Návrat ke kořenům - 5.díl - Sundání pout - Irma

31.12.2022 09:45

Znovu si sedla těsně přede mne. Visela jsem už docela dlouho. Dost dlouho na to, aby mě vzrušení opustilo a tlaky na mé tělo mi začaly být nepříjemné. Jenže já nebyla nadopovaná vzrušením. Jela jsem na adrenalinu a čiré hrůze. Položila si dlaně na má kolena a jemně mne odstrčila. Dvakrát jsem se zhoupla tam a zase zpátky. Když jsem se během kyvadlového pohybu přiblížila co nejblíže k ní, zachytila mě a políbila na rty a kuličku v mých ústech.

„Jsou to okouzlující dámy, nemyslíš? Je škoda, že jsi nás neseznámila dřív. Myslím, že si budeme opravdu dobře rozumět.“

„O eje! O ení olmální! E o á atka!“

„Mám pocit, že se jmenuje Soňa, ne Radka.“

„Atka! Oe Atka!“

„Jestli se chceš pořád urážet, tak si klidně běž,“ dolehlo k nám z vedlejšího pokoje. „Abys neřekla, pomůžu ti do sedu a pak si jdi kam chceš.“

Prvně se ozvalo energické zavrzání kůže a pak tupé žuchnutí.

„Tak mě aspoň vyndej tu věc! Nesměj se mi a okamžitě to vyndej! Nech toho, podívej se do zrcadla, kolik ti je let, rachejtle jedna vypálená! Ne, tohle nevyndávej, to není věc, to jsem já! Nech mě být! Slyšíš Zlato! Nech mě být. Okamžitě tu halenku vrať zpátky. Slyšíš mě. My dvě jsme spolu skončily ty, stará ježibabo. Zapomeň na to, že jsem svého jediného syna, kdy chtěla provdat za tvou dceru!“

„Má dcera je slabošská a tvůj syn byl slaboch jakbysmet. Dorota je někde v Austrálii a Luděk, bůh ví, kde je mu konec. Jestli ještě nějaký Luděk existuje. Sama nevěříš tomu, že někde za polárním kruhem objímá tuleně a cpe se lišejníky.“

„Co je tobě po mě?! Co je ti po Luďkovi?!“ nepřestávala se Soňa rozčilovat.

„Neměla bych do toho vstoupit?“ zeptala se mě potichu Sofie.

Zavrtěla jsem hlavou. „Uí i o yíat.“

„Yíat?“ zopakovala nevěřícně a po krátkém zamyšlení mi vyndala ožužlanou kuličku z úst.

„Vyříkat,“ zašeptala jsem. „To, co říká Zlata mi dává smysl a ona je jediná, kdo si ji dokáže omotat kolem prstu, a ještě k tomu s láskou. Dej jim ještě malou chvilku. Ani jedna nedokázala žít s chlapem. Zlata toho svého vyhodila pár let po narození Dorotky a kdyby můj táta zavčas neumřel, dopadl by stejně. Vždycky k sobě měly blízko. Někomu to secvakne v patnácti, někomu ve třiceti, Zlatě to docvaklo teprve nedávno. Mámě to trvalo vždycky nepatrně dýl než Zlatě. Já vím, že na první pohled to jsou obě hrozné semetriky, ale stejně je mám svým způsobem ráda. Vychovaly mě. I Zlata mě do značné míry vychovávala. Zaslouží trochu štěstí i zajímavý sexuální život.

Podle mě si máma ty kozy stejně nechala udělat kvůli ní. Nejspíš to taky ví, jen si to nechce přiznat. Nebo aspoň veřejně přiznat.“

„No tak s tím secvaknutím jsem jí tak trochu pomohla,“ podotkla Sofie.

Hovor v předpokoji se utišil. Slyšeli jsme jen cosi jako mlaskavé vzdychání. „Myslím, že můžeš opatrně nakouknout, vybídla jsem Sofii.

Postavila se, podívala se mi do očí a vystydlý vlhký roubík mi vrátila na místo. „Myslím, že obě byste měly být pravidelně ujišťovány, kam patříte. Protože jak jsi říkala. Zasloužíte si trochu štěstí i zajímavý sexuální život.“

Když se Sofie vrátila do předpokoje, ležela Soňa na boku na koberci před gaučem. Knoflíčky na halence měla rozepnuté možná i víc, než ten střih dovoloval a překvapivě pevná a veliká ňadra jí vytékala na koberec. To horní trčelo odhodlaně do prostoru. Lesklo se, takže bylo zjevné, že většinu času neleželo jen tak bez opečovávání. Zlata jí klečela za zády a několika prsty jí přejížděla mezi půlkami.

