Normálně – šílení : Lasar - Angelika (soutěž 2017)

05.01.2017 00:35

1

 

Vysoká a zdatná postava muže, čtyřicátníka, kráčela přízemní chodbou, která byla lehce ponořena do šera, kvůli několika prasklým žárovkám. V dálce znělo něco, co připomínalo zvuk chladniček, toto nepříjemné bzučení tlumilo ozvěnu pomalých, těžkých, ale zároveň nejistých kroků tohoto muže, který měl zjevně zamířino do nejvzdálenějších dveří na chodbě...

   Když světlo konečně padlo na Lasarovu neoholenou tvář jeho velká postava a dokonalý obličej působil v tu chvíli téměř mysticky, a výraz, který v ní ted' měl, býl  děsivý, a ne proto, že by snad vyjadřoval nějakou  zlobu nebo nadměrnou hrdost ale snad možná proto, že se zdálo jako kdyby nespočetné vrásky, kterými byl pokryt jeho obličej, nesli známky nesmírného lidského utrpení... Pěsti měl napjaté natolik, že žíly na rukou nepřirozeně otekli a kosti prstů zbělaly. Lasar nepravidelně dýchal a plíce vydávali nepatrné hvízdání jako kdyby každý jeho další nádech mu způsoboval neúnosnou bolest, při každém dalším nádechu Lasar víc a víc se zakousával do bledých rtů.

   Studený průvan donutil Lasara se zachvět, ale jakoby nějakým zázrakem jeho tvář získala klidnější výraz, jeho svalnaté tělo v bílém plašti konečně vklouzlo do pootevřených dveří a do jeho nosu náhle vstoupila tolik známá nasládlá vůně. Lasar jako by se náhle vzpamatoval a ted' najednou už bez jakýchkoliv známek předešlých nepatrných grimas jeho tvář zledověla a působila spíš jako maska z toho nejtvrdšího kamene.

    Z těla ležícího na pitevním stole Lasar pomalu stáhl šedě-bílou přikrývku  a rozhořčeně zamotal hlavou ze strany na stranu, někdě vzadu se ozval hrubý hlas laboranta: "Zdravím, hmm jsi tu dřív Lasare, jak se dneska máš? Už je ti líp po tom včerejším nachlazení? Nemáš už horečku?"- Chrlil ze sebe otázky mladý muž s podivně št'astným obličejem...Lasar ignoroval otázky, asi je ani neslyšel, jen tiše poznamenal: "Já se snad nikdy nezvyknu na něco takového... i po tolika letech mě to přijde nepřirozené, když..."- laborant nečekal až Lasar domluví, rychle přistoupil k stolu na kterém vzápětí spatřil zmodralé a ztuhlé tělo asi dvanáctiletého kluka... - "ach, mysíte tohle.." - poznamenal pouze.

"Ano, když umírají děti" - odpověděl Lasar a vzápětí dodal klidněji: - "Bobe, asi to dnes rychle doděláme, víš nebudeme čekat na Tima, necítím se dobře..."

"Jako kdybych neříkal, že máš raději zůstat doma, a co tedy ta sedmikráska, co ji  máš tamhle?" -  Nešikovným mávnutím hlavy ukázal Bob na stranu, kde pod velkým kusem látky lze bylo poznat ženské tělo..."Ach jo...tak až přijde Tim, zatim ji připrav..."- vydechnul smířeně Lasar a sklonil hlavu nad vyhublým tělem chlapce.

„Začneme...“- řekl stroze Lasar

Skalpel zařezával se do mladé kůže jako vždy těžce, ale jistá ruka automaticky věděla, co dělat. Tenký proužek krve, téměř neviditelný, ale Lasara zmát, cítil se najednou nepříjemně, jako by to dělal poprvé, však pokračoval. Když odhrnul kůži a naskytnul se mu pohled na tkán, zpozornil, neměl připustit mdloby, ale nešlo také zcela ovládnout své tělo. Než byl rozhodnutý postupovat dál, váhál, ruce pořád vypadali stabilně, pomocník se ničeho nevšimnul, nebyl tedy důvod přestat.

Odhalené orgány klozaly v rukou, ale nový pocit, který zatím nikdy Lasar na sobě nezpozoroval, začínal ho znepokojovat, bylo to něco jako bodání vidličky do konečků prstů, celou dnešní pitvu nějak nezvládal, ale to píchání bylo nejhorší, uklidnovala sebe, jako tenkrát před lety, když byl nováčkem, říkal si - “pohled na tělo z vnější strany je krásné, ale zevnitř dokonale, co by dala prázdnota, jejíž se neobáváme, nic, nedokázali bychom dýchat, cítit,  myslet, hnusí se nám pohled na to,co nás dělá lidmi, čirá krev, elastická tkán, měkké vnitřnosti... jak je to krásné a voní po sladké polevě a rezavému železu, tato nepříjemná směs se nám dostane do nosu tak často a když v jiné souvislosti není tak hrozná, je to jen vůně, ale pořád jsme se nedokázali vyrvat ze spáru předsudků a pochopit, že rozdíl není, at' je to poleva na kousku dortu, či třídenní mrtvola. Dokonalý stroj - tělo, rozbitný stroj, jako jakýkoliv jiný na tomto světě at' už stvořený Bohem, či námi, lidmi.“

Myšlení pomáhá, pomáhá zapomenout, když myslíme na něco jiného, než-li na to, na co zapomenout chceme, myšlení pomáhá objasnovat, když se soustředíme na něco jiného, nežli na to, co vysvětlení nemá, myšlení léčí, když si myslíme, že nemoc není tak zlá, jak si nám zdá a když mysl churaví, tak přichází zmatek, ale co je mysl zdravá a co je mysl nezdravá...Mysl Lasara byla vždy čirá a bez předsudků, důvěřoval ji proto zcela, i ted' po debatě s ni byl zase lékařem, byl zase Lasarem, přísnou, výjimečnou, inteligentní bytostí.

Až došlo na šití, konečně mladý muž mohl předat práci pomocníkovi, který jako vždy nehledě na nespolehlivou povahu, v práci ještě nikdy nezklamal, jinak asi jedině protože Lasar u svých lidí uměl vyžádat respekt, at' se jednalo o jakoukoliv vzpurnou osobu, všem naháněl trochu strach a trochu zmatku do hlavy.

Lasar sundal lepkavé gumové rukavice a pohleděl na pracovní stoly, co stály v řadě vedle sebe, nevypadali ani zdaleka tak čistě, tak uhlazeně, jako je zvykem v „kriminálkach“, byli tu a tam řezavé, tu a tam zaschlé tekutiny, škrábance a jeden z nich, co byl v nejhorším stavu, připomněl Lasarovi příhodu a vlastně to byl také důvod proč byl na tom trochu hůř než ostatní stoly. Asi před půl rokem se srazilo pár aut, všech pět mladých lidí ve dvou vozech nepřežilo, přivezli je sem, ale ráno když Lasar otevřel zámek, spatřil něco z čeho málem tenkrát dostal infarkt, na něco takovéno nemůže být nikdo připraven at' je to jakkoliv zkušený professional, jelikož když Lasar odchazel tela měl přikryta na stolcech, ted všude byl zmatek, kusy latky ležely na zemi, Lasar pocitil vztek a už si představoval jak seřve pomocnika a podobně když v tom zaslechl dech, rychly dech a když přihmouřil oči spatřil naheho muže v rohu pitevny, až na par pohmožděnin vypadal uplně v pořadku, Lasar chvili musel nereagovat, jen tak tam stal, až když jeden stul spatřil prazdny pochopil, co se tu stalo. Až muž přišel k sobě musel zažit pořadny šok, jeho přatele ležely s rozbytyma hlavama vedle nej a on nevěděl co se děje, ale jak pozdeji Lasar zjistil u přitele-ředitele nemocnice Dr.Ivana Hocka muž neměl važne psychicke problemy, po te nehodě kdy ho naložily jako mrtveho a při tom byl v bezvedomi, jen to pořad všude vypravěl a nejvice ze všeho to jak se vzbudil uplně nahy, zajimave, co člověku utkvi v hlavě at prožeje jakykoliv šok bude to něco,co si bude pomatovat vice at už je to v te přihodě nehralo roli, pro něj ten první pocit či dojem bude obrazem, který ho bude vždy pronasledovat...stejně jako toho muže který se procitnul v pitevně, neuvidi po letech zakrvavenou ruku přitele visici ze stolu vedle sve, ale bude si pomatovat chlad a nahotu, které pocitil ve vteřině probouzeni, ani to že pak vztekle mlatil do stolu az se zlomit par članku prctu, ani vuni krve, která uschla u jeho nosu, jen chlad a nahotu, to jediny bude živě pomatovat.

 

2

 

Lasar tiše klepal na dveře s velkým a hezky vypadajícím nadpisem: "Dr.Ivan Hock" až zaslechl očekávané :- " Pojd'te dál "-, které patřilo hlubokému hlasu lékaře se značně výrazným východoevropským přízvukem, Lasar vešel: " Ahoj Ivane..."

"Ahoj, ahoj...pojd' dál..."- usmíval se muž za širokým dubovým stolem, vypadal že upřímně má radost z návštevy patologa, jeho malé bledě-modré oči vypadali jako oči hodného a upřímného muže, snad proto měl důvěru svých podřízených včetně Lasara, vypadal nezdravě a unaveně, měl nažloutlou plet' a suché rty, byl to vyšší, ale vyhublý muž: " Sedni si tady"- ukázal rychle na židli a ješte jednou se usmál na Lasara: "Tak jak je?" - ptal se:

"Ale ano, docela dobře"- odpovídal Lasar a Dr.Hock jakoby hned vycítil závan neupřímnosti, Ivan Hock byl muž nadměru citlivý a vyznal se v lidech až příliš dobře. Pomalu se zdálo, že ví co kdo myslí, bohužel jen zdálo...

" To jsem rád Lasare "- dodal a vyzval -" No tak tedy povídej, co máš na srdci?"-Dr. Hock zjevně měl hodně práce, jelikož byl až po ramena zahrabaný v papírech.

" No...je to docela..."- mumlal Lasar a Ivan na něj hleděl očima plnýma dotazníku

" Už jsme mluvili o tom chlapci, co jsem ho dneska ráno pitval..."- nadhodil Lasar,   Ivan už věděl o co jde.

" Ale no tak, už je to snad zavřené"- naštvaně vyhrkl Ivan.

" Ale jak mohl utonut když to byl podle všeho sportovec a plaval závodně?"- tázal se jako by sám sebe Lasar -" A že by se utopil v řece s malým proudem"- nenechával zasáhnout Ivana -" Měl pak ty modřiny na ramenou, jako kdyby ho pod vodou se někdo snažil udržet"- více a více vzrušeně tvrdil Lasar.

" Tedy...víš ted' mluvíš jako naštvané dítě, - jak to že tak...jak to že to...? Slyšíš sebe Lasare? Tak přece profesionál nemluví, zvláště profesionál jako ty..." - velký modrooký muž  jakoby nedomluvil, najednou hodil před Lasara tenkou složku papíru, kterou Lasar chytil do rukou jako dravec kořest a jeho velké oči rychle začaly běhat mezi řádky, mezitím ještě stíhal nevěřicně kroutit hlavou a Ivan zpozoroval jak pokožka nad pravým obočím Lasara rychle cukala. Když Dr.Hock konečně viděl, že Lasar už asi dočetl, řekl:" Vidíš, vidíš!"

" Ale přece jen...copak...?"- Lasar nevěděl co říct.

" Tak si to přečti zase!"- poroučil Ivan a pokračoval:" Byl ve vodě sám..policista co ho zahledl, když chlapec ještě pořád bojoval s proudem, neviděl nikoho dalšího, ale až doběhl k břehu už se mu chlapec skrýl z dohledu, neříkej mi ted', že ten policista snad lhal...no a taky proč!"

" Třeba viděl něco, ale nestál o potíže..."- uvažoval Lasar

" No tak, přece tomuhle sám nemůžeš věřit!" - odpověděl Ivan a ted' už vypadal opravdu rozzuřeně, snažil se kontrolovat : "Už za mnou s tím nechod'!"

 „Ano...promin, opravdu jako bych blouznil...“- Lasar se pousmál sám sobě 

" Ale zjistil jsem u chlapce numerickou atrofii, která postihla kůži"- pokračoval klidně Lasar

" Ta musí být nejspíše vrozená..."- ohradil se Ivan -"kůže...u tak mladého kluka..." - uvažoval však.

" U něj v záznamech jsem nenašel, že by se s ní už narodil Ivane"

" Nemuseli na to přijít, a také se nemusela projevit hned - sportoval".

" Ale poslední dobou mu nebylo dobře a hodně disciplín musel zanedbat, Ivane ten kluk už od šesti pravidelně navštevoval lékaře, kvůli úrazům ve sportu a nepřišli na to, že má atrofii z nedostatku živin?"- tázal se Lasar.

" Co tím chceš řict? Že ho rodiče týrali, mlátily a nedávály najíst?":- nechápal narážky Ivan.

" Příliš hodně náhod, podle mně v rodině nebylo něco v pořádku."- trval na svém Lasar

" Aspon, že zase mluvíš trochu jako odborník, ale já jsem si jist, že tomu tak není, chlapec potrpěl na zdravou výživu, aby uspěl ve sportu, nezpočet nároků, chtěl dokázat nemožné a přeplout řeku, dolní proud však byl silnejší, já to vidím tak bud' jsi vytížený nebo ta dloho neustávající horečka, neber to nějak zle, není to poprvé, kdy přerozeným úmrtím nebo nehodám přihazuješ podezřelé stíny cizího zavinění, jako tvůj přítel a nadřízený tě žádám zajdi za Dr.Kim, promluv si s ní a vem na pár dní volno, bud' to uděláš ty anebo já, co je horší rozhodni sám, ne nechci aby to vyznělo jako výhružka, známe se léta, jsi můj nejlepší odborník, přítel a vím že se práci oddávaš zcela...zkrátka, odpočin si. Ten chlapec nezvládnul proud, narodil se s atrofií, vše tomu nasvědčuje, lékaři - hlupaci na to ale nepřišly včas, divný, ale stát se to může, modřiny logicky vysvětluje záliba ve sportu, tod' vše...fakta nic víc, a i zpráva od tebe zní logicky a jako vždy professionálně, máš tam pouze fakta, tak jim proboha věř, přece sam  jsi to psal...podezření jsi nechal jen pro sebe a přišel s nima za mnou, což je správně. Můžu ti slíbit jedno, zjistí li něco nového policie anebo bude li se jim zdát něco podezřelé a obrátí se s tím na ně, povím o tvém podezření.

