Návrat ke kořenům - 8.díl - Hodina pravdy - Irma

24.01.2023 11:49

Asi je dobře, že nás svázaly každou v jiné místnosti. I když nechaly dveře dokořán. Teprve zjišťuji, jak vlastně funguje vztah matky a dcery. Jistě je v mnohém důvěrnější než mezi matkou a synem, ale i tak se bojím, abysme nepřekročily míru dobrého vkusu a případně i nějaký zákon.

I chvíli potom, co já už mluvit nemohla ke mně z vedlejšího pokoje doléhaly zvuky vzrušené debaty. Snažila jsem se ji nepřipouštět k tělu. Nebylo to jednoduché, ale v tuhle chvíli jsem musela přepnout do čistě partnerského módu. Byly jsme zase jen my dvě. Vášnivé milenky. Lidka a Sofie. Subinka a jení Paní. Ta, která se stávala uměleckým objektem a ta, která ho tvořila. Velký uzel na hrudníku se jemně dotýkal obou tuhnoucích ňader.

Pomalu jsem se stávala tulačkou po hvězdách. Dívala jsem se na sebe seshora a viděla krásnou poslušnou holku se zasněným výrazem. V její hlavě se pomalu ukládaly události dnešního, stále poměrně mladého dne. Už nemusím utíkat před minulostí, před svou vlastní rodinou. Protože když mě přijala má vlastní máma, je to stejné jako by mě přijala celá rodina. Protože jí se nikdo neodváží odporovat.

A co víc, není to o tom, že by mě jen tolerovala. Ona mě chápe. Ví, jak to cítím. Cítí to naprosto stejně. Prostě odněkud jsem své touhy musela zdědit. A teď už vím odkud.

Má mysl zabloudila do vedlejšího pokoje. „Tak si to povíte později, Soničko,“ umravňovala Zlata mou matku. „Neboj se, že by bylo pozdě. Sama jsi navrhovala, že si zasloužíte trest.“ Jestli nebudeš konečně zticha, skočím si do kuchyně pro vařečky a do koupelny pro kolíčky na prádlo. A i ten náhrdelník bych ti mohla vyměnit za nějaký příhodnější z potřeb pro mazlíčky. Ale nevím, jestli bych se pak s tebou ještě chtěla mazlit. Takže pro dobro nás obou použiju starou dobrou tejpovací pásku.“ Jejich diskuse tím volně přešla ve Zlatin monolog.

Když byla Sofie spokojená s výsledkem, uvázala mi šátek přes oči a položila mě na bok na gauč. „Buď hodná a chvilku tu na mě počkej. Jdu se podívat, jak jim to jde a pak si se Zlatou dáme jak dvě velké holky kávu a nejspíš stopičku slivovice. S tím byla Zlata trochu tajemná.“

Narovnala se a zmizela za otevřenými dveřmi. „To s těmi bradavkami už je vyšší dívčí, paní Zlato,“ pochválila ji. „Jak se vám to povedlo takhle vypilovat?“

„Internet je neskutečně pestré místo a večery jsou dlouhé. A pak samozřejmě trénink a praxe. Ne každá žena našeho věku tráví večery u nekonečných seriálů. I když Soně to občas v dobrém nekonečné připadá. Viď miláčku.“ Měla jsem pocit, že jsem rozeznala matčino tlumené hučení.

„Pojďte si sednout vedle. Myslím, že my dvě si toho máme pořád dost co říct a nechci, aby se u toho na nás někdo zvědavě koukal. Protože tohle Soňa dělá v podstatě pořád.“

Podle toho, jak se kroky rozléhaly a měnila se jejich hlasitost, jsem poznala, že přešly do kuchyně. „A kuklu nebo pásku přes oči jste nezkoušely?“ zeptala se Sofie cestou.

Kuchyně nebyla až tak daleko a já dokázala držet uši nastražené. Zlata za sebou nezavřela a nemyslím si, že by to bylo omylem.

