Návrat ke kořenům - 6.díl - Jak jste to dokázala? - Irma

07.01.2023 16:31

Spustila mě na podlahu a postupně uvolnila všechny končetiny i ústa. Ta oslintaná věc vyjela z mého klína, kterému chvíli trvalo, než zjistil, že se může uzavřít. Schoulila jsem se do klubíčka tak, jak mi to mravenci v mém těle dovolily. Dýchala jsem zhluboka. Sofie si sedla vedle mě a hladila mě po vlasech. Ne, všechen stres ze mě rozhodně nespadnul a bylo mi docela do breku.

„Nechci, aby ses bála celý život jezdit do rodného kraje. A před chvílí jsi o nich mluvila moc hezky. Že to sice jsou staré čarodějnice, ale stejně je máš ráda. Obě jsou docela odvážné, nemyslíš? Co já bych za takovou matku dala. Má matka byla hodně nudná odměřená osoba. Učila v ZUŠce děti tance a balet a přitom je neměla ráda. Od maturity jsem ji neviděla. Pojď se napít, dej si rychlou sprchu a pak už mazej do postele.“

„Stejně to nepochopí.“

„Nemusí to pochopit všechno, stačí, když si budou myslet, že jste vzdáleně příbuzné. A už jen to, že se nám povedlo, aby si přiznaly, co k sobě cítí a jak to chtějí mít, je udělá šťastné a Soňa už nebude mít tolik času ani motivace se v tobě vrtat.“

Na jeden zátah jsem vypila nabízenou sklenici. „Co v tom je?“ zeptala jsem se. „Tuhle chuť neznám, ale tebe ano.“

„Nic podstatného. Něco na uklidněnou a něco na regeneraci. Když sebou hodíš, sprchu v pohodě stihneš.“

Někdo zaťukal na pootevřené dveře. Nebylo těžké uhádnout, že to bude Zlata „Neměly byste něco, čím bych trochu podráždila její bradavky? Svorky nebo kolíčky. Nebo třeba dráždivý olejíček.“

„Počkejte chvilku, podívám se vám po něčem, co by se vám hodilo nejvíc. Sedněte si zatím do křesla.“

Rozpustila si drdol a pečlivě se na mě dívala. „Stejně se známe.“

„Tyhle svorky by měly být fajn. Drží, ale nejsou tak napružené. Nebude ji to moc bolet, i když na to ještě není zvyklá,“ nabízela jí Sofie.“

Pomalu se mi začaly klížit oči. Už to tak vypadá, že usnu zpocená a smradlavá na podlaze. Ale byla jsem tak ztrhaná, unavená fyzicky i psychicky, že mi to začínalo být jedno.

„Já vím, že to vůbec nedává smysl, ale nemůžu se zbavit pocitu, že jste celá Luděk. A pár podstatných vylepšení k tomu. Ale když si odmyslím tu jedinou věc, která to na první pohled vylučuje, tak zbytek do sebe přesně zapadá.“

Pomalu jsem přecházela na druhou stranu vědomí. Připitoměle jsem se usmívala, ale na to, abych se s ní hádala nebo jí to odsouhlasila ve mně nezbyla dostatečná dávka energie.

„Neměla byste zkontrolovat svou přítelkyni?“ zeptala se ji Sofie.

„Nebojte, po očku na ní vidím a teď ji stejně musím nechat ještě chvíli dozrát. Jak jste to dokázala?“

„Umím to s holkama a baví mě to. A jsem dostatečně pozorná na to, aby to bavilo i ty holky. S tím jsem se musela už narodit. Ale to vy asi taky. Možná vám chybí praxe, ale nebojím se, že byste to rychle nedohonila.“

„Neutíkejte mi z otázky. Jak jste dokázala z Luďka udělat takhle nádhernou holku? A nemyslete si, že Soňa to taky nepoznala. Ještě to zpracovává. Už ji možná taky trochu znáte. Ona nemá tak dlouhé vedení. Jen jí chvíli trvá, než je ochotná připustit si zjevnou věc. Od doby, co si všimla té pihy, tak věděla. A jak jste si všimla, pak se naprosto snadno nechala přesvědčit ke všemu, aby tu zůstala. Probudilo to v ní mateřské city. A jestli vám to přijde divné, tak se podívejte na Lidušku. Je to Liduška, nemýlím se? Není to až tak daleko od Luďka. Stejně jako nejsou daleko pocity těch dvou. Znáte to. Jaká matka, taká… Liduška?

