Lyžování proti své vůli - 5.díl - Lezanka

08.01.2022 21:54

Bylo  úterní ráno jako vymalované a venku ležel čerstvý sníh. Ten předešlý den opravdu hodně sněžilo a tak jsme se moc těšili, na lyžovačku. Hned od rána jsme pobíhali, zušlechťovali své těla a vybíraly prádlo, které si vezmeme na sjezdovku.

„Ťuky ťuk, můžu dál slečny?“

„Dobré ráno paní Králová, samozřejmě!“

A hned jí Radka uvedla dál.

„Dnes mám pro Petru něco, co jsem ani netušila, že se mi povede zapůjčit.“

„Pro mě? A co to je?“

„Raději zamknu ano?“

Nechápavě jsem hleděl a čekal s čím zas přijde. Při tom jsem si srovnával výplně v podprsence.

„Prosím, sundej si ramínka i podprsenku!“

Ohlédl jsem se na Katku a ta jen pokrčila rameny.

V tom rozbalila paní vychovatelka balíček a dala mi do rukou dvě růžové prsa.

„Co, ale já…“

Vzala nějakou tubu a namazala první prso, potom jej připevnila na můj hrudník a to samé udělala i s druhým. Jen jsem zacítil chladnou hmotu, jak se přisála k mé kůži.

„Ještě to dáme do té podprsenky, ták a abys to měla souměrné.“

Trochu je narovnala a ještě jednou zatlačila na obě nové silikony. Přehodila mi bodýčko

 a řekla mi, abych si vzal nějaký stahovací tričko, než to do hodinky zaschne.

„A to mám nosit?“

„Víš Petro, v té lyžařské kombinéze je podprsenka trochu divná a není to pěkné. Jedna známá nosí kvůli své nemoci tyhle náhražky a tak mi jedny poslala.“

Nebyl jsem schopen slova a jen jsem zadrmolil děkuji než odešla.

„Ukáž, tohle musím vidět!“

Vrhly se holky na můj hrudník a osahávaly mi nová ňadra.

„Jak se s tím cítíš?“

„No možná víc žensky, já nevím, fakt nevím.“

„Ale vypadáš skvěle, možná je máš hezčí jak já!“

Rozmýšlela Katka až jsem se pousmál, když pohledem sledovala můj a svůj hrudník.

„Hele mám hlad, tak že vy dvě si tu klidně měřte poprsí a já du jíst!“

„Počkej Radko, vždyť už taky jdeme!“

A skoro současně jsme si natáhli kalhoty a vyběhli za ní.

„Tak utišíme se a já Vám přečtu dnešní program.“

Chvilku počkala a potom četla z připraveného listu.

„Přeskupíme družstva, tak že áčko a béčko bude mít po třinácti a zbytek bude s déčkem. Pak nám vznikne ještě jedno družstvo a to běžkařů do kterého se můžete hlásit na zítra, až se běžecké tratě upraví. Chceme aby si každá vyzkoušela, jaké to je, když se jenom běhá.“

„To snad né, to si už tak často nezajezdíme!“

„Ale ano, nebojte se.“

Usmál jsem se a šel na pokoj. Už jsem se nemohl dočkat kombinézy, ale nejdříve jsem si opatrně vyzkoušel své nové vnady a když jsem cítil, že drží docela dobře, tak jsem si podprsenku sundal a nechal jen body, stáhl kalhoty a už se soukal do té žluté kombinézy. ruce se mi tak nějak chvěly, když jsem je vkládal do rukávů a jak jsem  se ve předu  zapl, ucítil jsem naplno tu nádheru.

„Vypadáš hodně sexi Petro!“

„Nepřehánějte, před tím jsem to měla tvarované podprdou, tak to je jen trochu jiné, né?“

A projížděl jsem si hrudník rukama až jsem byl trochu vzrušený.

„Kde máš přilbu s rukavicema?“

„Co? Jo ve skříni dole.“

a neochotně jsem vklouzl do mokasín a už si bral věci na svah.

„Jsme hotové? Tak jdeme!“

V autobuse jsem cítil, jak se moje ňadra třesou a moje kůže napíná až jsem se automaticky poškrábal.

„Tohle Popelka nedělá!“

„Fakt si dej na to pozor!“

Napomínaly mě kamarádky.

„Aha, no dobrý, tak se budu snažit nedrbat.“

Když jsme už stály na kopci, Táňa si nás roztřídila do trojiček.

