Lyžování proti své vůli - 6.díl - Lezanka
Sobotní ráno bylo mlhavé, ale díky novému rozložení postelí se mi kupodivu po divokém pátku spalo dobře. Jak jsem se probral, lekl jsem se, protože mi ležela na bříšku dívčí ruka. Byla to Katka, která mi skoro dýchala do ucha. Pomalu jsem jí pohladil ruku a pozoroval její víčka. Mírně se zachvěly, potom pootevřely a jak jsem se na ní usmál, cukla leknutím s rukou, až mi proklouzla mezi prsty ven zpod deky.
„Dobré ráno Kačenko.“
Řekl jsem tím nejlaskavějším hlasem, co jsem dokázal.
„Ahoj Peti, promiň. Ta ruka mi nějak sjela.“
Jen jsem přivřel oči a dál na ní koukal. Nikdy jsem si jí tolik nevšímal, tak že jsem si jí bedlivě prohlížel.
„Dneska tě musím zase oholit, začínáš píchat.“
Skroutil jsem obličej až mi rukou zatahala za tvář.
„A tu taky!“
„Ale vždyť jsme to už dělali dvakrát.“
„Nenechám tě běhat zarostlou!“
Opravdu jsem si nemohl nic horšího přát, než si nechat opět bolestivě vytrhávat chloupky. Ale přijal jsem tuhle roli a tak jsem jí chtěl dohrát až do konce.
„Tak mi ten strojek dones.“
Vyklouzla ze své postýlky a v pantoflíčkách si odskočila ke skříni.
„Pojď za mnou!“
Mrkl jsem na vedlejší postele, kde se taky už holky vrtěly. Za deset minut jsem měl opět hladkou kůži nejen dole, ale i na tváři a už se promazával nějakým mandlovým mlékem, co mi půjčila paní Králová před týdnem.
„A teď z tebe musím udělat zrzku, jsem zvědavá, jak ti to bude slušet.“
„To já taky, ale už se do toho pusť.“
Zaklonil jsem hlavu a ona mi jí pěkně prolila vodou, potom použila nějaký šampon a jak jsem jí měl umytou už mi nacákala tu barvu a pečlivě jí vetřela do té paruky z pravých vlasů.
„Teda z toho jde barvy, zůstane vůbec něco na těch vlasech Katko?“
„Neboj se, budeš obarvená jako pravá Petruška!“
Potom vzala fén a jak mi osušila vlásky, zároveň je načechrala hřebenem až jsem měl pocit, že moje hlava zvětšila dvakrát objem.
„Jé Popelka a zrzavá!“
„No ta barva před tím jí slušela asi víc.“
„Ale i takhle vypadá dobře.“
Chválili mě a okukovali ze všech stran. Mě se ta změna líbila, protože jsem si myslel, že jsem zas dobře maskovaný. Vždyť jsem byl zase někým jiným i podle průkazky.
„Co mu dáme holky na sebe?“
„To já nevím, ale nemáte ještě některá punčochy s mikrovláknem?“
„Počkej Petro, myslím že mám.“
Vyskočila Radka a najednou zajásala.
„Mám, tak která je chce?“
„Dej je Petře, Popelka si už zvykla na ty tělové.“
Řekl jsem polohlasem, když jsem si bral podprsenku a ty čerstvě vyprané punčocháče.
„To je fakt, až bude čas, tak Ti Popelka koupí nové a ty Tvoje si může nechat, né?“
„No sice jsou památeční, ale souhlasím, ale i tak bych raději šla nakupovat s ní.“
„Tak to bychom měli jít všechny, né?“
Zasmáli se a hned na to Petra pokračovala.
„Dobrá, tak si vem ještě ty kalhoty, protože je venku chladno na sukni a tu blůzu ode mne taky.“
„Holky díky, připadám si, jako bych vykradla nějakou lyžařskou výpravu.“
„Jé, výbava, no to ještě budeme muset taky dořešit, ale zatím jdeme na snídani.“
A probrali jsme různé varianty až Katku napadlo.