" Určitě na něco přijdou" - řekl jistě Lasar

" Podle mně ne, ale spolehni se, kdyby volali a něbo potřebovali něco, budeš první kdo si to dozvi Lasare"- ujistil Ivan

" Budeš informovat? Děkuji, nevím, ale mám občas takový pocit, že přeháním, když si nad tím zamyslím více, máš asi pravdu, do středy budu doma, ted' je mi najednou trapně, jak jsem tě připravil o čas, budu doma do středy, ano, děkuji" -  bylo vidět že horečka ustoupila, lékař vypadal líp.

" Nezapomen stavit se u Dr.Kim, o'k?"

" Určitě, dlouho jsem u ni nebyl" - Lasar vstal a rozloučil se, na což Dr.Hock jen  přikyvnul hlavou a už se zase hrabal v kupě papíru.

 

3

 

"To jste vy,Lasare? Ráda vás zase vidím."- ozval se hluchý ženský hlas. Lasar pozdravil Dr.Kim přikývnutím hlavy, byla to mladá žena asijského původu stojící u přiotevřeného okna. Dr.Kim řekla Lasaru, aby se posadil do křesla naproti ní. Lasar mlčky ale váhavě přisednul.

"Máte nový účes?“- Poznamenal. "Děkuji vám, už jste se tady dlouho nestavil   - odpověděla a lechce se usmála na Lasara žena, dodala - „Co vás sem přivádí ted'? Jak se vám daří?"

" Fyzicky se poslední dobou necítím nejlíp a už dlouho se to nezlepšuje, jen chřipka na nohou...ale vzal jsem si pár dní volno..."

" To jsem ráda, že jste se rozhodl odpočinout - laskavě poznamenala žena - Něco vás snad trápí?"

" Dneska jsem měl divnou náladu, ale jinak nic... - řekl Lasar tiše.

" To byste tu ale nebyl, kdyby šlo jen o horečku..."

" Ne, to ne...posílá mě Ivan...- Lasar se usmál - ale i z mé strany...no nevím...od rána je to nějaký nepříjemný den, co mě tak ...tak podráždilo...no třeba nedávno jsem prováděl pitvu jednoho kluka a zjevně se utopil v řece, avšak jsem si  povšimnul čerstvých modřin na jeho ramenou... - ano, já vím také, že to byl sportovně založený aktivní hoch a dá se z toho odvozovat, že k těmto modřinám mohl přijít jakkoliv jinak než se to představuji já, ale to rozmístění modřin u krku,  na ramenou vypadá to....víte, co myslím...já mám před očima pořád stejný obrázek, jak někdo násilím drží hlavu kluka pod vodou tlačí ho dolů, a že jsou ty modřiny od toho. Měl take atrofií z nedostatku živin, která se dá také vysvětlit, ale bud' to nebo tamhleto se mi nějak pořád nezdá, prostě si občas řeknu, že "maluji čerta na zed' ", ale ne a ne, ty představy mě nepustí..." - Lasar vypadal zoufale.

" Stává se občas že naše fantazie, naše představivost, začnou nás přesvědčovat, že jsou pravdou, že jsou realitou, skutečností. Chceme li toto připustit stane se tak, a únik bud' je zcela nemozný anebo je jen těžko vrátit lidskou mysl zpět do reality... U vás se to stát nemůže, nebo nemělo by se to stát, jste lékař, vy víte, co lidská mysl umí, jak dovede s námi zahrávat, podle mně  nepotřebujete pomoc, váš problém je, že dovedete věci představovat tak jak si myslíte, že by se měli vyvíjet, pravda je opakem a musíte umět svojí  nadměrnou podezřívavost držet v určitých mezích, fantazírování by nemělo ochvátit zdravý úsudek... Pamatuji si na jeden takový, hodně starý případ, ne že   bych se s ním setkala osobně, ale hodně často nám ho vyprávěl náš lektor na Vysoké, slyšela jsem to hodně krát, proto si na to pamatuji lépe než li na nějakou   jinou historku. Šlo o jednoho zdravého muže, který trpěl pouze myzofobií, nebyl tím nějak zvlášt' postížený, žil sam a byl během několika let v podnikání natolik úspěšný, že mohl vše řídit přes důvěryhodné osoby, ale z domova, nějdřív, jak jeho   příjmy stoupaly, utrácel všude, strašně rozhazoval, nepotřeboval vycházet ani z domova, měl na to lidi jak více a více se stávaly jeho dny stejnými a čím dál také   více nudnými, myslel jen na to jak udělat ze svého domova hygienickou rezervaci, zdá se, že nedělá nic jiného, jen se zbavoval mikrobů ze své kůže, ze svého domova, byl samý uklízeč a služka, tyto své zaměstnance nutil drhnout se   před tím než vstoupili do jeho domova a také jim poroučel nosit stirilní obleky, nevím jak dlouho to všechno trvalo, když jeho nepatrná fobie přerostla v posedlost, našli ho jednou mrtvého v posteli, měl prodřené ruce až na kost asi    jak si je pořád drhnul, rozškrábal si pokožku do krve, dostala se mu tam přece jen nějaká ta bakterie, co se jich tolik bál...umřel na otravu krve, jinak na to, čeho  se tak moc bál, a začínalo to tak, že jen si dával větší pozor na špínu, jako vy na svojí práci, neumyl si ruce jednou ,ale dvakrát...o nic nejde, než začne jít o všechno...ano, je dobře dbát, ale je strašně nešt'astné s tím přehánět...abychom   jednou svým strachům nepodlehli. Jste tu proto abychom mluvili o vás, ale cizí chyby nám občas ukážou jak osudové dovedou být a díky tomu máme možnost předejít naším vlastním. Na druhou stranu soudní patalogie je obor, ve kterém jakákoliv podezřelá věc je na místě, nemohu proto posoudit zdá něco na vaších  představách je nebo nikoliv a je to jen vaše fantazie co se s vámi tak surově zahrává, proto jediný,co vám ted' můžu doporučit je čekat, přijde li s nějakou nesrovnalostí policie, pustíte se do toho, když ne, není to vaše starost, berte to tak, že vaše práce končí někde zde a jejích začíná tam at' už vše dopadne jakkoliv nejsme všemouhoucí, a také je sposta připadů, co nejsou tím, čím se zdají být, ale my jsme bezmocní, je třeba věci takhle přebrat a o žádnou ignoraci nejde, přesně to by vám řekl i Ivan...a kdokoliv jiný tady, není to nezájem a hledění se svýho jen chápání, že úplná pravda není na dosah a spravedlnost je ještě dál, a my jsme jenom lidi “- dokončila na tom proslov Dr.Kim a zmlkla, jako by nad něčím hodně dumala.

„ V tom s vámi neumím souhlasit, ale pokusím se to pochopit a nějak si to            přebrat“- odpověděl Lasar, pak ještě prohodil nějaký vtip pro rozmrazení komunikaci a odešel.

 

4

 

Lasar unaveně vykročil do deštivéno dne, lehce ponořeného do mlhy. Vlhko a chlad vyvolali uvnitř jeho těla třes, který ale za chvíli vystřídal pocit, že celý jeho trup je jako v jednom ohni, drobné kapky potu najednou pokryly jeho tvář. Zamířil k autu, ve snaze ignorovat mdloby, otevřel oči do kořán a rychle zamrkal několik krát po sobě pak vlezl do vozu a nastartoval. Cesta se mu zdála být nekonečně dlouhá, jako snad nikdy předtím. Už se viděl v teple domova, u krbu se sklenicí dobrého vína, však domov byl stále v nedohlédnu, maximální koncentrace na cestu před sebou brala zbytek sil a v rukou náhle začínal pocit'ovat lehké píchání, přibrzdil, cítíl se bezpečněji, když nejel tak rychle, opatrně ve strachu  aby neupadnul do mikrospánku, který jak vycítil bezprostředně hrozil. Konečně známá ulice, dokonale hladká a úzká silnice, řada luxusních vil po obou stranách, u jedné z kterých prudce přibrzdil, rychle vydechnul, nechal auto venku a zamířil rovnou ke dveřím a už byl doma ...

Úleva, nesmírná úleva, jediný pocit, který ted' měl...celé tělo jakoby bylo ponořeno do euforií...

 

  "Relativní...vše je relativní"- opakoval tiše pro sebe později k večeru, když seděl konečně klidně u svého krbu, ale místo vína měl ve své ruce sklenici mléka, upřel pohled do ohně a jako nekvalitní film promítal dnešní pitvy... -"co to jen byl za výraz, co měl ve tváři". - napadlo najednou Lasara - "ten ale byl  podivný"...viděl ledacos, ale neuměl z hlavy pustit tuto představu -"děsivý výraz, chudák chlapec, když mám na stole děti...nesnáším to, proto jsem tolik přecitlivělý...

Neumím některé věci vůbec přibrat, a to bych přece měl umět nejlépe, ale jsem jiný, právě ted' kvůli nemoci, nebo se něco změnilo už dříve, když najednou smrt přestala být jen zákonem přírody a utkvěla jako nevyhnutelná ale strašná pravda všech pravd, děs, který ted' nedával spát, Lasar neznal před tím a nechtěl znát, ale ten se zmocnil jeho mysli a ta mysl pomalu churavěla, nebo snad naopak prozřela, uměl ted' vidět vše, na co dříve oči zavíral, chápal city a odcizil se všude přítomně ignorace.

- Proč si každý myslí, že je člověk nemocný hned jak se přestane chovat podle řadu přijatelného pro společnost v níž pobývá - co když jen přestane být lhostejný, co ho pak zlomí aby najednou přestal, žádný životní zlom, žádná událost, ale jen tak najednou přijde stejný den jako včera, ale jediný, co se změní je myšlení...může se to stát, anebo vše vysvětlí nějaká horečka...když já to ani nevím...“- Lasar pocit'oval sladkost lehkého spánku a zároven zneklidněně sebe probouzel, nutil mozek pracovat, ale ten to už dávno vzdal a podlehl únavě.

 

   Snad každý sval na těle Lasara byl napjat, do bolesti stisknuté zuby a "skleněné" oči zírající do prázdna šerého pokoje, představivost zmateně bloudila v labirintu doměnek, zdravý úsudek střídala nadměrná podezřívavost, bleskově mu hlavou probíhaly vzpomínky, některé vybavoval do nejmenších detajlů, některé občas dokonce neuměl zařadit a ostatní už udělala fantazie. Dokonce nějak náhle a nečekaně se navrátily vzpomínky o první pitvě, nebyla to náhoda...nebyla, právě tato vzpomínka nechtěla opustit nezdravou hlavu. Lasar pocítil jak bolest vstopila do očí, víc a víc bránila pohybu očních bulvů, Lasar je musel úplně zavřít, což akorát lépe pomáhalo soustředit se na myšlenky a obrázky, které mozek přemítal, nemohl tomu muži přijít na jméno - nebylo ostatně důležité, anebo bylo...proto se Lasar snažil soustředit na obrázek v hlavě, který měl zafiksovat jmenovku na noze muže...před deseti lety, tento záběr neměl dost dobrý rozlišení, něco Lasarovi bránilo zaostřit, snad ta léta anebo se před lety jí neprohlédl důkladně, nebyl to senátor William, Oliver William, najednou toho nechal jelikož zrovna když zkoušel se zaostřit na kousek visačky, vzpomněl si na něco jiného. Měl před sebou tu jeho pravou nohu, obzvláště dobře vybavoval nehtová lůžka. Co že se toho nevšiml před lety? Mrtvola, třídenní mrtvola měla tehdy zdravě narůžovělá nehtová lůžka, -"co jsem tehdy myslel, bylo to lak?"- vysvětloval sám sobě nahlas, ted' vím, že ne, tedy byla to sice výborná francouzská pedikúra, ale lak který byl použit byl průhledný, nikoli růžový nebo ano růžový? Jediné další přijatelné vysvětlení snad bylo cizí zavinění tohoto zbarvení – otrava nebo sebevražda, ne otrava, Lasar rychle promítal přednášky o otravách nic ho nenapadalo, nic co by mělo za příznak zdravě růžovou pokožku na nehtech, co mohlo končetiny natolik prokrvít,- ne blbost... nebo zabarvit, myslel a nic nenacházel, a už ani nechtěl v diagnoze neuvedl tehdy tento podivný nález a na něco jiné než přirozenou smrt nic nepoukazovalo...Ted' s tím po deseti letech je pěkná hloupost začínat, ale nezodpovědnost jíž se dopustil trýznila svědomí. Lasarovi naskočila husí kůže a vrásky beznaděje a zoufalství zároven ozdobily čelo, muž zemřel na selhání jater, po tom co měl za sebou již několikátou operací, co je na tom nejasného a kůžička – neznamená to nic, taková kuriozita, nic víc - „jsem hlupák, nesměl bych zanedbat ani tu nejmenší maličkost“. Lasar lapal po dechu, byl touto myšlenkou natolik vzrušen, že srdce mu začínalo zběsele rychle bít, měl ted' co dělat aby se ovládl a nešel do knihovny prostudovat veškerou literaturu o příznacích po otravách a pak až by to našel, byl si jíst že to najde, pak by šel za Ivanem, přesvedčil by ho, ten by požádál o nařízení exgumace a pak...Lasar usnul.

