Marcelka - Pave

18.02.2022 23:04

Když na začátku školního roku naše třídní profesorka nám představila novou spolužačku Marcelu, hned mi padla do oka protože nebyla tuctový zjev a měla něco, co mne k ní přitahovalo. K mému velkému údivu ale mezi kolektiv děvčat nějak nezapadla, protože jim z mnoha důvodů nevyhovovala. Jeden z nich byl možná ten, že ji až tak moc nebral módní časopisy a časopisy pro děvčata. Ohrnula nad nimi nos, jak jsem byl svědkem její poznámky, že zná chytřejší časopisy, než co ji nabízejí a dodala, že by stejně neměla peníze na poslední výkřiky módy, i když jí z nepravdy usvědčovaly šaty, které měla na sobě. „Ty mi šila máma,“ řekla. Poslední hřebík do jejích rozporů s ženským osazenstvem třídy byl ten, že když nastalo sychravé a chladné počasí, přišla do školy v bavlněných vrubovaných punčocháčích. (Přesto, nebo právě proto se mi v nich moc líbila a já si vzpomněl na dobu, kdy mi máma dávala k nošení podobné.) Tímto aktem však na sebe vzala klatbu vyloučení.

Sám o sobě ale nemohu říci, že by mé vztahy s pánskou částí třídy nebyly bez problémů, protože hovory o fotbale a podobně zase nebraly mne a naopak mé záliby jako literatura, jim byly zcela cizí. Kolikrát jsem si říkal, co by asi řekli mé zálibě i když nejsem děvče, nosit třeba dívčí (i když ve skutečnosti jsem je nenosil) a tajně snil o tom, že by se mi splnilo přání tak jako v jedné propovídce nazvané TV sen. Moje matka o tomto přání sice věděla, ale moc se jí to nelíbilo a říkala, že když jsem jednou kluk, měl na tyhle choutky zapomenout, protože konvence našeho světa takovým přáním nepřejí. Na druhou stranu jsem neměl odvahu navštívit její prádelník a tiše jsem záviděl spolužákům, kteří sestry měli.

***

Když Marcela chyběla ve čtvrtek a pak i na druhý den, třídní se trochu znepokojila, cože je s Marcelou a tak mne vybídla, abych k ní zašel na návštěvu a pověděl jí, co by bylo vhodné, aby se přes víkend doučila probranou látku, pokud v pondělí přijde do školy. Když jsem odpoledne zazvonil u jejich dveří, přišla mi otevřít její matka. Zarazil jsem se, jak byly na sebe neuvěřitelně podobné a spíše mi připadala jako její starší sestra, než její máma. Představil jsem se a řekl, co mně přivádí na návštěvu.

„Marcela byla ve středu na očkování a v reakci na ně večer dostala teploty a ty ráno pokračovaly a tak jsem ji nechala doma a paní profesorce jsem to oznámila telefonem, ale asi mi neporozuměla. Dnes už je bez teplot a v pondělí už do školy přijde.“

Usmála se a pozvala mne dál a měl jsem dojem, že jsem jí padl do oka stejně jako Marcela mně, když přišla poprvé do naší třídy. Zavedla mne do pokoje, kde Marcela položela poloseděla na lůžku obložená polštáři a na kolenou měla notásek a vedle sebe položenou pannu. Když mne spatřila, zamračila se a přišlo mi na mysl, že jsem přišel nevhod nejspíš proto, že měla vedle sebe tu panenku.

Najednou mne napadlo požádat Marcelu, zdali by mi ji nepůjčila. Podívala se na mně, zdali to myslím vážně, ale pak mi ji docela neochotně podala a já jsem řekl, že je to hodně dlouho, co jsem měl panenku v rukou.

„Copak jsi měl panenku a hrál sis s ní?“ zeptala se udiveně.

Zavrtěl jsem hlavou, že ne, ale že jedno děvče v sousedství je samozřejmě mělo a já si tedy hrál s oběma.

