Lyžování proti své vůli - 9.díl - Lezanka

19.01.2022 10:52

Bylo nádherné pondělní ráno a protože se večírek protáhl, snídaně byla až na devátou hodinu. Zavrtal jsem se zpět pod peřinu v saténové košilce a klasicky se vyhl ručce i nožce, která  zasahovala od Katky skoro každou noc na mojí postýlku, jak se mě snažila dotýkat.  Bylo to sice vzájemné, ale já jsem se pořád držel stranou a nevyvolával nic, co by budilo pozornost ostatních nejen na našem pokoji.

„Holky musíme vstávat!“

Zavolala Radka, když bylo skoro půl deváté.

„Ale snídaně je do deseti!“

„Hele, tak to né! My se musíme zušlechtit, tak padej do koupelny Popelko!“

Udělal jsem ještě pokus na Katku, ale její nekompromisní výraz mě uzemnil a tak jsem se vyštrachal ven a svlékl si noční košilku. Pořád to byl zvláštní pocit nechat na odiv moje umělé prsa všem holkám, zejména Petře, která se naštěstí málokdy na mě soustředěně koukala.  Měl jsem pocit, že je moje kůže světlejší, než když jsem  přijel. A tak hřeben vykonal jednu část, voda s kartáčkem druhou a tělový krém třetí část ranní hygieny. Nehty jsem měl pěkné od včera, stejně jako vyholenou kůži. Obličej jsem jen trochu přeholil, ale depilační strojek mi ubral na hustotě i síle fousů, tak jsem se nemusel tolik namáhat.

„Může další šereda!“

„Nech si toho!“

Ušklíbla se, protože zrovna šla po mě Petra. Přisedl jsem  se zrcátkem a šminkoval si obličej. Byl to opět ten trvanlivější, jak jsem měl předešlé dny, ale s řasama jsem to trochu přehnal, tak byly výraznější.  Co jsem ale miloval, tak to byla rtěnka. Fakt jsem jí rád olizoval za což jsem schytával pohlavky nejen od Katky.

„Jsi šikovná! Fakt dobrý!“

„Děkuji, ale raději bych ještě spinkala Radko.“

„Jo, jo, já taky, ale jdeme na běžky, tak že kombinézu nech doma.“

„Aha, ještě že si mi to připomněla.“

Snídaně byla úžasná, čerstvé houstičky voněly a když jsem si je mázl máslem a dal i džem, přímo se rozplívaly.

„Půjdeš rovnou běhat s náma, dohodla jsem to s instruktorkou, ano?“

„Myslíš že na to už mám?“

„Určitě a dnes jdeme mimo areál, víš?“

„To nevím, ale snad to zvládnu.“

Jak bylo lehké běhat na oválu, tak bylo těžké mimo a tak jsem se sotva držel holek, které mi vydatně pomáhaly. Ani jsem neměl čas sledovat jejich krásná těla.

„Celý den si jen visela za námi, měla by si trochu přidat Peti!“

„Já vím, ale snad to zítra bude lepší!“

„Jak zítra? Ty vůbec nesleduješ, co se bude dít.“

Nechápal jsem, když mi při večeři sdělovali novinky.

„Zítra je soutěž, tak se musíme pořádně vyspat!“

„Tak to je mimo mě, zůstanu v areálu pěkně na oválech.“

Usmál jsem se a nabral si další porci těstovin s kečupem a sýrem.

„Předem ti to splnili, ta soutěž je právě tady!“

A jak měla v poslední době ve zvyku, ušklíbla se na mě Petra.

„Není důležité vyhrát, ale dojet a to Petra zvládne!“

Obhajovala mě Katka, což jsem byl rád.

Večer jsme trávili každá po svém, ale mě opět Katka zaměstnala praním prádla i když toho už nebylo tolik.

 

Úterní ráno bylo mlhavé a i nálada nebyla moc dobrá. Stále jsem cítil, jak mě Petra sleduje

 a připadal jsem si chvilkama, jako bych tuhle situaci s hlídáčkem už zažil co by Petr v Praze od čehož  jsem utekl a opět to musel zažívat.

„Peti, je to hromadný start, tak že se budeš držet mě maximálně dvě až tři lyžařky a né, že se necháš utrhnout.“

„Moc tomu nerozumím, ale dobře, dvě až tři závodnice mezi náma, víc né.“

„Tak se seřaďte do trojstupů!“

Ozvala se jedna z instruktorek a při tom obíhala celé klubko holek.

