Lyžování proti své vůli - 3.díl - Lezanka

06.01.2022 23:22

Nedělní ráno nás opět přivítalo sluníčkem namísto slibovaného sněžení  a tak jsem opět jako třetí vklouzl do koupelny a udělal základní hygienu. Hřebenem jsem si rozčesával dlouhé vlasy snad pět minut, než jsem je zkrotil. Potom pořádně umýt obličej a vyčistit si zuby nově koupeným kartáčkem. Moje výbava se rozšiřovala každým dnem.

„Holky tak pohněte, já už mám hlad!“

Popoháněl  jsem je podobným způsobem, jako oni mě včera, ale pak jsem se už věnoval jednomu i druhému krému. Měl nádech růžové, tak že opravdu jsem měl úplně jinou a možná i zdravější barvu těla. Chloupky na nohou ani rukou zatím nevyrašily a tak jsem si jen projel žiletkou tvář a pěkně navoněl sladkou třešní.

„Ukaž nehty Peti? Jo ty ještě jsou dobré!“

Začínala každodenní rutina, stahovací kalhotky mi stáhly mého kluka mezi nohy a další mi vytvarovaly ženský rozkrok, potom podprsenka s vycpávkami, které se osvědčily a na nohy punčochy z mikrovlákna. Body bylo taky pěkně voňavé a tak když jsem natáhl džínsy a rolák, vypadal jsem opět trochu jinak, než včerejší ráno.

„Tady máš dvě sponky, ty si musíš provléknout ze strany, aby ti vlasy nepadaly do obličeje, takhle jo?“

„Hmm, jo.“

„A nezapomeň na náušničky a prstýnky! Neměla by sis s čím hrát!“

„Dobrá, dobrá, tak už můžeme jít?“

„Ano!“

Na snídani nám řekli, že naštěstí se počasí umoudřilo a tak program bude stejný jako včera. Za tříštvrtě hodiny jsme už seděli ve skybusu a ujížděly zasněženou krajinou.

„Dneska chci vidět dvojičky, pěkně budete jezdit vedle sebe, jasný?“

„A co když bude jedna rychlejší, co potom?“

„Můžu Vás dát do jiné dvojice, než jsem  sestavila, tak že Radka s Luckou, Naďa s Jitkou, Katka s Lenkou a Simča se Šárkou.

„A co já?“

„Ty Petro budeš jezdit se mnou!“

„Tak to je pocta!“

„Prostě zbyla, odpoledne si zas vezmu třeba Naďu.“

Táňa lyžovala ráda a i bylo vidět, jak jí to baví, dokonce jsme se shodly, když jsme dělaly poviné obloučky. Ostatní se učili rychle, tak že  si Táňa vybírala každou třetí jízdu jinou holku k sobě.

„Petro, protože lyžuješ moc dobře, prosím tě sleduj holky a tak trochu je hlídej, protože dvě to zvládneme uhlídat líp, ale je to jen mezi námi, může být?“

„Ráda ti Táňo pomůžu.“

A tak jsme nechali před námi  lyžovat jednu čtyřku a potom druhou čtyřku.

„Jsi Petro fakt skvělá!“

„Á můj nápadník modrásek?“

„Nepovídej a pojeď!“

Přisedl jsem a opět se nechal vyvést vlekem.

„Víš já jsem spíš na holky!“

„To je Petro škoda, no což. Ale bavit se můžeme, né?“

„Okrajově mi řekni o čem?“

„Třeba ty lyže, kupovala sis je sama?“

„Nejsou moje! Ale už jsme nahoře, tak čau!“

„Co jo ahoj!“

Vyskočil jsem a hned zmapoval, kde je která holka. Na obzoru se v podvečer už přihnaly mraky a to nevěstilo nic dobrého.

„Dnes končíme, za hodinku máme večeři, tak poslední sjezd a hned k modrému autobusu!“

„Dneska to bylo o hodně lepší, jak včera Peti!“

„Ano, taky si myslím, že Vám to holky šlo, jen děláte moc velké oblouky.“

„A co to prádlo?“

„Ach jo, no už to jdu přeprat.“

Zachichotaly se holky a k mému údivu mi dali své punčocháče i bodýčka. Jak jsem to vše vzal do rukou, zacítil jsem tu vůni zapocených nožek s jemným  deodorantem a moc se mi to zalíbilo.

„Děvčátka, dnes po večeři přijďte na zábavu, budeme mít od kuchařek něco dobrého a sehnali jsme i hudbu.“

„Jé, to je super!“

Ozývalo se od stolů, které se pomalu zaplnily talíři s jídlem.

