Lyžování proti své vůli - 8.díl - Lezanka

16.01.2022 22:52

 „Nikdy jsem nestála na běžkách, holky pomozte mi se obléknout!“

„Si děláš srandu, né? Taková lyžařka!“

„Opravdu Peti, neběhala jsem a kombinéza je asi blbá.“

Petra se posměšně dívala, jak jsem rozpačitý, ale nehodlala mi pomoct. Naštěstí tu byly ještě dvě děvčata.

„Základem jsou teplé kalhoty, tedy u tebe to budou legíny s ponožkama, ale bez silonek.“

„No dobře a co nahoře?“

„Je docela pěkně, tak si vezmi spodní prádlo, bodyčko – to teplejší, triko a ten silný svetr.“

„Bez bundy Radko?“

„Jo, jinak budeš pořádně zpocená!“

„A na hlavu čepici jo a ty lyžařské brýle, co jsme ti samo že zabezpečili s lyžema a hůlkama.“

„A zelenejma botičkama.“

Zasmály se všechny tři, ale mě to už nechávalo klidným. Ostuda bude, to jsem si byl jist. Hned po snídani jsme vyfasovali výbavu a už pěkně v řadě šlapali na běžecký ovál.

„Studentky, které vživotě neběhaly se postaví k Báře v červeném a ostatní za mnou.“

Zůstalo nás asi deset a tak jsem se zařadil a pěkně dělal podle instruktorky převracení lyží do protisměru,  , stromeček kdyby jsme museli do kopce a ještě pár dalších cviků a postojů.

„Hodinka je pryč, tak že půjdeme na ten menší okruh, ty, ty a třeba ty půjdete první!“

Seřadili se vedle sebe do vyježděných stop a pěkně začali kroužit.

„A teď vy tři!“

Nastoupil jsem s Jarkou a Andulou. Lyže mi podklouzávaly tak, že pohyb vpřed mi prostě nešel. Ale odšlapal jsem celý okruh skoro současně s holkama.

„Koukám Petro, že ti to vůbec nejezdí, ukaž mi ty lyže?“

Zvedl jsem jednu i druhou nohu a byl zvědavý, co z toho vznikne.

„Ty je nemáš vůbec namazané, zajeď si támhle, co je ten servis lyží, ať ti je namažou!“

Začínal jsem chápat, kde je chyba. Mazání proběhlo s mým překvapením rychle, protože jsem si zul lyže a posadil do stojánku, potom mi dali takové válečky a ukázali, jak s nimi mám promazat skluznice.

„Tohle je vosk do mínus tří, tak že je pro dnešek akorát. Kdyby byla nula, tak máme zas ten druhý s jinou barvou  vosku.“

„Aha, jo a když bude nad nulou, tak dáme ten třetí, ano?“

„Jo a potom ještě je možnost mít kombinaci pro běh do kopce a pro sjezd.“

„Tak to už je moc.“

„No když stojíš a dupeš, tak používáš největší plochu. Ale při sjezdu je váha rozložená souměrně na předek a zadek lyží a tam je potom jiný druh vosku.“

„Aha, tak dobře, já budu jen na oválu, tak mi stačí jeden vosk.“

„Jo výborně. Ještě hadříkem srovnáme souměrnost vrstvy, kterou jsi nanesla a už můžeš jít jezdit!“

„Tak moc děkuji, je to teda věda.“

Usmáli se na mě, nasadil jsem si lyže a rozjel se k oválu, jenže lyže pro změnu nešly zastavit a tak jsem použil klasické protivéčko, tedy pluh kterým brzdím na sjezdovce.

„Hele, Petra se nám rozjela. Tak si vem třetí stopu, holky na ní jezdí rychleji, ano?“

Přikývl jsem a jak jsem se odrazil, vítr začal fičet kolem uší, jak to bylo rychlé. Musel jsem přenášet váhu, abych nevypadl ze stopy, ale po třetím okruhu jsem si to konečně užíval naplno až se moje spolujezdkyně v druhých drahách jen míhaly.

Dvě hodiny utekly jako voda a mě instruktorka vyhnala na velký okruh, kde kroužila i Katka s Radkou.

