Martin v nové práci - úvod - Maven

No super, takhle jsem si tedy první den v práci nepředstavoval. Než jsem stačil dojít k šéfovi na první pracovní jednání, už v chodbě jsem potkal jeho sekretářku, jak vztekle odchází a vykřikuje, že pod takovým úchylem dělat nebude, že má pár roků do důchodu a že toto nemá zapotřebí aby tolerovala. Tohle mi teda moc optimizmu hned zrána nepřineslo…

Jmenuji se Martin, jsem čerstvě po maturitě na Obchodní akademii. Do nedávna jsem si myslel, jaké mám štěstí, že jsem našel hned práci, přeci jen, je zrovna krize a člověk bez praxe to má hodně ztížené. Proto jsem byl nadšen, že jsem po rozeslání několika životopisů, dostal z jedné firmy odpověď, že se mám dostavit na výběrové řízení. Paní na Úřadu práce, mě sice varovala, že v té firmě je velká fluktuace zaměstnanců, kteří si stěžují na hodně přísné a až vulgární chování šéfa a majitele v jedné osobě, ale byl jsem ochoten to zkusit.
Proto jsem byl celkem překvapen, že přijímací pohovor probíhal klidně a korektně. Pan Vlastimil, jak se prošedivělý asi pětapadesátník jmenoval, působil dojmem náročného šéfa, který své práci ale rozumí a je tvrdý nejen na své zaměstnance, ale i na sebe a není zvyklý o svých rozhodnutích diskutovat. Ostatně i samotná jeho postava budila respekt. Byl sice postarší, ale jeho držení vysportovaného těla, bylo jasně dominantní a budilo respekt, jak svou výškou, určitě převyšující metr devadesát a minimálně 130kg váhy. Připadal jsem si vedle něho jako trpaslík. Sice jsem vyrostl na solidních metr sedmdesát, ale mých necelých 60 kg váhy, působilo vedle něj nepatrně. Přesto byl s mými znalostmi Francouzštiny, které byly v podmínkách uchazečů o místo pomocného fakturanta, spokojen a podepsali jsme pracovní smlouvu od následujícího měsíce.
Teď jsem stál před jeho kanceláří a bál se zaklepat, protože místo sekretářky, která by mě uvedla, zelo prázdnotou. Po chvíli jsem se osmělil a dvakrát lehce zaklepal. Žádná reakce. Zaklepal jsem tedy rázněji. Zevnitř kanceláře se ozvalo drsné a nesmlouvavé „Moment!“ Ten hlas byl tak velitelský, že jsem se zarazil a zůstal stát před dveřmi. Nevědomky jsem se začal potit a v krku mi vyschlo. Stál jsem před těmi dveřmi snad deset minut a neodvažoval se znovu zaklepat. Přemýšlel jsem o tom, že uteču, šéf nebude vědět, kdo ho rušil, ale zase jsem nechtěl přijít pozdě hned první den v nové práci. Pak pocit strachu ale přeci jen zvítězil. Zrovna, když už jsem se otáčel, že odejdu, se dveře otevřely. Z nich vyšla poměrně hezká paní, tak kolem třicítky, v klasickém business look oblečení. Podívala se na mě a pronesla. „Vy musíte být Martin, že?“ Než jsem stačil přikývnout, naznačila mi, že mám vstoupit dál. Poslechl jsem. Za stolem seděl pan Vlastimil. Rukou mi naznačil, ať se posadím, ale ani mě nepozdravil. Poslechl jsem. Zapadl jsem do hlubokého koženého křesla, že jsem skoro nebyl vidět, alespoň mi to tak připadalo. Paní, která mi přišla otevřít, se postavila vedle něj. Pozorněji jsem si ji prohlídl a zjistil jsem, že je vlastně moc hezká, jenom ty brýle a stažené vlasy do ohonu ji dělali takovou usedlejší. Štíhlá tmavovláska, s poměrně výrazným líčením, ale moc jí to slušelo, byla o dost vyšší než já, odhadem tak 185cm, ale nepůsobila nijak mohutně, spíš jako bývalá modelka.