Stoupl jsem si hned za Katku a Radku, kolem mě byly Lucka se Šárkou a i Andula s Jarkou.

  „Jak zazní výstřel, tak se dáte na běh. Pojedete deset okruhů a ze začátku to bude bolet, jen varuji, nepřekřižujte si lyže se sousedkou či lyžařkou před Vámi, můžeme Vás diskvalifikovat.“

Pak už zaznělo odpočítávání a jak zazněl výstřel, dal jsem se do pohybu. Katka nasadila tempo díky kterému jsme se trochu odtáhly od ostatních, ale i před námi byla malá skupinka asi šesti holek. Ohlédl jsem se za sebou a viděl ten dlouhý vláček. Potěšilo mě, že jsem nezůstal v té zadní části, jinak bych už Radku ani Katku neviděl.

„První okruh!“

Zaznělo, když jsme projeli cílem. Lyže zatím jely slušně, tak že jsem měl energie dost.

„Jedu!“

Zavolala závodnice ze zadu a tak jsem jí udělal místo, ale jak jsem se vrátil zpět už jsem zas já předjížděl jinou lyžařku. Byla celá v modrém a jen kolem krku měla červený šátek. Tak jsem  přečkal páté kolo a dostal se na úroveň Katky.

„Jak se cítíš?“

„Zatím dobrý, ale asi to bude horší, žé?“

„Ano, ale řeknu ti, až budeme vyrážet vpřed.“

„Jak vyrážet, mám přeci se zúčastnit a né vyhrávat!“

„Ale my jedeme vyhrát, víš Popelko?“

„Ach jo, no tak dobrá.“

„Osmé kolo!“

Zaslechl jsem a už jsem viděl, že za námi začíná být hodně velký odstup od ostatních. Radka se Šárkou se střídaly a tak jsem si taky zakřičel a jel na pár desítek metrů jako první. Co ale čert nechtěl, lyže mi jely jako po másle a já dojel Petru. Ohlédl jsem se na Katku a když mi odsouhlasila, tak jsem na ní křikl a kupodivu uskočila. Přidal jsem a prosvištěl kolem ní. Byla hodně překvapená, když mě viděla a v závěsu jsem měl Radku a pak i Katku.

„Holky kam letíte?“

Další její slova zanikla v oznámení devátého a tedy předposledního kola.  Před náma zústávaly jen dvě holky, ale díky sjezdu jsem je dojel a jak jsem uskočil, nechal jsem jít dopředu Katku s Radkou a Šárkou.

„Chyť se Peti, ať nám nezůstaneš v zadu!“

Houkla právě Šárka a tak jsem jí poslechl. Dostal jsem   se díky postrčení zpět do tempa a už si jen hlídal naší vzdálenost. Svaly mi začínaly tuhnout, jak jsem nebyl na takové lyžování zvyknutý, jenže dokázat holkám, že to vše nedělaly zbytečně bylo tím, co mě drželo nad vodou. Petra nám najednou zmizela za dlouhou zatáčkou a já si uvědomil, že je nás šest na tři medaile.

„Desáté kolo!“

Zvoneček nám zacinkal kolem uší a  v tom za to vzala Šárka s Radkou. Já se jen zmohl na to, abych se držel ostatních tří, které taky zrychlili až jsem se divil, kde na to vzali. To už mi tuhly nejenom nohy, ale i ruce a jak to šlo jsem odpočíval v závěsu. Neměl jsem energii navíc  a bylo by  zbytečné  se hnát za první dvojkou, protože bych stuhl úplně. 

V půlce okruhu jsme se opět spojili do jednoho vláčku. Ze zadu přijela Lucka a protože jí jely lyže pěkně, skočil jsem z naší stopy  za ní. Vytvořil se sice mezi námi patnáctimetrový rozestup, ale  z pomalejší stopy přede mne skočila nevím odkud Katka. To už jsme nechaly dvě holky za sebou a zústala pětice.

Uvědomoval jsem si, že  běžím na lyžích jako holka i s tou technikou, kdy je zadeček víc vzadu a hrudník víc vpředu, ale kroucení zadečkem jsem nedělal, za to Lucka i Šárka mi nabízely nádhernou studii pohybů. Blížili jsme se  k cíli a soutěživost holek se stupňovala. V tom Katce vypadla hůlka a zpomalila, ale já do ní ze zadu strčil a podal jí svou jednu hůlku. Překvapená se pootočila a stihla jen pípnout.