„Připravily jsme se Soňou malé pohoštění. Vlastně jen kávu a stopičku něčeho ostřejšího. Základem je slivovice a v ní jsem macerovala pár beskydských bylinek. Myslím, že ženy našeho postavení by měly být blízkými přítelkyněmi a vzhledem k věku to jsem já, která by měla navrhnout tykání. Takže jsem Zlata.“

„Sofie.“

Slyšela jsem přiťuknutí následované Sofiiným lehkým zasípáním. „Výborné,“ dodala uznale. „Až z toho lehce slzím. Co v tom všechno je?“

„To je tajemství, které se dědí z matky na dceru. Ale možná ti to přeci jen řeknu. Víš každé pohoří, každý méně úrodný kraj má své bohyně. Není to výsada jen Bílých Karpat. Něco si předáváme geneticky, k něčemu je potřeba trocha dovysvětlení. Když jsme se potkali poprvé, zmínila jsi, že i ty máš ve zdejším kraji své kořeny. Vůbec mě to nepřekvapilo. Naopak to do sebe začalo dokonale zapadat. Jestli si pamatuješ, ptala jsem se tě, jestli jsi beran. Překvapeně jsi souhlasila.

Mám pro tebe návrh. Chtěla bych ti ukázat, co jsem se naučila na kurzu shibari. Kam jsem se dokázala posunout od toho domáckého, postelového poutání. Tvé kurzy by nejspíš byly o něco preciznější, ale tam jsem z pochopitelných důvodů zajít nemohla. Ráda bych ti to předvedla. Na tobě, jak jinak. Neboj, nebude v tom nic erotického, ale trochu osobní to bude. Budu ti při tom vyprávět zajímavý rodinný příběh. Snad i poutavý.“

„Proč ne,“ připustila Sofie. „Občas bych se taky ráda překlopila do submisivní polohy.“ Zněla trochu ospale, ale ne pod nátlakem. A já si dobře zapamatovala, že bych se do toho čas od času měla položit i z dominantní stránky. „Jak moc si mám odložit?“ zeptala se

„Stačí, když si sundáš ty šaty, abych ti je nezmačkala. Jsou jisté hranice, které bych nechtěla překročit,“ povídala Zlata a já si uvědomovala, že Sofie zůstává docela ztichla. Cítila jsem se, jako bych tam byla a slyšela i viděla utahování smyček.

„Narodila se mi jedna jediná dcera. Žádný další pokus mi nebyl dán. Přišlo to na mě o víc jak měsíc dřív, když jsem byla na návštěvě v Ostravě. Rodila jsem dost překotně a tak mě ani nestihli dovézt do fakultní nemocnice, ale do takové menší snad někde u Hrabůvky. Byla prostě blíž. Dneska už ta nemocnice dávno nefunguje. Je zbořená. Shodou okolností jsme na velmi malém sále rodily dvě a obě jsme měly poměrně náročný porod.

Dorotku jsem pořádně viděla až druhý den večer. Překvapilo mě, že na třicátý pátý týden je docela veliká, ale řekla jsem si, že snad právě proto se jí chtělo ven dřív. Ten náročný porod bohužel nezůstal bez následků a já už nemohla mít další děti.

Dorotka byla hodná, na to si nemůžu stěžovat, ale když je tvé dítě jen hodné, tak je to tak trochu nuda. A rozhodně v sobě neměla tu bohyni nebo čarodějnici. Říkej tomu, jak chceš. A přitom takové věci se zpravidla dědí. Ty ji v sobě máš. I bez odborného vedení jsi s Luďkem provedla věc, na kterou bych si sama netroufla.