„A vy mě tu necháte jen tak ležet a nepomůžete mi?“ obrátila se Soňa na Sofii. „Víte, jak protivně se mi zařezávají pouta do zápěstí? Víte, co mi ta mrcha strčila do kalhotek a kdyby jen do nich?“

„To nevím, nicméně vzhledem k tomu, jak těsně k sobě svázané máte nohy, tak to nejspíš nebylo nic velkého. Ale povídejte.“

Zlata otevřela dlaň volné ruky a ukázala dálkové ovládání. „Vibrační vajíčko. Docela malinké. Vklouzlo do ní jak po másle.“ Zmáčkla na jedno z tlačítek a Soňa se celá rozechvěla.

„Ty potvoro, jednou ti to vrátím. Všechno ti to vrátíííím!“ jen těžce rozdýchávala konec věty.

„A víš, že by mi to ani nevadilo? Ale myslím, že na to nemáš dost síly. Myslím psychické síly.“

„Počkejte,“ vstoupila do toho Sofie, „neškubejte sebou tolik. Jinak vám nedokážu pomoci. Chci vám sundat ta pouta. Abyste se nepoškrábala. Lehněte si prosím na břicho a nehýbejte se. Abyste si neublížila.“ Uposlechla ji.

Sofie nadzvedla zápěstí, takže mezi rukama a zády se na pár sekund otevřela mezera. Mrkla na Zlatu a ta tou mezerou rychle protáhla smyčku provazu. Přesně ve chvíli, kdy v poutech zarachotil klíček, zatáhla Zlata za provaz a přitáhla Soně lokty k sobě. „Jste přirozený talent, pochválila jí Sofie. Jak ty smyčky, tak ty uzlíky jsou dokonalé. Teď se můžeme vrátit k zápěstím.“

„To je podvod!“ protestovala Soňa. „Slibovaly jste, že mi uvolníte ruce a místo toho, jste mě svázaly ještě víc.“ Sofie jí právě přitahovala zápěstí ke kotníkům. „Jako nějaké dobytče.“

„Jako prasátko,“ připustila Sofie, „říká se tomu hogtie.“

„Bylo to podle domluvy,“ šeptla Zlata Soně do ucha.

„Podívejte se, slíbila jsem, že vám sundám ta pouta. Nic víc. Chci, aby se vám to co nejvíc líbilo, nechci abyste byla zbytečně podrápaná,“ vysvětlila jí Sofie.

„Mohla byste nám ukázat ještě vázání těla?“ zeptala se Zlata. „Já vím, že se nám tam teď bude špatně dostávat, ale aspoň pár smyček, stačí mi princip. To už pak spolu doladíme samy. Třeba aby jí nevyklouzlo to vibrační vajíčko.“

„Samozřejmě. Nadzvedněte se trochu v boku, paní Soňo. Děkuju, umíte být moc způsobně poslušná.

Tady pak uděláte uzlík a na druhé straně provaz provlečete a vrátíte zpět. To, jak to utáhnete je jen na dohodě vás dvou. Ale znovu upozorňuju opatrně na přiškrcení. Nestojí to za to. Když si nejste jisté, vždycky volte opatrnější variantu.

„A co prsa? Když si s nimi dala tolik práce, taky by si zasloužily trochu pozornosti.“

„Nosíte podprsenky, paní Soňo?“ obrátila se na ni Sofie. „Dnes jste přišla bez ní.“

„Mám ráda volná svobodná prsa,“ odvětila Soňa hrdě. „Můžu si to dovolit.“

„Tak vaši přítelkyni naučím dělat takovou vzdušnější variantu. V tomto případě“, obracela se střídavě na Zlatu i Soňu, „nejde o nějaké znehybnění. Jde o dráždění. O to, aby to ta prsa věděla. Aby to věděly vaše hlavy, aby to obojí dráždilo a omezovalo tak, že to za čas bude příjemné. Velmi příjemné. Někdy ta prsa podvazujete, někdy oddalujete, jindy přitahujete k sobě. Někdy nadzvedáváte, jindy zase pomáháte gravitaci. Nic z toho není dogma, nic z toho není tabu. Záleží na vás, jestli vám to vyhovuje či naopak. Půjčila bych si teď vaše levé prso, maminko? Protáhnu pod ním provaz.“

„Jaká já jsem tvá matka?! To už mi rovnou můžeš teta.“

„To mi jen tak ujelo. Někoho mi připomínáte a začínají mi postupně docházet některé vzorce chování. A teď mě na chvilku omluvte, mám vedle přítelkyni a musím se zase na chvilku věnovat jí. Ale kdybyste potřebovaly nějakou radu nebo pomůcku, nebojte se zaklepat.