„Jé děkuju moc!“

„Tak makej i za mě!“

Houkl jsem na ní a trochu zpomalil tempo. Katka se opřela a v zápětí byla na stejné řadě, jako ostatní běžkyně. Teprv teď přišlo k tomu rozhodujícímu boji. Takhle v přímém přenosu bylo sledování velkým zážitkem a hned mi ujely na dvacet metrů, ale já držel palce právě Katce. Drama vrcholilo a komentátorka na tribuně popisovala boj těla vedle těla, bok po boku Katky a Šárky. O třetí si to rozdávaly Radka s Luckou. V tom Katka udělala jeden rychlejší krok

 a projela cílem jako první!

„Jó, to byl závod! Známe první dvě a kdo bude třetí?“

„Ano, Radka a Lucka je čtvrtá, a kdo bude pátý?“

Byla chvilku pauza, než jsem doklouzal k objímající se skupince holek a tak jsem rovnou k nim zamířil. Katku jsem ale stát neviděl, tak že jsem  objal jednu po druhé, když jsem jí konečně uviděl. Ležela na zemi s úsměvem od ucha k uchu.

„Ty moje Popelko!“

Jenom roztáhla ruce a já se rád hodil k ní na sníh.

„Dokázala si to!“

A nechal jsem se obejmout. Ještě zrychleně dýchala, když jsem jí políbil, ale to jsme funěly všechny.

„Díky tobě!“

„Alé, hlavně ty sama si to dotáhla až do konce!“

Rázem jsem zapomněl na únavu, že jsem převlečený za holku nebo že bych se neměl po ní tak válet. Měla slzy v očích a já taky.  Vedle nás klečely další a trvalo to snad deset minut, než se mi jí podařilo zvednout ze země.

Pomalu dojížděly ostatní studentky, když se mi povedlo zahlédnout Petru. Byla najednou sama, k tomu smutná a snad i brečela. Dojel jsem k ní a začal s útěchou. 

„Proč si sama? Pojď mezi nás se radovat Petro!“

Nečekaně jsem jí objal a přitáhl si její hlavu na prsa. V tom momentě se to v ní zlomilo a ona se dala opět do breku.

„Noták Peti! Jsme přeci jeden pokoj, Tvoje nejlepší kámoška to vyhrála, tak se pojď radovat s ní!“

„Já nemůžu!“

„Co by si nemohla, právě naopak.“

Když se mi jí povedlo roztlačit k hloučku s vítězkou, zachytila nás Katka a vydala se vstříc.

„Promiň, zase jsem hloupá!“

„Ale nejsi!“

Nebylo to jednoduché, protože jak jsem trochu poznal, tak Petra ráda vyhrávala, aletěžko se srovnávala s prohrou. Kort když jsem jí dnes porazil i já. 

„Vyhlášení vítězů, pojďte sem  prosím!“

Zavelila  hlasatelka díky čemuž se konečně podařilo  se Petře dát trochu dohromady. Udělali jsme uličku slávy a nechali projít všechny tři holky.

„Vyhlásíme prvních pět, protože Vás bylo celkem 45 děvčat.“

Zazněla famfára a překvapivě  jsem šel ke stupínkům, ale postavil se bokem, potom šla čtvrtá Lucka, třetí Radka si už stoupla na nejnižší stupínek a z druhé strany Šárka.

„A vítězkou se stala Katka Běhalová!“

Potlesk doprovázel hvizdot i hlasité projevy pochvaly, že to vyhrála ta pravá. 

 Tak krásně rozzářenou jsem jí ještě neviděl a moc jí to slušelo.

„Jdeme slavit!“

Houkla Lucka a k nám se nakonec přidala i Petra. Večeři jsme  sfoukli ani nevím jak a večer jsme si šli zabruslit.

„Dneska ti to už půjde lepší!“

„Myslíš Katko?“

Odpověděl jsem právě v momentu, když jsem si zavazoval bílé brusle. Opět jsem měl krásnou štíhlou nožku, kterou jsem vždy obdivoval při přenosech z krasobruslení.

„Jen si  musíš dávat pozor na ty zoubky vepředu.“

„Já vím, taky jsem minule kolikrát kvůli tomu spadla. Dodnes mě bolí zadeček!“

„Neříkej, tenhle?“

Tajemě se zaculila a plácla mě přes něj rukou.

„Au, to bolí!“

„Holky, nechte toho kočkování a jdeme!“

Pískla Šárka a Radka se jen pousmála na souhlas.