„Pojedu s tebou a paní vychovatelkou za Silvií a zkusíme si od ní půjčit tu kombinézu.“
„Kombinézu? Myslíš tu zelenou?“
„Jo, protože jí teď vlastně nebude moct použít a ty jsi dobrá lyžařka, že s ní nic neprovedeš.“
„Ale já jsem větší a tlustší, jak ona!“
„Tyhle kombinézy jsou přizpůsobivé, těch pár centimetrů se ztratí.“
„A Katko ty lyže taky hned nepovezou, co?“
„Jo Radko, zkusíme jí požádat i o to.“
„Ale boty má určitě malé.“
„No pro změnu vy obě máte sloní nohy s Petrou!“
„Petra jako Petra, né?“
Zachichotali jsme se a po snídani s vedoucí už uháněly do špitálu.
„Ahoj Silví! Jak se daří?“
Dobrý den paní vedoucí, jé ahoj holky! No ještě to trochu bolí, ale už je to lepší.“
Usmívala se na nás z postele s nožkou v sádře.
„To jste moc hodné, Petra mě zachránila, jinak bych tam ležela prej ještě pěkně dlouho.“
„Jak to, že ležela?“
„No kvůli mlze jsem vypadla ze sjezdovky mimo a dopadla kousek vedle stromů.“
„Petro, ty si nám ještě něco tajila?“
„To né, vždyť to byla náhoda, že jsem podklouzla a dostala se bokem taky.“
„Kdyby si Petro cokoliv potřebovala, tak ti ráda pomůžu a ještě jednou děkuji!“
Objala mě s vděčností , jak jí to sádra dovolovala. Já jsem poděkoval kývnutím.
„No nic, kdy přijedou rodiče?“
„Už tu byli, asi jste se minuli.“
„A chtějí si tě odvést?“
„Jo, hned zítra mě naloží i s věcma.“
„Tak fajn, ať dají vědět. Já počkám venku, protože by holky ještě chtěly s tebou mluvit.“
Pohladila dívku po vlasech a zmizela ve dveřích.
„Hele Silvo, máme na tebe přeci jen jednu prosbu.“
Na to začala mluvit Katka.
„Vznikla taková situace, kdy přijela druhá Petra z Žižkovského gymplu, jak jsme ti o ní vyprávěli.“
„Jo vzpomínám si.“
„No a protože Petra byla týden bez věcí, tak si půjčila od té druhé a teď nemá v čem jezdit.“
„Aha, tak povídejte, co by potřebovala.“
„No jestli se vejde do té kombinézy, tak bude moc šťastná, když by si jí půjčila.“
„Jo, to si myslím, že nebude problém a lyže s hůlkama jí taky půjčím, protože lyžuje moc pěkně a nemusím mít o věci strach.“
„Ty jsi, zlatičko!“
„Holky, já jedu domů a až se uzdravím, tak tyhle věci přeci budu mít od Vás už dávno doma.“
Usmívala se, že mi mohla alespoň trochu pomoct.
„A nepotřebuje ještě helmu, rukavice a boty?“
„No ty první dvě věci si taky ráda půjčím, ale boty mi nebudou.“
„A kolikátky máš?“
„Petra je má jako slon, číslo 43.“
Při tom se zachechtala.
„No to mi je líto, já mám jen čtyřicítky.“
„Nedělej si z toho hlavu, boty se dají vždycky půjčit, ale s kombinézou je to horší.“
„No jasně, ale slibte mi, že uděláte pár fotek, jak jako by já dobře lyžuju, jo?“
„Tak to je to nejmenší Silvo!“
Zavolali jsme sestřičku, která nám věci donesla a s tím jsme se rozloučili.
„Já bych to do ní nikdy neřekla, jaký je to zlatíčko.“
„To jo Peti, většinou je zamlklá a s tebou švitořila jedna radost.“
„Mám obrovskou radost, že si budu moct ještě zalyžovat.“
„Já měla strach, že když Petra dorazila, tak že ti nezústane nic jiného, než zmizet.“
Při tom mě chytila za ruku a pěkně jí sevřela.
„To bylo první, co jsem chtěla udělat, potichu se vytratit, ale paní vedoucí mě zarazila.“
„A udělala dobře. Víš já vlastně o tobě nic nevím, jak se jmenuješ a kde bydlíš a ták.“
Při tom se na moment zastavila a dívala se mi do očí.
„Jmenuji se Petra Hornová či Horníková né?“
„Ale, ty víš, jak to myslím.“
„No jsem Petr z Proseka a dělám na Žižkově, ale tady nemám ani blbou vizitku, tak budeš muset počkat do Prahy.“
„No dobrá. Hlavní je, že máš v čem lyžovat, ještě se zastavíme mrknout na ty boty
a punčochy jo?“
„No jak myslíš Katko.“
Při tom jsem si nesl igelitku plnou věcí.
