Návrat ke kořenům - 1.díl - Zabydlená - Irma

01.12.2022 22:13

 Volné pokračování povídky Oslovení riggerky

 

Od Sofie jsem už nikdy neodešla. Jsem u ní už přes půl roku. Bezstarostné léto se pomalu překlopilo do plesové sezóny. Pro nás to znamenalo jen změnu prostředí, ve kterém obvykle vystupujeme. Z festivalů a open air akcí se těžiště našich představení vrátilo zpátky do klubů, případně na pozdní hodiny odvážnějších plesů. Zabralo nám měsíc a půl každodenních tréninků, než se se mnou odvážila Sofie na pódium a za další dva měsíce jsem se konečně před diváky cítila spokojená a sebevědomá. Lidé, kteří to tak nemají, nejspíš nedokážou pochopit, že někdo více méně nahý, bezmocně svázaný a vystavený na odiv se může cítit sebevědomě, ale moc dobře vím, že existuje nemalá skupina osob, které tomu věří a mou pozici mi bez výhrad závidí. Sama jsem mezi ně patřila. A ty tréninky, nikdo neví, co se děje za našimi zavřenými dveřmi. Můžeme si dovolit jít ještě dál. A dovolujeme si to. Čert vem stud. Ono to není o tom, kam všude mi je vidět. Jen prostě jsou věci, které jsou příliš osobní, příliš intimní, zkrátka jen o nás dvou. Vůbec u toho nemusíte být spoutaní a dokonce ani nazí. A přesto moc dobře víte, kam patříte a odkud se už nechcete nikdy pohnout.

Bylo jasné, že jsem musela opustit své původní zaměstnání. Nemohla jsem nakráčet do své frýdecké kanceláře a tvářit se, jako že tam patřím, i když jsem tam poslední čtyři roky opravdu patřila. Ale i s tou prací jsem to měla podobně jako s Dorotkou. Rutina, která se dala přežít, ale den ode dne to bylo nudnější a úmornější. Měla jsem štěstí na pracovní obor i na transformaci. Inteligence, zdá se, zůstala nedotčená a přeškolit se z databází na psaní webovských stránek nebylo těžké. Zvládla jsem to jako samouk dřív, než jsem začala vystupovat. Nejen Sofie a nejen další lidé z oboru oceňují rychlost a kvalitu mé práce.

Nad mým předešlým životem se pomalu zavírala voda. Dorotce jsem odpověděla, že chápu její rozhodnutí a popřála jí hodně štěstí do dalšího života. Zbavit se matky bylo mnohem obtížnější. Nemohla jsem prostě jen zmizet. Vyhlásila by celostátní pátrání. Oslovila by možná jediného soukromého detektiva v kraji a přesvědčila by ho, aby mě hledal a našel. A aby to udělal zadarmo, kvůli jejím modrým očím. A on by to rád udělal, i když by byl o generaci mladší. Vy neznáte mou matku. Já ano. Takže jsem kvůli zhrzené lásce odjela do Kanady a chystala se postupně umrznout mezi Eskymáky. Zvažovala jsem i budhistický klášter v Tibetu. Ale má matka vždycky chtěla navštívit Tibet. Na rozdíl od polárních krajů. A přes to všechno, co k ní cítím, to pořád je má matka. Nechci, aby jí zavřela čínská státní policie. Ale možná ji podceňuji a dokázala by to vysvětlit i jim. Raději jsem se jí snažila namluvit, že už nejsem hetero a zamilovala jsem se do syna Siglitunského náčelníka. Začátkem listopadu jsem jí napsala, že nastává polární noc a že si již nebudu schopná přes solární panely dobít svůj mobilní telefon a ozvu se znovu koncem března. Pokud zima nebude příliš krutá. Nastavila jsem si svůj starý klučičí mail tak, aby mi automaticky přeposílal její maily, aniž by se jí jevily jako přečtené. Už čtrnáct dní ani neprosí, ani nevyhrožuje. Pevně doufám, že její zájem nakonec zcela vyšumí a ona si dokáže najít jiný smysl života než dirigovat můj život. V něčem jsem jí opravdu nelhala. Už dávno nejsem hetero. Mohla bych vám do poslední sekundy popsat noc, kdy k tomu došlo.

Sofie se na mou matku už pár měsíců neptala. Její návrh na léčbu šokem jsem hned ze začátku zavrhla. Ani jsem ho nepovažovala vážně míněnou radu, spíš za láskyplné popichování. Něco jsem jí hlavně ze začátku řekla, ale neměla jsem potřebu ji zbytečně zatěžovat. Já taky nepátrala po jejím rodinném zázemí.

Přišel konec února a s ním i naše moravskoslezské turné. Trochu nervozity se dostavilo. Jako Lída jsem svůj rodný kraj zatím nenavštívila. Nemělo to reálné opodstatnění, ale stejně jsem se bála toho, co kdyby na nějakou akci dorazil někdo z mých kamarádů nebo bývalých kolegů. Samozřejmě, že objektivně to nedávalo smysl. Nepoznali by mě. Ani já bych se nepoznala. Jasně, můj pohled i tvar nosu tam zůstal, ale to je zhruba tak všechno. A na ty se stejně téměř nikdo z chlapů nedívá. Tam, kam by se nepochybně dívali, k poznání opravdu nejsem. Jen holky a opravdoví fajnšmekři se zaměří na tvář. A přitom z ní se dají vyčíst ty nejzajímavější věci, ty nejpodstatnější detaily. To, co se děje uvnitř.

V Místku jsme účinkovali jako zlatý hřeb rockové noci. Abych byla upřímná, vystoupení na koncertech je vždy sázka do loterie. Občas se sejde úžasné publikum, kdy máte pocit, že čistě kvůli vám přetrpěli několik hodin diletantské hudební produkce. Někdy jste si zas po celou dobu představení jistí, že na vás kouká banda ožralých idiotů, kteří mají pocit, že vedou vtipné chlapácké kecy. Ale i kdyby tam byl jen jeden jediný fanoušek vtažený do děje, tak je naší povinností do toho jít naplno, abysme ho nezklamaly. Anebo si vytvořily fanoušky z bondáží dosud nepolíbených lidí.

Dva nebo tři lidi z publika jsem skutečně poznala. Nebyl to nikdo tak blízký, abych měla nervy z toho, že by mě mohl odhalit. Takže kdybyste se mě na Místek zeptali po měsíci, nejspíš bych si to vystoupení ani nevybavila. O Ostravě to rozhodně nebudu schopná říct nikdy. I kdyby mi hlavu vyžral sám Alois Alzheimer osobně, Ostrava bude to poslední, co si budu pamatovat.