Martin 1.díl - Pavel
23.12.2015 17:26
Jak to začalo Ospalé podzimní sluníčko zvědavě nakukuje do okna pokoje v panelovém domě na Pražském sídlišti. Probíjí se dovnitř přes hustou záclonu a osvětluje skromně zařízený větší pokoj s postelí, kuchyňskou linkou a vestavěnou skříní. Jeho paprsky se pomalu posouvají po koberci, líně vylezou na postel a nemilosrdně se zabodávají do víček osoby, která leží na posteli a je až po bradu přikrytá lehkou dekou. Pod víčky spícího se asi odehrává nějaký sen, protože sebou trochu trhají a i pod dekou je vidět jak sebou spáč občas trhne.
Martin byl po obědě který si sám připravil nějak podzimně utahaný, a tak se pohodlně natáhl na postel a asi na chvíli usnul. Sluníčko které ho teď oslňuje i přes zavřené víčka, jej pomalu probouzí. Chvíli ještě ale chce ležet, protože se mu zdál tak hezký živý sen, že se nechce ještě probudit do tvrdé reality normálního života. Zdálo se mu, že je zase pohromadě se svojí bývalou ženou a dětmi. Zhluboka vydechl a posadil se na posteli. Netečně přejížděl očima skromné vybavení garsonky, kterou si před týdnem pronajal. V hlavě se mu znovu a znovu přehrávají události posledního roku jeho života. Ještě před rokem, bylo vše v pořádku. Měl svoji rodinu, měl svoje dvě děti, bydleli s manželkou v domku kousek za Prahou u jejích rodičů. Tak by to asi zůstalo na věky, ale on na sobě již od dětských let pozoroval, že něco není až tak úplně v pořádku. Byl prostě jiný než byli ostatní jeho vrstevníci. Postupně si začal uvědomovat, že se asi nenarodil do toho správného těla, že se příroda asi nějak spletla a jeho holčičí duši uzavřela do mužské schránky. Postupem času, ale ta žena zakletá někde v jeho duši a mozku začala mít nějak převahu. Teď tady sedí a v duchu si promítá svůj dosavadní dvojí život. Kdy a jak to vlastně začalo? Co vlastně odstartovalo sled událostí, které změnily, a určitě ještě hodně změní, jeho život? Musí se ponořit hodně hluboko do svých vzpomínek, aby mohl přesně říct, kdy ho ovládla první touha, touha zkusit si obléct nějaké dámské oblečení, dámské boty, korále,prstýnky a jiné věci, které muži normálně nenosí.
Vyrůstal se svojí starší sestrou v jednom panelákovém pokoji, a tak měl dost možností si občas alespoň na okamžik zahrát roli ženy. Ze začátku se nejprve s velkým strachem a obavami z odhalení rychle převlékal do jejího oblečení. Měl výhodu v tom, že se vracel domů ze školy jako první. Neobratné pokusy nakonec dotáhl ke skoro naprosté dokonalosti. Ta doba co byla tenkrát, to schovávání a úklid všech těch různých věcí, doplňků, a kusů oblečení tak, aby to nikdo nepoznal, ale byla pro něho alespoň v něčem prospěšná. Vytrénovala mu totiž jeho paměť skoro až na fotografickou. Vždy se mu podařilo uložit všechny věci, a oblečení které použil, zpět, přesně na to místo kde byly před tím, než si je vzal. Naučil se dokonale skládat svetry, košilky, rovnat kalhotky do komínků a skládat boty v botníku tak, aby si nikdo nevšiml, že si třebas zrovna ten den zkoušel sestřiny lodičky do tanečních. Tak se podařilo Martinovi tajit jeho úchylky, no při tomto slově se teď už musí jenom smát, před sestrou a rodiči.