„A jak ji říkáš?“ zeptal jsem se a její špatná nálada se vrátila. Místo ní mi odpověděla její máma: „Říká ji Marcelka.“ A Marcela se na ní zaškaredila, ale to již byla z pokoje pryč. Dnes je těžké vysvětlit, co mě vedlo tomu, že jsem si vzpomněl na pohádku Boženy Němcové, zadíval jsem se na obraz visící na stěně, jenž představoval jakousi pohádkovou ilustraci či fantasy a řekl: „Rozhodni obraze krásný/krutý boj. /Řezbář pannu vyřezal/ krejčí ji ušil šaty/ ale mluvec ji dal řeč. /Komu tedy panna náleží/ A tu mi Marcela mimoděk odpověděla. „Marcelce.“ Usmál jsem se a podal jí panenku zpět. Napětí mezi námi jako by trochu opadlo.

„Ty máš rád pohádky?“ zeptala se.

„Ano, ale ty klasické už méně, dávám přednost fantasy povídkám a románům, což není nic jiného, než novodobé pohádky. Ale napsat dobrý příběh není snadné, protože mnohem pohodlnější je to fantaskno příst jen ve svých snech.“ Neřekl jsem jí ale, jaké to mám vlastně sny. Že to jsou z medicínského hlediska a obecného názoru jaksi ujeté, neboť jsem už jako kluk chtěl být holkou a že jsem několik takových povídek napsal a dal na jedny stránky.

„Tak to já si je přečtu ráda i teď a dokonce jsem se pokoušela pohádku napsat,“ přiznala se.

To již zavřela notásek a položila jej vedle sebe. Přikrývka jí ale spadla na podlahu a viděl jsem, že se jí noční košilka, jež měla na sobě, se vysoko vyhrnula, a když jsem se pro spadenou pokrývku sehnul, spatřil jsem růžovou štěrbinku její mušličky. Zatočil se se mnou svět a dost mne to rozhodilo. Když Marcela zpozorovala, kam se to dívám, trochu se začervenala a košilku si shrnula zpět, ale nic neřekla.

To se již do pokoje vrátila její máma a donesla oběma čaj a já se konečně dostal k tomu, proč jsem přišel a řekl Marcele, co by se měla doučit a že podle mého by bylo dobré, kdyby tu úlohu z matematiky na pondělí napsala. To mi již zazvonil mobil a máma mi oznámila, abych nezapomněl k nákupu, který mi ráno nachystala, koupit chleba. Považoval jsem tímto hovorem svou návštěvu za skončenou a než jsem se rozloučil, řekl jsem Marcele, že mi může zítra zavolat nebo poslat mail, že bych za ní přišel a zkusil jí vysvětlit to, čemu hned neporozumí.

„Ale já nemám tvé číslo ani mail,“ podotkla a já ji dal požadované.

Celou cestu domů jsem měl před očima její růžovou lasturku a i pak jsem měl co dělat, abych napsal všechny své úkoly. Rovněž noc byla plná erotických snů, kde Marcela hrála tu hlavní úlohu.

V sobotu ráno jsem přemýšlel, mám-li se slastně válet ještě chvílí v posteli, nebo vstát, když tu mi zazvonil mobil. Bylo to pro mně neznámé číslo, a když jsem hovor přijal, poznal jsem, že je to Marcelka. Požádala mě, zdali bych nepřišel a nepomohl jí s tou úlohou z matematiky. Dohodli jsme se, že přijdu po obědě. Dnes mi přišla otevřít sama Marcela, tentokrát v domácím úboru v růžových punčocháčích a propínacích šatech a moc se mi líbila. Marcelka si mne přeměřila očima a hned mne odvedla do svého pokoje. Netrvalo dlouho a úkoly na pondělí jsme měli hotové, když do pokoje přišla Marcelina máma a donesla ji hromádku vypraného prádla, které rozdělila do několika hromádek. Co mi padlo prvně do oka, byly Marceliny „srdíčkové kalhotky:“ Můj pohled na ně neunikl jak Marcelce, tak její mámě, ale ani jedna nic neřekla. Jen co si Marcelka uklidila prádlo, rozloučil jsem se a než jsem odešel, chtěl jsem po Marcelce pusu.

