Nečekaná proměna - 1.díl - Andrejka
Jmenuji se Tomáš (lépe řečeno jsem se tak jmenoval), bylo mi 38 let a poslední, co si pamatuji bylo to, že jsem šel po ulici, kde do mne narazilo nějaké vozidlo. Své tělo vidím ležet na operačním stole a okolo mne stojí mnoho lékařů. Mé tělo vypadá děsivě, ale nic mne nebolí a cítím se lehce. Jak se na sebe dívám z výšky, tak si všímám, že na vedlejším operačním stole se lékaři snaží o oživení krásné mlaďounké dívenky ve věku asi 15-16 lety, má hnědé, krásně husté, dlouhé a vlnité vlásky, avšak její oči jsou zavřené a je na ní vidět, že okolí nevnímá. Vidím lékaře od obou stolů jak spolu komunikují a o něčem se spěšně dohadují a pak cítím, že se s mým tělem něco děje. Vidím bílé světlo a muže v bílém, jak ke mě kráčí, usmívá se a říká mi, že můj čas již nadešel, ale potom se něco stalo a řekl mi, že se mám vrátit zpět a v tom okamžiku jsem si všiml, že si za ruku odvádí tu mlaďounkou dívenku z vedlejšího operačního stolu a potom všechno potemnělo.
Nevím, jak dlouho jsem v té tmě byl, ale najednou jsem ucítil na hrudi silný elektrický výboj a mé oči uviděly opět světlo. Vím jen, že jsem ležel v posteli, u které stála nějaká hezká starší žena kolem 35 let, štíhlá, s delšími, vlnitými blond vlasy, která byla nápadně podobná oné dívce z vedlejšího operačního stolu, avšak ve starším vydání a s uplakanýma očima. Ta žena držela mou ruku a druhou mne hladila po tváři a plakala. Nic jsem nechápal a jen jsem tupě ležel, zíral a z hrdla jsem nebyl schopen vypravit ani jedno slůvko. Dotyky té ženy mi byly docela příjemné, ale nevěděl jsem proč mi to ta žena dělá neboť jsem ji vůbec neznal. Chtěl jsem se jí zeptat, kdo je a proč je u mne, ale v té chvíli se mi vše opět zatemnilo. Když se mi po čase podařilo opět otevřít oči, tak jsem si všiml, že u mé postele sedí v křesle stále ta samá žena, která však byla jinak oblečená a opět mne držela za ruku a hladila mne. Najednou jsem uslyšel divné pípání a další zvuky, cukaly mi prsty a viděl jsem, jak ta žena pojednou vyskočila z křesla, vrhla se ke mně a začala mne líbat na tváře. Při tom jsem jasně slyšel jak na někoho volá, když v tom z druhé strany postele přiběhl nějaký lékař, který mne začal měřit tep na ruce, baterkou mi svítil do očí, pak mne poslouchal na hrudi stetoskopem a různě mne studoval. V té době tam byla už i nějaká zdravotní sestřička, která mu asistovala při prohlídce mého těla a jen jsem slyšel jak doktor povídal té ženě, že se pomalu probírám, že jsem (nevím proč řekl) „překonala“ už to nejhorší, ale že můj mozek bude s největší pravděpodobností ještě nějakou dobu otupělý. Pak opět řekl pro mne z nepochopitelných důvodů, že jsem utrpěla po pádu těžký otřes mozku a že jsem byla v hlubokém bezvědomí. V té chvíli jsem si nějak v podvědomí uvědomoval, že Já jsem nikde neupadl, ale že do mne narazilo nějaké auto a zase jsem nechápal, co se to děje. Na obličeji jsem měl nějakou kyslíkovou masku, která se lehce při dýchání mlžila a pak jsem se opět ponořil do tmy a jen jsem zaslechl hlas lékaře jak říká, že musím hodně odpočívat a že budou u mne muset provést ještě nějaká vyšetření mozku a hlavy, ale tělo jako takové, že prý mám v naprostém pořádku a že nemám nic zlomeného. Tohle mi ale bylo divné, protože, když jsem se viděl na operačním stole, tak jsem byl celý rozmlácený a vypadal jsem děsně !!! Po chvilce mne probudilo ostré bílé světlo a Já viděl, jak tím světlem jde ke mně stejný muž, který si odváděl tu dívku a který byl celý v bílém. Ten muž mi pak řekl, že nahoře došlo k závažnému rozhodnutí, protože prý vedení usoudilo, že Já jsem si už větší část svého života prožil a že moje tělesná schránka byla tak v žalostném stavu, že ji už nešlo zachránit a pro změnu ta dívka, že má život ještě před sebou a svoji tělesnou schránku má v na rozdíl ode mne v pořádku, kdy však u ní bohužel vypověděl službu její mozek a pro změnu ten můj, byl zase zcela v pořádku. Z těchto důvodů bylo proto nahoře rozhodnuto, že můj mozek a duše budou vloženy do tělesné schránky té dívenky. V tu chvíli jsem v podvědomí začal chápat i to mé oslovování v ženském rodě a pak mi ten muž ještě řekl, abychom si vážili toho, že jsme oba dostali ještě jednu šanci. Také mi řekl, že se mi občas v mé paměti vynoří i něco z mého minulého života, ale že se s tím určitě poperu a navíc to nikoho neudiví, protože všichni vědí, že ten úraz hlavy byl hodně vážný. Pak muž ode mne odcházel a to zářivé, bílé světlo pomalu mizelo za ním až do úplné tmy.