Jenom když chodil do učení, jeho otec totiž prosazoval heslo že řemeslo má zlaté dno, ustoupily jeho touhy trochu do pozadí. Přišel čas na první pivo v partě kluků po cestě ze školy, první cigareta, chtěl se nějak zapojit do party, chtěl tomu nějak uniknout, chtěl být najednou nějak chlapský. Postupně ale zjistil, že tomu stavu mysli, kdy se cítí ženou, nevěděl přesně tehdy jak to opravdu popsat, se prostě utéct nedá. Po vyučení šel dál na průmyslovku, a periody kdy se převlékal a kdy tomu chtěl utéct, se u něj střídaly jako počasí. V období, kdy se připravoval pomalu k maturitě, objevil doma časopis Stern, který otec přivezl z jedné ze svých zahraničních cest. Při listování časopisem, prohlížel si tenkrát vlastně jen obrázky protože chodil na angličtinu a němčina mu v té době nic neříkala, upoutal jeho pozornost zajímavý fotografický seriál. Reportáž pojednávala o tom, jak mohl z fotografií poznat, o přeměně muže v ženu, o operativní přeměně! Ten večer vzal slovník, a strávil skoro celou noc překladem článku. Spousta odborných výrazů mu tenkrát chybělo, ale když došel ke konci překládání, bylo mu jasné že se v článku konečně našel. A v nastalé euforii si myslel, že v Německu je to úplně normální, když o tom píšou i v normálním časopise!
Od té chvíle se v něm něco zlomilo, od té chvíle přesně věděl co vlastně chce. Ale jak na to jít? Kde začít? V té době už měl za sebou písemné maturitní zkoušky, které dopadly celkem dobře, a pomalu se připravoval na ústní. Rozhodl se, že zkusí nejprve promluvit s máti. Večer když přišla domů, Martin vzal ten časopis ve kterém bylo vše popsáno, a začal si ho před ní jako prohlížet.
?No to není možné, už jsi si to viděla?? řekl když narazil na zmíněné stránky a rozhodl se je nahlas komentovat.
?Víš někdy bych to chtěl zkusit,? opatrně pokračoval ?víš já se někdy cítím jako žena, vlastně bych chtěl být v těle ženy??
?Prosím tě Martine, jak to myslíš?? prudce se ke mě otočila
Tehdy si Martin řekl teď a nebo nikdy, a opatrně začal matce vysvětlovat, že si myslí, že by měl být žena, že to cítí už delší dobu. V průběhu jeho vysvětlování se máti sesunula na židli proti němu, a tiše ho pozorovala.
?Ale to přece není možné, Martine!? začala vzlykat skoro hystericky když skončil ?to přece není možné!?
Začal jí trochu zmateně vysvětlovat, že i když o sobě mluví jako o Martinovi, v mužském rodě, uvažuje o sobě někdy jako o ženě! To už na ni bylo asi trochu moc, vůbec nepochopila co ji vlastně chtěl říct. Začala tiše vzlykat a říkala, že to přece není možné, aby byl nějaký úchyl. Ptala se jej dokonce jestli se mi líbí kluci! Tato otázka jej tak trochu zaskočila, i když se cítil být uvnitř vlastně ženou, přitahovaly ho víc ženy! Podle její reakce poznal, že ho vůbec nepochopila. Pořád dokola opakovala, co tomu řekne tvůj otec? Myslel si tenkrát, dost naivně, že si spolu popovídají jako dvě kamarádky, ale dost se spletl. Do jejich rozhovoru se navíc vrátil otec z práce. No a máti, místo toho, aby s Martinem byla nějak solidární, mu všechno vyložila po svém. Otec žil vlastně jen svou prací. Byl to v podstatě ohromný kliďas. V klidu si vyslechl sáhodlouhé litanie matky, v klidu si otevřel lahvové pivo, postavil před Martina skleničku, nalil mu taky, a prohlásil že na vojně se to všechno srovná. Armáda prý už z něj udělá toho správného chlapa, kde konečně duševně kluci dospěji a fyzicky se zocelí! Martin byl zoufalý, ale otcova reakce byla pro něj přijatelnější, než ta matčina.