  

  Deset minut klidného spánku přerušilo neúnosné brnění nohou, Lasar vstal a prošel se v pokoji, srdce pořád hodně bušilo a v hrdle úplně vyschlo, -"Já jsem idiot" - nadával tiše na sebe  - " však na druhou stranu" - uvažoval zase, ale mnohem klidněji - "kdyby ten chlapec sportoval, neměl by umět plavat? Co ty na to Miky?“ - ptal se kocoura, co dřímal vedle na gauči, jediný jeho společník však jako vždy neodpovídal. "Proč ty modřiny neměl řekneme na kolenou a třeba na loktech, proč zrovna na šíji, jaký druh sportu provozoval, musím zjistit, ale at' to byl jakýkoliv  sport neznám ani jeden, co by takhle poškodil šíji vzadu "- přimhouřil oči a vydechl  -"Proč policie si nevšimla, když četly jeho zprávu, proč se neozval Ivan...dál bych krk za to, že ty malé modro - zelené tečky připomínají stopy prstu. Třeba se zase pletu, jak to bylo s tou starou dámou? Vsadim se, že jsem tehdy měl pravdu, slušná žena rodinný typ zemře na předávkování heroinem, jinak brala intravenozně léky, ale že by se tak spletla? Byla pečlivá, podle toho jak měla upravené nehty a vlasy a jak o sebe celkově pečovala, a také jak pěkně měla uklizeno, když jsem ji tam šel prohlédnout, a vezme náhodou drogu od vnuka? Vnuk, který jen tak mimochodem jediný dědic a který ještě k tomu se topí v dluzích...zdravá jinak kromě lehčí anémii žena nečekaně zemře na předávkování, a at' moje podezření je jakkoliv velké, nemůžu to dát do diagnozy, jelikož rána po vpichnutí nenesla známky násilného vpichnutí a jedině otisky patřily ženě. No ještě,že se nedívám moc na detektivky...“ - usmál se. Vše se jen namlouvám, Ivan má pravdu, chce to odpočinek, chce to vzduch, kdo se nikdy nemýlí, jistě si to spletla, ano jistě...stáří, únava..."- uklidnoval sebe Lasar.

   

5

 

Další den s plně zataženou oblohou Lasarovi nepřinesl úlevu, horečka zdálo se neustupovala, hlava bolela ještě víc a celé tělo cítilo nesmírnou únavu, nemocný muž strávil celý den před zapnutou televizí i když celou dobu spíše spal, až večer se mu začalo zdát, že se do těla pomalu vracejí síly a energie, prahnul po čerstvém vzduchu, otevřeného okna bylo však pořád ještě málo. Lasar hleděl na oblohu, bylo jasno, hvězdy a měsíc, vonělo listím: "dokonalý večer na procházku" - pomyslel si Lasar, nehledě na to šel do koupelny, kde se upravil a připravený jít ven se usmál a řekl kočce: - " Za deset minut budu zpět" -  šel konečně z domova do šerého večera vstříc mrazivému vzduchu a vlhkosti.

   Lasar šel pomalu, užíval se procházky, víc a víc se vzdaloval domovu, uplynulo necelých dvacet minut a pořád se mu ještě nechtělo zpět, dalších několik málo minut až najednou spatřil  na konci své cesty nějaký bar a pocítil chut' na něco „ostrého“, nikdy před tím tu nebyl, ale chlad nepříjemně uvedl do třesu celé tělo, podnik se zdál být na úrovni, ostatně Lasar neměl ve zvyku navštevovat podobné pajzly, jelikož mel za rozumnou věc mít veškerou sbírku alkoholických moků doma, hezky po ruce, tak nestal o společnost, ted' nepoznával sebe, šel totiž dovnitř.

  Zmateně a tiše přiblížil se k baru,nikde nikdo nebyl, kromě obsluhy, Lasar se posadil, mladý muž reagoval pohotově na objednávku rumu a vesele obsloužil Lasara, ted' když klidně seděl měl možnost prohlédnout místnost v níž se nacházel, příjemný bar, tichá hudba, a vkusné stolky všude kolem, nebylo to až tak hrozný jak si to Lasar prvně představoval...

Asi od půlnoci začali chodit lidé, co obsazovali stolky a několik míst u baru, Lasar na ně neviděl, a ani se neotočil aby je prohlédnul, pití také nebylo moc dobré, ale stejně se nenudil, sledoval barmana, když ten míchal nápoje a když mladík šel obsluhovat stolky Lasar mohl počítat vystavené lahve anebo číst názvy, zrak na to měl pořád ještě dost dobrý, takže i nejmenší název při troše snahy mu šel prečíst. Někdo po pravé ruce na druhém konci baru náhle a hlásíte zakašlal, poprvé Lasar ignoroval nepříjemné zvuky, ale za chvíli kašel začal připomenat štěkot a Lasar nevydržel a podíval se do míst odkud se ozývalo děsivé kašlání, musel trochu napínat zrak aby v šeru spatřil tvář smoláře, který asi moc neuměl pít, bylo to jak Lasar očekávál, mladý, moc mladý muž, nemohlo mu být více než 25 let, i když měl kvůli neříjemnému zakuckání zarudlou tvář a slzy mu stoupali z očí, vypadal i přitom velice „vznešeně“, ne nějak namyšleně, ale měl zvláštní postoj, jak se držel, i hned bylo vidět, že sem moc nepatřil, mezi punkery a opilce, co utíkají před manželkami v noci pro sklenici, na kterou mnohdy musejí vydělávat celé týdne někde na stavbách a podobně, nic jednoduchého, a jen aby  si užít jeden večer a ráno bolestí hlavy. Nechápajic Lasar mávnul rukou a už byl zase pohlcen do svého světa. Po několika minutách jeho zvědavost přemohla jeho nadřazenost, otočil se směrem k chlapci, ten už se sklidnil zase popíjel a hleděl někam do ztracena, ted' už Lasar viděl do jeho tváře, aspon do té půlky co byla pootočená směrem k němu, mladík měl zdravou plet', jelikož světlo padalo ted' přesně na jeho tvář, jak se trošku posunul dopředu, byl velice pěstěný dokonale upravené blond'até vlasy a krásně řezaný nos, takovou osobou Lasar by rád poznal, prostě měl takový zvláštní charakterový rys, měl rád krásné lidí, lidi charizmatické a dbající o vzhled, působili totiž tak, že jim není jedno jak vypadají a jak na ostatní působí, nebyla to fixní idea, ale věděl, že s člověkem, který voní parfémem od Dior, navštivuje čas od času kosmetický salon a člověkem co se rád podívá do zrcadla aby zkontroloval, zda se mu někde něco netrčí či podobně je příjemněji povídat nežli s tím co spatří sprchu jen zřídka a vezme na sebe co ho napadne, co by ostatně na tom záleželo, ale Lasarovy na tom záleželo, ne že by nějak moc, jen prostě záleželo. Za několik dalších minut co Lasar muže pozoroval, ten stihl naházet do sebe několik panáků, které s nim dělali podivné věci, jak Lasar pozoroval, nejdřív mladík pro něco tiše mumlal, pak  se usmíval a mračil, střídalo se to, nakonec sladce usnul. Lasar odvrátil hlavu, už asi pro něj nebyl zajímavý, až když nepříjemné šeptání a narážky na chlapce zazněly od nějakého stolku, kde skupinka mladých punkerů zjevně něco nehezkého plánovala, drahý oblek je nenechával v klidu a vůně zdánlivých peněz ještě víc, Lasar náhle seskočil ze židle a namířil k mladíkovi, skupinku to rozhodilo a asi tak trošku jim to pokazilo plány. Na nějakou rvačku neměli nejspíš náladu, a také třeba obsah kapes byl vyprázdněn pitím natolik, že to za to nestálo. Lasar překvapoval sám sebe když muže vzednul a tiše vyvedl z baru, venku již byla pěkná zima, muž se choval poddajně, nejspíš ani nevěděl co se děje, když Lasar jej opřel o zed' a prohledal mu kapsy náhle zjistil, že v nich nebylo nic kromě velkých bankovek : „ No tak to ne...“, šokovaně komentoval : „ v útulku ho zmlátěj, tady zmrzne a domů ho nepotáhnu...“- přemýšlel...“ kdo ví co je zač...“- uvažoval : „ ale já jsem člověk...jdeme chlapečku do hotelu, a máš na nějaký lepší, tak toho také využijem aspon budeš v bezpečí...“- mladík ho asi neslyšel ale něco zase mumlal. Dlouhých třicet minut v nepohodlné chůzi a v pěkném mrazu byli nekonečné, hotel kam Lasar vedl „cizince“ mu byl dobře znám, trávil tu noci s letmými známostmi a byl nanejvýš spokojen, také to nebylo až tak daleko a na cestu domů se vůbec netěšil, jelikož horečka dávala o sobě značně vědět a vědomí strácelo na spolehlivostí, bál se upadnout a tak spěchal.

   Pokoj, co ho dostali, vypadal moc příjemně, teplo Lasarovy hodně pomohlo, bylo mu hned lépe, nechtělo se ven, ale byl již u dveří když se chlapec začal dusit zvratky, nebylo na výběr, jen přispěchat na pomoc, pak znovu a znovu až vše bylo venku a nastoupil blud, který doprovázeli nejspíše bolesti v břiše, právě v míste kde držel mladík sepnuté své studené ruce. Noc již se vzdávala dnu, když se muž zjevně začal cítit lépe a Lasar pro změnu padat únavou, nejspíš by usnul kdyby touha jít domů nebyla tak silná, ale už býval byl na odchodu tolikrát, že se o to ted' bál pokoušet, řekl si, že vyčká pár desítek minut a na pevno může opustit, dítě to už také nebylo a peněz kdyby něco měl dost, co Lasara více tu mohlo držet, snad jen, že trošku stál o to toho kluka poznat aspon to jméno, kdyby mu řekl, také by nebyl proti pěknému poděkování, hloupý důvod zůstat, ale přesto tu zůstávál dál.

  

6

 

Ráno již ovládlo městem, dokonce bylo něco po 9-té hodině když se mladík probudil a Lasar konečně spatřil jeho obrovské modré oči orámované hustými a dlouhými řasami, vypadal dětsky, zvláště ten strach a překvapení, co ho v obličeji měl, působil sladce a ublíženě. Lasar se představil, ale jediná reakce bylo nesčetné mrkání.

„Moc jste se v baru opil a asi na vás číhalo menší nebezpečí, myslel jsem...“- už zmlknul, muž ho stejně nevnímal a vysvětlení nechápal, musel mít chvílí pro sebe aby vydechnul, a to mu Lasar právě dopřával.

„Děkuji...“-odpověděl hrubým hlasem, který mu neseděl, mladík, ted' Lasar pochopil, že ho přece jen poslouchal.

„Jsem lékař, nenechal bych vás v tom, cítíte se lépe?“

„No, nedá se říct, že lépe, jelikož nevím jak bylo, ale příšerně“- mladík se usmál, jeho bílé a velké zuby dělali úsměv krásným.

„Po tom jak bylo vidím, že je mnohem lépe...“-odpověděl úsměvem Lasar

„Jsem Roland“- konečně se představil mladík.

„Moc mě těší, hlavně to už nedělej, můžu li tykat?“

„Ale ano ovšem...“- mladík byl v rozpacích...

„Ovšem, že nikdy zase, nebo to o tom týkání?“- chtěl upřesnit Lasar...

„Oboje...snad...to druhé ovšem...ale...“

„Sebeubližování, nebo sebelitování ještě nikoho nezachránilo, to měj na paměti...“

„Copak vám je pořád dobře?“- nechápal Roland.

„To nikomu, ale nebezpečí by se měl každý být vědom“.

„Slabá chvilka...“- vypadlo z mladíka a na jeho tváří Lasar spatřil náznak slz.

„Ne, jsi muž...mladý silný, to mi nedělej...každý máme problémy a nikdy za to nestojej...“-  řekl Lasar ale pomyslel si - „kdo by to vlastně měl říkat, ale ne já...s tím s čím musím poslední dobou zápasit...“

„Já jen byl zklamán a tak mě napadlo, že to pomůže...“-vysvětloval Roland a jeho oči vypadali nevinně, že se Lasarovy chtělo kluka obejmout a říct, že bude dobře, nevěděl však o co jde ani toho mladíka neznal, bylo by to hloupé - “a přesně v tom se má odejít“ - uvažoval.

„Omlouvám se za způsobené starosti a velice děkuji, nebojte se rodiče vám uhradí váš čas a námahu a to v plné míře“- odpověděl stroze mladý muž

„Ne, bude mi stačit když uz to zase neuděláš, abych si byl jíst, že jsem  tě nezachránil zbytečně“- usmál se něžně Lasar.

„Ano, to vám můžu zaručit...“- uklidnil Lasara.

„Musím už jít, do práce...omlouvám se, také bys měl vyrazit domů Rolande“- zdůraznil Lasar.

„Ovšem,  omlouvám se...ale já tu zůstanu, jen pár dní, musím „truchlit“...děkuji za všechno, ani nevíte jak moc vám děkuji!“- Roland vypadal sklesle a ještě více zoufale až se Lasarovy ho nechtělo nechávát samotného, ale už zamířil ke dveřím a bál se ohlednout, bál se zůstat dýl.

„Lasar...Lasar, tak se jmenujete...můžete přijít kdyby...no...tak...můžete...já...bych to prostě potřeboval“-   to pozvání přišlo hloupé a zčervenal se.

Lasar se neotočil, chápal, že mladík mu chce jen ještě znovu a znovu poděkovat, také asi nechce být sám, ale jen přikývnul a odešel, nechal ho tam nechápajícího odpověd', zmateného a ublíženého, ale Lasara to nemrzelo, víc dělat nechtěl, aspon ted' ne...

 

7

 

Světlo padlo na snědou mužskou tvář, zvláště na jednu stranu, kde se dalo pozorovat ovšem jen z blízké vzdálenosti jak pulzuje krev v nateklé žíle v jeho pravém spánku. Na pokožce, obzvláště v oblasti lícnich kostí byla nápadná nějaká drobná vyrážka,snad jen husí kůže, kterou rychle vystřídal nezdravý a flekatý ruměnec, což mohlo ovšem působit jako alergická reakce, či následek vysokých horeček. Ted' už měl celý obličej rudý, pouze pod dolním rtem a kolem nosu měl modro bílé kousky pleti, dole na šíji pokryté lesklým tělovým mlékem měl obrovský ohryzek, který skákal nahoru a  dolů pod nátlakem častého polykání. Velké ruce, co visely už moc dlouho nehybně podél těla pomalu ziskávaly cyanotickou barvu, která nějdřív postihla nehtové lůžko až ke konečkům prstů, pomalu výš a výš, mohlo se zdát při dobré představivostí pokud ruce i nadále budou viset nehybně získají tuto odpornou barvu navždy a možná že odumřou. Ale když se Lasar pohnul, rázem se jeho výraz změnil, ten hluboký žlábek pod dolním rtem, co mají lidé s vyčnívající dopředu horní čelisti či jen s velkou bradou, Lasar měl díky obojím, i když jeho horní zuby byli vysunuty dopředu jen nepatrně a brada byla nějak v míru velká pro muže jeho vzrůstu, ještě před chvíli tento krásný rys mužské tváře měl bledou barvu, ale ted' najednou byla zase snědá, jako ostatně celý obličej, muž asi o něčem hodně zaujatě přemýšlel, dokonce občas lehce vystrkoval koneček jazyků a hladil jím horní zuby, pak zase zamyšleně a dost silně kousal dolní ret, byl napjat a nervozní, ale zdrženlivý a zamlklý. Těžký dech ve kterém bylo slišet nepatrné hvízdání kvůli rozbité kdysi nosní přepážce, jeho hrudník se zvedal až moc vysoko při každém nádechu, jako kdyby potřeboval více vzduchu než ostatní lidé a proto čas od času otevíral pusu a nafukoval hrud', která bez tak byla nadmíru široká a vypracovaná neustálým cvičením, na které kupodivu pri náročné práci nacházel čas.