„???“

„Za návštěvu.“

Zasmála se a řekla: Počkej, dám ti něco jiného,“ a ze skříně mi podala ty srdíčkované kalhotky. „Když si je zítra vezmeš do školy, dostaneš pusu a ne jen jednu. Tak co? Bereš?“

Váhavě jsem ty kalhotky schoval do batůžku a viděl jsem na Marcele, že si oddychla a uvědomil jsem si, že si asi opravdu přeje, abych si je na sebe zítra vzal.

Druhý den jsem si kalhotky vzal do školy a byl jsem zvědavý, co mi Marcelka poví, až si mne zkontroluje a zda ty slíbené pusy skutečně dostanu.

„Páni, ty sis je skutečně vzal,“ řekla mi v jednom koutku, když odtáhla okraj manšestráků a podívala se pod ně. Nemeškala a hned jsem dostal těch pus pomalu nepočítaně.

Marcelčiny kalhotky ale způsobily, že jsem pocítil velikou touhu v nastoupeném „trendu jejich nošení pokračovat,“ a vzbudily touhu po uskutečnění mého soukromého TV snu. Proto když jsme po skončení vyučování vyšli ze školy, hned jsem ji vzal za ruku, neprotestovala, jen se na mne zase po očku podívala a já jsem spustil koktavě. „Marcelko, o něco bych tě chtěl poprosit.“

„O co? Pusinky jsem ti již přece dala, nebo ne?“

„To ano, ale… byl bych moc rád…“

Zastavila a vyčkávala, co ze mne vypadne. Najednou mne osvítila sama Afrodité.

„Chtěl bych ještě další pusinky, ale ty bys za ně chtěla, abych si zase vzal tvé kalhotky, že?“

Zasmála. „To víš, že ano, něco za něco, ale myslím si, že je v té žádosti ještě něco jiného.“ A pokračovala: „Jak vidím, nosit kalhotky se líbí, tak proč je nenosíš? Jednou jsem na webu jednoho takového viděla a nepřipadalo mi to nijak zvláštní, náhodou mu slušely.“

Zrudl jsem až po uši.

„Ale prádlo mám doma, to bys musel jít se mnou, abych ti je dala.“

Pokýval jsem hlavou.

Nato mne objala a dala mě pusu. „To je závdavek za zítřek,“ a zase se zasmála.

Hned se mne svět zdál veselejším a pojednou mi připadlo, že podobné TV sny bych mohl prožít i já, i když nemám sestru, které od které bych si půjčoval její prádlo a usmál se té představě.

Marcelce to nedalo a zeptala se, čemu jsem se usmál. „Marci, usmál jsem se jedné své představě.“

„A povíš mi o ni?“

„Povím, ale za pusu, sama jsi říkala, že něco za něco.“

„Vyděrači,“ řekla, ale tu pusu jsem dostal, ale byla jiná než ty předešlé a také hodně a hodně delší.

„Tak a nyní mi o ní pověz,“ podotkla, když jsme si vydechli. A já tedy spustil. Když jsem převyprávěl onu story z internetu, řekla, že ji musím dát adresu na onen web, že si ji přečte znovu sama. Ale cesta k ní domů byla dnes jaksi delší, protože se Marcelka vyptávala na podrobnosti mých snů a za podrobnosti mi platila polibky, a jak jsem zjistil, nijak jí to nebylo proti mysli. Pak ze mne vypadlo, že jsem na toto téma napsal několik povídek.

„Opravdu? A dáš mi je přečíst?“

„Ano, dám.“

To jsme ale již přišli k ní domů a Marci mne odvedla do svého pokoje a já ji navrhl, že když jsme u ní, že bychom měli napřed udělat své úkoly na zítřek, protože se domnívám, že nám to půjde do hlava lépe.

„Jak chceš, ale napřed tě chci vidět v kalhotkách.“

„A máš stejné?“

„To víš, že ano.“ A hned mi šla příkladem. Stáhla si sukni a zůstala v punčocháčích, aby i ty si stáhla a bylo vidět, jaké má kalhotky. Mě nezbylo nic jiného, než ji následovat.

„Ono to má něco do sebe, když má kluk kalhotky,“ hlesla a opět si natáhla punčocháče a oblékla domácí šaty.