„Tak jste pořídili dobře, co?“
„No ještě si musí půjčit boty, ale to ostatní jí půjčila, je fakt hodná.“
„Ano, tak jedeme, ať to stihneme vyřídit do oběda.“
První zastavení bylo v textilní galanterii, kde měli teplé punčocháčepod kombinézu i silonky, jedno teplejší body a několik teplých ponožek.
„Tohle spodní prádlo by ti mělo vydržet na celý týden.“
Konstatovala Katka, když jsme už byli zas u auta.
„A teď sekáč a potom Vietnamci!“
„Dobrý nápad paní Králová!“
„Já si ještě něco musím zařídit, tak se tu sejdeme za hodinku a půl.“
Vlezli jsme do prodejny u asiatů, ale boty jsme nekoupili, vše bylo malé nebo velké.
„Potřebuješ jedny kalhoty a dvě blůzy.“
„Ale to je zbytečné, Petra mi půjčí džínsy a blůzku omrkneme v sekáči.“
A ještě jsem jí zašeptal do ucha až jsem se s kozou přimáčkl na její hrudník.
„Na ten týden? Neblázni!“
Chvilku pokývala hlavičkou, ale tu jednu teplou blůzu mi stejně vnutila.
„Hele, hned naproti je ten sekáč!“
Okamžitě mě praštila ta klasická vůně a hned jsem bez bázně zašel do kouta s botama a začal zkoušet jednu za druhou. Zaměřil jsem se hlavně na nějaké polobotky nebo mokasíny ve kterých budu chodit po hotelu.
„Tyhle mokasíny jsou Katko dobré!“
„Jo a ještě zkus tyhle botky!“
„Lodičky s páskem? Fakt nemáš rozum!“
„Bude maškarní a já chci jít za princeznu.“
Mrkl jsem na ceny a docela to šlo a tak jsem vyzkoušel ještě dvoje, než mi ty bílé na vyšším podpatku seděly. Další boty jsem už nezkoušel a raději se přesunul ke kalhotům. Měla pravdu v tom, že jedny kalhoty si musím vybrat a tak mě podala asi troje ze kterých se mi jedny docela líbili. Tmavě modré s nějakým obrazcem na bocích z drobounkých nýtů a k tomu triko s dlouhým rukávem a jeden teplý rolák na běžky.
„A ještě teplé legíny na večerní bruslení!“
„A ty mi nemůžeš půjčit?“
„Ne, mám jenom jedny, fakt, ale ty mají skoro všude a hele.“
Ukázala o dva metry dál. A tak jsem vybral k těm tmavým botkám černé a myslel si, že to bude vše. Ale šíleně jsem se mýlil.
Náhle mě odtáhla k dlouhému stojanu, kde byly šaty. To už byla jako úplně v jiném světě. Začala se prohrabávat jedním hadříkem za druhým a mě nabádala, abych si taky jedny šaty vybral.
„Já myslela, že mají v hotelu k tomu účelu půjčovnu masek né?“
„Možná masek, ale šatiček asi neé.“
Letmo jsem projel očima stojan a zaujaly mě svým leskem stříbrné šatičky. Vytáhl jsem ramínko a zjistil, že jsou skoro ke kotníkům z velmi lehkého a lesklého materiálu. Otočil jsem je a na zádech měly klasické háčky, ale když jsem je odháčkoval, zjistil jsem, že je na ramínku ještě nějaké kombiné a taková tuhá spodnička.
„Za kolik jsou Peti?“
Vylekalo mě, že zírá na ty samé a tak jsem jen utrousil.
„Nevím, asi 400 korun, proč?“
„Já si už taky jedny vybrala, tak by jsme to mohli vyzkoušet.“
„Jo jako na tom zámku, co?“
„Ale né, tady snad mají kabinky!“
Protočily se mi panenky, ale to už mě tlačila k pultu.
„Budete si přát zaplatit?“
„No tyhle věci určitě, můžete je zabalit, ale šaty si ještě zkusíme, kde máte kabinky?“
„Jak vidíte támhle ten žlutý závěs.“
To už mě tlačila před sebou a jak se závěs zatáhl, už si odkládala bundu a svetr.
„No nekoukej a svlékej se Popelko!“
„Když mi tak říkáš, tak se nesvleču.“
„Ale Peti, noták.“
Mile mě pohladila po tváři a rozipla bundu.