Nebyla jsem na vašem vystoupení náhodou. Pomáhala jsem Soně s pátráním po Luďkovi. Doufala jsem, že čím dřív s tím bude hotová, tím dřív začne žít. Se mnou žít. Ani nevím, jak jsem narazila na vaše stránky. Obě jste mě upoutaly a já si řekla, že vás prostě musím vidět a na vlastní oči se o všem přesvědčit. A taky se mi moc líbily záznamy z vašich show. Věděla jsem, že tohle bych taky chtěla dělat a o mé modelce jsem měla už dávno jasno. Prostě jsem chtěla spojit příjemné s užitečným.“

Už jsem téměř vytuhla a bylo pro mě čím dál těžší sledovat jejich konverzaci.

„Pojďte mi s ní pomoci do postele. Sama se tam už nedostane,“ požádala Sofie Zlatu. „Tady spát nemůže. Nastydla by a odrovnala by si záda.“

Sofie mně provlékla ruce pod rameny a Zlata mě chytila za kotníky. Zabořila jsem se do matrace. Zlata se nade mnou sehnula, aby mě přikryla peřinou. Její zrzavé vlasy mně přejely přes klín. Usmála se na mě a pak se otočila na Sofii. „Voní nádherně. Přesně jako Soňa. Tak a teď mi konečně řekněte, jak se vám to povedlo? Já jsem ještě hůř odbytelná než Soňa. Nedám vám pokoj,“ dodala překvapivě laskavým tónem hlasu.

„Mám své metody,“ připustila Sofie po kratším přemýšlení. „A i v tom, že jste narazila na ty stránky mám taky trochu prsty. I když se o tom Lidka snažila nemluvit, pořád se svou mámou užírala. Zkusila jsem se na webu dívat na jakoukoliv zmínku o ní i o vás. A něco mi říkalo, možná jen ženská intuice, že na tuhle vějičku byste měla zabrat. Jsem ráda, že to zafungovalo.

„Takže plánovaná léčba šokem?“

„Já ji plánovala v první řadě pro Lidku. Když to pomůže i Soně, budu jen ráda.“

„Čekala jste, že si padnou kolem krku? To už asi nevyjde. Jedna nám právě úspěšně usnula a druhá se. Moment!“ Zlata udělala krok stranou, aby lépe viděla na svou drahou přítelkyni. „Druhá se nám pořád ani nehne.“

„Teď ten šok musí zpracovat. Dejme jim pár týdnů. Pro začátek se spokojme s tím, že Soňa přestane pátrat a Lída se bát matky i východu republiky. Víte i já tu mám své kořeny, ale když mi bylo půl roku, odstěhovali jsme se do Prahy. Vždycky jsem se sem těšila a chci se sem těšit i nadále.“

Dívaly se na sebe se vzájemným pochopením a respektem. „Vy jste beran, že?“ zeptala se po chvilce Zlata.

„Myslíte povahou nebo znamením?“ usmála se Sofie. „Nicméně zásah. Myslím, že obojím jsem beran. Tvrdá palice. Máte opravdu dobrý pozorovací talent.“

„To doufám. Děkuju za ty svorky. Už vás necháme v klidu odpočívat. Zůstaneme ještě chvíli v předpokoji. Se Soňou si toho máme ještě hodně co říct. Zmizíme nad ránem. Ani o nás nebudete vědět.“