Jak jsme skončili s úkoly, přišla z práce její máma. Dost se podivila mé přítomnosti, ale Marcelka jí řekla, že jsme se rozhodli do budoucna učit se spolu.

Protože již bylo pozdě, chystal jsem se odejít domů, než jsem odešel, Marcelka se mě zeptala, zdali skutečně si chci vzít od ní slíbené kalhotky. „Ale zítra máme tělocvik,“ podotkla.

„Ano, chci a nevadí, vezmu si je pod trencle.“

Mou odpověď okomentovala: „Už se těším.“

To však se již vnořila do prádelníku a z jeho hloubi řekla: „Měla bych tu mít červené kalhotky, nosím je málo a mohly by ti být. A co kdybych ti, pro každý případ, nachystala ještě nějaké?“

Po chvilce se vynořila z prádelníku a ruce měla opravdu malé červené kalhotky, které přiložila na mě a zkusila velikost. „Oblečeš je, ale tu máš ještě dvoje a ty použité mi zítra doneseš.“

***

Po čase přišlo, co přijít muselo. Seděli jsme s Marcelkou pro změnu v mém pokoji a psali jsme kompozici, kterou jsme dostali za domácí úkol na příští týden, když za námi přišla má máma.

„Pavle, dávala jsem prádlo do pračky a našla jsem v něm pramálo tvých slipů než obvykle. Copak si je měníš jen za čas?“

Marcelka se po mně podívala a němě se mě ptala: „Co teď?“

Pokrčil jsem rameny a z jakési nervozity mi vypadla propiska z ruky. Sehnul jsem se pro ni a položil na stůl. A než jsem se nadál, odpověděla za mě Marcelka: „Mění si prádlo denně, nosí ale mé kalhotky, které mu dávám místo slipů, které se mi nelíbí, o trenkách nemluvě. Docela mi stačí, když je musí mít v tělocviku. A když přijdou mrazy, dám mu k nošení punčocháče, protože běžné spodky jsou až moc asexuální.“ (A jak mi později řekla, že dát mě i punčocháče ji přiměly mé povídky, které si přečetla.)

Máma jen zalapala po dechu a stěží se zmohla na odpověď a tak jen zahuhlala: „Tak takhle to je.“

Na jedné straně jsem byl rád, že už nemusím skrývat, že se mě Marcelka snaží „přetvořit k obrazu svému,“ na druhé straně, mě mrzelo, že to máma schytala tak natvrdo a tak jsem řekl: „Mami, stejně by ses to dověděla dříve nebo později, ale já opravdu o Marcelu stojím a vůbec mi nevadí, že si mě feminizuje. Tak se prosím tě na mě nezlob.“

„Já se nezlobím, jen jsem si myslela, že tě to, přešlo, myslím tím nošení dívčího. Ale pokud máš něco na vyprání, tak mi to dej aby Marcela s tebou neměla až tak starosti, protože na ty má, myslím ještě čas. Co se stalo, stalo se. Jen doufám, že nebudeš mít ve škole těžkosti.“

„Nebojte se, nebude, já si ho pohlídám, aby je nedělal,“ vložila se Marcela. „A ještě jednou, nezlobte se na mně, že jsem Pavlovi dala k nošení kalhotky, vím, že jsem po téhle stránce asi střelená, ale mne se klasické klučičí vůbec nelíbí.“

„Marcelko, já se nezlobím, jen to přišlo na mě příliš hr. A jak je to s mým synem, vím sama dobře.“

A než odešla, poznal jsem že, zavládlo mezi námi jakési ozbrojené příměří.

***

Podobný rozhovor se opakoval o něco později v pátek odpoledne u Marcelky, když za námi přišla její máma a v ruce měla džínovou sukni, kterou podala Marcele, aby si ji zkusila a při tom se zeptala:

„Marci, můžeš mi říci, proč je v prádle tolik tvých kalhotek? To si je měníš dvakrát denně? Nejsi nemocná?“ zeptala se jí máma.