„Ahoj začátečnice, tak jak to jezdí?“

„Už je to lepší Radko! A kde máte Petru?“

„Támhle někde vzadu, baví se s Luckou a Lenkou. Ale jestli se nebojíš, tak pojď jezdit s námi!“

„Moc ráda.“

Holky vypadaly fakt úžasně, měly dlouhé podkolenky a pod nimi nějaké upnuté kalhoty, místo bundy rolák a pěkné rukavice, na hlavách košaté čepice upletené z několika barev a lyžařské brýle. Jejich siluety v tom sněhu ze zadu vynikly a tak jsem se jich držel jako klíště. Po půl hodině jsem odkoukal, jak lyžují i tu drobnou práci s rukama až jsem se jim vyrovnal.

„Jsem ráda, že Vám jak tak stačím holky!“

Radostně jsem jim sděloval, když se na chvilku zastavili.

„Už ti to docela jde, tak co si udělat menší závody na pět kol?“

„To mě uštvete!“

„Ty to zvládneš, jako na cizích sjezdovkách ty naše Popelko!“

„Neříkejte mi Popelko!“

„Tak pojeď!“

Hecovala mě Katka svým typickým pozvednutím brady a lehkým posunem  hlavy na bok, což se mi moc líbilo, protože do toho dávala lehký úsměv.

První kolo se Radce povedlo a byla o dost  ve předu, ve druhém se utrhla i Katka a já začínal jezdit sám, ale najednou začal padat sníh a já  začal dojíždět moje superlyžařky. Když jsem předjel Katku, dost  mě to potěšilo a nějaké to pokřikování, že mám na ní počkat jsem nebral v potaz a pěkně v rytmu běžel do čtvrtého okruhu. Na konci jsem dojel Radku a píchl jí do zadečku hůlkou.

„To se nedělá!“

„Já ti pomáhám Radko!“

Minuly jsme houf holek ve druhé a třetí stopě, když jsem přeskočil a začal Radku předjíždět. Ale ona se nechtěla dát a začala rychleji kmitat rukama. Dlouho jsme jeli bok  co bok, ale v poslední čtvrtce jsem za to vzal a i Radku jsem nechal za sebou. Úplně vyšťavený jsem projel cílem a postavil se stranou. V předklonu jsem se vydýchával a sledoval, jak ke mně přijela podobně uštvaná Radka.

„To si musela tak běžet Petro?“

Snažila se dozvědět, proč jsem jí byl schopen předjet mezi nádechy a výdechy.

„Promiň, ale vy umíte člověka vyprovokovat! Katka už taky dojíždí, koukej!“

Ohlédla se a viděla, jak má uštvaný výraz, zatím co my jsme se už bavily v pohodě.

„Prej neumí lyžovat!“

To bylo vše na hodně dlouho, co byla schopna říct.

„Ale holky, fakt jsem na tom nikdy nestála a první dvě hodiny jsem šlapala zelí.“

„Jak to?“

„Nikdo mi neřekl, že se lyže mají před použitím zkontrolovat, jak jsou navoskované.“

Obě se od srdce zasmály.

„Jo to je fakt dobré!“

„Tak proto jsi nám tak dlouho chyběla, co?“

„Ano, jezdila, no spíš jsem chodila s Jarkou a ostatními támhle vzadu.“

Jak jsme se otočili, tak tam stále kroužilo pět holek, kterým to moc nešlo. Za pár minut nás Táňa zahnala na oběd. Pořádně jsme se navzájem oprášili, protože sníh se venku sypal jako blázen.

„Rajská, tu mám moc ráda!“

„Ano? Ale jen tři knedlíčky Peti!“

A opět mě Radka sebrala dva knedlíky z mého talíře.

„Hele, tohle nedělej!“

„Já jí v tom podporuju taky, protože máme maškarní a ty se nám Popelko nesmíš přecpat, víš?“

A tak jsem smutně zasedl k jídlu, který jsem si vychutnával tím, že jsem krájel obzvlášť maličké kousky knedlíků i masa. Alespoň tu byl meruňkový kompot a čaj.

„Tak ve dvě hodiny máme být všichni tady.“

„Jo, jo, budeme tančit, co?“

„Né, předvádět plesové šaty Popelko!“

„Neříkej mi Popelko, vodnice jedna zelená!“

„Já se ráda na tu chvilku převléknu, ale tobě to už zůstane, víš?“

„Tak jí už nechte, nebo se chudák Popelka ani nenají!“

Podíval jsem se nejškareději na Katku, jak jsem dovedl až se zasmála.