„Katko s Radkou, vy si vezmete Káju,Naďos Lenkou vemte Ilonu,Simčo a Šárko máte Silvu a Lucka s Jitkou si vezmou Jiřku.“

„A já si vezmu Táňu?“

Děvčata se zasmála a Táňa jen vzdechla.

„A Petra si vezme Táňu, holky my Vás budeme hlídat a občas se vystřídáme s Radkou

a Naďou, jasné?“

„Jasné!“

A tak jsme začali jezdit, já jezdil s první šestkou a Táňa s druhou. Při tom jsem občas pomohl dvou novým holkám nejen  kudy mají jezdit, ale i jaké chyby dělají. Šlo nám to až na pár drobností dobře a večer jsme si povídali snad dvě hodiny.  Co jsem ale nejčastěji sledoval, tak to byly moje prsa. Z části docela tuhly, ale stačilo trochu závětří a už byly jako před tím. Radka po mě pokukovala

a Katka skoro čuměla, jak to jenom šlo.

Jak jsem si  lehl v noční košilce do postele náhle si ke mně přilehla Katka.

„Co děláš a fuj, ty máš ledové nohy!“

„Nekřič a ukaž ty prsa!“

Bylo to příjemné jí mít vedle sebe a o to víc jsem sledoval, jak mi promačkává hrudník.

„Čekal jsem, že se mi to odlepí a ty silikony drží a drží. Nevíš jak to má dlouho bejt přilepené?“

„To nevím, ale lepit je každý den by asi bylo otravné, né?“

„Asi jo, ha, ha, lechtáš!“

„Děláš si srandu! Nemůžeš cítit bradavky!“

To už se Radka neudržela a vybuchla smíchy.

„Ty taky Katko skočíš na každou hloupost!“

Pohladil jsem si prsa a cítil, jak je to zvláštní mít ty dva hrbolky. Ani nevím kdy jsem usnul.

 

„Tak jak se daří ty víš komu?“

Začala Katka nový den otázkou a až po chvilce mi to došlo, že mluví o mých vnadech.

„Pořád drží, pořád drží!“

Celý den měl stejný průběh, jako i další, co následovaly, ale já musel myslet na ty prsa skoro každou chvilku a přistihl jsem se, jak si po nich šahám rukama až mi je musely holky držet u těla.

„Tak stišíme se děvčátka!“

Ozvalo se opět u večeře a tak jsme flegmaticky čekali, jaké klasické zprávy naše vedoucí přednese.

„Zítřejší program je jako dnešní, ale podle počasí buď v sobotu nebo v neděli si uděláme odpoledne maškarní!“

Ozval se nadšený potlesk.

„Vymýšlejte, shánějte, tvořte a nakupujte doplňky ke kostýmům. A pro ty, kdo nebude mít vše potřebné uděláme malý výlet do městečka s autobusem  a to v sobotu dopoledne.“

Od té chvíle nebylo hodiny, aby některá nemluvila o svém kostýmu či masce. 

„Za co půjdeš ty Peti?“

„Jo nevím, asi sama za sebe, nebo za kluka?“

„Tak to by ses  moc nemusela namáhat!“

Zasmála se Katka, ale Radka hned vymýšlela.

„Přivezla jsem si nějaké sukně a blůzky, tak možná se z toho bude dát něco sestavit.“

„To já bych šla za princeznu, mám v batohu korunku na hlavu.“

Lucka chtěla za pouliční zpěvačku  a Šárka za šaška.

„Petra by vlastně mohla za Popelku!“

„Jasně, za Popelku!“

„Jo, to je nápad, obleču se za princeznu a ožením se!“

„Jedině se vdáš ty naše princezničko!“

Ale bylo to nakonec milé, jak se vymýšlely názvy převleků.

 

Uběhl další den a přišel pátek. Ráno jsme dostali opět pokyny ale hned po tom, co jsme dorazili na svah, bohužel přišla mlha.

„Tak holky, dávejte pozor, ta mlha přinese asi oteplení a tak i sníh bude měkký, jasné?“

„Jasné.“

Po obědě mlha zhoustla, když ke mě přijela Šárka.