Už nikdy jsme se nepotkaly s matkou té druhé holčičky. Ani s tou holčičkou. Někdo říkal, že se jako rodina odstěhovali snad na Kladno nebo do Prahy. Určitě se ti Liduška nejspíš ještě jako Luděk stihla postěžovat, že jsme se na ně se Soňou domluvily, že se jako naše děti jednou vezmou. Čarodějnice takovéto věci nedomlouvají. Ony je prostě cítí. A když jsem viděla vás dvě a ty jsi mě některé z mých myšlenek potvrdila, tak mi začala docházet spousta věcí. Já na tom webu nehledala jen jak vázat poslušné i neposlušné holčičky. Narodila ses posledního března v Ostravě. Rok i ta porodnice souhlasí. No a pak se taky přiznám, že když jsem ti pomohla Lidušku uložit, odebrala jsem z tvých věcí trochu genetického materiálu. Nečekala jsem jiný výsledek. Víš jedna dcera ode mne utekla a asi to tak mělo být. Tu druhou si k sobě připoutám tak pevně, že mi už nikdy neuteče.“

„Neuteče,“ zašeptala Sofie.

„Neutahuju to moc?“ zeptala se Zlata starostlivě.

„Jde ti to moc dobře, mami, jako by ses pro to narodila.“

„Však ty pro tu bohyni taky. A není to jen o sexu. Jen na ty děti si budete muset sehnat genetický materiál bokem.“

„Nebudeme. Mám pořád k dispozici potřebné Luďkovy buňky a myslím, že jsem schopná i vytvořit mužskou pohlavní buňku a osadit ji mým DNA. Všechno bude tak, jak jste to měly vymyšlené. I s těmi vnučkami.“

„Takže to všechno nakonec doopravdy vyjde. Doufám, že i s tou svatbou?! To by nám holky ve vsi neodpustily.“

„I s tou svatbou,“ potvrdila jí Sofie. Zasnila jsem se a zamyslela se, která z nás by podle etikety měla žádat o ruku.

Zbytek víkendu proběhl výrazně konzervativněji. Jako když jacíkoliv jiní snoubenci na víkend navštíví rodiče. Neměla jsem nejmenší pochyby o tom, co se dělo za dveřmi jejich ložnice. Stejně tak jim bylo naprosto jasné, k čemu docházelo u nás.

„Hlavně nebuď moc sentimentální, Liduško,“ loučila se se mnou matka. Seděly se Zlatou na dvojkřesle. Na víkend s dcerami nalíčené až moc, ale my nejsme tuctové dcery a ony už vůbec nejsou tuctové matky. „Přiznám se ti, že jsem Zlatě vždycky trochu záviděla, že má dceru, i když naprosto upřímně Dorotka až tak k závidění nebyla. Pak mi chvilku záviděla Zlatka, ale teď můžu odpovědně říct, že jsme na vás obě velice pyšné.“

„My jsme na vás dvě taky moc hrdé.“

„Tak přesně toho jsem se bála,“ zaslzela Soňa.

„To místo, jak jsem ti poradila,“ obrátila se Zlata na Sofii, „funguje?“

„Naprosto dokonale. Přesně jak sis myslela.“

„Tak vidíš, že se vyplatí maminky poslouchat.“

„Koukejte co nejdřív zase přijet. Ať až vás budeme chtít vidět na vlastní oči, nebudeme muset objíždět vaše na vystoupení.“

„Znám vás,“ namítla jsem. „Když budeme někde poblíž, stejně přijdete.“

„No a co je na tom divného? Dcera Růženy Cibulové hraje házenou a Růža jí taky chodí na zápasy. To mi teda tohle přijde mnohem zajímavější.“

„Mami?!“

„Když nepřijedete dlouho, tak nejen, že tam budeme chodit, ale zároveň během vystoupení budeme házet na pódium použité spodní prádlo. Naše spodní prádlo.“

No ještě aby spodní prádlo někoho jiného. „Neboj budeme jezdit často. Potřebuju abyste mi pomohly dohnat ztracená léta v probouzení mé vnitřní bohyně a čarodějnice.“

„Buď bez obav Liduško, i z tebe uděláme čarodějnici jedna báseň,“ uklidňovala mě Zlata. „Sofinka nám v tom ráda pomůže.“

„Jasně, mami. Pro Lidušku i pro vás všechno.“

 

KONEC

 

Osoby a obsazení:

Soňa                              Lady Sonia

Liduška, její dcera           Zenda Sexy

Zlata                              Red XXX

Sofie, její dcera               Margout Darko