 

  Lasar stal před řadou dvířek od jakých si ocelových boxů, které připomínaly osobní schránky v bance, jeho těžká ruka vyndala pár jmenovek a zahodila je do koše, velmi přesně na velkou vzdálenost, papír lehce a beze zvuku dopadl až na samé dno koše. Lasar pootočil hlavou aby ještě jednou zkontroloval jméno na ženské noze, která byla vidět skoro celá zpod šedě bílé pokrývky, dlouhé jméno, ověřoval Lasar po písmenech a snad není až tak složité, muži to však trvalo hezkou chvíli než jeho unavené oči zkontrolovali jméno, ještě jednou řekl tiše: „Margaret Dornfelder, pak pěčlivě vystřižený kousek papíru prosunul do průhledného držátka na dvířce boxu, podíval se na dveře do kterých vstupoval mladý, nehezký a vyhublý muž: "Dobrej...jak se cítíš, horečka ustupuje?- ptal se mladík, bez zájmu a úplně automaticky, mezi tím už se nakláněl pro bílý plášt', vypraný snad tisíce krát do dírek, i když jen malích a úplně nepatrných.

"Ahoj, ahoj...mám se dobře“- stejně nevýrazně odpověděl Lasar a usmál se, nějak až moc nepřirozeně, ale to bylo jedno jelikož laborant se na něj nedíval. Lasar přistoupil blíž ke stolu a stahnul zástěru, která poodhalila tvář obyčejné ženy, co Lasara hned napadlo bylo jen, že byla tuctová, občas člověka napadnou ale hlouposti, divil se sám sobě Lasar, ale nemohl se zbavit podivnně směřujícím  myšlenkám, dneska by se řeklo, že byla hezká, i když není na ni nic  výjimečného, jedině snad proto že o sebe pečovala, hned na první pohled, zničené od neustálého barvení na platinovou blond vlasy, francouzská manikúra, pěstěná plet', však nepříjemně drsná od přírody, přehnané opálení a pár zjevných plastických úprav...

Mladík si všiml jak Lasar pozorně prohlíží  tělo a poznamenal : - "Snažila se zbytečně, ani zásnubní psten nemá".

"Třeba o něj nestála, patřila mezi svobodomyslné mladé ženy"- odpověděl Lasar suše.

"Na mně je moc vysoká, já mám rád menší"- pokračovala Tim

"Každý si vybírá podle sebe"- poznamenal Lasar hledě opovrženě na mladého muže hodně malého vzrůstu a nanejvýš nepříjemného zevnějšku, však Tim byl zvyklý na dobírání a nepatrně urážky lékaře proto se na ně naučil nereagovat ani  to nebral příliš osobně, pomyslil si však: " Závist je nepříjemná věc, obzvláště když osoba které se závidí za to vlastně nemůže, vzhled a mládí, to je to co Lasar nemá..."- usoudil nakonec Tim a hrdě nadzvedl hlavu na které trčelo pár nepoddajných a řídkých vlasů.

"Podej mi něco na odličování"- zkomandovala Lasar, zmatený mladík chvíli pobíhal sem a tam na což Lasar nevěřícně kroutil hlavou a dokonce pro sebe  řekl: "Zmatkář..."

"Už to mám"- radoval se Tim když bylo nalezeno odličovací mléko a  demonstrativně ho podal lékaři.

"Ale ona na sobě žádný make-up přece nemá"- nechápal Tim

"Ale ano Time a velmi kvalitní..."

Tim si pomyslel rychle: "že se v tom nějak vyzná když nikdy žádnou ženskou zřejmě delší ani němel"

"Já bych jí umyl houbou pak...stejně, zase musím"- rozhořčeně přemlouval Lasara nechat zbytečně ztráty času. Lasarovi už asi docházela trpělivost kterou s tímto mladým mužem i bez toho nemýval dost..."Drž jí takhle hlavu"- poroučil lékař - "Ano...tak...ted' tady, potřebuji další vatu...děkuji...výborně..." mumlal celou dobu Lasar, co ženu odličoval.

"Jee..."- najednou vykřikl Lasar, a pořád je toho líčidla na ní dost"- dokonce nějak radostně, Tim nereagoval, svými občasnými bud' divnými bud' nevhodnými poznámkami lékaře už ani trochu nepřekvapoval.

"Teda"-divil se mladík zase: "Je bez toho hnusu ještě hezčí" - Lasar dokonce rychle zamrkal očima, jak ho muž šokoval, protože bez líčení, žena vypadala tak jako by snad vůbec neměla obličej, Timovy zas přišlo divné že doktor jeho tvrzení nepodpořil, měl přece před sebou jednu z nejhezčích žen co se mu pod ruce vůbec dostanou, byla hubená a k tomu žádné bradavice na nose, takže zrak ho neklamal, byla hezká...

Najednou Lasar ucítíl jak někde hluboko v hrudníku ho začalo pálit a dokonce na čele vystoupil studený pot: "Vidíš...vidíš!"- křičel Lasar, Tim se snažil zaostřit, však stále neviděl nic,"co?"- zeptal se.

"Ty fleky přeci!"- vysvětloval horlivě lékař a ukazoval někam ve tváři, kde mimochodem, jak se Timovy zdálo nic nebylo:- "jdi ty...nic tam není..."

"Jako by jí někdo držel pusu a nos rukou..."- řekl tiše a už úplně klidně, Tim reagoval hned:"Ale nech toho, nic tam není"

"Je, jenže je to nepatrný, já tady nedělám pár měsíců ale roky, a vidím, co ostatní ne"- sebejistě řekl lékař.

"Nic tam není, Lasare byl to asi jenom stín, určitě."- trval na svém Tim už se zabýval něčím jiným v zadu pitevního sálu.

 

  Lasar uchopil skalpel a než stihl udělat řez, řevem ho vylekal Tim.

"To je hrůza! Naprostý děs!..."a dál už jen nadávky, když se lékař pootočil viděl mladého pomocníka který se naklání před tělem ženy, co spadla z 12 – tého patra.

"Toho chlapa něco přejelo?"- zeptal se mladík až se uklidnil.

"Byla to žena..."- řekl Lasar a už se pomocníka nevšimal.

 

Když Lasar otevřel dutinu lebečni, mozkova hmota vyvalila se ven, byla na kaši a zdala se byt těžši a vetši aby se vubec do tak male lebky vešla, k tomu na miste toho vyteklo také asi poměrně dost, jelikož, již byla praskla a to v miste švu lambdového?Veškerou kašovitou hmutu Lasdar splachnul, tělo již vice připominalo člověka, vždy to bylo mnohem horši než li to uměl lajk představit.

„Time proč je tu takova zima?“- zeptal se nahle Lasar, Tim zvednul oboči a nezvykle emotivně odpověděl -“ Ale ne, jako vždy!“- dodal -“ale třesou se Vam ruce“.

Lasar pohledel na prsty, které poskakovaly na rukou, nevěřicně se ušklebil a odstoupil od stolu, Tim už ho zase nevnimal, něco uklizel, ale Lasar pořad se nemohl pohnout, už nemohl pracovat, nebyl chirurg, ale i tak ruce se mu neměly třast, stoupnul se k Timovi zady a zkusil pokračoval, ale třes zesiloval, pul hodiny musel sebe k praci nutit až už byl u konce, chtěl požadat o pomoc mladeho „kolegu“, ale nemohl promluvit, natolik mu vyschlo v krku.

„Time...“- vymačkal, ze sebe pouze a rychle odešel směrem k umyvadlu, a už nepromluvil.

 

8

 

Další den se nezdal být teplejší než mrazivé dny před ním, dnes Lasar nikam nemusel a ani nevěděl jak by využil volna, chození z jednoho pokoje do druhého nemohlo být zábavou na delší dobu, jakmile si to uvědomil padnul ihned na židli a zapnul si počítač, který už za pár krátkých minut byl zase vypnutý. O něco později Lasara omrzelo válení se v posteli, až nezbývalo nic než snad jít ven, i když tam byla pěkná zima, kterou nesnášel, ale cíl by měl a ten ho právě vylákal z domova. Když nastoupil do auta už neváhal a nastartoval, cesta neměla být dlouhá, když tam přijel vystoupil před lepším hotelem a zaměřil do pokoje, který opustil předevčírem a v naději tam zastihnout osobu již tam tenkrát nechal. Nějak podivně ho potěšila skutečnost, že se hlas který očekávál se doopravdy ozval a oznámil, že dveře budou otevřené za několik sekund, které mladý muž měl využít na cestu z koupelny. Lasar se usmíval sám pro sebe a těšil se, jak už dávno ne...

„To jste vy! Rad vás vidím, nebo mě jdete jen zkontrolovat...?“- Sypal poznámky Roland hned jak otevřel a spatřil Lasara.

„Já ti věřím, že opakovat ten večer sotva budeš mít chut'...“- odpověděl.

„Tak to bude návstěva, a pojd'te dál“- pozval bez rozmyšlení -“Nějak jsem cítil, že přece jen si tu objevíte...“

„Není to hloupý mladík“- pomyslel si Lasar ale řekl - „rád“...a vešel.

„Docela jsem se tu zabydlel, asi mi bude líto vracet se domu,“- vydechnul smutně

„To vždycky, když je někde líp než doma...- chápajíc poznamenal Lasar

„Proč?“- náhle se zeptal Roland - „Proč jste tu zas?“

„Vy nevíte?“

„Tak se mě už konečně zeptejte? A než to, posad'te se...“- pozval Roland a jeho obrovské oči zazářily.

„Co, že se tak pohledný a zajištěný mladý muž hledá nepříjemností v nechválně proslulé hospodě a zjevně daleko od místa kde žije?“- zeptal se a  ihned se na to Lasar posadil.

„Už vám nepřipadám tak dětinský jako ten večer kdy jste mě musel vláčet sem, nebo to bylo to ráno nedíval jste se na mně zrovna, jako na sebe rovného, co mění váš postoj, ted' jste jiný i váš pohled, připadám vám jinak?

„Já jsem se ptal první...“- poznamenal pouze a už byl připraven jen poslochat

„Co myslíte, jsem hloupý když mě do toho dohnala nevěra partnerky?“- odpověděl -“Vidím jste zklaman, ale přece jen vaše zklamání dokážu trošku zmást, jde o to, že ji to odpustím...hm nevypadáte nadšeně, co jste chtěl slyšet?“

„Proč, vy si myslíte, že vaše důvody jsou všední, ale ano jsou...“- odpověděl Lasar

„Chcete ted' odejít?“- vyděšeně hleděl na Lasara.

„Ale ne, když už jsem tu tak si tu vaši historku poslechnu, román z toho nenapíšu, ale venku je zima s trochou whisky jsem ochoten předstírat zájem“ - usmál se.

Roland šel pro pití a Lasar nelítostně vymyšlel sarkastické poznámky, které byl připraven použít bude li chlapec vyprávět o nešt'astné lásce.

„Kdyby to nestačilo, je tam ještě“- Roland držel pevně sklenici.

„Tak to přece záleží na historce“ - usmál se zase, ale už měl smířený pohled

„Jmenuje se Vika, je o něco starší než já, známe se téměř rok, víte nebude to dlouhá historka, přemýšlel jsem jak ji požádám o ruku, a v tu chvíli zavolala...řekla, ze „tamten“ je lepší, neví co to s ní je, ale miluje mě...“

„No a co vy?“- nevydržel a zeptal se Lasar

„Snad také, snad nechci být sám, snad mě omrzel přepych anebo jsem jen hlupák...

„Pravdu? Chcete ji?“

„Ano, proto jste tu...“

„To poslední sedí“

„Jste natolik chytrý aby jste věděl hned tak, co je pravda a co ne?“- ptál se udiveně Roland

„Ne, ale některé věci prostě vím, doufám“

„Nemůžete vědět nic jistě ani ji neznáte...“

„Nikdy nemůžeme vědět vše, budeš li poslouchat rozum, je šance, že se z tebe bude vyvíjet nadměrně inteligentní osoba tak či onak budeš osobnost nikoliv však št'astná, pokud zvítězí naivita“

„Zdám se vám být důvěřivý když chci doufat, pouze to?“- ptal se poddajně Roland

„Znám vynikající lékaře, co neumějí spočítat dva plus dva, takže inteligence není o plně fungující mysli a to ve všech směrech, ta je hluboko a často se skrývá pod nadměrnou jednoduchostí“

„Tak mě vidíte, a přesto jsem hoden vašeho času?“- zeptal se.

„Právě proto...“- odpověděl Lasar tvrdě

„Jak to že člověka tak rychle dokážete zhodnotit?“

„Protože lidí nesnáším, málokdy jsem schopen podobně trpělivostí, přeberte si to jak chcete, ale neberte mi iluze vůčí vám...“

„To mi stačí, ale o rady nestojím jsem schopen se rozhodnout ani o moc nejde, prázdná diskuze, to máte rád?“- ptál se Roland a jako by ve chvilce dospěl, jeho tvář vyjadřovala zklamání a bolest, ještě nikdo a nikdy s ním nemluvil tímto způsobem, vylekalo ho to a nesmírně potěšilo, cítil se být dokonalý, pro tohoto muže ted' byl, bál se slovem či gestem pokazit kouzlo „nadřazené“ komunikace jedině o níž stála jeho mysl.