Ten večer Martin dlouho do noci v posteli přemýšlel jak z toho všeho ven. V hlavě mu utkvěla věta jeho otce, že na vojně z něj konečně udělají chlapa. No jasně! Na vojně! Už to má! Bude muset jít ještě jednou před komisi na vojenskou správu. Protože ve volném čase chodil do Svazarmu ke psům a radistům, rozhodl se, že udělá vše proto, aby se dostal k psovodům na hranice! Na západní hranice! A odtud už je jen skok do Německa. Ten večer, se rozhodl, že udělá všechno proto, aby se mohl dostat do země, pro něj tenkrát zaslíbené.
Začátkem června složil úspěšně maturitní zkoušky. O týden později byl předvolán na vojenskou zprávu. Na chodbě jich tehdy čekalo hodně. Skoro všichni šli žádat o odklad, buď kvůli zdravotnímu stavu, a nebo kvůli dalšímu studiu na vysoké. Když Martin přišel na řadu a vstoupil do rozlehlé kanceláře, seděla tam komise složená z lékaře, poznal ho proto že měl bílý plášť, a několika důstojníků. Po odkývání jména a datumu narození, se jej zeptal doktor, jestli nemá nějaké papíry ohledně svého zdravotního stavu. Odpověděl, že ne, že je zdravotně úplně zdráv, a nemá žádné problémy. Jeden z důstojníků se ho zeptal, jaké zařazení na vojně by se mu líbilo, kam by jako chtěl nastoupit. Možná že tenkrát odpověděl až příliš rychle, a zbrkle. Prostě to z něj vyletělo, že by chtěl k psovodům na hranice, nejlépe na Šumavu. Členové komise se na sebe významně podívali, a jeden z nich mu řekl, že sice v jeho papírech vidí, že chodí do Svazarmu, ale že taky umí s vysílačkou a chodí na angličtinu. Zkrátka mu oznámili, že ho jeho vlast potřebuje jako radistu u průzkumu, a že bude rukovat do Přerova! Tak to je teda pěkně daleko od hranic! Oznámili mu, že na jeho adresu domů přijde výzva k převzetí povolávacího rozkazu, a že rukovat bude začátkem října?..
pokračování
Martin byl po obědě který si sám připravil nějak podzimně utahaný, a tak se pohodlně natáhl na postel a asi na chvíli usnul. Sluníčko které ho teď oslňuje i přes zavřené víčka, jej pomalu probouzí. Chvíli ještě ale chce ležet, protože se mu zdál tak hezký živý sen, že se nechce ještě probudit do tvrdé reality normálního života. Zdálo se mu, že je zase pohromadě se svojí bývalou ženou a dětmi. Zhluboka vydechl a posadil se na posteli. Netečně přejížděl očima skromné vybavení garsonky, kterou si před týdnem pronajal. V hlavě se mu znovu a znovu přehrávají události posledního roku jeho života. Ještě před rokem, bylo vše v pořádku. Měl svoji rodinu, měl svoje dvě děti, bydleli s manželkou v domku kousek za Prahou u jejích rodičů. Tak by to asi zůstalo na věky, ale on na sobě již od dětských let pozoroval, že něco není až tak úplně v pořádku. Byl prostě jiný než byli ostatní jeho vrstevníci. Postupně si začal uvědomovat, že se asi nenarodil do toho správného těla, že se příroda asi nějak spletla a jeho holčičí duši uzavřela do mužské schránky. Postupem času, ale ta žena zakletá někde v jeho duši a mozku začala mít nějak převahu. Teď tady sedí a v duchu si promítá svůj dosavadní dvojí život. Kdy a jak to vlastně začalo? Co vlastně odstartovalo sled událostí, které změnily, a určitě ještě hodně změní, jeho život? Musí se ponořit hodně hluboko do svých vzpomínek, aby mohl přesně říct, kdy ho ovládla první touha, touha zkusit si obléct nějaké dámské oblečení, dámské boty, korále,prstýnky a jiné věci, které muži normálně nenosí.