„Petro, někde jsme ztratily Silvu.“

„Počkej, kterou stranu jste jeli naposledy společně, než Vám zmizela z dohledu?“

„Řekla bych, že pravou, tedy odtud ze zdola je to levá.“

„A jéje, jedu nahoru a budu sjíždět po té straně, odchyťte Naďu a řekněte to Táně, za asi třicet  minut se tady sejdeme.“

„Jo dobře.“

„Jo, jakou barvu vlastně měla její kombinéza Šárko?“

„Zelenou a přilbu měla bílou.“

Utíkal jsem na vlek a i když pár lidí remcalo, nebral jsem ohledy. Do deseti minut jsem byl nahoře a tam jsem zachytil Lucku.

„Prosím tě, jedu shánět Silvu, tak ať nikdo nejede v pravo, potom dám vědět, zda jsem jí našla, ano?“

„Jéžiš, snad se jí nic nestalo!“

„Třeba jen v té mlze někde stojí a neví kudy má jet dál.“

Vršek jsem sjel rychleji, protože tam to bylo bezpečné a stromy nebyly nijak hluboko pod tratí, ale od druhé třetiny jsem už sjížděl pluhem a hodně obloučkoval. Mlha sílila a já začínal mít taky problém dohlédnout konec tratě po pravé straně a když jsem nechtěně sklouzl po  ledové ploše, na poslední chvíli jsem zarazil lyže, abych nespadl. V tom jsem jí uviděl kousek od stromů. Okamžitě jsem zajel až k ní a odložil hůlky.

„Silvo, jsi to ty?“

„Jo, ty si mě našla?!“

„Co tě bolí?“

„auvajs, Levá noha, dole auvajs!“

Rychle jsem jí odepl  lyže a zarazil do sněhu.  Sundal rukavici a prošel její hlavu.

„Nebolí?“

„Ne, padla jsem do měkého.“

„Co krk a páteř?“

„To si myslím, že je dobrý.“

„Zkus si sednout!“

Podal jsem jí ruku a ulevilo se mi, protože si  s pomocí sedla. Ale nohu asi měla poraněnou.

„Hele, já si vezmu hůlky do rukou, potom se mě pevně chytíš kolem krku a já tě pomalu svezu dolů, dobře?“

„Co když mě upustíš?“

„Pojedeme pomalu, neboj.“

„A lyže?“

„Ty na nás počkají!“

Usmál jsem se, dal k zapíchnutým hůlky do znamení, že je vše v pořádku a vyrazil přes hlubší sníh dolů. V jednom momentě jsem už myslel, že to neustojím, ale hluboký sníh nás pohodlně zbrzdil a já už dojel bezpečně k Šárce, která přiběhla naproti.

„Zavolej zdravotní službu, prosím.“

„Jo, jo, támhle už jdou.“

A tak jsem jí posadil a nechal u Šárky.

„Ještě svezu její lyže.“

„Děkuju Petro, fakt moc!“

„To je v pořádku Silvií. Hlavně ať to nemáš zlomené.“

Mrkl jsem na holky a odjel na vlek.

„Tak co Petro, našla si jí?“

„Ano a je s ní Šárka a už i zdravotník,  já jedu pro její lyže a počkám už dole, protože v tomhle se fakt nedá jezdit.“

„Jedeme s tebou, alespoň se neztratíme.“

„Dobře Lucko, Táňa jela dolů?“

„Jo, jak  jsme jí objevili.“

„A vy jste poslední?“

„Snad ano.“

„Tak za mnou a velké obloučky po deseti metrech točit.“

Vedl jsem vláček, potom jsem rozpřáhl ruce, abych vzal Silvinine lyže a pokračoval až dolů.

„Jsme už všichni Táňo?“

„Devět, deset, jedenáct a dvanáct. Ano, a jdeme do autobusu, už nás čeká, ostatní potom jo?“

„A co je Silvii?“

„To nevím, ale snad jen  vymknutý kotník.“

Přikývl jsem a nastoupil do autobusu.

„Jsi hrdinka Peti, víš to?“

Začala Katka, když jsem si k ní přisedl, protože  mi pokynula rukou.

„Spíš jsem měl zavolat zdravotníky a oni jí měly snést na robě.“

„Já to tak nevidím.“

To už jsem cítil, jak moje prsa opět měknou v tom moc fajn teplíčku.

Holky se skoro o ničem nebavily, než jak dopadla Silva.  

„A to si jí vzala do náruče?“

„Jenom z půlky, protože se mě držela kolem krku a bylo to moc příjemné!“

„Ty si teda!“

Najednou jsem zahlédlu Katky  stín žárlivosti.