Pan Vlastimil se evidentně zlobil, protože byl v obličeji celý červený. Ta barva kontrastovala s jeho šedými vlasy. Nikdo nic neříkal, až ta chvilka ticha začala být moc dlouhá. Nakonec se pan Vlastimil nadechl a řekl: „Takže, vy jste ten nový fakturant?“ a podíval se na mě. „ Toto je slečna Lucie, naše hlavní účetní a byla by to tvoje šéfová“. Pokračoval. Počkat! Moment! Jak byla by to…? Běželo mi hlavou. To mě chce hned vyhodit? Podle smlouvy mám sice dvouměsíční zkušební dobu, ale takhle? Už jsem se chtěl nadechnout, že něco řeknu, ale pohled pana Vlastimila mě zarazil a jakoby zamáčknul hlouběji do křesla. „Nastaly však změny“ pokračoval pan Vlastimil. „Místo pomocného fakturanta tady pro Lucii, potřebuji spíš asistenta pro sebe, než najdu novou sekretářku a asi i potom, protože sekretářky nezvládá všechno a nemůže být na všech akcích, kterých se účastníme. Takže jsem se rozhodl, že vás přeřadím k sobě a Lucii najdeme později někoho jiného, nebo až najdu vhodnějšího kandidáta, přejdete k ní, souhlas!“ Ano, skutečně na konci nebyl otazník, ale prostě to konstatoval, či spíše řečeno přikázal. Slečna (prima ne paní, pomyslel jsem si) Lucie se na mě mírně usmála a řekla. „Jsem přesvědčená, že tady Martin to zvládne a nebudete si muset hledat někoho jiného šéfe a já už si někoho dalšího najdu“. Jak to dořekla, znovu se na mě jemně pousmála a upravila si pramínek vlasů, který ji přepadl přes oko.
Oba dva se na mě podívali a čekali mou reakci. Asi jsem na ně dost překvapeně koukal, když pan Vlastimil až překvapivě přívětivě mile řekl. „tak co Martine, zkusíte to? Slibuji, že vám ze začátku pomůžu a máte navíc dva měsíce hájení, když se vám to nebude líbit, kdykoli můžete odejít.“
To jsem rozhodně nechtěl, tak jsem rychle souhlasil, že to zkusím. No príma, myslel jsem si. Jak to ráno vypadalo špatně, neuplynuly ani dvě hodiny a mám možná lepší práci, než jsem si myslel.
Potom mi pan Vlastimil řekl, ať si zatím dám věci na stůl od jeho sekretářky, která jak poznamenal, ho už stejně nebude potřebovat, že do konce týdne mi nechá instalovat můj. „Jo a ještě něco“ řekl. "Jako můj sekretář tady nemůžeš pochodovat v těch hadrech, co máš na sobě. Lucie tě po obědě vezme do centra a pomůže ti něco vybrat, co by lépe sedělo tvému pracovnímu zařazení, že“ a mrkl na Lucii, která souhlasně přikývla. Trochu jsem se urazil, protože jsem si na sebe vzal nejlepší kalhoty a košili, co mám, dokonce jsem si uvázal kravatu, ale když jsem si prohlédl pozorně ty dva přede mnou. Bylo vidět, že jejich oblečení je kvalitou úplně někde jinde…a asi i cenou. Jim to došlo, na co asi myslím a Lucie řekla: „nebojte Martine, bude to na firemní učet“. Evidentně jsem si odechl, protože na účtu mám asi 1500Kč a to by stačilo tak maximálně na tu kravatu, co má pan Vlastimil, pomyslel jsem si a až mnohem později jsem zjistil, že to je téměř dvojnásobek, protože to byla kravata Dunhill.
Poté jsem šel vedle usadit za „svůj“ prozatimní stůl. Slečna Lucie odešla asi za pět minut a při odchodu mi připomněla, ať na ní počkám ve dvě na parkovišti.