„Dneska je tu dost lidí!“

„Ahoj Petro!“

Ohlédl jsem se a uviděl svého Radka!“

„Čau Modrásku, jak si mě poznal?“

„Podle očí a kamarádek!“

„Katko, Radko, Šárko tohle je Radek!“

„Aha no nevybrala sis špatně!“

Tohle bych od Katky vůbec nečekal a děvčata se začaly hihňat.

„Jo Karel a Saša!“

Podali jsme si ruce navzájem a začali kroužit. Holky většinou vepředu a kluci vzadu. Zábava byla, protože narážek bylo tolik, že jsme se jim nestíhali vyhejbat a to nejen slovně.

„Zapomněla jsi na zoubky Peti?“

„Co Katko?“

Ale to neměla dělat, protože v tu ránu jsem ležel na zemi jak dlouhý, tak široký. To byla voda na mlýn našim novým  kamarádům. Šest rukou mě chytilo tak rychle, že jsem se nestačil nadechnout a už jsem opět stál na bruslích.

„Děkuji, děkuji!“

Ještě mě schválně oprášili, ale naštěstí mě vytáhla Šárka z jejich objetí a už jsme opět udělali vláček nebo hada a jezdili kolem mantinelů. Začal jsem si opět užívat tu nádheru, kdy nám nad hlavami svítily hvězdičky. 

„Připadám si tak svobodná Katko!“

„Ano, je to dnes úžasné! A znáš trochu hvězdy?“

„Moc né, ale ráda se na ně dívám.“

Před devátou večer nás zahnala vedoucí dnešního dne domů, abychom se mohli připravit na další dny.

 

Středa i čtvrtek utekly jako voda a byl tu pátek. Trochu lenivě jsme vylejzali z postelí a vypadalo to, jako by nás postihl chaos. Chodili jsme do skříní, kde jsme zjistili, že to, co hledáme je na stolečku nebo přes opěradlo židle.

„To bude den, jen co je pravda!“

„Nezoufejte, jak se slunce prodere ven uvidíte, jak se dnešek vydaří!“

„Dneska je soutěž ve sjezdu, tak předpokládám, že to vyhraje naše Popelka!“

„Ale holky! Petra i Radka lyžuje skvěle, né?“

„My jsme tě už viděli lyžovat pořádně, víš?“

„Dobrá, vzdávám se.“

Natáhl jsem si punčochy s mikrovláknem, zapl bodýčko a nasoukal se do zelené kombinézy. Opět jsem zacítil tu Hyacintovou vůni, která se ani moc nebila s tou vůní, kterou jsem používal od prodavačky.  Skibus nás hodil na speciálně připravenou sjezdovku a když  nás  seřadily a rozdali čísla, vzala si Táňa slovo.

„Holky, pojedete tři kola a potom podle výsledků se udělají skupiny 15 nejlepších, dalších 15 jako malé finále a ostatních. Ti ale budou už jezdit jen dvakrát. Já budu každou pouštět až uvidíme, že je trať volná, jasné?“

„Ano, dobrá, jo…“

Ozvalo se nesouměrně a tak prvních deset projelo celou trať a na naší elektronické tabuli se ihned objevilo pořadí s časem.

„Já se moc těším, ještě jsem takhle nikdy nejela.“

„A já myslela Lenko, že ano.“

„Lenko, jsi na řadě, tak hlavně klid a vyhni se vpravo tomu zledovatělému místu!“

„Díky Peti!“

Sledoval jsem i další, když přišla na řadu Petra. Měla bojovou náladu a když se odpíchla, kousky sněhu odletěly z konců hůlek, jak se odrazila. Rychle prošustila tratí a projela všech deset branek nejrychleji ze všech.

„Katka a potom Petra!“

Sledoval jsem, jak elegantně sjíždí postavička v zelenomodrém svah pomaleji, než Petra a tak jsem se posunul na start s číslem 33.

„Nandej jim to!“

Pootočil jsem se a zahlédl, jak se na mě Táňa usmála a jak se ozval výstřel, tak jsem rychle odstartoval. Znal jsem trať jen jako divák, ale protože jsem uměl vytěžit sebemenší znalost trati, vyvaroval jsem se zbytečným obloučkům a jel co to dalo. Dokonce jsem jednu branku srazil, když jsem jí razantně projížděl levým ramenem, což do teď žádná neudělala. Cíl se mihl kolem a já jen tak tak zastavil před Katkou.

„O tři vteřiny lepší, jak nejlepší Petra a pak že to neumíš!“

Objala mě a tak jsem jí taky objal.