„Tak je to teda!“

Pomyslel jsem si a tím mi bylo jasné, že něco ke mě cítí.

„Petro, moc děkuji za pomoc!“

„Nemáš zač Táňo, fakt bych to udělala taky, kdyby si byla  s Šárkou první, které to řekne.“

„Ale ty jsi nemávla rukou a nenechala to být a toho si cením!“

Usmál jsem se a už si užíval  to nenadálé uznání. Ale to už jsme byly před hotelem.

Lyže nám opět uschovali a já přisedl k přezutí, jako i ostatní holky. Jenže jak se zuly z přeskáčů, hlavně Katka vedle mě,  vyvanula se ta pro mne opojná vůně zapocených nožek

a deodorantu. Rychle jsem si zul i já boty a v mokasínách vyšel ty dvě patra, jinak by mě to opět šíleně vzrušilo.

„Otvírej Radko, už jsem nějaká unavená!“

„Hele, není zamknuto!“

„Cože? Jak to?“

Vzal jsem za kliku a vkročil dovnitř. V tom jsem vytřeštil oči a zíral na svou postel na které seděla nějaká holka, která mi byla hodně podobná,  ta se zprudka postavila a houkla na děvčata vedle mě.

„Ahoj Katko a Radko, tak jsem tady a kdo je tohle?“

„No nazdar, kde se tu bereš Petro?“

„Ale to Vám řeknu potom, ale proč se ta holka promenáduje v mé kombinéze?“

Krev ve mě vřela a tak mi náhle vystřelila ruka a dala té náně facku.

„Tohle je za Tvé kamarádky!“

Vytřeštila oči a chtěla si šáhnout na levou tvář.

„A tohle je za to, že jsem dělala celej tejden za tebe maškaru!“

I druhá facka sedla jak ulitá až si sedla zpět na postel. Přikročil jsem k židli a odložil pod ní rukavice s helmou a šátkem, potom si rozzipl kombinézu a po převrácení dal na ramínko. Za chvilku jsem byl jen v kalhotkách a sledoval, jak na moje prsa zírají všechny tři holky.

Otočil jsem se a vběhl do sprchy a zamkl se.

Nechal jsem na své tělo dopadat krásně horkou vodu, protože jsem nechtěl ihned řešit, co bude dál, ale bohužel realita mě záhy doběhla.

„Petro, otevři, přišla paní Králová a chce ti to nějak vysvětlit.“

Ale já nepřestal se sprchováním, dokud jsem nebyl hotový. Potom jsem si nandal svoje stahovací  i druhé kalhotky a jen v ručníku vyšel ven.

„Petro, tohle je pravá Petra.“

„Fajn.“

Odsekl jsem suše.

„No a ona přijela, aby se omluvila.“

Otevřel jsem skříň a vybral si své prádlo ve kterém jsem přijel.

„Konečně můžu vypadnout.“

Oblékl jsem podprsenku, silonky, body a modré šaty. Na nohy si vzal ty jediné balerínky, co mi zůstali  a ty tři nebo čtyři věci, co jsem za ten týden nakoupil, nebo dostal hodil do malého baťůžku a tím jsem měl skoro vše sbaleno.

„Ale já nechci, aby jsi odjížděla!“

„Paní Králová, bude to pro nás  nejjednodušší řešení,  já zmizím na autobus a ...“

„Nezmizíš, protože tě prosím, aby si zůstala a sedni si už konečně!“

Nechápal jsem, ale sedl jsem si. Na to se vedoucí otočila směrem k nové Petře. 

„Petra za tebe dělala celou dobu záskok a ty se staráš jen o to v čem tě zastupovala?“

„Ta kombinéza, to prádlo, přilba, to jsou přece moje věci!“

„Nikdo ti je nebere, ale kdyby tě měla zaskakovat ve věcech třeba z půjčovny, byla by ještě tebou?“

„A to, já no nevím.“

„Zdrhla si za klukem a určitě o tom rodiče nevěděli, je to tak?“

„Jó, vždyť by mě zabili!“

„Co se stalo, že si se nakonec uráčila dostavit?“

Na to nezareagovala nijak a začala být čím dál nervóznější.

„Nechal tě a teď jsme ti dobrý, co?“

„Ale to né.“

„Ale ano. Tak že je na tobě se Petře nejen omluvit, ale i jí poděkovat!“

„Poděkovat? Snad né i za ty facky!“

To se otočila k holkám, aby jí to vysvětlili.