Za deset minut dvě, jsem stál na firemním parkovišti. Naprosto jsem netušil, které auto je její, tak jsem jí vyhlížel ve dveřích. Za chvilku se objevila ve dveřích. Musím uznat, že na svůj věk vypadala fakt dokonale a až teď jsem si všiml těch úžasných bot, na snad 12cm podpatku, které dokonale tvarovaly její nohy v černých punčochách. Úzká sukně, tak 5cm nad kolena úžasně formovala její zadek a zvýrazňovala útlý pas a ploché bříško. Šla v těch úžasných, ale podle mě nenositelných botách jistě ze schodů, jako by měla tenisky, jen občas se zableskla červená podrážka. Došla až ke mně a evidentně pobavena tím jak zírám, řekla jen „ Pojď za mnou“. Došli jsme k stříbrnému Audi TT, které s kliknutím a mrknutím všech čtyřech blinkrů signalizovalo příchod své majitelky. Posadil jsem se na místo spolujezdce a po očku sledoval, jak slečna Lucie nastupuje. Panebože! Ona nosí podvazky, všiml jsem si, když se sukně napnula a přezky se zřetelně vyrýsovaly na látce. Právě jsem se zamiloval!
Otočila se na mě a řekla: “připraven na nový začátek?“ když jsem nesměle kývnul , řekla „tak jedeme“ a vyrazili jsme nakupovat.
Strávili jsme nakupováním v centru několik hodin. Nevadilo mi, že už dávno skončila pracovní doba, přesto jsem poslušně chodil za Lucií a zkoušel všechno, co mi přikázala. Nakonec z toho byla pěkná hromádka košil, obleků, dvoje bot a nějaké doplňky. Zašli jsme si ještě na krátkou večeři, sice to byl jen salát, ale rozhodně mi ve společnosti Lucie chutnal, jako by to byl nejšťavnatější steak. Na večeři mi ještě Lucie dala pár rad, abych si hned šéfa nerozházel, protože prý umí být pěkně nepříjemný a že pokud budu chtít radu, klidně jí můžu zavolat. Poté mě odvezla domů, kde už netrpělivě čekala matka. Té j sem musel popsat, jak se mi v nové práci líbilo, a proč jsem přišel tak pozdě.
Večer jsem téměř nemohl usnout, jak jsem byl rozrušený a těšil se a trochu bál zároveň, na příští pracovní den.
Ale příští den a ani následující po něm, si již nic tak vzrušujícího, jako nákupy s Lucií neudály. Pilně jsem plnil všechny příkazy pana Vlastimila a učil se všechno, co bych mohl potřebovat.
Pan Vlastimil jenom pochválil moje nové oblečení, ale mé pracovní výsledky nekomentoval, asi zatím nebylo co.
Když jsem přišel po neděli do práce, čekalo mě v překvapení v podobě mého nového pracovního stolu. Přesunul jsem si teda věci a nechal stůl po sekretářce opuštěný.
Uplynul už skoro měsíc od mého nástupu a já poctivě plnil všechny zadané úkoly a seznamoval se s chodem firmy.
Pravda je, že kromě Lucie se se mnou, jakožto šéfovým pomocníkem, nechtěl nikdo moc bavit. Nikdo nevěděl, jak jsem se tam dostal a jestli bych šéfovi nedonášel. Byl jsem i několikrát svědkem, jak se pan Vlastimil rozzuřil, když některý zaměstnanec udělal buď faktickou, nebo domnělou chybu. Chlapi obvykle odcházeli zelení a ženy s pláčem na krajíčku, mnohdy už i brečící. Navíc jsem zjistil, že nemělo smysl něco vysvětlovat. Pan Vlastimil se neptal na názor a věděl všechno nejlíp a nechyboval. Alespoň si to tak myslel.
