřítomně míchala svou kávu, když pak zamyšleně pronesla:
„Já si myslím, že chlapi jsou stejně svině…“ Tamara se jen tiše pousmála a souhlasila.
„Napřed tě oblbnou, naslibujou modrý z nebe, a když vidí mladší, tak tě odkopnou!“
V tu chvíli si Renata uvědomila, co řekla a omluvila se.
„Promiňte, já úplně zapomněla, že nejsme kamarádky, ale nějak se mi to všechno zase vrátilo.“
„Neomlouvej se, já to chápu. A jestli chceš, můžeme si tykat,“ nabídla s úsměvem Renče Tamara.
„Ráda.“ Souhlasila Renata a podala Tamaře ruku.
„Už jsi večeřela?“ zeptala se Tamary.
„Naposledy jsem měla v práci bílej jogurt.“
„Bléé, jak to můžeš jíst!“ ošklíbla se Renata a hned s návrhem něco si objednat začala hledat jídelní lístek. Tamara opět s úsměvem souhlasila.
„Já si dám… já si dám… asi tady toho kraba,“ navrhla si pro sebe večeři Tamara.
„To myslíš jako fakt? Kdoví, kde to před tím ještě lezlo!“ pronesla na oko s vážnou tváří Renata. Pak si vzpomněla na film Slunce seno erotika a řekla Tamaře, že jestli to sní, už jí nikdy nedá pusu. Obě se tomu zasmály, čímž veškeré napětí mezi nimi bylo to tam.
„To já si dám raději tady tu omeletu s hranolky a s kečupem.“
Tamara ještě chvilku surfovala v jídelním lístku. Nakonec si pro sebe vybrala bramboračky se sýrem a se zeleninou.
Servírka si všimla, že se Tamara s Renatou dívají do jídelního lístku a přišla se zeptat, jestli si budou ještě něco přát. Servírka si elegantně tužkou poznamenala objednávku a odešla zpět do kuchyně.
„Co si ještě dát skleničku vína?“ navrhla Renata.
„Proč ne, ale jen skleničku, zítra musím vstávat do práce.“ usmála se Tamara.
Objednaly si u servírky ještě skleničku červeného vína, přiťukly si na tykání a vzájemným vyptáváním si krátily chvíli čekání na objednanou večeři.
„Máš pěknej krámek, ten je tvůj?“
„Hm, je. Po škole jsem nemohla dlouho najít práci a na pracáku se mi zůstat nechtělo. Tak jsem zkusila tohle. Vlastně to byl i můj sen, mít krámek se spodním prádlem,“ vysvětlovala Tamaře se šibalským úsměvem Renata.
„A už tě někdy napadlo si to zboží třeba sama vyzkoušet?“ Renata se zarazila, chvíli váhala s odpovědí a nakonec přikývla.
„Nikomu to ale neříkej,“ dodala se smíchem.
„To bych se mohla zastavit…“
Renata se opět na chvíli zarazila, ale i tentokrát nakonec s úsměvem souhlasila.
„Příští týden čekám nové zboží tak přijď, něco si zkusíme!“
To zase překvapilo Tamaru, protože to myslela jen jako vtip. Ale nebránila se tomu, protože kdy se jí zase naskytne možnost vyzkoušet si značkovou luxusní podprsenku, nebo košilku? Ještě nějakou dobu si takhle povídaly, když servírka přinesla objednané večeře. Ve chvíli, kdy pokládala talíř před Renatu, si všimla tentokrát Renata servírčiných gelových nehtů. Navzájem si popřály dobrou chuť a daly se do jídla.
„Všimla sis, jaké má ta servírka nehty?“
„Já už si jich všimla, když mi přinesla čokoládu.“
„Myslíš, jsou to její nehty, nebo gelovky?“
„No to nevím, ale vím určitě, že jestli jsou to její, tak to není bohužel nic pro mě. Ty moje nehty se strašně lámou,“ povzdechla si Tamara a pozorovala, jak se Renata marně snaží napíchnout připečený hranolek.
„Nechce se mu…“
„Jo, někdy je lepší, když je měkkej,“ pronesla s vážnou tváří Renata a Tamara měla co dělat, aby nevyprskla smíchy.
Když dojedly, zůstal na Renatině talíři jen onen poslední svéhlavý hranolek, co se nechtěl nechat napíchnout. Renata vstala a vydala se hledat záchod. Tamara osaměla. Využila ten okamžik, kdy byla Renata na záchodě, aby si vinárnu lépe prohlédla. Mezitím co jedly, přišlo ještě několik hostů, ale více než polovina stolků byla stále prázdná. Podívala se na hodinky, bylo po půl deváté. Zaplatí a půjde. Než se dostane domů, než se vykoupe, bude ráda, když usne před půlnocí. Kolem procházející servírka se zastavila u jejich stolu a začala sbírat prázdné talíře.
„Budete si ještě přát?“
Tamara jen zakývala hlavou jako že ne. V tu chvíli se vrátila ze záchodu i Renata a udiveně se zeptala:
„Kde je můj talíř? Měla jsem tam ještě svůj hranolek?“
„Jo, tvrdý hranolky si musíš hlídat!“ smála se Tamara.
„Nezlob se, ale budu muset pomalu jít.“
„V pořádku, tak zaplatíme a půjdeme.“
Obě se pomalu oblékly. Tamara ze zvyku znovu překontrolovala svůj mobil a vydaly se pomalu směrem k baru.
„Zaplatíme…“ zavolala na servírku Tamara.
„Bude to dohromady, nebo zvlášť?“ zeptala se servírka.
„Dohromady!“
„Zvlášť!“
„Tak jak?“ usmála se servírka.
„Zvu tě! - Za ten telefon…“
„Dobře, tak příště platím já.“
Renata s Tamarou vyšly před vinárnu a najednou nevěděly, co mají dělat.
„Děkuji ti za pěkný večer,“ poděkovala s úsměvem Renata a dlouze se na Tamaru zahleděla.
„Není za co. I mně se moc líbil.“
„Kde vlastně bydlíš Renčo?“
„Na konci téhle ulice,“ ledabyle rukou naznačila směr Renata a v hloubi srdce ji zahřálo oslovení, které Tamara použila.
„Tak víš co, já tě doprovodím, aby se ti nic nestalo,“ navrhla s úsměvem Tamara a pak společně šly mlčky několik minut směrem k Renatině domovu. Když byly u domovních dveří, obě zas nevěděly co dál.
„Tak já jsem doma, ještě jednou dík za večeři. A příští týden se určitě stav, dostanu nové zboží.“
„Určitě se ráda zastavím. Tak se hezky vyspi a ať se ti zdají sny o samých tvrdých hranolcích,“ obě se tomu zasmály a Tamara se pomalu otočila směrem k domovu. Tamara ušla sotva jen pár metrů, když se za ní ozval Renatin hlas.
„Počkej! Já půjdu s tebou, nechce se mi být doma samotné.“