„Dostala, co si zasloužila, nic víc a nic míň.“

Řekla Radka a mě tím docela překvapila.

K mému údivu přikývla a mluvila dál k Petře.

„A taky Katce a Radce, protože jen díky nim  se to Tvoje rodiče nedozvěděli.“

„Ale my na omluvě netrváme.“

„Holky, tohle musíme vyřešit hned a tady! Já čekám Petro!“

„Tak se omlouvám.“

„Nevěřím ti! Zkus to jinak!“

„Ale já to původně takhle neplánovala, vážně.“

„A jak si to plánovala?“

„Chtěli jsme se vidět jen o víkendu, pak se to zvrtlo a když jsem poznala, že je úplně někdo jinej, než mi doteď říkal,  tak jsem se sbalila a přijela.“

Odmlčela se a začínala slzet. Konečně to z ní vyšlo až mi jí bylo líto.

„Omlouvám se, já nevěděla, že s tím budete mít tolik starostí.“

To už k ní přisedla Katka.

„Promiňte všichni!“

Holky se objaly a já se podíval na vychovatelku. V našich očích musela být vidět úleva, že to nakonec není tak špatné, jak se to zpočátku s Petrou jevilo. 

„Pojďte za mnou!“

Sešli jsme k ní na pokoj a hned za dveřmi mi vysvětlovala.

„Vy se prostě jen tak sbalit nemůžete.“

„To bych chtěl vědět proč.“

„No brání Vám v tom jedna maličkost, například ty prsa.“

Šáhl jsem si na hrudník a začínal jsem tušit, co bude ta jedna věc bránící mi zmizet.

„Drží pět nebo šest dnů, tak že stejně musíte být holčičkou  minimálně celý víkend.

Šokovaný jsem si sedl na roh postele.

„A druhá věc, po večeři Vás chci pochválit, jak jste se zachoval.“

„To budete muset vymyslet jinak, protože já už nejsem Petra Hornová!“

„Ajo, nó, tak z Vás uděláme Petru Horákovou, to je vlastně skoro jedno, když budete obě ze Žižkova.“

„Dobře, odjedu až po večeři a ty silikony Vám pošlu, jak se odlepí.“

„Ale vy zůstanete dál tady jak na spaní, tak na jídlo!“

„Ale moje postel je už zabraná, tak že bych stejně neměl kde spát.“

 „Dnes máme už dvě místa volná, tak Vás nechám spát třeba se Šárkou a Simčou.“

„Já bych do toho netahal další holky, stačí, když to ví Katka s Radkou.“

„No fajn, řeknu správci, ať Vám tam hodí přistýlku a je to.“

„Ale já nemám co nasebe a teď zas ani doklady.“

Na chvilku se zarazila a šáhla pro nějaký tablet.

„Takhle vypadala Petra Horáková, tak že si přebarvíte vlasy na zrzavo a budete jí hodně podobná. Někde tu musí být její školní karta.“

Opět se začala hrabat v nějaké krabici až se náhle usmála.

„Fajn, jo tady je její Skykarta i legitka.“

Nechápavě jsem  si od ní vzal doklady.

 „No a teď jdeme nahoru ať Vám holky seženou nějaké prádlo a zítra po snídani jedu za Silvií do špitálu, tak se přidáte a nějaké věci si můžete koupit v obchodě.“

„Vy teda máte výdrž, to je neskutečné!“

„Jsem moc ráda, že jsme to vyřešili, a věřte mi, že to nedělám kvůli počtu studentek, ale protože si to zasloužíte!“

Podala mi ruku a já nemohl nic jiného, než jí přijmout a hned na to jsme se vrátili k nám. 

„Holky, Petra tu zůstane!“

            „To je fajn!“

„Ale nemá co na sebe, tak to nechám na Vás a já jdu pro tu postel. Jo nemáte někdo zrzavou barvu na vlasy?“

„No to fakt nemáme asi.“

„A co Andula, není zrzka?“

„Ale původní barvu má jinou.“

„Myslíš?“

„No to zjistíme!“

Dveře se zavřely , ale já zústal stát bokem. Koukal jsem, jak jsou holky už spolu a štěbetají, což mě potěšilo, ale na druhou stranu jsem se cítil být navíc.