„Ne mami, neměním, a protože ty druhé nosí Pavel. Já jsem ti neřekla, že mu je dávám?“

„To jsem si všimla, že nosí kalhotky, ale neřekla jsi mi, že mu je dáváš ty. A jak vidím, nijak neprotestuje. Jen se divím, že jsi mu ještě nedala sukni k nošení a nebo vůbec, že jsi ho ještě neoblékla úplně jako děvče.“

„Vidíš, to je dobrý nápad, takže si tu sukni vyzkoušíme oba.“ A hned si přetáhla šaty přes hlavu a natáhla si sukni, kterou ji donesla máma.

Velká Marcela se na mne podívala a usmála se a poznamenala. „Takže se ti konečně podařilo kluka poholčičit.“

„Mami, ještě ne úplně, ale určitě na to dojde.“

Když jsem poslouchal jejich slovní přestřelku, docházelo mi, že Marcina máma nemá naprosto nic proti plánu ze mne udělat holku a uvědomil jsem si, že se naplňuje můj sen prožít to, co onen Larry v povídce. Asi to bylo na mně poznat, na co myslím, protože Marcelka poznamenala, že přesně tak si představovala svého kluka – jako holku v TV snu. „A co kdybych tě na místo Pavla oslovovala Lindo, co bys na to řekl?“

Marcina máma se na ni podívala a Marcelka řekla, že je to replika na jedno povídání a víc jí nevysvětlovala, ale stáhla si sukni a podala mi ji, abych si ji oblékl. Moc se mi do toho nechtělo a tak přistoupila ke mně a kalhoty mi stáhla. Oproti ní jsem neměl punčocháče a tak jsem tam stál jen v kalhotkách a o to rychleji jsem si tu sukni oblékl.

„Mami, co říkáš, dáme mu pod košili podprdu a mé růžové punčocháče a bude z něj holka jako lusk a budu na ni žárlit víc, než na kluka.“

Máma se usmála a řekla, „Takže opravdu nosíš kalhotky, Marcelka si vždy přála sestřičku, a jak vidím, tak jsi jí ji nahradil, mě to nevadí, a jak koukám, tak ta sukně ti opravu sluší a když si k ní vezmeš punčocháče a jinak se učešeš, tak nikdo nepozná, že jsi hoch.“

Mezitím mi Marcelka podala růžové punčocháče.

„Marci, podívej, jsou pro mě krátké.“

„Nevadí, natáhni si je, pokud půjde, chci vidět, jak ti budou k té sukni a mamka ti pak něco vymyslí.“

„Co bych si vymýšlela, černé punčocháče se k té sukni také hodí i barevně. Jsem ráda, že sis sukni vyzkoušel, protože potřebuji modela. Nevím, zdali ti to Marcela řekla, ale šití je mé hoby a s přítelkami z kroužku chceme uspořádat malou módní přehlídku a já si až do teď lámala hlavu, kde seženu chlapce. A tak bych tě chtěla požádat, abys mi ho udělal. Na molo budeš chodit s Marcelkou a já mám pro vás přichystané modely – návrhy ve formě unisex. Ve skutečnosti jsou více holčičí, a jak vidím tak by ti to nemělo vadit. Víš, o co jde?“

Jen jsem pípl: „Vím, ale matně.“

To jsou oděvy s prvky obou pohlaví a jejich součástí jsou třeba i punčocháče. Byla bych ráda, kdybys přišel i zítra, vzala bych ti míry, abych si modely mohla připravit.“

Marcelce zajiskřily oči a řekla: Takže, sestřičko, zítra máme o zábavu postarané.“

***

Když jsem přišel domů, čekalo mě další překvapení.

„Copak máš dnes na sobě?“zeptala se mě máma.

„Kalhotky,“ řekl jsem jaksi zaťatě, „Marcelčiny kalhotky.“

„Jak vidím, tak se s tím budu muset smířit.“

„Ale byly doby, kdy jsi mi je dávala také.“

„To je sice pravda, ale vzpomeň si, že ti učitelka právě kvůli dívčímu prádlu dělala potíže.“

„Dobrá, chápu, to bylo, dnes by to, mylím naši třídní bylo jedno, pokud bych netropil nějaké hlouposti, třeba se špatně učil. Ale abych nezapomněl, v pondělí je třídní schůzka a naše třídní nám připomínala, že je nutné, aby někdo z rodičů přišel.“

Máma zase jen pokývala hlavou a odešla do svého pokoje ale ta napjatá situace jakési ozbrojené příměří, trvala až do oné třídní schůzky.

