Návrat ke kořenům - 2.díl - Večerní představení - Irma

17.12.2022 11:10

Nevystupovali jsme na Stodolní. Byl to docela malý klub poblíž. Tak pro osmdesát lidí. Maximálně pro sto . Když jsme dorazily na místo, klub byl stále téměř prázdný. U baru nebylo ani živáčka, ze záznamu hrála nějaká neutrální taneční hudba. Ve vestibulu se řvavě červenými stěnami bylo několik křesílek a jeden menší gauč. Seděla na něm rusovlasá dáma a četla si noviny. I když to spíš vypadalo, že na někoho čeká a jen se snaží jakkoliv zabít čas. Bylo vidět, se si dala opravdu velkou práci s tím, aby vypadala na padesát a navíc na žádostivých padesát. Táhla jsem za sebou velký kufr s oblečením a s dalšími nezbytnými proprietami na večer. Když jsem ji míjela, věnovaly jsme si několikasekundový pohled. „Tebe já znám,“ pomyslela jsem si. „Tebe odněkud znám a není to nic povrchního.“ Ty zkoumavé oči. Dorotka měla podobné, ale nikdy v nich neměla tolik síly. Neměla v nich tu jiskru, přestože se o to nepochybně usilovně snažila. To její matka, Zlata, ta tam měla obojí. Geny jsou zkrátka víc jak snaha. A když se geny nepřenesou… Možná jen některé z generálských matek nedokážou vychovat generálské dcery. V rodině zkrátka není místo na víc velících důstojníků. Anebo spíš Dorotka zdědila povahu po tátovi. Toho jsem viděla jen párkrát za život. Téměř si na něj nevzpomínám.

Už jsem brala za dveře šatny, když jsem se za ní ještě jednou ohlédla. To je přeci blbost. Zlata, jak jí její jméno velelo, byla blond. Celý život se barvila na blond. Barvila. A ty vlasy nosila o něco kratší. To by jí muselo zabrat snad půl roku, než by dorostly do takové délky. Jo, měla takovéto náušnice, ale ty brýle si u ní rozhodně nevybavuju.

Když jsem se v šatně převlékala, snažila jsem se vytěsnit tu představu z hlavy. Jakkoliv jsem se ze všech sil tvářila jakoby nic, nervozita na mně byla znát. Nejspíš to jen bude nějaká Zlatina vzdálená sestřenice. Dorotka, co si vybavuju, vždycky povídala, že z máminy strany jsou z veliké rodiny.

„Nechceš malou, opravdu malou skleničku něčeho ostřejšího?“ zeptala se mě Sofie. „Vypadáš mnohem víc vyklepaná než v Místku. V Ostravě jsi nikdy nepracovala, ani jsi tu nechodila do školy. Tak čeho se bojíš?“

„Ostrava nebo Místek. To je jedno. Za míň jak půl hodiny jsi odsud ve Frýdku, o Místku nemluvě.“

„Ostrava je skoro velkoměsto. Je anonymní. Víc než to vaše dvojměstí.“

„Velkoměsto? Já z tohohle regionu pocházím, mně nemusíš lichotit. Na to tu nejsme stavění. A anonymní je nejen pro nás dvě. Pro diváky taky.“

„Tak skoro velkoměsto. Minimálně na poměry Česka. Někoho jsi poznala?“

„Ta zrzka ve vestibulu. Vypadá trochu jak Dorotčina matka. Ale co pamatuju, ta byla vždycky blond. A nikdy nevypadala tak, já nechci, aby to vyznělo blbě, je přeci jen o generaci starší, ale tak sexuálně žádostivá. Vždycky to byla spíš taková odměřená autoritativní teta.“

„I tety mají své sny,“ odtušila. „A jestli to je opravdu ona, tak o tobě svým způsobem snila, ještě než jsi se narodila.“

„Ale já, já nechci snít o ní!“

„Karin tohle nikdy neřešila. Její máma na představení chodila naprosto běžně. Dokonce si s ní i tykám. Hele, jestli to pro tebe je nepřijatelné, tak večerní představení zrušíme a na to noční zavolám Karin. Stihla by to. Můžeš jen dělat ty webovky.“