Navíc jsem trochu nechápal vztah mezi Lucií a šéfem. Někdy to vypadalo, že mají přátelský vztah a někdy po ní asi v kanceláři taky dost řval, protože mnohdy kvapně odcházela a on byl v obličeji stejně červený, jako v ten první den, co jsem nastoupil. A tak červený byl vždy, když zuřil. Ale Lucie na sobě nenechala nic znát, jen si občas, asi z nervozity, u mě upravovala make up, tedy hlavně tu její typickou karmínovou rtěnku. Bohužel jsem nikdy nezjistil, co se v jeho kanceláři děje, protože jak jsem zjistil, byla dokonale odhlučněna proto, aby se v ní mohly konat porady s partnery a nikdo nepovolaný neslyšel o čem se jedná. Já jsem zatím k těm poradám, na rozdíl od slečny Lucie, zván nebyl. Někdy to fakt byli zajímaví hosté, mnohdy z Afriky, takže černoši, tak jsem aspoň mohl často použít svoji Francouzštinu při přivítání, nebo když jsem zaskakoval za sekretářku a vařil kafe a nosil občerstvení.
Stará paní sekretářka se už neukázala, poslala jen výpověď, společně s nemocenským lístkem, takže její stůl zůstal opuštěný. Jak se ale ukázalo za týden, neměl zůstat opuštěný dlouho…

Nový týden začal jako obvykle, jen s tím rozdílem, že jsem oslavil první měsíc ve firmě. Šéf se mnou očividně byl spokojený, dělal jsem pokroky a ani jsem se nemusel radit a ptát na různé věci. Trochu jsem byl nervózní z toho, že jak jsem pronikal hlouběji do struktury firmy, tak jsem zjistil že ne nemalé procento obratu tvoří položka za přeprodej vyřazených zbraní naší armády do zahraničí, právě nejčastěji do Afrických zemí. Při jednom obědě jsem se o tom zmínil Lucii , tak mě uklidnila, že na všechno máme povolení a vše podléhá schvalování, takže se nemusím bát, že by to byla nějaká tajná operace, jak jí se smíchem nazvala.
Překvapení přišlo ve středu. Otevřely se dveře a vstoupila Lucie následována pohlednou zrzkou, asi pětadvacetiletou a s úsměvem prohlásila. „Ahoj Martine, někoho vedu, jestli všechno půjde dobře, možná máš novou kolegyni, tady Zuzana má dneska pohovor u šéfa na místo sekretářky, tak ať nás nikdo tak hodinu neruší…ani ty ne!“ a mrkla na mě a bez ptaní vstoupila do šéfovi kanceláře s poslušně následující Zuzanou v patách.
Dveře za nimi zaklaply a já jen hlasitě vydechl. Uf, no príma, nestačilo, že tady koukám po Lucii a teď ještě by se mnou v jednom kanclu měla sedět Zuzana, která vypadala taky moc dobře? Měl jsem pocit, že jsem v ráji, ostatní zaměstnanci okolo mě zažívali peklo, jenom já jsem byl v ráji, obklopen teď už možná dvěma anděly.
Nemohl jsem se dočkat, až se dozvím výsledek. Za necelých 50 minut, klaply dveře a vyšla Lucie s úsměvem na rtech. „Tak máš novou kolegyni v kanclu“ zahlásila mi a ani si nevšimla, že mi tykla.
Mi to rozhodně nevadilo a navíc jsem byl nadšený, nebudu tu sám a budu si moci konečně s někým vykládat, Lucie totiž neměla tolik času a předpokládal jsem, že se Zuzanou se ostatní zaměstnanci taky nebudou moc bavit, tak jako se mnou. Trochu jsem tomu byl i sobecky rád, protože jí budu mít sám pro sebe.
„Jdeme na oběd!“ rozhodla Lucie. „Zuzana a šéf budou ještě probírat podrobnosti, tak nás nebudou potřebovat a odpoledne nebudeš mít čas, protože zase pro změnu povezu Zuzanu na nákupy oblečení, tak jako před měsícem tebe, tak budeš mít zase dost práce, zítra přijedou zase ti černoušci z Ugandy a snad jim nějak vnutíme pár Alek, což bylo bitevní letadlo, kterých pár přebytečných stálo v armádních hangárech, tak budeš muset připravit vše potřebné na pohoštění. Zítra to ale vezme za tebe už Zuzana“ řekla a mrkla na mě. Nevím proč, najednou byla mnohem více přátelská, jako by se z něčeho radovala.