Nevím, jak jsem dlouho spal a zároveň se mi vracela ta slova muže, kterého jsem viděl ve svém snu, že můj mozek a duše jsou v jiné tělesné schránce. V hlavě jsem měl z toho všeho zmatek a potřeboval jsem čas, abych zjistil, co se semnou vůbec stalo a dělo. Najednou mne probudilo opět ostré světlo, ale nebylo to, to samé, jako před tím, ale jak jsem po chvilce zjistil, tak to bylo opět světlo z baterky, kterou mi stejný doktor jako v prvním případě opět svítil do očí a Já se rukou po tom světle instinktivně ohnal. Když dal doktor světlo pryč, tak řekl té ženě, že už bych měla být v pořádku, ale ať počítá s tím, že budu mít výpadky paměti, že mne bude možná muset všechno učit znova, jako když jsem byla malá a viděl jsem, jak ta žena jen pokyvuje hlavou a pak se obrátila ke mně a řekla „Neboj miláčku, to zvládneme!!!“, zvládly jsme už spolu horší věci a nikdo mi tě už nevezme. Já v té chvíli začal v duchu chápat všechno, co mi říkal ten muž v bílém a pak už jsem se tomu všemu poddal a jen čekal, jak to bude všechno pokračovat. Chtělo se mi jen promluvit, ale slyšel jsem spíš jen chrčení, které nedávalo smysl. Ta žena, u které mi došlo, že se jedná o mamku té dívky, tedy nyní mou, měla z mého chrčení radost a Já slyšel jak mi říká, abych se nenamáhala a snažila se být v klidu. Potom vzala nějaký mokrý hadřík a Já cítil jak mi s ním omývá rty i obličej a říká“ Lucinko moje, ničeho se neboj, uvidíš, že bude zase všechno v pořádku“ a její oči se na mne mile usmívaly. Také přišla do pokoje sestřička a Já slyšel jak říká, tak jak pak se má dneska naše mladá slečna??? a usmívala se přitom na mě. Potom mi píchla do ruky injekci a zavedla kanilu s hadičkou a Já viděl, jak mi kape nějaká tekutina ze sáčku na věšáku, pomalu tou hadičkou do ruky. Také jsem slyšel sestřičku, jak mluví k té ženě, která byla mou matkou, aby se šla konečně domů vyspat a odpočinout si, že už budu v pořádku a že se můj stav se už bude jen a jen zlepšovat, protože slyšela mého ošetřujícího doktora, jak se o tom bavil s dalším lékařem. Pak se ta žena zvedla, začala mne hladit a pusinkovat a říkala „Lucinečko moje malá nic se neboj, Já budu hned ráno zase u tebe“. Skutečně na ní bylo vidět jak je vyčerpaná, unavená a uplakaná a pak z pokoje odešla.
Sestřička, která byla mimochodem mladá a moc hezká, přišla po odchodu té ženy opět ke mně a zeptala se mne „ Tak, co mladá slečno, nemáš žízeň a Já jen kývl hlavou, protože mluvení mi ještě moc nešlo. Sestřička pak přinesla sklenici s čajem a brčkem a říkala mi, že musím pít pomalu, že se mi hlas i vitalita určitě brzy zase vrátí. Odpoledne mne odvezly ještě na nějaké vyšetření a rentgen hlavy, odebraly mi krev a dělali se mnou nějaké cviky s hlavou, zády, páteří, rukama a s nohama a po tomto vyšetření mne pak vrátili zpět na pokoj. Večer mne sestřička napojila ještě na nějakou výživu či co a Já jsem pak usnul. Ještě před usnutím jsem si říkal, že se budu muset, až budu moci mluvit, kontrolovat a když se mne někdo na něco bude ptát, tak se budu muset vyjadřovat v ženském rodě, neboť mě čím dál tím víc docházelo, že má duše je nyní v těle té mladé dívenky a jediné, co jsem nevěděl, tak kolik je mi vůbec let, jak pořádně vypadám, jak se jmenuji a další věci, kdy jsem však doufal, že se vše postupně dozvím.
