Návrat ke kořenům - 7.díl - Důkaz činem - Irma

15.01.2023 17:31

Šokem jsem se léčila přes dva měsíce. Matka se mi neozývala. Ani na můj mužský mail, ani na služební holčičí. Na ten, co mám uvedený na našich webových stránkách. Nebyla jsem bombardovaná, ale vyléčená jsem se rozhodně necítila.

Začátkem května jsme měly konečně volný prodloužený víkend. Chtěly jsme ho strávit kdesi v chřibských lesích. Na chatě, kterou Sofii zapůjčila jedna z kamarádek riggerek. Špatně jsem se vyspala a cestou jen obtížně držela otevřené oči. Byl krásný, skoro letní den, ale ani to mě nijak aktivovat nedokázalo. Když jsme z D1 odbočily na Slavkov, uklidnila jsem se, že nejspíš opravdu jedeme do Chřibů a konečně spokojeně vytuhla. Nepotřebovala jsem na to žádné medikamenty stačila únava a spokojenost.

Když auto zastavilo a já se konečně probudila, ukázalo se, že přes Chřiby jsme pouze projeli a před Hradištěm zahnuli na sever. Znám to místo. Znám tu verandu a znám i tu paní, která nás na ní v dlouhých, leč i tak odvážných letních šatech netrpělivě vyhlížela. Popravdě musím říct, že mě to až tak nepřekvapilo.

„Přijely jste akorát na čas.“ Dívala se na nás z vrchu a svrchu. Stále se u toho tvářila lehce odměřeně. V podstatě co ji znám, se tak tvářila, ale před pár měsíci jsem se na ten pohled naučila dívat jinak. Došlo mi, že je mi vlastně docela příjemné, když mě jeho prostřednictvím svléká. „To je dobře, oceňuju, že jsme na vás nemusely čekat a ani jste nám neudělaly přepadovku o hodinu dřív. U nás v rodině si na dochvilnost potrpíme.“

I Dorotka se snažila být dochvilná, ale vždycky jsem měla pocit, že je to věc letité drezury, ne vnitřního puzení.

„Dobrý den, Paní Zlato,“ pozdravily jsme obě. „Kam si můžeme dát věci?“

„Snad se prvně přivítáme?“ namítla.

Krátké, ale pevné podání rukou, letmé polibky na tvář. „Holka ty nám jen kveteš,“ zalichotila mě. „Doufám, že mi ukážeš, co je u tebe nového.“

Pořád nevím, jak na tyhle lichotky reagovat. Navíc často jen těžko rozlišuju, co jsou přejícné poklony a co už je dloubavé rytí. Ale prostě jsem nastavená tak, že když si nejsem na sto procent jistá, považuju to za kompliment. „Však vy jste dnes taky celá rozkvetlá. Co máma? Jak si spolu žijete? Poslouchá vás? Dokázala se smířit s tím, že Luděk už není?“

 

„Trošku moc otázek najednou, nemyslíš? Je v obýváku, můžeš se za ní podívat. Ale vůbec si nejsem jistá, že s tebou bude mluvit. Znáš ji.“

 

 

Několikrát jsem se nadechla, zaťukala a vzala za kliku.

 

Opravdu miluju slovní humor. Chápu, že se mnou chvíli nebude mluvit. Dnes už není divné, že rodiče projdou před dětmi nazí, ale máma tohle nikdy nedělala, takže když jsem ji zahlédla oblečenou v podstatě jen do podvazkového pásu, punčoch, vázací šňůry a roubíku, zaskočilo mě to. Něco si zezadu upravovala na roubíku.“

„A Ahoj mami,“ pozdravila jsem nakonec. „Moc ti to sluší. Fakt hezká prsa, i i ten zbytek. Můžu ti nějak pomoc? Sedí ti ten roubík dobře? Chceš ho trochu povolit nebo spíš utáhnout?“

Lomcovala vzteky se zámečkem na temeni hlavy.

„Počkej, na chvíli ti to vyndám, je ti špatně rozumět.“

„Pomoz mi pryč,“ vyštěkla na mě. „Nechci tu být ani minutu. Sundej ze mě ty provazy a podej mi kalhoty s halenkou.“

„Ale já si myslela, že se ti to líbí. I teď to tak na tvém těle docela vypadá.“

„Ty mě tak budeš učit znát moje tělo, vždyť ani neznáš to své. Budeš mi tvrdit něco o Luďkovi. Jenom kvůli jedné pize na prdeli.“

„Vždyť jste si pořídily i stejnou sedačku jaká byla v tom hotelovém předpokoji.“

„Tu si koupila Zlata. Je to její chata. Drží mě tu proti mé vůli. Mě! Je to něco jako únos. Mnohem horší než únos. Budu si na ni stěžovat! Zažaluju ji.“

„Ale mami,“

„Dělej, rozvaž mě, uteču oknem.“

Uvolnil jsem jí prsa, podal halenku a začal rozmotávat nohy. „A fakt si to nechceš rozmyslet?“ ptala jsem se jí s nadějí v hlase. Probodla mě pohledem. „Dobře mami, až tě osvobodím, stoupnu si do dveří a budu se je snažit obě zadržet. Prvně slovy a pak i tělem. Abys měla náskok a mohla zmizet. I když by to podle mě byla velká škoda.“

Zdálo se mi, že se začíná lehce třást. Zvedla jsem pohled. Prvně na ni a pak jsem zaostřila na vstup do místnosti. Ve dveřích stály Zlata se Sofií, usmívaly se a dívaly se na nás. Znovu jsem se podívala na matku a té se objevila na tváři slza. „Luděk byl pořád moc poslušný kluk, možná i trochu strašpytel, ale když mu bylo osm a přišli k nám čerti, tak si stoupl do dveří a volal na mě „Mami, utíkej, já je na chvíli zdržím.“ Je to Luděk! Holčičko moje, i po tom všem jsi pořád takový maminčin statečný ťunťa. Jsem na tebe hrdá. Pojď obejmout svou starostlivou maminku.“ Naštěstí už na sobě měla bílou halenku a tak mi to přišlo o něco míň divné.

„A když jsem ti to říkala já,“ dodala dojatě Zlata, „tak jsi mi to nechtěla věřit.“

Poplakaly jsme si jedna druhé na rameni. „To víš, že tě v tom maminka nenechá. Neboj, neuteču ti. Já ne. Ale pořádný trest bysme zasloužily obě, co myslíš?“