„Jo, tak promiň!“

Na pokoji to bylo opět o přetahovanou, kdo dřív zabere koupelnu. A tak jsem využil situaci, když jsme s Katkou osaměly.

„Musíme s těmi prsy něco udělat.“

„Jé, promiň, já na to včera zapomněla, tak jak holky vylezou, půjdeme my jo?“

A tak jsme svlékly své oblečení a nechali si jen kalhotky a podprsenku. Jak nás zamkla v koupelně, vlezl jsem nahý do sprchy a odlepil si silikony.

„Ještě vlasy Peti!“

„Ajo, máš pravdu!“

Najednou jsem stál bez ženských vnadů a namísto dlouhých vlasů jsem měl na hlavě jen krátký porost.

„Ježiš a tohle je zase co?“

Při tom mi prstama projela toho krátkého ježka.

„No kvůli té paruce, aby mi vlastní vlasy nevykukovaly ven.“

Zakroutila hlavou a já se začal zbavovat potu.  Celý jsem se pořádně sprchl a pomohl i Katce umýt záda. Poprvé jsme se takhle sprchovali a můj kluk nezbedně stál s každým jejím dotykem.

„Kdybych nevěděla, že jsi kluk, tak tě tady pomiluju!“

A dala mi první velkou pusu.

„Katko prosím né!“

„A ale proč, když jsme tady…“

„Nemůžeme tady, víš to dobře, tak mě nesváděj!“

„Ty máš jinou, viď.“

Při tom se mi koukala do očí a já jen jemně zavrtěl hlavou.

„Tak proč né?“

„Jak se to jednou spustí, nedá se to zastavit!“

„Hmm, asi máš pravdu. Je to divná situace.“

„To je, nemohu ti zatím nic slíbit, jsem přeci holka, Tvoje Popelka!“

A na znamení jsem jí políbil čelo a šel se osušit. Zaslechl jsem její povzdech a vodu, která stále padala ze sprchy na dno vaničky, tak že náš rozhovor nemohl nikdo slyšet.

„Vem si podprsenku, ale tu druhou a já ti vlepím  znovu ty krásné kopečky, ano?“

Přikývl jsem a za pár chvilek jsem si už přimačkával plnou podprsenku, aby se co nejrychleji přilepily ty dva kopečky. Potom mi nasadila paruku a taky její lem dobře zalepila a tak jsem opět byl tou holkou. Vyšel jsem jako první a hned se kamarádky  na mě podívaly.

„Co jste tam dělaly tak dlouho vy dvě?“

Zvědavě se vyptávala Petra a já jen vykouzlil úsměv.

„Umyla mi zádička!“

Radka se uchechtla a dál se oblékala do zeleného prádla. To mě docela zarazilo a musel jsem se hodně přemáhat. Její nožky se pomalu potahovaly silonkama a v té zelené byly docela hezké, její lýtko a chodidlo drobnější, jak u jiných děvčat. Za to Petra seděla bokem a přes vyrolovanou  silonku na rukou si ladně oblékala již druhé chodidlo.  Tohle se mi jen tak nepoštěstí vidět a rychle jsem šáhl do skříně pro bílé silonky k tomu určené a taky začal s oblékáním, ale tak elegantně se mi to nedařilo, jak Radce či Petře. Přistihl jsem se, jak šilhám a měl jsem trochu strach, že si toho holky všimnou, ale naštěstí vešla Katka a zraky se ze silonek stočily k ní. To už jsem rychle přelítl oblečené nožky až jsem si chtěl mlasknout. Katka vlezla do naší skříně a vytáhla bílé až lesklé silonky a sedla vedle mě. To snad udělala schválně, protože než jsem si narovnal  svoje punčocháče, ona si elegantně navlékala jednu nožku za druhou, tak že jsem jí měl v přímém zorném úhlu.

„Škoda že se mi nepovedlo koupit zelené bodýčko.“

Povzdechla si Radka.

„Za to moje černé bude pořádně svádivé!“

„Jo, to jo, myslím si, že zblbneš celou polovičku chychotavek v jídelně.“

„Hele , Popelko! Moc mě neštvi, nebo tě načerním černým uhlím a udělám z tebe opravdovou Popelku!“

„To by se ti hodilo, co? Máš na mě spadeno už dva dny!“

„Ano, sleduju tě bedlivě, protože pořád mi nikdo nechce říct, kdo vlastně jsi.“

„Ty nemáš ráda tajemství?“

„Ani né Katko!“

„Ale neříkej, no a co to bylo, že si k nám byla celý týden tak upřímná, hm?“

„To je něco jiného Radko!“

Při tom sledovala mě, jak se zapínám do šněrovačky a chystám se, až mi jí někdo stáhne.