„Nejsem špatný jenže se lidí štítim, štítím se hloupostí a přízemností, miluji opovržení a namyšleností, cizost nedělá z nás roboty jenž nedopouští emoce, o ty s nestojim“

Roland se pousmál, myslel na Viku, o takovou by jeho společník ani nezavadil, a on jí miloval, měli tak málo společného, Lasar doufal, že v Rolandovi nalezne pochopení, Roland udělá vše jen aby tohoto muže neodradil, a co bylo to „ono“ co je k sobě ze dne na den začalo táhnout, divnost kterou náhodou oba dva měli v sobě a nebo tajemství, co vycítili jeden u druhého, co oba skrývali u Lasara to nebyla jeho nesnašenlivost obyčejných lidí jak tvrdil u Rolanda to nebyla zdánlivá láska k Vike.

„Odkud jsi? Předpokládám, že musíš být z většího města?“- zeptal se Lasar

„Pravda, ale líbí se mi tu, klid a soukromí“- odpověděl.

„No záleží na tom, v jakých kruzích se človek pohybuje“- poznamenal Lasar a odložil konečně prázdnou sklenicí - „ a to vždycky...už musím...“- a zvednul se k odchodu

„Vážně? Tak to vás nesmím zdržovat, ja pobudu v tomto hotelu ještě nějaký ten den kdybyste se nějak nudil“- Usmál se hřejivě Roland a přivstal aby Lasara vyprovodil.

 

9

 

Lasar stal před obrovským zrcadlem na chodbě svého domu, prohlížel si svojí tvář a pomalu hladil neoholené líce, ale po každém pohledu na sebe klopil pohled jako kdyby se sám sebe vylekal...Nad něčím dumal, byl zabraný do svých myšlenek natolik, že v tmavých a vždy mdlých očích se objevila nějaká nezvyklá jiskra. Plíce Lasara nějak najednou potřebovaly více vzduchu než li obvykle, v zavřeném domě se necítil dobře, něco ho táhlo ven, do nočního města, jen se projít, aspon chvíli před spaním, napadlo ho ted', na druhou stranu pocit'oval jak jeho tělem prostupuje línost, která pomalu vstupuje do každé kostí a nutí nemyslet na nic, pouze na teplo postele a sladký spánek, nechápal ale nakonec ho něco přimělo vykročit do chladného večera a stejně jako předtím jeho kroky ho nesly pryč a zvdaloval se rychle známé ulici na které žil, chtěl se vrátit, všechno uvnitř jeho se chtělo vrátit, "hlopý nápad procházet se ve tmě a chladu venku" - myslel si, však šel pořád dál, nohy neposlochaly, snad to bylo chladem, že je přestávál cítit, jako by byli ze dřeva, a také dýchalo se ještě hůř než doma, vzduch ani trochu nevoněl spíše zapáchál jako shnilá tráva a nebo starý do hloubky syrový strom. Zdálo se že měl namířino do parku odkud se donášel hlučný smích asi sfetované mládeže, na poslední chvíli se otočil a zahnul na ulici, kde přestoupil rychle a rozhodně úzký most, jeho tmavá postava vypadala jako stín a kroky byli tvrdé, ale neslyšitelné na chodníku pokrytém tenkou vrstvou náledí. Lasar zvednul límec a přikryl uši, asi začínala být ještě větší zima, těžce hlasitě dýchal, jeho chůze a neklidný výraz ničím se nepodobal procházce před spaním, dokonce se narovnal a ucítil jak horečka ustupuje, jak mizí hučení v uších, mysl byla zcela čirá, pocit co už dávno neměl, proto ho překvapil cíl jeho cesty až už tam byl natolik že najednou stál, jako ledová socha nehybně a nejistě, nechápajíc přihmouřil oči a vydechnul tak prudce že ho zabolelo na hrudníku. Chvíli váhál, že by šel opravdu zrovna sem a už zase nějaká píchavá bolest ve spáncích, ale ta přece nemůže mysl zamlžit když šel opravdu sem, měl ten nejpádnější důvod tady být, ted' už zase chápál svůj zoufalý krok, co dělá tady v noci, snaží se očistit pověst přepracovaného poloblázna, i když na druhou stranu vidět ho někdo před brankou hřbitova kde ted' stál na pověstí to nepřidá, ale v noci ho nikdo na takovém míste vidět nemohl. Jistota, že dosáhnout exgumaci těla je nemožné zvláště po tom co své doměnky nahlas všude vykřikoval, tlačila k velice podivnému ba dokonce nevysvětlitelnému činu. Jak jinak ale může dokázat, že měl pravdu nebo ji snad neměl...co je to za šílenství co ho to napadlo, snad ne vyhrabat si mrvolu a provést dodatečnou pitvu, ale jak a kde a...sám nechápal, nevěřícně kroutil hlavou, i když na druhou stanu co ztratí když třeba zkusí najít místo odpočinku té paní co přece...ne co jí otrávil, jistě otrávil vnuk, nebo to byl syn...Najednou ho napadlo že by měl dát přednost té mladé dívce, akorát si nemohl vzpomenout co ho tenkrát trápilo, dlouho tak stál a hladil si neoholenou tvář ve snaze vzpomenout, taková nepatrná detail to byla, úplně zanedbatelná maličkost. Náhodou se jeho zrak upřel na zem a náhle vzpomněl, byli to přece krystalky písku, co měla v nose a co tenkrát mu nedávalo spát. Sice veškeré pohmožděniny ukazovali, že ji doopravdy mohl srazit vůz uprostřed frekventované silnici v noci, ale co dělal písek od desítky kilometrů vzdáleného oceánu u ní v nose, i když z toho tenkrát měl menší problémy, že tuto domněnku a nesedící fakt uvedl do pitevního protokolu. Co se jim na tom nelíbilo, nechápál, logicky za to i kdyby na pláži byla před tím jak to vysvětlovali, nedostala by se do města tak rychle aby krystalky písku pořád ještě měla v tak hojném množství v dutině nosní. Ted' si byl jíst že zejména tento případ měl přednost před ostatními, co mu nedávali také spát, snad také protože nemohl zapomenout tváře rodičů Elise, pořád stáli před očima jako tenkrát, obzvláště poté se ho matka dívky ptala: "Srazili ji náhodou?"- A Lasar na to hezkou chvíli přemýšlel a to ještě nevěděl o tom písku, asi to byla ta proslulá předtucha nebo šestý smysl, nebo tak podobně , anebo ta četná zranění nepřipomínala až tak moc zranění obětí dopravních nehod, přesněji řečeno obět' střetu auta s chodcem...At' už to bylo jakkoliv a cokoliv, věděl jedno jak hluboce zasadil semínko pochybností  do rodičových srdcí. Dívali se na něj tenkrát tak, tak zoufale ale mlčky, bylo to mlčení co hodně vypovídalo, ptalo se proč odpověděl nejistě a až po minutě přemýšlení:"Ano, stála se obětí nehody, mrzí mě to..."

Lasar zcela klidně vešel do panství nočního hřbitova, proč skoro jistě věděl kde je pochována dívka si ted' nepamatoval, ale bylo to hezky daleko od místa kde se nacházel ted', tma to ještě zhoršovala, pochyboval, že to místo najde rychle zda vůbec v tomto počasí, kdy chlad na rozhodností nepřidával a podrážka bot klouzala po všudepřítomném náledí. Lasar pomalu šel podél řád neboštíku odpočívajících hluboko pod zemí, nabral do plic vzduch a začal si hvízdat melodii písničky o Elise. Po nějakém čase si rozsvítil dokonce malou baterku co jí asi jen „náhodou“ měl zrovna v kapse. Teplota jeho těla zjevně hodně stoupla, jelikož každý sval uvnitř bolel jako namožený, viděl rozmazeně a kapky dotěrného potu měl na řasech a ty čas od času kapaly do očí.

Vzpomínal si ted' na dětství, jak rád chodíval na hřbitov s mámou, ta často nosívala čerstvé květiny pro jeho babičku, mezitím co jeho matka mluvila do větru a představovala si že babička ji slyší 7- letý Lasar pomalu procházel dlouhé řady a prohlížel náhrobky zrovna jako ted', prohlížel fotky a četl jména, ten nejpodivnější pocit v muži vyvolávaly náhrobky mladých lidí či dětí. Občas ho matka vzala za ruku a procházeli se podél nekonečně dlouhých řád spolu, matka hodně těch lidí znávala bud' osobně či jen z příběhu staré babičky...Jednou ukázala na náhrobek zanedbaný a vyprávěla o tom, že se o něj nikdo nepečuje, podruhé zase na nějaký hodně „nobl“ a vyprávěla komu za to ten neboštík stál...vzpomněl si ted' jak jednou matka mávla svou vychrtlou malou ručkou na místo kde vedle sebe byla zjevně pochována celá rodina: "Vidíš!-řekla, a Lasar přikývl - vidíš jak leží hned vedle sebe, ten nejmenší a nejkrásnější náhrobek je jedné malé holčičky, co jsem znávala, sama nevím podrobností, co se přesně tehdy událo se, pamět' je taková věc...vše jako by to byl sen nebo přelud, ale byla jsem moc malá, proto si pamatuji více z vyprávění...Holčička měla hrát na dvorku, jmenovala se Elsa a měla hnědé vlásky, hrozně dlouhé...ani nevím jak utekla z dvorku, noc před tím byla bouřka jeden starý strom podlehl vítru a přetrhl elektrické vedení, proč to nikdo nepřišel opravit, je možné že i telefonní linka nešla, když ted' o tom tak přemýšlím... Dotkla se ho, byl pod vysokým napětím, umřela ihned, doufám, že netrpěla dlouho, víš já o tom moc nevím“ - hořce podotkla malá žena, pěvně držící ruku Lasara ve své - zrovna tak jako já ted' tvojí dlan držela se Elsa vedení“ - vyprávěla dál matka - „víš poprvé v životě jsem slyšela takový křik, když maminka té holčičky zjistila co se stalo, vyběhla ven jako by byla smyslů zbavená, padla na kolena před mrtvou dcerou a objala jí co bylo sil, ale v té chvíli kde si těla dotkla obrovská síla elektřiny zabila ji během vteřiny, jak jsem slyšela...pak vím jen, že jejích dům mnoho let nebyl prodejný kvůli pověrám a stál tam úplně prázdný, co se stalo s otcem holčičky a jejím bratrem jsem se  dozvěděla o mnoho let později, to mi pak vyprávěla tvoje babička, otec holčičky se upil k smrtí, chlapec prý umřel až po roce, odmítal přijímat potravu...a kdo by se mu divil po tom všem. Kdybych něvěděla co se tehdy stalo a šla tady kolem napadlo by mě, že tato rodina asi měla nějakou nehodu, jsme tak nepozorní, určitě bych si nevšimla odlišných datumů, lidé jsou tak nepozorné. Ale pravda je že není všechno jak se zdá a věř mi, že se ti celý život bude jenom zdát, to jaké věci jsou doopravdy málo kdo kdy pochopí ani já neumím odlišovat zdání od skutečností“ - byla to malá žena, a vůbec ne hloupá, jak Lasar věděl, ostatně pro něj byla nejchytřejším člověkem na světě, jelikož byla také jeho jedinou žíjící příbuznou, trochu ho pronásledovali výčitky svědomí, že jí musel po letech co o něj tolik pečovala a pomáhala studovat, umístit do domova důchodců, at'  žadonila se slzy v očích, že se mu postará o přepychový dům a kočku když jí nechá, on však neposlouchal, a ted' tak trochu litoval, jelikož už léta se s ní nepromluvil, a ani to nebyla jeho vina jelikož ona si to sama nepřála. Tak si vzpomínal jak potom šli dál a dál a matka pořád něco povídala o neboštících a nebylo na světě nic co by se těmto procházkám vyrovnalo.

 

10

 

Další návštěva Rolanda nebyla už natolik napjatá jako „ta předtím“, i komunikace šla jednodušeji a právě to Lasara přestávalo bavit, jakmile Roland spatřil otrávenou tvář společníka, začínal hledat téma či slova, co by celému rozhovoru přidaly pestrost a divil se sám sobě proč mu na tom až tak moc záleží. Jeho mlčení, co napovídalo, že se asi vzdal, nějak podivně vyprovokovalo Lasara k povídání a tak jen mlčel dál až nalezne co říct a Lasara tím navždy ponechat jen pro sebe, jako kamaráda v hloupém filozofickém blouznění o ničem, jako cizince o kterého ve svém životě nestál, jako nepřítele, který ho dokáže ponížít v očích sebe sama, jako pouhého ducha zranitelnosti a nejistoty, tím vším Roland byl pro  Lasara.

„Proč se nezeptáš, co dovedlo mě do toho baru?“- začal Lasar po krátké přestávce, během které si užíval trapného mlčení, co lidé nesnášejí.

„Protože mi to sám řeknete?“- nasledovala otázka z úst Rolanda a rozzářila oči Lasara jako dvě daleké hvězdy.

„Když já ani nevím, ted' už ne, před tím jsem si snad myslel, že...ale ted', ted' nevím...“- odpověděl Lasar a zvědavě čekal na reakci partnera.

„Ale to budete vědět, ne ted' když už si myslíte že důvod někam jít bez cíle nemá důvod, po čase se ohlednete a ten důvod tam zase bude, protože si myslíte, že už je všechno zase v pořádku a jednou si přece může stát, že člověk udělá něco co nikdy předtím, ale to ne, anebo jste se jen nudil, že by to bylo až tak snadné?“

„Až to budu vědět pak vy také, a snad nezklamu“- usmál se Lasar a po chvílí dodal - “ to bych raději nějaký důvod vymyslel...“

„A já pak mám hádat zda mi vyprávíte pohádky nebo je ten důvod skutečný, nenecháte mě v tom, že ne, já moc fantazií nemám, a nevím co zní reálně a co ne, vlastně ani nevím, co je pravda a co jen přelud, jeto normální?“

„Jsi ale mi nadějný mladík...budu uz nemilosrdně tykat“- Lasar měl i dál na tváří široký úsměv

„Tak to je...vid'te jinak by člověk nebyl člověkem, ale když je těch pochyb příliš?“

„Jednou a to doufám už kvůli sobě, přijde den, kdy z ničeho nic začneme chápát,  plakat nad chybami a smát se hloupostem.

„Muž a plakat, není to proti vaším představám o hrdosti?“

„Naopak, je to důkaz hrdosti, pár hořkých slz kvůli ztracené příležitostí pochopit něco dřív a změnit chod svého života, není to krásné?“

„Já neumím plakat, je to proti mým představám o hrdosti“-Odpověděl pouze Roland a ztichnul.

