Modrá knížka - Ali
Příběh se stal mému kamarádovi, ale budu psát v ichformě.
Je rok 1978, dospívám a socializmus se buduje usilovně. Pro mne z toho vyplývá vojenská základní služba. Jako většině normálních se mi tam nechce.
Problém je jak to udělat. Nohy i ruce mám, zdravý jsem jak řípa, sportovní typ - běhám i maraton.
S psychickými problémy nemá smysl si moc zahrávat. Psychiatr na simulantství přijde nebo potvrdí nějakou diagnózu, ale tímto na vždy přicházím o řidičák.
Před odvodem jsem se potkal s fantastickou holkou, láska na celý život - dva roky být odloučen prostě nepřipadalo v úvahu. V úvahu připadalo řešení a to emigrace. Můj otec ředitel podniku a partajník by to neustál. Rodiče Míši by to také zle poškodilo.
Čas zoufale utíkal.
Mezi tím se blížila maturita a pilná Míša obstarávala čtenářské deníky. Jednoho dne přišla s tím, že s modrou knížkou je již vše vymyšleno. Návod je v povídce od Boženy Němcové Karla. Jen je to třeba aktualizovat na mou situaci. (Obsahem povídky je jak matka vydávala svého syna za dívku, aby nemusel na vojnu.)
Co tedy, ale udělat když všichni o mne mají jasno?
No prostě to budu hrát na psychickou úchylku s tím, že cítím být ženou. V tu chvíli mi to připadalo jako dobrý nápad.
Míša rozhodla, že mi sežene nějaké šaty a zkusíme provést převlečení. V dobách socializmu to byl docela problém, ale něco si propůjčovala po kamarádkách. Dlouhé vlnité vlasy jsem jako hipík měl.
Jeden víkend u nich na chatě došlo k pokusům jak ze mne udělat dívku. Začátek byl velmi rozpačitý. Začínalo se u prádla, kalhotky jsme odhadli hned na poprvé. Až tak se vzhledově nelišily od slipů, ale matriál byl velmi příjemný, podprsenka oproti kalhotkám velmi nepříjemná teprve asi pátá byla snesitelná. Punčocháče tehdy sehnat v jiné velikosti než 164 byl veliký problém, ale podařilo se sehnat nějaké 172, které mi nesjížděly. Pak vybíráme asi pěti zapůjčených šatů, jen jedny mi kapku sedly. Míša se obětuje a půjčuje mi kostkovanou sukni a svetřík. Podprsenku vycpáváme šátky. Ještě učesat, nohu nám velikosti 40 a tak i střevíce mám. V zrcadle nevěřícně pozoruji změněnou identitu. Ještě namalovat oko a zvýraznit rty.
Zírám, je ze mě fakt holka. Je mi to i Míše k smíchu.
"No zkouška proběhla, tak to sundám."
"To tedy ne, na vojnu tě nepustím a musíš to dohrát do konce."
Ten den už zůstávám jako dívka. Večeříme, díváme se na televizi.
Jdeme spát, konečně mohu sundat ošacení, na které nejsem zvyklí.
"Kde mám pyžamo?"
Nemám, jen mám připravenou noční košilku.
"Tak dost končíme s hrou!"
"Ne to je jen začátek, ale rozhodni se sám." odvětí Míša.
Hezká noc... s Míšou je mi dobře.
Ráno vstávám později a už cítím vůni kávy. Chci se obléknout, ale postrádám své oblečení. Míša mi oznamuje, ať se lépe podívám. Vidím jen to, co jsem ze sebe večer sundal a nové kalhotky a silonky... To snad ne, již to stačilo.
Míša je neoblomná. Oblékám se.
"Pojď, ještě zvýrazníme oči a rty."
"Nasnídáme se a jdeme na vycházku do lesa!"
"Ven? Nikdy!"
Za hodinu jsme již v lese. Že by se mi stalo něco mimořádného nebo zlého, tak to ani náhodou.
Návrat na chatu a oběd.
Odpoledne nám jede autobus do Prahy. Je mi vydáno oblečení, v kterém jsem přijel. Jen postrádám slipy.
"Máš přeci kalhotky."
"Co řeknu doma?"
"Pravdu."
Odjíždíme do Prahy. Po příchodů domů mne vítá matka.
"Nikam nechoď a vše ihned svlékni, oblečení do pračky a ty do sprchy!" Má zkušenosti s víkendů, které jsem trávil bez Míši. Proti autoritě se těžko bojuje.
Na dotaz co to mám na sobě, odpovídám něco ve smyslu, jak jsem slipy zničil sednutím si na smolný špalek.
Další pátek opět jedeme na chatu. V týdnu mi Míša řekla, co předpokládá za mé spodní prádlo. Vyhovuji.
Po příjezdu na chatu ihned převléknout. Koupila mi podprsenku, kterou nějak vycpala molitanem a zase zašila (dnes jsou podobné k dostání - push up - její soukromý vynález). Po jejím oblečení mám hned pěkné dvojky. Silonky, sukni, svetřík, namalování.
Celý víkend jsme strávily jako dvě dívky (až na ten sex).
Další víkend ani neprotestuji, převlékám se.