„Která se hlásí?“

„Já už mám praxi, aby si neřekla Petruško!“

Překvapeně zareagovala Petra a tak jsem s trochou obav natočil  záda a už jsem cítil, jak razantně stahuje až  jsem sotva dýchal. Měl jsem pocit, že mi to stáhla ještě víc, jak včera, ale ani jsem nepípl.

„Ještě dva uzlíky, ták a je to! Z toho tě asi budou muset vystříhávat!“

„Co si jí zas provedla?“

Dívala se nepochopitelně Radka na ten výtvor.

„Ty si blbá, proč si jí dělala čtyři uzly a ještě tady dva, to bylo schválně?“

„Má to pojištěné, aby se jí to náhodou nerozvázalo.“

„Tak vidím, že příště bude Popelka stahovat Petru a my se budeme posměšně  přidávat, aby to stáhla ještě víc!“

A podala mi tu stříbrnou spodničku. Jak mi hladce projela přes pás a boky, srovnal jsem jediný šev na zádech a šel si pro svrchní díl. Ten šel taky dobře obléknout, jen mi  dalo práci pozapínat všech snad dvacetpět háčků.

„Peti, zapni mi to, prosím!“

„To víš, že Kačko zapnu!“

Měla tak krásně tvarované záda, že mě až mrazilo v celém těle, jak jsem jí chtěl poobjímat.  

„A ještě náš zlatý hřeb večera!“

„Jaký Kačko?“

Z tašky vytáhla malý igelitový sáček a z něj vytáhla dvě nádherně stříbrné korunky do vlasů a velké dva  prsteny.

„Takhle ti jí připevním na hlavu a ten prsten je taky stejný, jako mám já, podívej!“

V tu ránu jsme na sebe zírali do zrcadla jako dvě princezny.

„Kdy se z ní stane ta Popelka?“

„Až si obleče škaredý plášť.“

A podala mi nějakou pláštěnku černošedé hnusné barvy, která měla ve předu dvě velké kapsy.

„Počkej, ještě si musím holky něco  ujasnit!“

Radka se otočila ke mně a sledovala, jak jsem přisedl k Petře na postel a jak jsem se ohnul, tak jsem jí zul černou lodičku.

„Co děláš?“

„Dej sem nahoru nožku prosím!“

A taky jsem vyzul bílou lodičku a položil pravou nohu na postel. Jak se ocitly naše chodidla naproti,  srazil jsem je k sobě a odměřoval, kdo má větší chodidlo. Při tom jsem vnímal, jak ho má teplé

 a lehce zapocené. 

„Tak ty máš Petro o číslo menší nožku, než já. Když nosím 43, tak ty si kupuješ  42.“

„No a, co má být?“

„Proč hlásíš větší číslo nohy, než ve skutečnosti máš?“

Zarazila se a chvilku hledala slova až je našla.

„No víš, já se cítím lepší ve volnější obuvi a občas mi taky otečou nohy.“

Poprvé vypadala zahanbeně, ale já jsem jí vzal hlavu do dlaní a  normálním klidným hlasem ji řekl.

„Za to se ale stydět nemusíš Peti!“

A jak jsem se obul a odešel, hned přisedla Katka.

„A teď my dvě, ano?“

Najednou se spojily černé a bílé nožky a já si myslel, že právě ta černá je menší.

„Je to stejné Radko a přitom si kupuju číslo 41.“

„Já mám ještě menší holky, podívejte se!“

A usedla k nim i Radka.  Za chvilku se už smáli a nálada se tím zlepšila. Já si vzal plášť, přehodil kapuci přes hlavu s korunkou  a ještě jsem si do kapes vložil kartáč a hadr.

„K čemu to  budeš mít Petruško?“

„Právě pro to, že jsem ta vaše Popelka.“

 „Jo, škaredá trošičku!“

„Ale Vám ty převleky taky  vy moje  sestřičky moc sluší!“

Řekl jsem  jako služebná a vyrazil do jídelny. Hned na schodech jsem se ale skoro přerazil, protože vyšší podpatek a dlouhé šaty mi nedovolovaly normální chůzi a musel jsem si sukni přizvednout. Jak jsem se ohlédl, viděl jsem u Katky, jak udělala to samé, ale na rozdíl ode mne s úplnou elegancí.