„Musíš Katko dělat menší obloučky, ty velké tě zpomalují, ano?“

„Tobě se to řekne!Ale já jsem ráda, že jsem neminula branky!“

„Věřím, že se ti to povede o něco málo zrychlit. Vidíš tu třetí branku támhle?“

Podívala se právě v okamžiku, kdy jedna závodnice minula už pátou branku.

„Jo, vidím.“

„Tak koukej, jak to bude další na trati projíždět. Ty totiž děláš právě tam dlouhý oblouk.“

Kolem nás zatím projela cílem Jarka a na start šla Radka v oranžové kombinéze. Práskl výstřel a ona se odpíchla stejně razantně, jako já či Petra.

„Hele druhá branka a teď to příjde!“

Opravdu si Radka zkrátila cestu a taky šla ramenem do branky, ale neshodila jí, jako já.

„Tím si ušetříš dvě vteřiny, nic víc.“

To už se k nám vřítila Radka.

„Mám to za sebou, jak to vypadá holky?“

Na displeji se objevil její čas, potom vše zamrkalo a naskočilo celkové pořadí.

„Třetí, hmm dobrý Radko!“

Objala jí Katka a já jí jen poplácal po rameni.

„Ale tobě se teda nevyrovnáme!“

„To je jen náhoda, v dalších kolech to může být jinak.“

„Jo, jo, jo, láry fáry Peti!“

„Pojedeme raději nahoru, ano?“

Obě přikývly a za půl hodinky jsme šli znovu na trať. Tentokrát si to rozdávaly Lucka s Petrou a Radka byla až čtvrtá.  Já udělal pár chyb, díky kterým jsem byl na druhém místě. Měl jsem totiž diléma, jak by to  vypadalo, kdybych vyhrál a oni by mi předali cenu pro vítězku. Tohle prostě nešlo, jenže bylo to jen rozřazovací část a tak jsem šel do třetího kola opět naplno.

„Teď tě už porazím Popelko!“

Sebevědomě vykřikovala před holkama Petra a když sjela svah, byla opravdu velmi dobrá.

„Je první a aby si jí porazila, musíš  opět na to šlápnout.“

Houkla na mě Katka těsně před tím, než vystartovala do třetího kola a tak jsem se postavil na start a proklouzl na lyžích, abych měl ten nejlepší start. Najednou to přišlo, já stáhl lyže k sobě a ještě razantněji projel celou trať.

„To není možné!“

Řekla udiveně Petra, když se objevil můj čas.

„Ty si moje Popelka! Postoupíš z prvního místa!“

Objala mě Katka a Petra trochu neochotně mě taky objala. Když dojela Radka, byla další  gratulace.

„Ale holky, vždyť jste postoupily taky, to je paráda!“

„To jo!“

Po obědě jsme se shromáždili všichni na kopci a Táňa přečetla naše skupiny ve kterých budeme bojovat dál.

„První skupina má tři kola, druhá a třetí jen dvě. Nejdříve odjede první skupina, tak zlomte vaz, jeď  už opravdu o medaile!“

Zatleskali jsme si jak v Americkém happy filmu a nás patnáct se srovnalo k prostoru vedle Táni. Teď jsem už nejezdil razantně a snažil se časem kopírovat první tři, což se mi dařilo. Ale i tak jsem byl pořád na prvním místě.

„Změna studentky! Poslední kolo pojedete obráceně podle pořadí, začíná Bára a poslední pojede Petra.“

Mezi holkama to zašumělo a protože už první dvě skupiny měly hotovo, tak fandily všem ostatním.

„Katko, držím palečky!“

Rozjela se a jak projela razantně třetí branku rázem poskočila na šesté místo.

Zatleskali jsme a fandili Lucii. Třetí místo bylo úžasné. Šárka trochu pokazila a Petra byla opět ve vedení.

„Já to nemůžu vyhrát, to by nebylo sportovní!“

Šeptal jsem si do přilby, ale jak třeskl poslední pokyn na startu, vyrazil jsem stejně razantně, jako dopoledne. Branka padala jedna za druhou a až za půlkou jsem zvolnil, přijížděl jsem k poslední brance, když náhle vyběhlo k cílové čáře děcko. V tom okamžiku jsem zbrzdil svůj pohyb a razantně udělal protioblouček, jako by tam byla jedenáctá branka. Tím jsem se  dostal mimo vytyčenou trať a cílem jsem projel těsně vedle slavobrány. Zarazil jsem lyže a odkryl hledí. Dítě se na mě usmívalo a já si oddechl.