„My máme dvoják?“

„Děláš, jako kdyby to bylo poprvé. Ten první je veřejný, druhý pro uzavřenou společnost.“

„To dám. Prostě budu mít jen během přestavení zavřené oči.“

„Ne, nebudeš mít zavřené oči. Když jdeš do Národního divadla, taky očekáváš, že hercům bude vidět do obličeje. Jestli pěkně poprosíš, tak ti dovolím, aby sis před prvním představením vyndala čočky. Prominu ti, že neuvidíš to, co bych ti jinak dovolila vidět. Pak si zvykneš, a to druhé dáš naplno. To druhé je pro ty, co mají opravdový zájem, pro fajnšmekry. Pro pár jedinců. Sama si jistě dobře pamatuješ, že v Liberci to bylo jen pro jednu starší dámu. Dala na to skoro celý důchod. Kdyby neměla rentu z té padesátky bytů, které pronajímá, neměla by skoro celý měsíc co jíst.“

„Prosím pěkně.“ Prosila jsem. Nehádala se. Věděla jsem, kde je moje místo a že nemám šanci. A že vlastně ani trochu nechci, abych ji měla.

„A počítej s tím, že si tu laskavost v příhodnou dobu vyberu.“

„I tak prosím pěkně.“

Asi jsem opravdu jen zbytečně plašila. Většina reflektorů je vždycky namířená na pódium. I kdybych si čočky nechala, jen těžko bych mohla rozeznat někoho z diváků. Jenže nejspíš bych mezi nimi opravdu hledala. Zkoušela bych to. Zkoumala bych, jestli tam ta zrzka v černém je a jestli to je opravdu Zlata.

I ze Sofie bylo cítit, že se ke mně chová jinak než obvykle. Doteky na mém těle byly delší a při vázání podprsenky mě dokonce zezadu políbila na krku. Vážila jsem si toho a snažila se jí to oplatit maximálně soustředěným výkonem a absolutní poddajností. Na mém dechu, na trčících bradavkách, na oslizlém provaze tak krásně zařízlém mezi stydkými pysky. Na tom všem bylo jasně vidět, že nehraju žádné divadýlko. Pravá noha mi trčela vzhůru, na levé jsem balancovala, protože kdybych jí povolila a opřela se i o na patu, zatížila bych provaz procházející rozkrokem větší váhou, než by mi bylo příjemné, a to jsou mi příjemné věci, které by většina lidí, včetně mé matky nejspíš neuměla docenit.

Sofie povolila úvazek ze stropu a já mohla levou nohou naplno došlápnout. V sále se rozezněl potlesk a rozsvítila se světla. Zmátlo mě to. Obvykle se rozsvěcí až poté, co jsem kompletně uvolněná, zahalená v plášti. Brala jsem to jako narušení své intimní zóny. Věděla jsem, že k tomu rozhodnutí má Sofie nějaký důvod, ale netušila jsem jaký. Pootočila jsem hlavou a pátrala po ní tázavým pohledem. Byla natolik blízko, že i já jsem na ni dokázala obstojně zaostřit.

Přiložila mi hlavu k uchu. „Slíbila jsem ti, že si tu laskavost vyberu. A bude to dřív, než jsi čekala.“ A nasadila mi brýle.

Zaostřila jsem rychle. Byla tam. Byla tam a dívala se na mě. Pořád si nejsem stoprocentně jistá, že to je ona. Zlata. Ale věřím tomu čím dál pevněji. Pečlivě, s neskrývaným zaujetím se dívala, jak budu reagovat. O tom, že si už předtím podrobně prohlédla každé zákoutí mého vystaveného bezmocného těla jsem nepochybovala. Byla to účetní a vždycky chtěla znát fakta do posledních detailů. Pojem osobní bublina jí byl zcela cizí. Vlezlá precizní účetní. Stejně jako má matka. Stejná jako má matka. Tvářila se, jako že ví. Ale znám je obě. I kdyby neměly sebemenší tušení, stejně se tak budou tvářit.