„Pojď si sednout a nestůj tam tak blbě Peti!“

Překvapivě mě oslovila Radka. A tak jsem přisedl naproti a sledoval, co bude dál. V bříšku mi začínalo kručet hlady. Podíval jsem se ven, kde byla už tma.

„Hele Petro, ty džínsy by si jí mohla půjčit!“

„Co, které?“

„Ty tmavomodré, co mají vyšší pas.“

„Aha, jo tyhle, no dobrá.“

Náhle vstala Katka a šla ke své skříni.

„Budeš bydlet u mě, já tolik nespotřebuju místa a tuhle mikynu si zkus!“

„Růžovou?“

„Jo, uhodla jsi, růžovou.“

Vzal jsem jí do ruky a jak jsem si našel zadní stranu a rozevřel kvůli hlavě, zacítil jsem krásnou vůni šeříků. Přehodil jí přes hlavu a pak už mě Katka obskakovala.

„Jo, ta je celkem akorát, ještě tohle triko ti můžu půjčit a jedny teplé ponožky!“

Musel jsem mít pohled, jako bych byl zmlácenej, jak jsem nevěděl co dělat.

„Petro?“

Otočila se k mé bejvalé posteli.

„Můžeš postrádat mokasínky?“

„Proč zrovna moje mokasínky?“

„Má nožku jako ty. Než si pořídí jiné, jen na dnešní večer prosím!“

„Ale jo.“

A najednou vstala a přišla až ke mně. Čekal jsem nějakou ránu nebo další ohnivou smršť, ale místo toho mě objala kolem krku a přitiskla k sobě až jsem zaslechl její srdíčko.

„Děkuju za ten záskok.“

„Holky ti to už všechno vysvětlily?“

„Jo a stydím se.“

Objal jsem jí kolem ramen a zad a nechal jí chvilku. V tom se rozplakala až jsem nechápal proč.  Jen jsem si vzpomněl, jak jsou ženy komplikované a jak nic nejde s nima jednoduše.

„Jsem pitomá, ale slibuju, že se budu snažit být na tebe hodnější!“

Dala mi pusu a opět vzala svůj kapesníček a otřela si další slzy.

„A jéje. Uplakané údolí, raději mizím a mám hlad!“

„Jo Radko, to já taky.“

„Počkej Peti,v balerínkách by ti tu byla zima,  vem si ty mokasíny, já si vytáhnu botasky, protože tu je fakt chladno od země.

 Šoupla mi je z pod stolu, kde jsem je nechal před sprchou.

„Moc děkuji, zítra se pokusím pořídit svoje věci.“

Seběhli jsme do jídelny a já se konečně uklidňoval z té náhlé situace i díky tomu, že jsem se začal hejbat a něco dělat. Donesl jsem holkám čaj a chleba, Lucka nám donesla velkou mísu

 a Katka servírovala s naběračkou do hlubokých talířů. 

„Nebuď nervozní Popelko!“

„Neříkejte mi pořád Popelko!“

„Tak dobře, hele Radko všimla sis, že si svlékla prádlo z lyžovačky a zapomněla na praní?“

„Myslíš Popelka Katko?“

„Já si snad půjdu sednout k Šárce.“

To už se hihňaly všechny kolem.

„Ty jim pereš prádlo Petro?“

Divila se nová Petra, když zrovna měla pusu prázdnou.

Ale já neodpovídal a raději se zabořil do výborného guláše.

„Jednou vypere ona a po druhé třeba Katka.“

„Aha, to je dobrý, asi se zítra taky  přidám.“

„Jo Petro, budeš na řadě!“

„To jsem snad neměla jezdit.“

Čaj byl citronový se zázvorem, abychom měli trochu prevence, když se udělalo venku sychravo.  I když na venek bylo vše v pohodě, stejně jsme mezi sebou měli ještě hodně nezodpovězených otázek.

„Tak prosím o klid!“

Vstala paní Králová a utišila všechny studentky.

„Vím, že budete hodně utahané, ale můžete si tu večer posedět o něco déle, když je pátek. Snídaně bude kolem 8 hodin tak to nepřežeňte.“

Odmlčela se a opět šustot vzrostl.

„Chci přivítat jednu studentku Petru ze stejného Gymnasia, jako  je druhá Petra a to z Žižkova.“

Většina se otočila k nám až to zašumělo.