„Ach jo, tak kdybych tohle věděl, že přijde, tak jsem se nikdy nepřeměňoval.“
Odložil jsem si a hned si přehodil to kombiné. Jenže když jsem si chtěl vzít šaty, zarazila mě.
„Počkej Petruško, tyhle šaty mají stahovací korzet.
Nechápavě jsem koukal, jak mi ho navlékla přes hlavu a za chvilku jsem ho měl stažený tak, že se mi i hůř dýchalo, ale díky tomu mi šaty padly jedna radost. Katka si taky vyzkoušela podobný a hned nezapomněla poznamenat, že budeme královny maškarního plesu.
„To už stačí Kačko, fakt stačí!“
„Jak myslíš, ale do něčeho to musíme dát, né?“
„Stačí igelitka.“
Ale ona nepřestala, dokut mě nezatáhla do protějšího rohu, kam prodavačka umístila kabelky, tašky i batohy.
„Vypadáte jako by jste chtěli projít všechny oděvy ve městě.“
„Paní Králová, prosím abychom se už vrátili, nebo budu potřebovat stěhovák.“
Zaprosil jsem a paní vedoucí se rozesmála.
„Jasně, jen se zastavíme v půjčovně bot, tak nastupte si.“
Ale Katka nepřestala vyjmenovávat, jaké další drobnosti bych si měl dokoupit.
„Jo, jo, to mi můžeš už sehnat sama, ale do obchodů už nejdu.“
Na konci vesničky byl jeden z prvních vleků a u něj restaurace s půjčovnou.
„Katko, zůstaň v autě a já to už s Petrou obstarám!“
A pustila jí rádio, aby jí nebylo smutno. Jak jsem řekl své číslo, hned mi prodavačka řekla, že toho moc na výběr asi nebude.
„A jakou barvu má Vaše kombinéza a helma?“
„No zelenou a helma bílou.“
Odvedla nás k židličce a za chvilku jsem měl dvoje lyžáky na zkoušku. První byly skvělé
i když byly tmavě hnědé.
„Ještě zkus ty bílé, ty by byly nejlepší!“
„Jo, jenže jsou o něco menší.“
„Ale od Petry si taky říkala, že jsou menší.“
„To máte pravdu, no ještě je vyzkouším.“
Prošel jsem se v nich a nakonec i kvůli barvě šáhl pro ty bílé.
„Tak fajn, vedle to zaplatím a už se budeme moct vrátit na hotel.“
„Víte to, že jste zlatá vedoucí?“
„Ano, jasně, ale já si na to stejně nehraju.“
Při tom se usmála a já šel hned za ní a držel ty bílé přeskáče.
„Dám Vám asi hodinku na přípravu, pak Vás vezmu k Táně na sjezdovku, ano?“
„Děkujeme paní Králová.“
Vyběhli jsme na pokoj a první co jsme udělali bylo, že jsem si musel vyzkoušet novou výbavu. Helma šla dost ztuha přes uši, ale jak jsem jí nasadil, padla dobře.
„Ještě si zklapni hledí Petruško!“
V tom mi ho sama zaklapla a já nasál tu vůni, kterou tam nechala Silvie. Medová vůně mi připadala velmi přitažlivá a chvilku jsem přemýšlel, co je to za květinu.
„Co voní po medu Katko?“
Zeptal jsem se, když jsem si odklopil průhledný přední kryt.
„Hyacinta Peti, proč?“
„No Silvie používá asi květinkovou vůni Hyacintů.“
Mrkl jsem na dívku vedle mě, která už taky byla skoro celá oblečená.
„Jak ti je?“
„Měla si pravdu, těch pár centimetrů se opravdu ztratilo.“
Až teď se naplno rozvinula vůně z té zelené látky.
„Cítím Hyacint!“
„Jo, jo, to je ze mě.“
Upravoval jsem si obleček a ještě zkusil rukavice. Ty mi byly taky menší, ale naštěstí se ta zvláštní látka taky přizpůsobila mým prstům.
„To ostatní si večer přepereš a na ráno to budeš mít vše čisté ano?“
„Jo Katko, ale už je čas, pojď už!“
Tahal jsem jí od blůzek, které jen tak vyvěsila z mého nového batohu.
Jak rád jsem stál na sjezdovce a opět si užíval tu volnost a sluníčko.
Diskusní téma: Lyžování proti své vůli - 6.díl - Lezanka
Nebyly nalezeny žádné příspěvky.
