Majda a Věrka, 2.díl - Majda (soutěž 2.ročník)

05.11.2017 11:33

Předpověď počasí byla příznivá, tak jsme vyrazily do Prahy. V Praze je prý blaze, jedeme to prověřit. První zastávka, opěvované PALÁDIUM. ,,To je krááááááása,“ vyhrkla vyjevená Věra. ,,Jdem na to,“ povídám já. Se slavnostním entrée a velkým očekáváním nevšedních zážitků vcházíme do paláce plného pro nás moc zajímavých obchodů spojených s velkým pokušením většinu navštívit, vše okouknout, vyzkoušet, možná i nakoupit. ,,Heléééé! Briliantýý! Myslíš, že nás tam pustí?“ ptá se Věra a nemůže se ubránit vběhnout do obchodu. ,,Chovej se jako dáma. Rozvážně s elegancí nám vlastní. Vejdeme do obchodu a s milým úsměvem budeme prudit, “ snažím se umírnit Věru. Velmi kultivovaně jsme s Věrkou vešly do obchodu. Kdybych se nestyděla, určitě bych zůstala stát s pusou otevřenou a slyšela, jak z ní vychází pouhé a dlouhé jůůůůůůůůůůů. No nic, holka, vzpamatuj se, proběhlo mi hlavou. Jsi tu, užij si to. Koukám po Věře, ale ta už šmejdí po vitrínách a já jen tuším tok jejích myšlenek. ,,Tohle si zkusím, tohle chci vidět zblízka, na tohle se zeptám. Majdo! Prstýnek! Já nutně potřebuji briliantový prstýnek. A náušnice! Přece k tomu prstýnku musí být náušnice, že joooo?“ V duchu se musím smát, jak málo stačí transce k radosti. Cena prstýnku není problém, čtyřicet tisíc, žádná láce. Problém je ve velikostech. Dámské prstýnky na transkové paličky prostě nevyrábí… Jaká to drzost. Tak náušnice… to bychom se na to podívaly, abychom si něco neodnesly. ,,Nemáte? Jakže klipsy nevedete? My chceme náušnice a brilianty a klipsy… my se chceme taky líbit!!!“ Prodavačka se koukla tak, že mi hned naskočila už dlouho okřídlená

hláška: ,,My nejsme žádní unterwassermani, my jsme poctivé transky z Prahy.“ Zklamané a bez briliantů vycházíme z obchodu. Tok lidí nás unáší po pěší zóně Paládia a já přemýšlím, kde bude naše další zastávka. ,,Věrko, když nebudou brilianty tak třeba bude bižutérie.“ S příchodem myšlenky na alternaci briliantů jsme obě pookřály a ladným krokem vpluly do prvního obchodu s bižu. ,,Majdo, tady se to leskne a třpytí jako v tom klenotnictví. Tady určitě něco koupíme“. Nekoukáme na lidi, jak na nás koukaj, ale koukáme, abychom viděly. Nic vhodného však nevidíme a opět odcházíme s nepořízenou a s pošramocenou náladou. Už ne tak nadšené jsme ještě proběhly obchody s kosmetikou, hadrama a botama. Delší zastávka byla v obchodě s optikou. Protože jsem si chtěla nějaké obroučky vyzkoušet musela dokumentaci našeho tažení převzít Věrka. ,,Majdi, kuk…, ty ti ale móóóc sluší, hotová sekretářka nebo manažérka?“ Tak já zkoušela, Věrka fotila, blýskalo se jak na autogramiádě a my byly ve svém živlu. Po zjištění, že mě žádné brýle neuchvátily, jsme poděkovaly a opustily i tento obchod s nepořízenou. Chci na vzduch, přiznala se Věra. Přišlo mi to jako fajn nápad, neboť i já už se cítila unavená a procházka třeba po náplavce by nám oběma udělala určitě dobře. Pražákům těm je tu hej ty, ti nikam nezablouděj…, to se hezky zpívá, ale kde máme auto???