Vyrůstal se svojí starší sestrou v jednom panelákovém pokoji, a tak měl dost možností si občas alespoň na okamžik zahrát roli ženy. Ze začátku se nejprve s velkým strachem a obavami z odhalení rychle převlékal do jejího oblečení. Měl výhodu v tom, že se vracel domů ze školy jako první. Neobratné pokusy nakonec dotáhl ke skoro naprosté dokonalosti. Ta doba co byla tenkrát, to schovávání a úklid všech těch různých věcí, doplňků, a kusů oblečení tak, aby to nikdo nepoznal, ale byla pro něho alespoň v něčem prospěšná. Vytrénovala mu totiž jeho paměť skoro až na fotografickou. Vždy se mu podařilo uložit všechny věci, a oblečení které použil, zpět, přesně na to místo kde byly před tím, než si je vzal. Naučil se dokonale skládat svetry, košilky, rovnat kalhotky do komínků a skládat boty v botníku tak, aby si nikdo nevšiml, že si třebas zrovna ten den zkoušel sestřiny lodičky do tanečních. Tak se podařilo Martinovi tajit jeho úchylky, no při tomto slově se teď už musí jenom smát, před sestrou a rodiči.
Jenom když chodil do učení, jeho otec totiž prosazoval heslo že řemeslo má zlaté dno, ustoupily jeho touhy trochu do pozadí. Přišel čas na první pivo v partě kluků po cestě ze školy, první cigareta, chtěl se nějak zapojit do party, chtěl tomu nějak uniknout, chtěl být najednou nějak chlapský. Postupně ale zjistil, že tomu stavu mysli, kdy se cítí ženou, nevěděl přesně tehdy jak to opravdu popsat, se prostě utéct nedá. Po vyučení šel dál na průmyslovku, a periody kdy se převlékal a kdy tomu chtěl utéct, se u něj střídaly jako počasí. V období, kdy se připravoval pomalu k maturitě, objevil doma časopis Stern, který otec přivezl z jedné ze svých zahraničních cest. Při listování časopisem, prohlížel si tenkrát vlastně jen obrázky protože chodil na angličtinu a němčina mu v té době nic neříkala, upoutal jeho pozornost zajímavý fotografický seriál. Reportáž pojednávala o tom, jak mohl z fotografií poznat, o přeměně muže v ženu, o operativní přeměně! Ten večer vzal slovník, a strávil skoro celou noc překladem článku. Spousta odborných výrazů mu tenkrát chybělo, ale když došel ke konci překládání, bylo mu jasné že se v článku konečně našel. A v nastalé euforii si myslel, že v Německu je to úplně normální, když o tom píšou i v normálním časopise!
Od té chvíle se v něm něco zlomilo, od té chvíle přesně věděl co vlastně chce. Ale jak na to jít? Kde začít? V té době už měl za sebou písemné maturitní zkoušky, které dopadly celkem dobře, a pomalu se připravoval na ústní. Rozhodl se, že zkusí nejprve promluvit s máti. Večer když přišla domů, Martin vzal ten časopis ve kterém bylo vše popsáno, a začal si ho před ní jako prohlížet.
?No to není možné, už jsi si to viděla?? řekl když narazil na zmíněné stránky a rozhodl se je nahlas komentovat.
?Víš někdy bych to chtěl zkusit,? opatrně pokračoval ?víš já se někdy cítím jako žena, vlastně bych chtěl být v těle ženy??
?Prosím tě Martine, jak to myslíš?? prudce se ke mě otočila
Tehdy si Martin řekl teď a nebo nikdy, a opatrně začal matce vysvětlovat, že si myslí, že by měl být žena, že to cítí už delší dobu. V průběhu jeho vysvětlování se máti sesunula na židli proti němu, a tiše ho pozorovala.