 

Když jsem na druhý den Marcelce řekl, jak jsem doma dopadl, řekla jen „Chudinko, to už nebudeš nosit holčičí?“

„Budu, protože jsem si zvykl a navíc se docela těším na to dnešní zkoušení.“

„Sestřičko, ty jsi ses asi zbláznila.“

„Proč? To poznáš, ale jsem ráda, že v tom nebudu sama. Ale už se těším, jak se budeš stydět.“ Zasmála se a dala mi pusu a já se v chvíli opravdu cítil jako holka.

To za námi do pokoje přišla Marcina máma s krejčovským metrem a punčocháči v ruce s tím, abych si je oblékl. Měl jsem strach, abych to silonové „nic“ nepotrhal, ale řekla mi, že to jsou starší punčocháče, takže nemusím mít obavu. Podařilo se mi je bez úhony obléknout a pak mi Marcelina máma vzala potřebné míry, které potřebovala. Myslel jsem si, že už je konec, ale mýlil jsem se, protože řekla Marcelce, aby mi dala své šortky, že by chtěla mít představu, jak v nich budu vypadat, než začne zpracovávat svůj návrh. Otáčela mne kolem dokola až byla spokojená a při tom si dělala poznámky a kreslila své představy. To ale nebyl konec. Přiměla mne, abych si zkusil různé Marcelčiny šaty. Obléknout, svléknout, a tak několikrát za sebou, a připadalo mi, že se obě královsky baví. Tuhle zábavu přerušilo zvonění mobilu a Marcelina máma chvíli poslouchala, podívala se na hodinky a řekla: „Moni, za chvíli za tebou přijdu.“ Než odešla, řekla, že ona je v podstatě hotová a že další zkoušky budou během příštích dnů, protože se jejich plánovaná módní přehlídka blíží. Oblékla se a odešla.

Jen za ní zapadly dveře. Marcelka mi řekla, že to již déle nevydrží.

„Co nevydržíš?“ nechápavě jsem se zeptal.

„Jen tak se na tebe dívat, jak jsi tu jen v kalhotkách a punčocháčích a mě to dělá tady dole zle.“

Okamžik jsem se díval nechápavě, ale pak se mi rozsvítilo. Mezitím ale Marcelka se zatvářila zklamaně a vzdychla si.

„Jsem na tom stejně. Kalhotky mám celé oslintané, sáhni si.“

Domníval jsem se, že Marcela nabídku odmítne, ale to jsem mýlil. Ta místo aby mi sáhla do klína na kalhotky, tak mi je i s punčocháči, které jsem si před chvíli natáhl, stáhla s poznámkou, „máš je fakt oslintané.“ Nemeškal jsem a stejně ji posloužil, jen s tím rozdílem, že měla na sobě i šaty, ale i ty jsem jí svlékla a kupodivu se nebránila, jen jsem si vysloužil další poznámku, že mi to trvalo příliš dlouho, že v těch povídkách jsem byl smělejší.

„Co není, může být.“ A položil jsem ji na postýlku vedle její panenky a neprodleně jsem se přisál k mušličce. Byla opravdu dosti vlhká a netrvalo dlouho a dostal jsem další odměnu.

„Sestřičko, já chci robertka,“ zašeptala.

Překulil jsem se na ní a pomalu jsme se spojili a já jsem si vychutnával pocit slasti a rozkoše, stejně jako ona.

***

Pak události dostaly velice rychlý spád hned po oné třídní schůzce. Když se z ní máma vrátila, řekla mi, že paní třídní profesorka je se mnou spokojená, ale jak jsem se domníval, ta změna nesouvisela jen s tím, co jí řekla profesorka. Muselo v tom být ještě něco jiného a ptát jsem se nechtěl. Že máma otočila o sto osmdesát stupňů jsem poznal v následujících dnech. Jak jsem řekl, máma věděla, že nosím Marcelino a tak jsem si je dal do skříně, které mi vybrala s tím, že je mám donosit. To ráno, jsem otevřel prádelník, okamžitě jsem spatřil něco, co v něm v předchozích dnech nebylo – nové kalhotky. „Napadlo mě, že by máma?“ A také, že ano, vzal jsem si je na sebe a večer je dal do koše.