„Bude spát s Radkou a Katkou se kterou se již znají. Ale teď jedna nepříjemná věc a to zranění Silvy z družstva prvního. Díky husté mlze ztratila ve sjezdu směr a upadla kousek od lesa. Naštěstí jela kolem Petra a pomohla jí do nemocnice. Tak že Petro, dávám ti  medaili za statečnost, pojď sem!“

„Ale já, no…“

„Zvedej se a jdi, neboj se!“

Popoháněly mě děvčata od našeho stolu a tak jsem vstal a byl celý červený.

„Moc Ti děkujeme, jsi i jedna z nejlépe lyžujících.“

Provlékla mi vyznamenání přes hlavu a pověsila kolem krku.

„A co je se Silvií?“

Zeptal jsem se hned vzápětí.

„No bohužel si zlomila lýtkovou kost, ale díky tobě se dostala včas na operační stůl a již je  v pořádku, ale sem se už nevrátí.“

„Tak to mě mrzí!“

„Holky, jeden potlesk prosím.“

Na to jsem rychle zmizel na své místo.

„To si byla ty?“

Ptala se Lenka a skoro mluvila za dalších pět holek kolem nás.

„Šárka si všimla, že nedojela dolů a já byla na ráně, tak jsem jenom vyjela zpátky nahoru

 a pomalu sjížděla po pravé straně, kde jsem věděla, že  je to zledovatělé a že se tam mohlo něco stát. Kdyby se objevila Naďa nebo ty, tak by jste udělaly to samé, né?“

„Já bych asi zazmatkovala.“

„To já bych se jí rozjela hledat, ale stejně v té mlze to bylo hodně těžké.“

„To jo a ještě si nás dovedla ze svahu dolů!“

To se už přidala Lucka a mě šla z té chvály hlava kolem.

„Díky, ale už mluvme o něčem jiném, ano? Prosíím!“

 „Tak dobře, vy jste vlastně spolužačky?“

„Ano, s Petrou jsme spolužačky i když každá z jiné třídy, žé?“

„Jo, ale raději mluv za mě Petruš!“

„No co bych měla říct, je to docela velká škola a chodí k nám hodně děvčat nejen z Vinohrad, ale i z Karlína nebo Vysočan.“

V duchu jsem se radoval, že opět můžu být jen pozorovatel a taky že se dozvím o škole, kam údajně chodíme. Asi za hodinku jsme dostali informaci, že se nese  postel a tak jsme vystartovali a šli donést polštář a deku s povlečením.

„Kam jí dáme?“

„No tam co spala Petra sama.“

„To né, tam přesuneme mojí postel a ty půjdeš s tou novou k Radce, nebude ti to vadit?“

„No raději bych spala s tebou Katko, ale chápu, že za ten týden jste si už na sebe zvykli.“

„A co kdybychom spali Petra a Petra spolu a ty Katko s Radkou, jako do teď?“

„Tak to né! Vy dvě se neznáte!“

„Ale  ráda poznám svou spolužačku!“

Štengroval jsem Katku, která chvilkama vypadala, že mě zmlátí jak malé zlobivé děcko.

„Já jdu k Radce, tak pojď, pomůžu ti jí přešoupnout.“

„Holky, já nejdřív odtáhnu stůl, ano?“

„Aha, no jo! Jinak bychom se tam nevešli.“

Trvalo nám to snad půl hodiny, než jsme se dohodli a postele přestěhovaly.

 Katka si mě vlastně tímhle tahem přivlastnila a Radka jen s úsměvem pozorovala, jak se o mě její spolužačka  snaží.

„Ještě bych potřebovala půjčit noční košilku.“

„A čí si měla do teď?“

Ukázal jsem na saténovou košilku a Petra se jen opět smutně podívala.

„Nemá cenu jí měnit, tady ti Petro půjčím jednu, co mám navíc a ať si jí nechá, když si jí už roznosila, né?“

„A víš, že máš pravdu? Mrknem na roznošené a co půjde jí nechám a o to ostatní se nějak podělíme. Díky Katko!“

„Jo a tady je ta barvička, uděláme to až zítra, aby ti to stačilo pořádně zaschnout.“

Zamávala před sebou s úsměvem Radka.

„Baby, vy umíte dát věci dohromady, jen co je pravda.“

Pochválil jsem a když udělal základní hygienu, vzal svou obnošenou košilku od pravé Petry

 a zapadl do postele utahanej jako kotě. Ještě jsme si povídali a já občas zjistil, že Katky ruka je příliš blízko  mého těla.