„Teda. Tady je rušno holky!“

„A těch barev těch kostýmů?“

„Jo taky zírám!“

Někdy jsme si povídali tak překotně, že jedna řekla tři slova a druhá čtyři, do toho další dvě a první pět. Jak jsem ale vysledoval, když došlo na emotivní vlnu, tak se bez přemýšlení slůvka hrnuly sami.  Když se ve čtvrt na tři utišil hluk, paní Králová nás přivítala na maškarním a hned nás informovala

o pravidlech soutěže.

„Každá maska příjde ke mně a zaregistruje se. Každá má tři hlasy, které napíše pěkně pod sebe

 a donese nejpozději do čtyř hodin.    Mezitím můžete předvést své umění na tomto malém podiu v pořadí, které dostanete s evidencí masky. Potom vyhlásíme nejlepší převlek  i její prezentaci. Přesně za hodinu se půjdeme ven vyfotit, když se udělalo tak pěkně. Tak dobrou zábavu děvčata!“

Všechny zatleskaly a rozběhla se volná zábava při které Lenka pouštěla svou hudbu. Byla jak jinak oblečena jako diskdžokejka v blyštivém kostýmku s cédéčkama na vestičce. Dostala proto číslo jedna, aby hned mohla začít hrát.

„Támhle jsou tři vodní panny, jdeme se na ně podívat!“

„Co čekat od vodnice? Jen vodní příšerky viď!“

„Jo, jo, ty by si měla jít pro změnu támhle k těm truchlícím v černém Petro!“

„Nech na hlavě Radko, taky se chci mrknout.“

Jejich jako by druhá kůže z nějakého silikonu měla barvu oceánově modrozelenou. Nohy měly zakončené ploutvičkou a na rukou rukavice s blánou.

„Co to děláš Popelko?“

Ptala se zvědavě Katka, když jsem přistoupil k Andule a jak jsem přisedl, zvedl jsem jí jednu ploutev

a začal hadříkem oprašovat.

„Musím umývat a čistit, když jsem popelka, né holky?“

Zasmáli se a já cítil tu teplou nožku v ploutvičce až jsem dostával chuť si to taky vyzkoušet. Hladil jsem jí nožky hadrem pár vteřin, než jsem  konstatoval, že je v pořádku a vzal na řadu druhou i třetí pannu. Ty se chichotali a nechávali se ještě jednou očistit.

„Jak se do toho převleku leze Andulo?“

„Máme na zádech tajný zip Radko, podívej!“

„A nepotíte se v tom?“

„Trochu už ano, žé?“

„Jó, už máme vlhký rozkrok!“

Nepřestávali se smát a bylo to tak nakažlivé, že jsme se smáli taky.

„A tady je nějaká kněžna?“

„Ano, uhádla si Popelko, zavaž mi střevíček!“

Usedl jsem na bobek a šáhl po jejích botkách. Měla je opravdu šněrovací těsně nad kotníky a tak jsem si je opět pěkně prohlédl s hadříkem v ruce. Začalo mě to tak bavit, že jsem prošel snad všechny nožky, které v sále byly.

„Jsem Popelka a zároveň sestra princezny!“

„Tak že Petra a Katka jako princezny, ano?“

„Jo, ale ona teprve bude krásnou, zatím je Popelkou.“

„Dobře, zapsáno.“

„A promiňte paní Králová, moje povinnost je, že Vám musím taky zkontrolovat střevíce.“

Při tom jsem vytvořil pukrle. Zasmála se a hned mi posunula levou a pak pravou lodičku. Byly krásně červené, jako její šaty a moc jí to slušelo.

„V pořádku má paní!“

A odkráčeli jsme pryč.

„Tak které nožky jsi ještě nezkontrolovala Popelko?“

Zeptala se trochu povýšeně Petra až jí Katka zpražila zlým pohledem.

„Ano, Lenku, jo na Lenku bych zapomněla.“

Když jsem se sehl pod stůl, šíleně se lekla až výskla, což připoutalo pozornost všech.

„To je v pořádku, Popelka musí všechny botky očistit, dostala to nakázáno od macechy!“

A ukázala na Petru.