„To je dost, že jsi ses naučil zase dávat prádlo tam, kam patří,“ řekla. „Do koše.“

„Mami, ty se na mne nezlobíš kvůli holčičímu?“

„Copak jsi nepoznal, že ne?“

„Takže zase mezi námi zavládl mír?“

Místo odpovědi mi dala pusu a řekla, že mi snad chutná jako od Marcelky.

***

Pak začal kolotoč povinností jak školních, tak příprav na onu módní přehlídku, tak nových slastí s Marcelkou, kdy jsme neopomněli využít každé volné chvilky a Marcelka to odůvodňovala tak, že se musí podívat, zdali se robertek - či pindík nezměnil na pipinu. Nezměnil a tak vždy chtěla vyzkoušet jeho kvalitu.

Samozřejmě, že máma o přehlídce věděla a tak jsem se moc nedivil, když řekla, že se na ni půjde rovněž podívat. Do šatny pro účinkující nás zavedla Marcelina máma a určila nám jeden kout, kde na připravená ramínka věšáky pověsila šaty z toho jedny, které jsem viděl poprvé a evidentně nebyly určeny Marcele. Pro koho tedy jsou, vrtalo mně chvíli hlavou, ale pak šlo všechno ráz naráz a najednou mi bylo jedno, že se na mě dívá celé dámské osazenstvo šatny. jak tam stojím v punčocháčích a tak jsem problém se šaty pustil z hlavy. Jedny, druhé kalhoty, halenka, na molo a zpět. „Uf, už to máme za sebou,“ řekl jsem, ale mýlil jsem se. Najednou tu stála má máma a začala se převlékat do posledních šatů. Zůstal jsem s pusou dokořán a nato mi řekla: „Zavři pusu a vezmi sestřičku za ruku. Tak ti říká, pokud se nemýlím a hned půjdeme na molo.“ Také že ano. Moderátorka nás ohlásila jako vycházkové jarní šaty pro matku a sourozence. Na její výzvu nás vzala za ruku a znovu jsme prošli předváděcí molo a já jsem zaslechl dosti poznámek typu: „Tomu hochu ty punčocháče v kraťasech sluší; Jak vidím, Marcela umí,“ a podobně.

Po přehlídce jsem se chtěl převléknout, ale máma mě zarazila: „Klidně si ty punčocháče na sobě nechej, stejně je budeš nosit, tak o co jde. A také vím, že se Marcelka z tebe snaží čím dál více udělat děvče, tak se podle toho chovej.“

Více mne dorazit nemohla a nebyl jsem schopen odpovědi, ale zachránila mne Marcelka, když prohlásila, že už jí to tu nebaví a tak se raději vrátíme domů a že naše mámy tu mohou spolu posedět až do konce a že odvoz nepotřebujeme, že půjdeme domů pěšky a zítra chceme jít bruslit. A do ucha mi pošeptala: „Už moc tě potřebuji do pelíšku…“

V sobotu ráno, když zazvonil zvonek, za dveřmi stály Marcely. „Ahoj,“ pozdravila Marcelka a pokračovala: „Naše mámy se včera domluvily, že půjdou na rybníky bruslit s námi.“

To již z pokoje vykoukla moje mamka a povídá: Nachystala jsem ti zde bavlněné punčocháče a půjčila jsem si tvou flanelku, takže se rychle obleč, ať holky na nás dlouho nečekají.

Marcelka mi sykla do ucha: „Jak vidím, tak holku z tebe už nedělám jenom já.“

Cestou k rybníku jsme nechali mámy jít napřed, a sami se loudali za nimi, když jsme spatřili, jak se pojednou vzaly za ruce.

Marcelka to okomentovala: „To jsem netušila, že mamka je na holky jako já.“

„???“

„Copak jsi kluk? Jsi holka, i když zvláštní, s pindíkem, taková klučička a kluka bych ráda neměla.“