Večer mi, ale Míša ukazuje jiné oblečení. Kratší sukni, jiný svetřík, černé silonky.
"Jdeme na diskotéku, tak sebou hoď."
Jak ve snách. To nezvládnu.
Jdeme, ale nic toho nemám. Na druhou stranu si mne ani nikdo moc nevšímal, jen několik místních opilců se chtělo družit, ty však Míša odeslala kamsi.
Další víkend podobný scénář, ale zpáteční cestu autobusem musím jet jako holka (rodiče nemám doma).
Jednoho dne mi Míša říká, že mluvila s mou matkou na téma víkendů na chatě. Nechtělo se mi vůbec domů, hlad a zima byly silnější. Přijdu domů a nic. Druhý den nic. Třetí den ráno hledám čisté slipy, nejsou a na jejich místě jen nové kalhotky. Beru si je na sebe. Máme tělocvik a netuším, jak se převléknu. Jo šlo to bez povšimnutí. Postupně mi přibyli nová trička (dámská).
Víkend na chatě. Najednou nečekaný příjezd matky. Jak já i ona jsme zůstaly zaražené. Nekonečné ticho prolomila pochvalou, jak mi to sluší. A dodala, že vlastně vždy chtěla dceru.
Večer jsme pak dlouze povídaly proč to všechno a co dál.
Bylo rozhodnuto, že musí dojít k mému odhalení ještě před odvodem.
Postupem několika dní mi upravují účes, nosím stále odvážnější trička a spolužáci již si všimli a jsem středem posměchu. Před hodinou tělocviku v šatně najednou zjišťují, že mám kalhotky - to byla síla...
Druhý den si mne volá třídní profesor nejprve po dobrém mi vysvětluje můj omyl v oblékání. Když říkám, že se mi to líbí. Zvyšuje hlas s tím, že žádný buzeranty ve třídě nechce. Příští den mi říká, že telefonoval s mým otcem soudruhem ředitelem a mám se na co těšit...
Nechce se mi domů, ale opět hlad a zima.
Otec celý večer nic neříká. Významné pohledy matky na něj...
Pak řekl: "Tak to nějak ustojíme, furt lepší než aby emigroval."
"Ale půjde na psychiatrii k vyšetření."
Doma to tedy šlo. Z pohledu otce soudruha ředitele je lepší mít cvoka než emigranta.
Míša říká, že se to musí ještě více provalit. Jako dvě dívky v sukýnkách jdeme na disko (Valdek) a potkáváme několik mých spolužáků a nic. Proč? Nepoznali mě.
Míšu znají a tak se přišli bavit s ní a poznat její kamarádku - poznali!!!
Tak a teď musíš přijít do školy jako holka.
Spolužáci padají smíchy. Třídní šílí, volá otci. Ten ho prý docela zpražil, s tím, že jsem již v péči psychiatra a jestli to má vliv na můj prospěch.
Další den opět jako holka do školy. Smích spolužáků opadá, ale přistála mi třídní důtka za nevhodné oblečení, snižující čest studenta a neslučující se s morálkou svazáka.
Otec pak volat řediteli školy a už byl klid, narážky však neustávaly.
Do školy jsem chodil i občas za kluka, ale oblečení jsem již měl více holčičího.
Objednaná návštěva psychiatra. Chvíli vedl "učené" kecy a pak začal vysvětlovat, že homosexualita se neslučuje s myšlenkou komunismu a že mne z toho vyléčí. Dal mi nějaké tablety - nevzal jsem si je.
Napsal mi doporučení do blázince v Bohnicích k nějaké kapacitě.
Další týden jsem tam jel v doprovodu Míši. Vzal si mne do ordinace a zcela normálně si se mnou povídal. Několik záludných otázek padlo. Pak se mne zeptal co je to se mnou za dívku, pověděl jsem mu. Pak jí pozval dovnitř a ptal se, jestli jí nevadí, jak se oblékám apod. Pak něco dlouze psal a kontrola za měsíc u něj.
Zase jsme si povídali a dotazy byli cílenější. Najednou dotaz, tak proč toto divadlo. Tak jsem risknul a začal vyprávět, jak to začalo s tím, že vlastně se mi to líbí mít zjev dívky.
Další kontrola za měsíc a to už přicházím s předvolánkou k odvodu. Druhý den se mám zastavit pro zprávu. Zapečetěnou obálku posílám k odvodní komisi. Vyrozumění mi přichází do dvou týdnů, přezkum ve vojenské nemocnici.
Přicházím. Nesympatický lékař mluvící slovenským dialektem si mne i zprávu z Bohnic dlouze prohlíží. Krátce něco píše. Sděluje mi, že souhlasí s kolegou a vojenskou službu nedoporučuje. Ale jestli jsem je ojebal tak shniju v kriminále.
Maturita OK. Maturuje mladý muž, večer slaví v šatičkách jako dívka...
Po prázdninách jsem zvolil do zaměstnání takové oblečení na hraně. Za kulturou, na disko, i jiné aktivity v sukýnce (šatičkách) jako žena.
S Míšou jsme se vzali, mé převleky postupně ustávaly. Hezké vzpomínky na ten čas jsou stále.