„...Když život pochopíme...“- Uvažoval Lasar

„Když jí vám představím?“- zeptal se náhle Roland a vylekal se sám své otázce

„Proč ne, jsi mladý a nevidíš, že jsem také jen člověk, zvědavý a v něčem příliš jednoduchý, neboj se ukaž mi ji, pokud jsi rozhodnutý zapomenout tu její zradu a nebo svou pravou tvář? Co doopravdy z toho?

„Třeba nejsem ještě připraven hovořit o svých nehlubších obavách o sobě?“

„Tak tedy kdy poznám Viku?“- hned pozítří, ale ješte zítra mě musíte vzít na „ Duae“

„Představení v divadle o muži, který neví čím je? Touha to vidět by o tobě leda co mohla vypovídat, nebo se tu jen nudíš... ale ano rád tě doprovodím...“- souhlasil konečně Lasar.

„Nevypovídá to něco o vás když jste se tak snadno souhlasil?....“

Na tom konverzace ustála a Lasar tiše jako vždy odešel.

 

11

 

Po několika minutách hledání v seznamu, konečně Lasar našel adresu rodičů Elise Millerové, proč si rozhodl zrovna jako první prozkoumat její případ, nebyl si tím jíst, ale asi protože sama policie tehdy nějaká podezření přece jen měla. Byl už dávno předtím rozhodnutý se za rodiči vydat a dozvědět si více, ale vyšetřovatel nebyl ani v tom něměl záliby, šlo mu o to aby v nějakém případě sebe očistil, podezíravé zírání spolupracovníků a hlavně Ivana mu šlo tolik na nervy, že ted' byl odhodlán aspon v tomto případě dokázat čirost své mysli. Nevěděl co řekne, musel mít nějaký plán, a připravené otázky, co by zajímalo policií, na co by se ptali oni, kupodivu vzpomínal na kriminální filmy, na to jak se  chovali vyšetřovatelé, co je zajímalo, pomyslel si však, že je to hloupé, ale jinou možnost něměl, nechtěl také aby to vypadalo nějak nepřirozeně, vždycky když mluvil s lidmi působil nepřirozeně, ted' by to však mohlo vše pokazit, proto dlouho váhál, než opustil domov a vydal se hledat rodinu Millerových. Cestou Lasara jen napadlo, že by hlavně měl zjistit s kým tehdy dívka byla, vždyt' pouze vrah má tu nesmírně vzácnou příležitost slyšet svou obět' naposledy vydechnout, v případě Elise si byl vraždou jíst a nebyl tenkrát sám, předešlému laborantovi hodně věcí také nezdálo, zvláště písek v nose a pohmožděniny, skoro si byli jistí a ve zprávě uvedli, že dívku na silnici někdo již v bezvědomí nechal schválně aby utrpěla smrtelná zranění po srážce s vozidlem, nic jiného ani si nemohlo na frekventované silnici o víkendu přihodit.

Až se konečně ocitnul před domem Millerových,musel dlouho váhát, přemýšlel, zda nedělá chybu a nezraní tím nešt'astné rodiče ještě více, ale na druhou stranu, měl podivně silné nutkání, aspon jednou prokázát spolehlivost svých úsudků, šlo mu tudíž ne o pravdu, ale pouze o očištění sebe sama, nebo bud' sebeočištění byl jen zástěrkou čestných úmyslů, sám Lasar to nechápál, nebo chtěl aby to nikdo nechápál, ale on sám to věděl jistě.

Když rázně zazvonil, nemusel dlouho čekat a dveře se otevřeli, ve kterých spatřil, podle logického úsudku nejspíš matku oběti, uvnitř pocítíl úlevu, s mužem by to mohlo být těžší, ženská povaha se dá snáz zmanipulovat jde li o děti.

„Přeji příjemný den, snad nějak neruším?“- začal Lasar

„Ale vůbec ne.“- odpověděla žena, působila příjemně, to Lasara uklidnilo ještě víc

„Nejdu Vás dneska obtěžovat zrovna s příjemnou věci, snad i přesto mohu být ve Vašem domě vítán“

„Pojd'te dál...“- pozvala žena, ale v jejím hlase již nebylo tolik zdvořilostí jako předtím...snad vycítila napětí v hlase muže, a jako kdokoliv jiný také o nehezké zprávy nestála.“ Mohu Vám nabídnout něco k pití?“ - ptala se žena ihned jak se Lasar posadil na široký gauč, cítíl se pohodlně, a už se mu nechtělo mluvit o tom s čím přišel, tělo najednou zase přepadla únava a horečka se vrátila.

„Ne,děkuji...můžeme mluvit?“- vyzval Lasar paní Millerovou.

„Ano...pane...asi jsem přeslechla Vaše jméno?“

„Jsem tu ohledně vaší dcery, pani Millerová“- odpověděl vyhýbavě Lasar

„Ano?...co se stalo?“- žena najednou zrudla a dech se ji zrychlil

„Možná, že Vám to bude připadat...no zrovna, ne moc obvyklé...jsem lékař, přesněji patolog...a již dlouho mě zneklidnuje domněnka, že úmrtí Vaší dcery nebylo zcela přesně objasněno...“- zmlknul, ted' nevěděl co dál, bál se pohlédnout ženě do očí, bál se toho co ted' řekne, ale čekal, tiše a poslušně...

„Já...chápejte...mnoho informací, také zcela nerozumím...“- koktala, a Lasar vycítíl, že je na čase pokračovat

„Může se to zdát, jak jsem už říkal, podivně, ale mám jen dobrý úmysl, úmysl Vám pomoct, zda o to stojíte, má představa může být mylná, to souhlasím ,ale spousta faktů mi neseděla a proto jsem tu, vyžente mě, nebo pomozte, ted' je to na Vás...“

„Chcete mi namluvit, že má dcera byla usmrcená jiným způsobem, než li nám to bylo sděleno a vy snad víte jak to mohlo být a co přesně nesedí?“- ptala se žena.

„Stopy na těle zkrátka zcela neodpovídali srážce s vozidlem a našel jsem i pár dalších detajlů, vypovídajících o cizím zavinění...“

„Jestli je to tak a jste si jíst...jinak byste tu nebyl a nemarnil svůj čas...tak tedy, věřte nechci vědět detajly o tom, co přesně jste našel...rána je příliš čerstvá, ale jsem vzdělaná žena a vidím, že to bylo něco závažného, a vyšetřovatelé to neviděli či nechtěli vidět...takhle mi to naznačujete...dobře, můžete počítat s mojí pomoci, ale byla bych ráda kdyby to prozatím bylo jen mezi námi dvěma, manžel není zrovna ten typ, co by to akceptoval, ale ve mně jste zasel semínko pochyb a toho se ted' nezbavím, bez Vaší pomoci...“- žena mluvila překvapivě chladně, ačkoli se cela třásla, stopa někdějšího nadstandartního vychování byla zřejmá, i když dobou pobývání v chudinské čtvrti dosti poznamenáná, Lasar usuzoval, že manžel je tím zdrojem sociálního prostředí, ve kterém jinak dáma z vyšší vrstvy musela pobývat.

„Je tato Vaše reakce nad mé očekávání...děkuji za důvěru...“- Lasar koněčně pohleděl přímo ženě do tváře, byla hojně pokryta vráskami, přesto pěstěná, tak jak to šlo v těchto podmínkách.

„Co chcete vědět?“- zeptala se rázně paní Millerová.

„Jen sled toho co se ten den stalo a které osoby dceru obklopovaly, nic víc...“

„Byla celý den doma, na vecěr měla s přáteli jít na zábavu, s bratry Andrejem a Kisses, to druhý podle mně jen přezdívka, a ještě s přítelkyní Kisse, Hannou...jiné přátelé neměla a s jinými osobami, pokud je mi známo nestýkala se...mohu li poradit, obrat'te se na toho Andreje, není moc bystrý chlapec, Kiss je darebák, Hanna, ta je příliš mazaná...jestli je můj předpoklad správný, po návštěvě Andreje budete vědět víc...“- žena vstala, čím naznačila, že je čas k Lasarovu odchodu, ještě něž pohlednou paní Millerovou opustil, stihla mu strčit lístek s místem, kde mladík pobývá.

Lasar byl rád, že to má za sebou, snad ještě víc ho potěšila vstřícnost samé paní Millerové, dokonce ho napadlo, že poslední dobou, má štěstí na „výtečné“ lidí, usmál se a zamířil do hotelu.

 

12

 

„Myslel jsem si, že už nepřijdete...“- stěžoval se Roland, když Lasar usedal na křeslo.

„Nebyl čas...tak ona přijde, nebo...?“

„Určitě ano, už by tu měla být...“- Roland vypadal ustaraně

„Proč ti na tom tak záleží seznámit nás...?“- reagoval Lasar, nečekanou otázkou pro Rolanda

„Nezáleží...“- odpověděl ten a už letěl otevřít dvěře do kterých někdo vytrvale bušil

„Není to zrovna jemná dívka, zda li je to ona“- pomyslel si Lasar a přivstal aby návštěvníci přivítal. První co Lasara nesmírně překvapilo, byla výška ženy, měřila sotva jako dvanáctiletá a byla neskutečně vyhubla, jinak zrzavá, bez tváře.

Roland zdá se zápasil vnitřně se smíšenými pocity, jeden byl štěstí, které měl v úsměvu při pohledu na Viku, jiný to byl zármutek v očích při tom samém pohledu na ní, co z toho předstíral Lasara nezajímalo, dlouze všechny tři trapně byli zticha, Lasar jakož starší, začal, ale ne zrovna dobře, poznámka jíž vyřekl nebyla ani vhodná ani k smíchu, měl ted' zapotřebí předstírat, že je hlupák, vycítíl, že ted'  je to nejlepší.

„Objednal jsem večeři...zatím si dáme něco...no pokud někdo chce?“- ptál se Roland tiše

„Víš, že já nepiju...“- odsekla Vika

„Ani já na nic nemám chut'- odpověděl Lasar

„Dobře, chtěl jsem tě hlavně seznámit s mým přítelem, novým přítelem, tak jsme tu...a jak se máš ty?“- Roland byl velmi nervozní

„Já tvé přátelé znát nemusím“- řekla rychle Vika, - „poznámka, kterou by neměla vyslovit ve společnosti“, pomyslel Lasar, ale po které byl si víc jíst ve svém prozatím utvořeném názoru na dívku.

„Jinak mám se skvěle, a co bude s námi?“- zajímalo ženu

„Je to na tobě, já příjmu jakoukoliv odpověd'.“

„Není tu on navíc?“- ukázala žena prstem na Lasara, ten udiveně zvednul obočí, ale neřekl nic.

„On je tu právě proto aby mi dodal odvahy a...“- Roland neměl co říct

„Vždycky jsi byl hlupák, a ted' potřebuješ nějakého starého chlapa, kterého nazýváš přítelem, abys mě požádal o ruku, tak jo.“- reagovala, zase překvapivě pro Lasara dívka, ale asi ne pro Rolanda, ten zesmutněl a hluboce vydechnul.

Lasar chtěl zdá se něco říct, nejspíš na obhajobu svého věku, ale nechal toho. Mladý pár dohadoval se ještě nejakých pár minut, ale až se dohodlo na svatbě Vika přivstala k odchodu, takovým stylem jak se dá předpokládát u ženy její úrovně, Lasar pocítíl hned úlevu.

Když byla pryč, poté co obdarovala svého snoubence krátkým a chladným polibkem, Roland se zeptal: „ Tak co?“

„Tak co, co? No nikdo není dokonalý, ale že by natolik, a všichni se dopouštíme chyb. Je...ona je...no malá...hmm...já si jí ostatně neberu, ale ted' ty?

„Co já?“- nechápál snad Roland

„Co to mělo být, chceš posudek, o který nakonec nestojíš, jsem tu pro koho, pro co, hezké představení, dobré herci, ale scénář nic moc. Co chceš dokázat a co ona, jsi bohatší?“

„Ne ona.“

„Tak jsi rozhodně hezčí, to bysme měli, ale proč ty?“

„Vy to nedokážete nikdy pochopit...“- Roland vypadal úplně sklesle - „chci jen někam patřit...“

„Tak „správně“ někam patřit, ale já tvé tajemství už dávno znám, nemohu pomoct, tohle však není řešení, já nejsem jako ty, já ani nejsem jako všichni ostatní, já jsem jiný, ne jako ty, ale snad úplně jiný, ale tohle mé tajemství není...“

„Co jste, pokud víte kdo jsem já, není to fér neříct mi to...“- ted' už Roland vypadal úplně jako ztracené dítě.

„Přijdeš na to, až už bude pozdě, ale přece jen přijdeš.“

„Vy mě ted' nenávidíte, když víte, kdo jsem?“- nechtělo se Rolandovi přestat s otázkami.

„Ale ne, vážím si tě  pro to, ale ne proto jak to řešíš, to je vše.“

„Kdo jsi ted', ne to co bych měl zjistit, jen co bych vědět mohl, to?“- žadonil Roland a rychle přišel na tykani

„Nejsi hlupák, a ty to víš, od první chvíle, jinak bych tu nebyl, nebyl bych tu kdybych byl jako ty, ani ne kdybych byl jako většina, jsem chladný muž, a to, že jsem do svých čtyřiceti let nepoznal intimnosti, a že jsem asexuální, nedělá mě ani lepším ani horším, ale dělá ze mně člověka již potřebuješ k smrti, jsem prázdno, ty jsi naplněn zcela city a bolesti, třeba jsme tady ted' proto, že já nejsem zas tak prázdný a ty tak citlivý?“- uvažoval Lasar a toho už Roland dávno neposlouchal.

 

13

 

Spousta přiznání a trýzni vyčerpali Lasara, že padl na postel téměř hned jak se dostal domů, stará kočka předla vedle hlavy a svět nemohl být dokonalejší a odpornější, ještě nikdy tento osamělý muž nepocit'oval tolik uspokojení a oddaností jako ted'. Když život je téměř u konce, člověk se vrací do let předešlých, co dokázal, co ne, když je ten život úplně prázdný, přijde zlom a během chvíle, během poslední chvíle, co zbývá musíme, prožít to, co nechá stopu, jen ty, co o to nestojí opouští svět nadarmo, ale oni to nepochopí, co je na tom, že nezanechají stopu, bud' jen na pár let či dní, jim je to jedno, ale není to jedno všem, a někdo jednou zjistí, že nemá nic, že už je čas jít a to nic se ma naplnit.