Když jsme se vrátili z oběda, čekala už Zuzana dole ve vstupu, takže jsme se jenom pohledem pozdravili, vyměnili si místa u Lucie v autě a já se vydal do kanclu pro klíčky od služební fábie a vyrazil na nákupy občerstvení.
Druhý den jsem zažil šok. Zuzana byla už včera dost hezká, ale dneska, v oblečení co jí vybrala Lucie, byla prostě dokonalá. Prostě jsem jí si tak prohlížel, že jsem zapomněl jí i pozdravit. Byla normálně tak vysoká jako já, ale boty co měla, ji zase zvyšovaly o nejméně 10cm, tělo dokonale napasované v pouzdrových šatech, které navíc zvýraznily její dosti vyvinuté poprsí, rudé vlasy stočené do elegantního drdolu, dokonalé líčení s pletí jak porcelánová panenka, rudé rty… dokonalost!
„Budeš tam tak stát a zírat, nebo mi aspoň řekneš ahoj a že mi to sluší?“ Zeptala se pobaveně.
„A..Ahoj, promiň…“ vykoktal jsem zmateně ze sebe.
Na další ale nebyl čas, objevila se Lucie s šéfem a skupinou šesti představitelů zmiňované Ugandy. Teda tak udělané černochy jsem ještě neviděl. Vedle nich i pan Vlastimil vypadal jako střízlík, zvlášť ten jeden v uniformě, to byl teda kus chlapa…
„Tak Zuzko, nachystej všechno, Martin ti pomůže“ řekla Lucie a pokračovala do šéfovi kanceláře.
Za chvilku bylo vše hotovo a chystali jsme se odejít z kanceláře, ale šéf zavolal na Zuzanu, že přeci ona musí dělat zápis, tak ať nechodí nikam, že vše venku zvládne Martin, tedy já. S tím mi pokynul abych šel ven a zavřel za sebou dveře. „Martine, ať nás nikdo neruší, kdyby něco potřeboval, tak zazvoním na interkom, ale jinak neexistuje žádný důvod pro vyrušování! Rozumíte!?!“ „A...Ano“ vykoktal jsem a rychle vyšel z kanceláře.
Vrátil jsem se ke svému stolu a začal se věnovat své práci.
„Bzzzzzzzzzzzzzz“ nadskočil jsem! Interkom! To se mi při jednání co vedl šéf ještě nestalo! Zmáčkl jsem tlačítko zpětné odpovědi ale nic, interkom byl pořád v modu volání protistanice. Jen bzučák naléhavě opakoval své „Bzzzzzzzzzz Bzzzzzzzzz Bzzzzzzz“. Vstal jsem a vyrazil ke dveřím. Než jsem k nim dorazil, otevřely se trochu dveře, v nich se objevila hlava od Lucie a řekla, téměř vykřikla: „Martine nic! Planý poplach! Náhodou se zmáčklo na interkom! Nikam nechoď! „ a zavřela zase dveře.

Stál jsem tam jako přimražený. Jednak tím, že jsem si uvědomil, že Lucie už nemá stáhnuté vlasy do přísného copu a že má rozmazanou rtěnku, ale hlavně tím, že až teď mi došlo, co jsem vlastně ještě v těch pootevřených dveřích viděl. Jednoho toho obrovského černocha s holým zadkem a mezi jeho nohama , ze stolu splývající kaskádu rudých vlasů…
Třikrát jsem polkl nasucho…pák pípla SMS na mém telefonu. Od Lucie! *MARTINE, BEZ UZ DNESKA DOMU, MI TO TADY S ZUZANOU ZVLADNEM, JEN ZAMKNI ZVENKU, ZÍTRA AHOJ “…
Tuší vůbec že jsem něco viděl? Ví to? Tohle všechno mi vířilo hlavou a ani jsem nevnímal cestu domů.
Neřekl jsem matce ani ahoj a zapadl do svého pokoje…mám zítra vůbec jít do práce? Mám?