Neodolatelné puzení - Saša
Ležím v posteli někde uprostřed noci a poslouchám téměř absolutní ticho. Nikde není slyšet žádný pohyb. O to silněji prožívám svou touhu vyzkoušet si jedny z máminých kalhotek, které jsem večer viděl odhozeny v koši na špinavé prádlo. Nerozumím tomu co se děje, je mi pouze pět, ale přesto mě ten pocit celého ovládá. Jde to ze mě a je to silnější než vše co jsem doposud pociťoval. Úplně mi to zatemňuje mozek. Pindík mi v kalhotách pyžama stojí jako výhružně vztyčený prstík a nevím co se to děje.
Vstanu z postele a velmi opatrně otevírám dveře od pokojíku, abych nikoho nevzbudil. Poslouchám, všude je ticho. Velmi pomalu se po tmě plížím ke dveřím koupelny. Cítím jen svůj zrychlený dech a studený pot na rukou. Otevřu dveře koupelny a opět poslouchám, všude je stále ticho a klid. Vstupuji do koupelny a částečně po paměti prohrabávám koš na špinavé prádlo, až najdu svůj poklad. Žluté kalhotky s výraznou bílou krajkou kolem nohaviček. Úchvatný materiál. Lehounký a elastický.
Chvatně stahuji kalhoty od pyžama a nedočkavě si třesoucíma rukama oblékám vysněný kousek prádla. Je to nádhera, splněný sen. I přesto, že jsou mi poněkud velké mi pindík stále stojí a hrozí do prostoru jako prst, který mě varuje, abych to nedělal. Napíná tenounkou látku kalhotek a vyvolává doposud nepoznané pocity. Vše je mi jedno. Jsem doslova v nebi. Zažívám svůj splněný sen.
Chvíli se procházím po koupelně, ale bohužel si vůbec neuvědomuji vrzavé zvuky které vydává podlaha. Najednou slyším klapnutí dveří od ložnice a probírám se do strohé skutečnosti. Rychle jednám. Stahuji si kalhotky, házím je zpět do koše na prádlo a chvatně oblékám kalhoty od pyžama. Ve dveřích koupelny se objeví rozespalý obličej mámy. „Co tady děláš“, zeptá se mě. Rychle vymýšlím chabou výmluvu o tom, že jsem měl žízeň a šel se napít. „Proč bych se šel napít do koupelny, když kuchyně je hned vedle?“ Asi mi to nevěří, ale už mizím ve dveřích svého pokojíků a zalézám pod deku, abych dospal zbytek noci. „Uf, bylo to o fous.“
Ještě než usnu si zpětně promítám všechny nádherné pocity právě prožité chvíle i když za ten úlek a strach z prozrazení mi to asi nestálo. Ba ne, ale stálo! A už v tuto chvíli začínám přemýšlet, jak to příště udělám lépe.