 

Pokoj v ubytovně, v níž měl pobývat mladý Andrej, vypadal velmi stísněně, snad kvůli spoustě krámu kolem, a velkému nepořádku, Lasar by se divil spíš kdyby tu žádný nepořádek nebyl, pokoj přece patřil dvěma klukum, co studovali Vysokou.

Se spolubydlícím, který bez rozmyšlení pozval Lasara dovnitř nebyla rozumná řeč, mladík koktal, nedořikávál slova, jinak ani moc bystrý nebyl, Lasar proto již věděl, co sebou bude představovat sám Andrej. Nebyl daleko od pravdy, když „očekávaný“ konečně dorazil a jeho spolubydlící měl přece jen hrstku chytrosti aby hned odešel. Lasar proklepnul mladíka dost důkladně svým pohledem, Andrej měl dvě tváře, jedna byla naivní a pomalá, druhá mazaná a klidná, poznal to hned jak ho Andrej pozdravil a z koutku úst mu vytékala slina, to byla ta první hloupá, ba dokonce zaostalá tvář, hned na to ale kluk v okamžiku rychlého mrknutí dokázal prohlédnout Lasara tak, že stihnul snad dokonce spočítat kolik knoflíků měl muž na kabátu. A právě ta druhá tvář vyděsila Lasara natolik, že musel rychle změnit připravený text rozhovoru a nalézt ten, jenž by vypudil k diskusi jen tu první tvář, tu druhou se muž bál a nechtěl poznat.

„Zanecháme zdvořilostí, já vím, co se tehdy stalo s Elise...“- začal Lasar

Andrej rychle zamrkal, těžce polknul, utřel vlhký nos směrem nahoru a usmál se.

Lasar vyhrál první útok.

„Já ale nemám v úmyslu dělat nepříjemností, at' ti řeknu jakékoliv své pohnutky, sotva mi uvěříš, proto se musíš spokojit s tím, že vše zůstane jen mezi námi, řekneš li mi pouze to jak probíhal ten večer?“

„K čemu? Víte li co se stalo, tak proč se ptáte jak?“- odpověděl mladík, Lasar se leknul, ted' už zápas probíhal nerozhodně.

„Poslouchám...“- řekl pouze

„Ale nebojte se, dlouho Vás nudit nebudu“- usmál se mladý muž.

„O tom se ještě přesvědčím...“- odpověděl Lasar a pomyslel si: “ je to až příliš snadné“

„Hezký letní večer, mladá partička lidí chystá se ven, začíná to u mého bratra Kisse, vyzvedne přítelkyní Hannu, spolu jedou pro mně, pak vyzvedneme Elise. Na diskotéce balím opilou „hlupačku“, jelikož Elise se kterou předtím počítám, dělá drahoty, já o ní zas tolik nestojím, je celý večer nesvá, my se tomu nedivíme, litujeme, že vůbec jí s sebou brali, pokazí nám nějakou primitivní zábavu, tak se naštveme, z opilé „hlupačky“ se vykloube docela pěkná mrcha, také děvka, což těší zejména mně, dál...vymyslíme koupání, už je docela pozdě, ale alkohol více a více hřeje krev, tak zajedeme k dalšímu kámošovi, co má...řekněme bazén...

„Ne, žádný kámoš a bazén, jen vás pět a pláž, zní to líp?“- opravil Lasar hocha

„Ale jo, také zní fajn, může být...žádný další kámoš, jenom pláž“- usmál se a pokračoval klidně dál: „Elise vyvádí, co ji přeskočilo přes nos...asi neumí pít, usuzujem, bavíme se, dojde i na dosti pornografické scénky, ve kterých hraje kupodivu nejaktivněji sama Elise, kam se poděla naštvanost, po všech hrátkách se věnuje „děvce“, co jsem ji chtěl původně, Elise ukázala, že je lepší, jsem chlap, ale tohle stojí za vysvětlení, mají se k sobě, najednou Elise kousne tu „mrchu“, co má sil do krku, jsme opilí, bereme to jako něco navíc i ta „hlupačka“ se směje, Elise je vzteky bez sebe, nakonec začne hrozně vyvádět, úplně všechno zkazí, Kiss ji jednu vrazí, tak se rozbrečí je najednou citlivka, odcházím s Hannou blbnout do vody, až se vrátíme je po Elise, nikdo se na nic neptá, hodíme ji do kufru a zbavíme se hned jak to jde...konec, nebylo to snad na spaní?“ Usmál se a slina v koutcích rtů se zaleskla na paprsku slunce, který padnul na klukovou tvář z okna.

„Byla naživu...“- komentoval hned Lasar

„Už ne když jsme ji házeli na silnici...myslim“

„Jak to můžeš vědět?“

„Bouchala v kufru, ale stejně by zemřela, měla zranění neslučitelná se životem když jsme ji tam dávali, snad se probrala jen na chvíli.“- Reagoval pohotově mladík, a Lasar hned pochopil, že asi to tak mohlo být, jelikož Univerzita ve které Andrej studoval pyšnila se nadpisem - „ Vysoká Škola Zdravotnická“

„Kdo to byl?“- zeptal se Lasar

„ Ta „děvka“, co jsme ji našli na diskotéce, byla pěkně potlučená...ani s Kissem ani s Hannou o tom nikdy nemluvíme, tu „holku“ už jsme také nikdy neviděli, vyhodili jsme ji skoro v bezvědomí v chudinské čtvrti v noci, snad ještě žije...jinak jsem hodný kluk “- usmál se Andrej a zaškrabal na krku, jeho druhé tváři nebylo úniku, a po rozhovoru s „ní“ u Lasara nebylo sil reagovat či komentovat něco dál. Vstal a klidně odešel, ještě předtím Andrej Lasara ujistil, že to co ted' řekl vlastně nikdy neřekl a že to kdekoliv popře, a absence důkazu tu je. Lasar sám ale po vyslechnutém neměl chut' do budoucna mít cokoliv společného s tím, co se stalo a pak se rozešly, dokonce i v dobrém, jednomu z můžu se ulevilo, druhému přitíželo na duši.

„Až příliš snadný “ - myslel Lasar a pomalu odcházel pryč, po té, co hodil diktafon do nejbližší popelmnici.

 

14

 

Když se Lasar objevil před dveřma paní Millerové, nepozvala ho dál, nemusela nic říkat, doktor pochopil, že manžel je doma, aby ženě nepůsobil žádné potíže, nabídl aby se šli projít, nebránila se a klidně vykročila do chladného počasí jen v tenkém svetříku.

„Bylo to snadné, až moc snadné, když lidem je všechno jedno a nejde o žádné nebezpečí, prozradí vám vše, co si přejete“- začal Lasar

„Jsem ráda, že to pro vás nebylo moc zatěžující ani časově ani fizicky...“- reagovala žena a vyčkávala na odpověd'.

„Mýlil jsem se, byl jsem blázen paní Millerová, zbytečně jsem probudil bolest a vzpomínky, a nesmírně mě toto mrzí...“- Lasar vypadal sklesle a mluvil potichu, jako by se natolik provinil, že se nezasloužil ani opovrhující pohled.

„Ach tak...“- mumlala žena

„Žádný viník není, už nikdy nebude, nikdo nebude odkrívat nezahojené rány, nikdo už neřekne její jméno a ono se vše zapomene, ne úplně, to nikdy, ale přijde den, at' bude jenom jeden, do kterého nevstoupí vzpomínka na Elise, ten den o to stojí, stojí o to nevracet to vše zpět a nehodu se ani nedá vracet, nedá se nad ní dumat ani někoho odsuzovat, sebe trýznit už nelze více,  byla to nehoda a ten plamen zloby, co jsem ho zahlédl tehdy nemá smysl, není nikdo, kdo by ten plamen poznal, vy ho také uhaste at' je to tak jak bylo než jsem přišel. Lepší je se smířit pak se na bolest dá zvyknout, než zase pátrat a prohlubovat si jí. Můj názor je vám lhostejný, ted' ano, ale stane se tak na vše se dá zvyknout, sbohem...“- Lasar nečekal na odpověd' a rychle šel pryč, neviděl tvář ženy, měla snad slzy v očích nebo zoufalost, nechtěl její tvář vidět.

 

15

 

Všechno šlo zase kupodivu Lasara rychle, měl rád dlouhé rozmlouvání a uvažování nahlas, takže odcházel docela zklamaný, ale myšlenka na místo kam směřoval vyvolala na jeho tváři úsměv. Šel za Rolandem, jeho krok zrychloval každou chvíli, těšil se nesmírně i když v duchu již několikrát řekl, že ten kluk je ztráta času, nemohl se ho vzdát, přestal si ho vážit a možná, že na něj zanevřel i přesto ted' se nemohl dočkat na tvář „naivního hocha“, jak ho laskavě začal nazývat mluvil li o něm pro sebe. Na to že Lasar málokdy objevoval se bez auta vyznal se v městské dopravě až příliš dobře, rychle naskočil na tramvaj a za několik desítek minut již hrdě klepal na dveře mladíka.

„Tolik jsem na Tebe čekal Lasare...“- řekl hned Roland ve dveřích.

„Což pak jsem slibil, že přijdu?“- Divil se Lasar

„Ano...i kdyby ne, věděl jsem to...“- odpověděl mladý muž a pozval Lasara dál

„Copak jsi dělal tu dobu? Měl ses dobře? Vapadáš sklesle...“

„Něco se mi stalo...“- mumlal Lasar a usedal do velkého křesla

„Tak mi to pověz...“

„Víš kdysi jsem věděl, že mladá žena, co se mi dostala na stůl nebyla usmrcená tak jak to všichni říkali, a já nesměl říct opak, dlouhou dobu jsem nevěděl, jak to dokázat ani nechtěl nic dokazovat na úkor své práce a přátelství s lidmi které ode mne měli vždy to, co očekávali, ale pak se mi stalo něco zvláštního, bylo takových víc...provinil jsem se snad tím, že jsem nesplnil občanskou povinnost a neuvědomil o tom jiné osoby, které by mohli snad něco udělat...a nebo at' ne, aspon bych měl jak se říká čisté svědomí, ale mně je jedno, víš mně na nikom nezáleží, ale já vím, že když se to stává více krát, to bych snad něco udělat měl. A proč když ostatní o to nestojí, oni nechtějí udělat víc a at' se obrátím na kohokoliv a řeknu cokoliv musím potvrdit jejích tvrzení a když nezačnou ve mně vidět blázna, ale já to přece nechci...jenže stalo se...pořád jsem to odkládál jako nehodu, jako vraždu, jako přirozené úmrtí...chápeš, ale tak to nebylo, chtěli aby bylo a já říkal ano, ale ne, tam kde byl viník, vypadalo to na nehodu a naopak...a já to viděl jenom já, nikdo jiný a ted' jsem více přesvědčen, ted' vím, že jsem měl pravdu. Ta dívka o které jsem ti říkal, zamilovala se do jednoho kluka s párty se kterou tenkrát trávila čas, jenže se hodně předváděla ten usoudil, že zájem nemá a dokonce zbalil nějakou jinou dívku na diskotéce, když všichni odjeli na pláž a tam už byla bez sebe žárlivostí napadla tu druhou dívku nebyla k zastavení a tak jí ubíli málem k smrti a aby toho nebylo málo zbavili se jí na rušné silnici, jelikož předpokládali, že je už mrtvá, ted' jsem konečně št'astný, já dokážu, že nejsem blázen, neřeknou mi to, ale šuškají se, dokažu to, sám sobě, sám sobě...“- Lasar zmlknul těžce dýchal, mluvil moc rychle, a ted' nabíral síly

„Lasare, něco ti řeknu a už nikdy zas, co když jednou to tak bylo ale pak nebudeš mít pravdu?“- Roland vypadal, že se k ničemu hodně závažnému je rozhodnut...

„Ne já pravdu mám, já to vím...jsem si jíst...“- přesvědčoval Lasar

„Nechaš toho a já také, říkáš že je Vika omyl ale tohle je stejně velký omyl, nechat chyby stranou a utéct, spasíš sebe, řítíš se do propastí, což pak ty to nevidíš, jsou to jen představy a utvrdil ses v tom, ted' to bude horší, ztratíš vše, práci...sebe...což pak nejsme na tom stejně?

„Jak smíš porovnávat mně a sebe, ty jsi jiný, našels odpornou ženu a chceš s ní pohřbít celý život, já ale dokazují pravdu a budou si mě vážit jako nikdy předtím“

„Ne Lasare, je to přelud, já nejsem čím chci být ale snažím se tím být díky Vike, ty chceš ale být čím nejsi a nikdy nebudeš, jsi chladný, přesto oddaný muž, tobě na nikom nezáleží, jde tu o reputaci o odčištěnií nebo jediný případ, co se stal před lety a navodil tenhle blud...odstartoval tohle šílenství, co chceš dělat?“

„Exgumaci, ale sám a ted' vše udělám řádně“- odpověděl hrdě Lasar

„To půjdeš s lopatou na hřbitov, nebo jak si to představuješ? Pokud není pozdě, zůstan tu se mnou, já nikdy už nebudu chtít vidět Viku, já se obléknu jak chci, já si nabarvím rty lehkým leskem a koupím uni-sex parfém, to jsi chtěl , ale to já budu št'astný a ty také, protože já tě budu respektovat jako nikdo jiný, budeš mít respekt a já ti odpustím, že jsi nebojoval tenkrát za pravdu ohledně té dívky, copak  to nestačí, mně ano, nebo chceš-li odjedem daleko, tam budeš vážený doktor a bude jiný šéf a budou ti naslouchat už neuděláš chybu jako tehdy s tou holkou, a já budu sebou nebudu muset líbat ženu, ani poslouchat jí, najdu si osobnost jako já, klidnou ale nebudu se stydět ho držet za ruku na věřejnoustí, pojed'me tam, spolu, dnes, zítra, jen řekni ano, jsi tak dokonalý ale ztracený...“

„To jsme oba, je pozdě, já to nevzdám...“- odpověděl suše Lasar

„Umíš si představit, že tvé nápady jsou pouze přeludy?“- ptál se klidně Roland

„ Nejen, že si to umím představit já to občas dokonce jisto jistě vím, ale přemáhá mě neznámá síla, co sedí jako brouk v hlavě, je silnější než já, než li můj zdravý úsudek Rolande, silnější něž láska k tobě, kterou si ted' uvědomují, my cestu neznáme, my jen doufáme, at' přijde den je stejný jako předtím a slunce pro nás nesvítí nikdy, budeme li spolu změní se to? Cožpak štěstí změní tu nemoc, tu fixní ideí, že to pořád není dokonalý, což to vyléčí náš zármutek, ty přestaneš pít a brát drogy a já si přestanu vyčítat chyby? Ano deprese se léčí, ale charakter ten se vyléčit nedá, štěstí je pro ty, co ho umějí vychutnat...“

„ Ale pokusit se o to můžem...dej nám šanci...“- žadonil Roland a cítíl se poníženě jako nikdy předtím...

