Ona a Já - 1.díl - Romina
Úvod (lesbický román)
Román „Ona a Já“ pojednává o problematice ženské homosexuality a jeho cílem je snaha přiblížit život lesbiček v neskreslené a často démonizované podobě. Hlavními hrdinkami jsou dvě ženy, které si svou homosexualitu nevybraly úmyslně a padly do ní takříkajíc nechtěně. Ženy nečelí jen tlaku okolí, ale i rozporu vlastních citů a logice. Děj, v tomto pilotním příběhu, je postaven na jednoduché peripetii, kterou jsme obdobně zažili asi každý z nás. Tím se zápletka dostává spíše do pozadí a umožňuje tak čtenáři lépe se zamyslet – porovnávat, svůj vlastní život se životem postav v díle. Příběh je často úmyslně zpomalován právě z důvodu, aby mohl čtenář lépe porovnat, na kolik se liší život právě jeho, se životem homosexuála. Příběh je psán formou reálného času a z pohledu různých osob na tutéž problematiku. Ačkoli je vlastní příběh fiktivní, reakce okolí je popisována tak, jak je autorka zná z vlastní zkušenosti v běžném životě.
Část první…
Svému stínu neutečeš…
A už tu zase byl jeden z těch zimních večerů. Tamara přistoupila pomalu k oknu a nepřítomně pozorovala chvátající skupinky lidí, jak pospíchají z pozdních nákupů, do tepla svých domovů. Těžko říct, kde se ve skutečnosti toulaly její myšlenky. Snad vzpomínala na okamžiky plné světla a tepla, snad na ní doléhal pocit osamocení, nebo její srdce prostě jen doufalo, že se konečně za rohem objeví on! Ale ulice byly temné a cizí.
Uplynula značně dlouhá chvíle, mezitím co byla ponořená ve své prázdnotě. Když ji najednou zaujala žena oblečená do hnědého kožíšku zachoulená ve zvednutém límci.
„Kam asi pospíchá?“ napadlo ji. A zaujatě ženu pozorovala, než jí zmizela v boční ulici. Tamara si povzdechla. Cítila, jak na ní doléhá smutek a samota. Ještě chvíli se dívala nepřítomně z okna, až si všimla obrysu své postavy na okenním skle. Její vlnité, hnědé, rozpuštěné vlasy, jí splývaly až někam ke konci ramen a temný obrys obličeje se na ní jen smutně usmíval. Tamara koncem ukazováčku pohladila ten smutný obličej a ten se na ní na okamžik pousmál.
„Už tady z toho samého smutku blbnu,“ povzdechla si. Pak se zahleděla do studených stěn pokoje s pocitem, jakoby tu na ní vše padalo. Najednou ucítila ohromnou potřebu alespoň na chvilku někam vypadnout, to je jedno kam, ale hlavně pryč odtud. Chvíli chodila jen tak bez cíle po pokoji a přemýšlela, komu by tak mohla zavolat. Neměla náladu chodit někde sama po ulicích. Potřebovala si s někým promluvit, vylít si to své trápení. Slyšet hlas, který by jí povzbudil a pohladil na duši. Nakonec se rozhodla zavolat Janě. Možná na tom bude Jana stejně jako ona a pozvání na skleničku mezi lidi ji vyvede z tohoto ubíjejícího stereotypu.
Tamara sjela pohledem stůl, mobil však nikde. „Hm, asi jsem ho nechala v kabelce…“ napadlo ji, když si pro něj šla do předsíňky. Ani si nerozsvěcela, protože byla přesvědčená, že telefon musí být právě tam. Chvilku pátrala rukou v kabelce. Pak z ní postupně vyndávala různé věci, až se nakonec vrátila zpátky do obýváku, kde otočila kabelku dnem vzhůru a zbylý obsah kabelky vysypala na stůl. Telefon ovšem nikde. Postavila se do prostřed místnosti s rukama v bok a nahlas uvažovala: „Kde si?! Kde se zase válíš?!“ poťukávala si ukazováčkem o svůj levý bok a pátrajícím pohledem po místnosti se snažila najít svůj telefon.
„V práci jsem ho nechat nemohla, protože jsem ještě volala tomu debilovi…“ uvažovala si pro sebe nahlas. Snažila si vybavit krok za krokem, co následovalo po tomto volání. „Volala jsem mu těsně před tím, než jsem vešla do Okie… No jasně! Určitě to muselo být ještě před tím, než jsem si koupila tu podprdu, pak už jsem ho v ruce neměla!“ Tamaře se najednou rozsvítilo, musela ho nechat ležet na pultě v tom obchodě se spodním prádlem! Podívala se na hodinky, bylo půl šesté. „Doufám, že zavírají v šest,“ prolétlo ji hlavou, když zamykala jednou rukou dveře od bytu a druhou přivolávala výtah.
K obchodu dorazila pár minut před šestou. Sevřel se jí žaludek při pomyšlení, že tam telefon nebude. „Vždyť já ty čísla nemám nikde napsaný! Jestli mi ho vytáhl někdo z tašky, tak to bude pěkně v p…“ Ještě venku si připravila několik souvislých vět a pak s hlubokým
nádechem vešla do obchodu.
„Dobrý den,“ pozdravila ji prodavačka s úsměvem. Tamaru ten úsměv natolik vykolejil, až na chvíli úplně zapomněla, proč vlastně vůbec do obchodu přišla. Hned se ale vzpamatovala a se stejným úsměvem se zeptala:
„Dobrý den, někde jsem ztratila svůj mobilní telefon a tak mě napadlo, jestli jsem ho tu třeba nenechala ležet…“
Prodavačka se jen opět usmála a odešla někam do zadu. Tamara napjatá jak struna začínala v duchu dávat dohromady telefonní čísla, která měla v mobilu. Ale jakmile uviděla prodavačku s mobilem v ruce, téměř až poskočila radostí, jak se jí ulevilo.
„Ano, to je on!“ téměř vykřikla. Dívala se opět na prodavačku a doslova zářila štěstím. Prodavačka jí podávala telefon a Tamara po něm rychle natáhla ruku. Ruka Tamaře vystřelila tak rychle, až se dotkla prodavaččiných prstů. Hned však instinktivně ucukla a omluvila se:
“Je, promiňte, ale mám z něj takovou radost… Už jsem se bála, že jsem o něj přišla.“
„Nic se neděje. Všimla jsem si ho, až když jste odešla. Vyběhla jsem za vámi, ale už jsem vás nikde neviděla,“ řekla milým hlasem mladá prodavačka a znovu se tak mile na Tamaru usmála.
Tamaře bylo na jednou trapně. Samotné suché děkuji, ji přišlo poněkud málo. Tak ráda by vyjádřila svou radost z nalezeného telefonu. Ale jak? Když si však znovu vybavila padající zdi a chladný obličej na skle, napadla jí šílená myšlenka. Co kdyby pozvala na skleničku vína prodavačku, místo Jany? „To bude ta největší blbost, kterou jsem kdy udělala. Zvát na skleničku někoho, koho neznám a ještě mu svěřovat své problémy. To můžu udělat jen já! Ale co?! Třeba je na tom stejně jako já, možná hůř. Když nebude chtít, prostě odmítne. Co tím můžu zkazit!?“ pomyslela si.
