Ona a Já - 2.díl - Romina
„Víte…“ začala Tamara ze široka a na chvíli se odmlčela, snažíc se najít ta správná slova.
„…ten telefon… pro mě dost znamená… nejde mi tolik o ta čísla, i když o ta samozřejmě také, ale hlavně to je památka na někoho, kdo pro mě v životě moc znamenal. On sice už dávno není součástí mého života, ale ten telefon je takový jeho stín a já pořád občas doufám, že třeba jednou…“ Tamara se zase na chvíli odmlčela a v jejích očích byl vidět záblesk smutku.
„Promiňte, nechala jsem se unést… Původně jsem chtěla tím telefonem zavolat své známé, jestli by si semnou nezašla někam sednout na skleničku. Vlastně díky tomu jsem i ten telefon začala hledat. Ale protože bych vám ráda nějakým způsobem vyjádřila svou vděčnost a pouhé díky mi přijde jako dost málo, ráda bych pozvala na tu skleničku vás… Jestli byste se neurazila…“ Tu poslední větu ze sebe téměř vysoukala. Cítila, jak jí hoří tváře a po těle tečou kapky potu. Prodavačku ten návrh viditelně zaskočil. Něco takového jí někdo cizí, notabene žena, ještě nenabídl.
„Omlouvám se, vím, že se to asi nehodí… Vlastně se ani vůbec neznáme a taky…“
„Jestli chcete, tak na mě chvilku počkejte a pak si můžeme jít někam spolu sednout. Stejně na mě dnes večer nikdo nečeká,“ skočila Tamaře do řeči prodavačka se smutkem v hlase. Prodavačka se podívala na hodinky. Bylo něco před půl sedmou. Vzala klíč, rozešla se ke dveřím a zamkla krámek. Pak požádala Tamaru o chvilku strpení, že prý tu bude hned. Tamara osaměla. Ještě pořád cítila, jak jí buší srdce a po zádech stékají kapky potu. Nemohla pochopit, proč zrovna jí, která nikdy neměla problém někoho pozvat na skleničku, tolik buší srdce a koktá jak malá školačka.
Aby si zkrátila čekání, procházela se po krámku a prohlížela si vystavené spodní prádlo. Jen tak očima brouzdala po ramínkách, občas vzala nějaké do ruky, až ji zaujal jeden komplet. Kalhotky s podprsenkou byly z části vyšívaný bílou krajkou ve tvaru lístečku. Podprsenka měla spodní část pevnou a mohla fungovat i jako pušapka. Komplet ji natolik zaujal, že neodolala, aby si nesáhla, z jakého je materiálu.
„Je to francouzská krajka“ ozvalo se za jejími zády. Tamara se lekla, až sebou cukla.
„Promiňte, nechtěla jsem vás vylekat, jen se v klidu podívejte,“ usmála se na Tamaru prodavačka, která byla již připravená k odchodu. Tamara se ještě jednou podívala na komplet a vyšla za prodavačkou na ulici, aby pak společně zamířili k nejbližší vinárně.
V první vinárně je obsluha upozornila, že se jedná o uzavřenou společnost a zdali patří k hostům.
„Aha, tak to nic,“ usmála se Tamara a vyšly opět na ulici.
„Kde je tu ještě něco poblíž?“ zeptala se nahlas spíše sama sebe Tamara.
„Kam by se dalo jít, kde je teplo a není tam moc lidí?“
„Co třeba ke Zvonku?“ navrhla prodavačka.
„Ke Zvonku? Můžeme. Á kde to vlastně je?“
„Je to tady kousek asi pět minut. Otevřely ji teprve nedávno. Moc lidí o ní asi ještě neví, protože jsme tam párkrát s bývalým seděli i sami…“ navrhla prodavačka a při posledních slovech ji zas po obličeji přejel stín smutku a zklamání.