„Pěkně si jí to vrátila!“

„To víš Radko!“

Zasmáli se v sále a pokračovalo se v okukování kostýmů. Ještě jsme viděly chudou děvečku, která byla bosky, tak že bez práce a vílu s bílomodrou sukénkou.

Pak přišlo k focení a strkanici, kdo půjde dřív a kdo až jako druhý či třetí v řadě.

„Netlačte se a pěkně po koberci až před hotel, ano?“

Nakonec nás dvě instruktorky řadily tak, abychom na fotkách byli barevně vyvážené a mě s Katkou dali do přední řady skoro do prostředka.

„Tak všechny řekněte  sýr!“

Ozvalo se od fotografa a to nejméně šestkrát.

„Moment! A teď z Popelky musíme udělat princeznu!“

„Zase má Petra něco extra!“

„Nebuď tak jedovatá Petro!“

„Ale vždyť je to pravda, jen kvůli ní se máme znovu fotit?“

„A mě je to jedno, já se fotím ráda!“

Ozvala se nečekaně Šárka co by děvečka. To už se obešlo bez dalších připomínek a my jsme se běželi schovat do teplíčka.

„Noste lístečky s hlasováním děvčata, máte na to už jenom čtvrthodinku!“

Ozvalo se z podia a tak jsme šli taky hodit své lístky. Já dal hlas holkám a jak jsem později zjistil, to samé udělali se svými hlasy i moje spolubydlící.

„Je to už vše?“

Ale protože nepřišla žádná odpověď, Naše malá školní rada vzala lístky a odešla vedle zpočítat, kolik kdo dostal a kdo je vítězem.

Já jsem tancoval bez pláště jako dvojče od pravé princezny a docela si to užíval. Nohy v botech mě čím dál méně bránily v tanci a dokonce jsem se přistihl, že už jinou než dámskou botu na své nožce nesnesu. Když jsem přenesl váhu na špičky, tak jsem se hravě otočil dokola na místě, za to na patách jsem spíš  vyrovnával směr tance.

„Prosím, sedněte si a udělejte místo na podiu!“

Povytáhl jsem si židličku a jen na okraj přisedl, jak jsem to viděl u Katky. Ta se ještě zhluboka nadechovala a vydechovala stejně jako já, ale na hrudníku, který jsem měl stažený to vidět nebylo.

„Na posledním místě skončila Víla Amálka! Dostala jen tři hlasy.“

Následovaly další a další masky až začal vrchol maškarního.

„Třetí dělené místo získávají, je to takové zelenomodré, jo mořské panny!“

Ploutvičky zaklapaly a už všechny tři děvčata stála vedle sebe a krásně se usmívaly.

„Na druhém s počtem 40 hlasů skončila Kněžna Libuše!“

Vyskočila Lucka a všichni  jí zatleskali.  V tom zazněla fanfára.

„Na prvním místě skončila nějaká princezna.“

Udělala naše vedoucí pauzu a mezi dívkami to zašumělo.

„Princezen tu máme hodně, ale jen dvě z nich jsou sestry a to Princezna a Popelka!“

To už mě Katka chytila za ruku a tahala mě za sebou, protože jsem tomu nechtěl věřit.

„Gratulujeme Vám, děvčata! Ten nápad s Popelkou byl výborný!“

„Děkujeme, děkujeme.“

Dostali jsme šerpu, kytičku a malý dárek v kulaté krabičce.

„To je úžasné!“

Objímala mě Katka a já jí jen přitakával, jak jsem byl pořád v šoku.

„Byl to Kačko Tvůj nápad!“

„Ale ty si hrála tu Popelku!“

„Je to pro obě stejné!“

Sledoval jsem, jak se holky navzájem objímají a tak jsem je rád napodobil.

„Děkuji a za chvilku přinesou z kuchyně studené mísi a táci s chlebíčky místo teplé večeře, ale bude k dispozici kromě jiných nápojů i  horký čaj.“

„To bude mejdan holky!“

„To ano, už se těším na horkou medovinu se slivovicí!“

„Něco dobrého si určitě dáme!“

„Na vítězky!“

 „Jo Šárko, máš pravdu!“

Já jsem si ten večer užil, jako nikdy před tím, protože jsem se nemusel  tolik přetvařovat krom toho, že jsem byl princeznou.