„Ale já nebudu jako ty ani ty jako já...“

„Říkáš, že mě miluješ...přece...“

„Ale já neumím milovat fyzicky...nechci...potřebují, vše co umím dát je láska platonická, a já se svou asexualitou spokojený, já to nebudu měnit...ani pro tebe...“

„Ale Lasare, i to mi stačí, od tebe ano...což to má větší hodnotu uspokojit tělo než li duši, i já svojí náklonnost k mužům nevzdám ani se nezměním, a láska k tobě mě léčí, tvá slova jsou jako droga, jako alkohol, toho se vzdám budeš li ty nablízku, já potřebují tebe...“- Roland v tu chvílí jak domluvil vypadal jako tyrané štěně, a hlas mu rychle ztichnul, neměl co víc říct...

„Já ale své posedlostí ne...odpust', nemohu tě opustit ani s tebou zůstat...“- zdálo se domluvil Lasar a přisedl na postel blíž k Rolandovi, jehož ruka poslušně klesla, tenká žilka zat'ukala pod tlakem krve, za chviličku se na jeho ruce objevily třpitky potu a žila se ješte zvětšila, jediné co bylo slyšet byl dech, hluboký a tichý...Lasar se pomalu dotknul nateklé žíly Rolanda, pocítíl teplo, vedl prstem po ní až do místa kde se schovavala pod kůži, těsně nad zápěstím, po vteřině váhání, svůj něžný dotek znásobil a už všechny jeho dlouhé prsty začaly kroužit kolem zápěstní kůstky, ucítíl drahý pánský parfém a hned na to chlad na hrudníku, ten co míval ve chvílí strachu...další dotek Rolanda asi bolel, jelikož Lasar se vší silou držel rameno může a pomalu ho přibližoval k sobě až šíje Rolanda byla asi centimetr od úst Lasara, dlouho na ní dýchal, Roland se třásl celým tělem, a něco tiše říkal. Poprve Lasar cítíl vůní kůže, vůni rtů...sladší požitek neznal, ale chtěl poznat, dotknul se rty pokožky ramena tak lehce, že dotek motýle byl cítít více...ale chut' letmého polibku byla natolik přitažlivá, že chtěl ale neměl sílu sebe zastavit...podíval se do očí Rolanda, viděl nitro vzdorovitého hocha a bylo stejně překrásné jako jeho tělo, rty měli tak blízko, že vdechovali stejný lok vzduchu, slyšeli tlokot srdce a cítili horko pokožky...když se rty dotkly a jazyky na okamžik pohltila vlhkost polibku, oba si uvědomili jakou silou spoutává náklonnost, a že na své setkání nikdy nezapomenou, že jeden jediný den nezvratně bere touhu žít a život už nikdy nebude takový jako předtím, že život tímto okamžikem končí pro oba nýbrž nebýt spolu a takhle milovat je cesta do pekel bludu, který oba již téměř překonali, ale věděli jistě, že se k tomu nenávratně blíží zase a ještě s větší intenzitou šílenství.

 

16

 

Skončil další dlouhý den, Lasar odešel od Rolanda bez rozloučení, ani neopětoval hluboký pohled mladého muže, věděl jistě, že se viděli naposled, nic nemohlo mrzet více, než li jistota nezbytného odloučení, ale co by mohlo být lehčí než li svoboda kroku.

Nekonečně deštivý víkend nebral konce, věčnost se zdálo uplynula ode dne co slunce vyšlo na jasnou oblohu, stejně únavně jako déšt' spoutávál město, tělo Lasara spoutávala horečka, probdělé noci a sny smíchané s realitou. Nedělní večer byl obzvláště těžký, a nemoc postoupila do každého koutku Lasarova těla, nesměl však dál ležet, krok již měl udělat nemohl nadále odkládát, nevzdál se stínu štěstí pro nic, ale pro sebe, pro hrdost, a ta ho vedla do temných ulic, kamsi  daleko od domova.

Na místě byl za nedlouho, jelikož tok zmatených myšlenek nedovoloval naplno bdít, cesta byla rychlá, mozek nedokázal odhadovat čas. Težká ruka muže spadla na náhrobní kámen a chvíli tam zůstala, čerstvý nadpis četl Lasar prsty, jeho horký dech nebyl vidět přes závoj mlhy a tak se stal stínem, nepolapitelným lidským zrakem, snad jenom zrakem těch, co tu spali věčně. Pomyslel si v tu chvíli, že ho snad dokonce slyší, ale otřásl se jako by chtěl tento strašný dojem z hlavy dostat ven, na život po smrti ovšem nikdy nevěřil, ale stovky lidí, co tu leželi cítil, cítil kůži, a pokaždé když se ho dotkli cítil jejích chlad, dech když s ním začínali mluvit a vůní starých kostí když stáli vedle, ne byl si jistý, že to není přelud, věřil, že tu nikdo není, ale věděl, že tu někdo je...

Když dlouhé prsty se dotkly vlhké půdy, nervozitou nedokázal polknout, to co chtěl udělat, nemohl dokázat, však měl nadbytek náhlé energie a celou noc...Po pár minutech váhání ponořil velké ruce do měkké zeminy a začal ji prudce odhrabávat pryč, rychlost se kterou to dělal byla skoro nadpřirozená a nedávala mu nadechnout se, až nakonec padnul tváři do již docela hluboké jamky, nahmatal si menší lopatu, co ji vzal s sebou a zapomněl na to. Štěstím se mu leskly oči a stačilo jen několik hodin a byl skoro u cíle, síly již nezbyly, vydal za tři chlapy a přesto se nehodlal vzdát a celé jeho zpocené a zašpiněné tělo dostalo se v mžiku do euforií až podlehnul do znesvěcené rakve, nevěděl kolik hodin ji otevíral, ale poznal, že se svítá, ba dokonce je už den, nebyl čas, vyndal velkou loveckou dýku a zapíchnul mrtvole přímo do srdce, dokonce rukojet' uvízla a zápach zesílil, musel sebou chvíli škubat aby nůž šel vytáhnout, ale nakonec se povedlo, ale nechápal jako by ztratil veškerou sílu, pak přece jen št'astný úsměv rozzářil jeho nepříčetnou tvář, říkal pořád pro sebe : „ Prý spadnul na nůž, ted' mi dovolí exgumovat tělo a já pak řeknu, vidíte, vidíte, někdo ho probodnul, to by přece nedokázal tak hluboko kdyby spadnul na nůž, a oni to uvidí, a a a, a to byl já, ale nikdo si to nedoví, a já nebudu pouze cvok, co si něco vymýšlí...“- ještě si to přesně zopakoval, a snad i cestou zpět říkal zase a zase totéž, až nakonec usnul s dýkou a lopatou v rukou přímo vedle svého vyhaslého krbu.

 

Až další den večer pocítil náhlou úlevu, ale nezvednul neustále zvonící telefon, věděl, že je to Ivan, až telefon ztichnul, překvapivě vytočil volající předtím číslo :  „To jsem já Ivane... “ - oznámil přísně bez pozdravu

„Musíš přijet...“ - Přikazoval hlas na druhém konci

„mám ještě pořád volno, co se stalo? „- nevydržel a zeptal se Lasar, ale jeho tváře zrudly, pomyslel si zdá se náhodou nechtěně neprozradil...

„Prostě přijed', nejsem zrovna nadšený z toho, že to tak musí být, ale musíme si promluvit...“

Lasar nervozně polknul a vydechnul: „ano...“

Po krátkém telefonátu zavěsil, snad takový scénář neočekávál, byl vyděšený, logické „já“ říkalo, že se vše provalilo a je ted' větším bláznem než se zdal před tím...pomatená mysl se však radovala a byla si jistá, že ted' nastane průlom a zapojí se do zdravého pracovního procesu, jako již mnoho let po sobě. Napadlo ho, že by snad nebylo od věci ject do práce přes hřbitov, zdá někdo něco nevyčenichal, ale těšil se spíš na rozhovor s Ivanem a nápad o zajížd'ce nechal plavat.

 

17

 

Ve chvílí kdy klepal na dveře Ivana pocítil jak se mu zrychluje srdeční tep, dokonce měl náhlé nutkání utéct, doufal, že klepání nikdo neslyší a udělal krok dozadu, naneštěstí zaslechl tolik obávané: „ dále...“ a přece jen vešel.

„Posad' se“- nařídil neprodleně muž a Lasar udělal nesmělý krok kupředu

minutu aba byli zticha, nekonečná okamžik v životě Lasara a tolik obávaný, cítil jak se jeho tělo začíná třást, překonával to jak jen to šlo, snažil se dýchat potichu, čekal na Ivana, ten ho nezklamal, ale hlas muže zněl nesmírně zklamaně.

„Lasare, jak se ted' cítiš, polevila ta horečka, podstoupils nějaká vyšetření?“- otázka překvapila Lasara.

„Ano je mi líp, cítil jsem se poslední dobou špatně, ale už je to pryč, za doktorem jsem nemusel, je to zbytečné, rád bych...rád bych co nejdřív nastoupil do práce...“

„A právě o tom s tebou chci mluvit, jak jsi ztrávil včerejší den?“- vyzval Ivan, Lasar se ze všech sil snažil působit chladně.

„Doma, ovšem že doma, snažil jsem se odpočívat, proč se mě prosim tě na to ptáš?“- Lasar vypadal pobořeně a nechápajíc

„Na hřbitově, „pod vrbou“ se něco stalo...“- naznačoval muž

„A co?“- nechápajíc se ptal Lasar.

„Ty o tom opravdu nic nevíš?- pokračoval Ivan vyhýbavě

„A o čem?...“- slovní přestřelka začínala Lasara bavit, myslel si, že mu to jde zatím docela dobře

„Vandal zničil jeden hrob...no nějak se tam vyřádil...on ten blázen „zabíjel“ tu  mrtvolu zase...ale nemohl tam být někdo sám, s jeřábem exgumace trvá pěknou chvilku, ale s lopatou nebo s čím, jeden člověk by to nedokázal, policie tvrdí, že byl sám, pár případů když člověk vezme do pusy lano a táhne vlak známe, ale já tomu nevěřím, nebo...pak si pro sebe řeknu, že takového muže znám...vzpomenu si na jeden společný výlet před pár lety, kdy dokázal zvednout ze srandy mrtveho byka, tak lehce, tenkrat nas až zamrazilo, ale chlap nehledě na svojí zvláštní povahu, špatný nebyl, pak mi v hlavě nějak nedáva pokoj věc, že mrtvolu již ten darebák rozhrabal byla pitvána tím samým chlápkem silákem, jsem hlupák, že nevolám policii, ale co když vše co mě napadlo je pitomost...“ -Ivan celou dobu se nedíval na Lasara a mluvil jako by sám se sebou, klidně    vyrovnaně.

„Ví to...“- pomyslel si Lasar a řekl jen: „Děkuji“.

„Co budeš dělat, léčit se? Co to vůbec bylo? Já...já...nevím, nechám si to pro sebe, ale nemysli si, že tě i nadále budu zaměstnávat, jdeš...a konec, jako přítel udělám toho dost když budu předstírat blbýho, až se mě na tebe budou ptát a to budou, jen to potrvá než na to přijdou, jdi už, já nic nechci slyšet, chci vědět kdo jsi, jako jsem to věděl vždy, a ted' když něco řekneš nebudeš to ty a já si tě přestanu vážit, to si nepřejeme oba, jdi, zmyz, ale sem se nevracej!“

„Ale tahle ta nemocnice je můj život, je vše co mám, ty a zvláštní Tim a Dr.Kimová, byl to zkrat, jen jsem chtěl aby si mně zase vážili, abych nebyl za blázna, jak jste si začínali myslet, já nejsem cvok nebo jsem? Co pak mě neznáš?“- ptal se Lasar a vypadal přitom jako dítě kterému berou oblíbenou hračku, Ivan ale neříkal nic, vstal, došel do dvěři, otevřel si je a mávnul na Lasara, ten už chápal, že musí jít a nevracet se.

 

18

 

Cestou domů Lasar přemýšlel, konečně doopravdy přemýšlel. Stane se, že ve snaze něco dokázat napácháme nenávratné chyby, hloupostí, co jiná mysl nebude schopná akceptovat či chápat, i my po uplynutí času se tomu budeme smát nebo se za to stydět, ale co když je ta hloupost natolik neomluvitelná, že pohřbí nás jako osobnost a v očích jiných lidí prostě pak přestanem existovat, a co když na těch lidech nám záleží, pak asi přestanem existovat sami pro sebe, čas zatím neumíme vrátit zpět ani své činy ne, pořád ale ještě nám zbývá možnost se ctí nechat ostatní nás pomlouvat, komu tou možností uškodíme, asi nejvíce sobě, ale to si neuvědomíme ve zkratovém jednání, v záplavu emocí a bolestí. Člověk asi neumí být sám, když je sám ztrácí se v sobě, člověk asi neumí být dokonalý, když si o to snaží, jen se znemožní, člověk asi neumí být št'astný, když stěstí přijde vyhne se mu a spokojí se se spokojenosti, ta nám stačí, stačí pro život o kterém kupodivu někdy neříkame upřímně že je dobrý v mládí, ale ve stáři ho vetšinou vychvalujeme, jelikož si vážeme i špatného jeli nám ještě hůř. Nenaučíme se spokojit se dneškem, pořád budeme snít o lepším zítřku...

 

Lasar tiše zavřel za sebou dveře, vyndal si ze zásuvky malou zbran, přeložil ji ke spánku a vystřelil.