?Ale to přece není možné, Martine!? začala vzlykat skoro hystericky když skončil ?to přece není možné!?
Začal jí trochu zmateně vysvětlovat, že i když o sobě mluví jako o Martinovi, v mužském rodě, uvažuje o sobě někdy jako o ženě! To už na ni bylo asi trochu moc, vůbec nepochopila co ji vlastně chtěl říct. Začala tiše vzlykat a říkala, že to přece není možné, aby byl nějaký úchyl. Ptala se jej dokonce jestli se mi líbí kluci! Tato otázka jej tak trochu zaskočila, i když se cítil být uvnitř vlastně ženou, přitahovaly ho víc ženy! Podle její reakce poznal, že ho vůbec nepochopila. Pořád dokola opakovala, co tomu řekne tvůj otec? Myslel si tenkrát, dost naivně, že si spolu popovídají jako dvě kamarádky, ale dost se spletl. Do jejich rozhovoru se navíc vrátil otec z práce. No a máti, místo toho, aby s Martinem byla nějak solidární, mu všechno vyložila po svém. Otec žil vlastně jen svou prací. Byl to v podstatě ohromný kliďas. V klidu si vyslechl sáhodlouhé litanie matky, v klidu si otevřel lahvové pivo, postavil před Martina skleničku, nalil mu taky, a prohlásil že na vojně se to všechno srovná. Armáda prý už z něj udělá toho správného chlapa, kde konečně duševně kluci dospěji a fyzicky se zocelí! Martin byl zoufalý, ale otcova reakce byla pro něj přijatelnější, než ta matčina.
Ten večer Martin dlouho do noci v posteli přemýšlel jak z toho všeho ven. V hlavě mu utkvěla věta jeho otce, že na vojně z něj konečně udělají chlapa. No jasně! Na vojně! Už to má! Bude muset jít ještě jednou před komisi na vojenskou správu. Protože ve volném čase chodil do Svazarmu ke psům a radistům, rozhodl se, že udělá vše proto, aby se dostal k psovodům na hranice! Na západní hranice! A odtud už je jen skok do Německa. Ten večer, se rozhodl, že udělá všechno proto, aby se mohl dostat do země, pro něj tenkrát zaslíbené.
Začátkem června složil úspěšně maturitní zkoušky. O týden později byl předvolán na vojenskou zprávu. Na chodbě jich tehdy čekalo hodně. Skoro všichni šli žádat o odklad, buď kvůli zdravotnímu stavu, a nebo kvůli dalšímu studiu na vysoké. Když Martin přišel na řadu a vstoupil do rozlehlé kanceláře, seděla tam komise složená z lékaře, poznal ho proto že měl bílý plášť, a několika důstojníků. Po odkývání jména a datumu narození, se jej zeptal doktor, jestli nemá nějaké papíry ohledně svého zdravotního stavu. Odpověděl, že ne, že je zdravotně úplně zdráv, a nemá žádné problémy. Jeden z důstojníků se ho zeptal, jaké zařazení na vojně by se mu líbilo, kam by jako chtěl nastoupit. Možná že tenkrát odpověděl až příliš rychle, a zbrkle. Prostě to z něj vyletělo, že by chtěl k psovodům na hranice, nejlépe na Šumavu. Členové komise se na sebe významně podívali, a jeden z nich mu řekl, že sice v jeho papírech vidí, že chodí do Svazarmu, ale že taky umí s vysílačkou a chodí na angličtinu. Zkrátka mu oznámili, že ho jeho vlast potřebuje jako radistu u průzkumu, a že bude rukovat do Přerova! Tak to je teda pěkně daleko od hranic! Oznámili mu, že na jeho adresu domů přijde výzva k převzetí povolávacího rozkazu, a že rukovat bude začátkem října?..
pokračování