Po pár minutách společně chůze dorazily až ke dveřím vinárny „U zvonku“. Tamara pomalu stiskla kliku. Dveře se otevřely a prostředí vinárny na ní okamžitě dýchlo příjemnou vůní připravovaných jídel linoucí se z kuchyně. Slabé osvětlení, které vycházelo z malých červených lampiček postavených na stolcích v jednotlivých boxech, pak působilo velmi teple a intimně. Stolky, vždy pro čtyři osoby, byly ručně vyřezávány z tmavého dřeva a na každém bylo připravené světlé prostírání, spletené ze slabých bambusových stonků. Uprostřed stolku pak stál připravený stojánek s malou kulatou červenou svíčkou. Stejně tak jako stolky i lavice byly ve stejném stylu. Sedadla byla měkká, zdobená pestrými, ručně tkanými vzory a vysoká měkká opěradla přispívala k většímu soukromí hostů. U prostřed místnosti ležel na zemi veliký, kulatý, ručně vyšívaný koberec s motivem dívky sedící u potoka češící si své vlasy. Na světle oranžových stěnách vysely veliké historické obrazy s různými dobovými motivy.
„Tak kam si sedneme?“ zeptala se nejistě Tamara.
„Co třeba tady k tomu oknu?“ naznačila rukou její společnice.
Tamara pomalu zasedla za stůl a na prázdné místo vedle sebe si odložila svou kabelku, když ještě předtím ze zvyku překontrolovala svůj telefon, jestli ji nepřišla nějaká zpráva. Sotva se stačily kolem sebe pořádně rozhlédnout, už tu byla servírka s dotazem, co si dají k pití.
„Já bych si dala jednu horkou čokoládu“ objednala si Tamara
„A já si dám Turka.“
Servírka si poznamenala objednávku a odešla. Jakmile servírka odešla, rozhostilo se mezi ženami ticho. Tamaře už to bylo po pár minutách trapné a tak se pokusila udělat první krok.
„Jmenuju se Tamara a ještě jednou bych vám ráda poděkovala.“
„Já jsem Renata a není vážně za co.“
„Víte, ten telefon je památka na jeden pěkný vztah, který bohužel už skončil.“
„Když byl pěkný, proč skončil?“
Tamara se na chvilku zamyslela a přemýšlela co na to říct.
„Nechci vyzvídat, jenom mě překvapilo, že skončil.“
„To nic. To je v pořádku. Prostě to najednou nějak vše vyprchalo a zůstaly jen pěkné vzpomínky…“ Při těch posledních slovech se Tamara zadívala nepřítomně někam do rohu místnosti. Pak se ale vzpamatovala, zhluboka se nadechla a vydechla, aby dodala:
„Život jde prostě dál. Jenom se teď častěji cítím sama, zvlášť před Vánoci.“
„Ten pocit znám, člověk chodí od okna k oknu, jakoby pořád někoho vyhlížel a v hloubi duše stále doufá, že se ten dotyčný vrátí,“ povzdechla si trpce Renata.
„Můj přítel mě opustil k vůli o několik let mladší. Prý ho to strašně moc mrzí, ale nemůže si pomoct, protože se do ní strašně zamiloval,“ slovo strašně zdůraznila a ušklíbla se při tom.
I přestože byl Renatin rozchod už několik týdnů starou záležitostí, stále cítila v srdci vztek i smutek spojený zároveň s bolestí. Tamara nemusela ani umět číst myšlenky, aby poznala, co se v Renatině srdci odehrává. Obě ženy se na okamžik odmlčely. Znovu se jim vybavily nedávné vzpomínky, na které se snažily už tolikrát zapomenout. V ten okamžik přinesla servírka objednanou kávu s čokoládou.
„Ta čokoláda byla?“
„Ta byla pro mě,“ usmála se Tamara a pozorovala, jak před ní servírka pokládá skleničku s vonící horkou čokoládou. Přitom ji zaujaly servírčiny gelové nehty, které měla vyzdobené červenou růží.