„Je v pořádku, to je dobře!“

„Ale Peti!“

„Co Radko?“

„Tím si prohrála celý závod.“

„To nevadí, zdraví dítěte je přednější!“

A usmál jsem se nejen na ní, ale i na zklamanou Katku.

„Já bych tohle teda neubrzdila!“

Jenže tu byla Petra a usmívala se od ucha k uchu.

„Už nás volají, bude vyhlášení, tak pojďme.“

Přidala se Šárka a tak jsem sundal lyže, svázal s hůlkama a vyrazil  k tribunám.

„Máme poslední závod za sebou, který jsme si naplánovali a dovolte mi, abych nejdříve vyhlásila třetí skupinu.“

Tentokrát už předčítala pořadí paní Králová a já zaznamenal, že  pro první tři byly připraveny dárkové balíčky se sladkostmi.

Když vyhlásili i druhou skupinu, začalo se číst naše pořadí. Jak jsem si už stihl přečíst, tak šestá byla Katka. Měla velkou radost a tak jsem pogratuloval stejně vřele, jako i páté Šárce, dále Lucii ana stupně nastoupila Radka.

Trochu mi to bylo divné, ale druhou vyhlásili naší Petru. Nebylo to ale tak nadšené, jak při mém dojezdu.

„A jako s nejlepším součtem všech časů volám Petru Horákovou.“

Ozval se potlesk, ale já se nikam nehrnul.

„No běž, zasloužíš si to.“

Přišel jsem k paní Králové a s mírným uklonem jsem si půjčil mikrofon.

„Omlouvám se, ale já nejsem vítězkou, protože jsem neprojela cílem, tak že Petra Hornová je první a gratuluji!“

Předal jsem šokované naší vedoucí mikrofon a zmizel mezi divačky.

Nastal zmatek a vedení zájezdu se radilo, co tedy bude.  Nakonec se ozvalo, že fakt  sice sjela nejrychleji, ale v posledním kole kvůli tomu děcku se vyhla cílové bráně.

„Musíme jí diskvalifikovat!“

„Ale to je nespravedlivé!“

Nechtěně se to dostalo do mikrofonu a ozval se od několika holek piskot a bučení.

„Studentky, pravidla závodu bohužel jsou jasná,  její fér jednání by zasluhovalo lepší jak zlatou medaili! Ale musíme jí dát na 15 místo, tak že Petra Hornová je vítězkou!“

Nová vítězka se rozzářila a postoupila si až nahoru,  Radka ale byla několikrát vyzvaná, aby si stoupla na druhé místo a Lucii museli pořadatelé vytáhnout z řady.

„Tak tohle jsem nečekala!“

„Nebuď Katko smutná, je to i dobře, víš jak by mi bylo divně, kdybych tam stál já?“

„Jo stála, stála, co?“

„Promiň, stála bych tam.“

V Skibusu nebyla nálada moc valná a tak jsme mlčky prošli i na pokoj. Svlékl jsem se už automaticky a vlastně si uvědomil, že je to naposledy. Sedl si a pomalu vytahal vše z kapes jako balíček papírových kapesníčků, nějaké bombony, stvrzenky z bufetu, Skikartu s legitkou a několik drobných mincí.

„Tak to převrať ať to vyschne.“

„Ano Katko.“

„Holky promiňte, ale já za to nemůžu, že se Petře do cesty připletl ten klouček.“

„To by nevadilo, kdyby si se tak neradovala po tom, co naše Popelka projela mimo cíl, víš?“

„Tak jí už Katko neh, stejně to nemá smysl.“

Ze skříně jsem vytáhl malou taštičku a drobnosti do ní nasypal bez ladu a skladu.

„Já jsem ráda holky, že jsem si mohla zalyžovat a to fakt báječně!“

Při tom jsem vyloudil úsměv a šel si přeprat spodní prádlo.

„Katko, Radko, Petro nechcete taky něco přeprat?“

První vyskočila Katka, ale ostatní se ani nepohli.

„Tenhle svetr vracím, jako i tohle prádlo Petro a děkuji za půjčení!“

„Ale to si nemusela Peti! Vždyť máme celý večer a zítřek dopoledne.“

„Já mám věcí až dost, viď Katko!“

„Já nevím, ženské nemají prádla nikdy dost!“

To už se nálada zlepšila a po večeři jsme šli na zakončovací večírek, který se trochu protáhl.