„Ale dnes se půjdeme už jenom bavit. Vyprat jsem už vyprala“

„Ale to víš ty naše Popelko, že ti to dovolíme.“

„Jaká Popelka?“

Zeptala se Jitka.

„Ale Petruška nám bude každý večer prát prádlo a ráno stlát postýlky, žé?“

„Tak já pomůžu jenom večer, ráno pomáháte zas vy mě!“

„To se ještě uvidí!“

„Radko, už jí nech, musím jí za dnešek pochválit.“

Zachichotali jsme se a šli na pokoje.

A tak jsem si přehodil šatky, na nohy dal silonky s mokasínama a už  běžel po schodech dolů. Tam se už slejzaly holky, jako včera na večeři, ale protože byly stolky spojené, tak sek jednomu delšímu stolu vešlo třeba deset holek. 

„Petro, Radko, držíme Vám místo!“

Volala už z dálky Naďa s Jitkou.

„Lenka bude dělat disdžokeje, tak se máme na co těšit!“

„Divím se, že se Vám chce ještě trsat!“

„To je na těch zájezdech to nejlepší!“

„Já bych už nejraději šla spát.“

Kontroval jsem a opřel si hlavu do dlaní o stůl.

„Donesu ti kávu Peti?“

„Jé, to budeš Katko hodná!“

„Já jdu s tebou!“

Odběhla i Jitka a tak jsem se začal rozhlížet kolem.

„Petro, co to bylo za toho kluka na tom vleku?“

„Co, jakého kluka myslíš?“

„Ty si jich dnes měla víc?“

„Ale Radko!“

Ta se jen zasmála, protože o mě věděla vše.

„To byl Modráček Naďo.“

„Kdo že?“

„No já mu tak říkám.“

„To je teda praštěný!“

Přidala se vracející se  Katka.

„Modráček a jak se jmenuje doopravdy?“

„Možná Radek, proč chceš na něj telefon?“

„Já né, ale Naďa po něm pokukuje.“

„Jé telefon, já si budu muset holky zavolat.“

„Copak, copak, ty si nedala vědět mamince, co?“

„Hmm, no tak nějak.“

Ale to se už  přitočila Katka.

„Tumáš ty Popelko a né že mi vyplácáš celou baterii!“

Všiml jsem si jejího zvláštního pohledu, kterého jsem si ještě nikdy nevšiml.

Uvědomil jsem si totiž před okamžikem, že jsem nevolal do práce a tak jsem hned kolegyni nahlásil  dovolenou, tedy náhlou dovolenou na 14 dnů.

 „Jdeme tančit, zvedej se!“

„Ale já raději posedím holky!“

„Nekecej a pojď!“

A vytáhla mě Katka i Radka na parket. Popová hudba se střídala s rokem a i díky kávě jsem ožil. Kolem mě vířilo snad dvacet holek a to když jsem si myslel, že to bez kluků nejde, ukázali my, že když si udělají hlouček po třech či pěti, tak dovedou blbnout a kroutit se proti sobě.

Čím víc se tančilo, tím víc se míchaly všemožné vůně parfémů až jsem se divil, že žádná z toho neomdlela.

„Nad čím přemýšlíš?“

„Ale Radko vlastně nad blbostí. Každá si na sebe stříkla nějaký parfém a teď se z toho vytvořila hodně těžká  vůně, skoro až smrad.“

„Chlapy se taky voní, né?“

„Málo, skoro vůbec, nebo jen po holení.“

„Odvaž se a nemysli na blbosti!“

A zase mě vrátila na parket. Naštěstí  dala Lenka pauzu a tak se sedlo a já si dal džus a jednohubky.

„Ve třídě se tak bavit nemůžeme, jako tady!“

„Jo Lucko, je to tu skvělé!“

„A Jituš, kam nejraději jezdíš lyžovat?“

„Do Špindlu.“

„Tak to já na Orlík, máme to docela blízko z naší chalupy.“

„Nevěděla jsem Naďo, že si z jižních Čech.“

„Ale Radko, to jen v létě. Když napadne sníh, tak tam už nejezdíme.“

„A ty Petro, ty si nám ještě skoro nic neřekla o sobě.“

„Popelka raději mlčí.“

Zasmáli se kolem a do mě z boku vrazila loket Katka.

„Hele, tak něco prozraď.“

„Ráda sjíždím Alpy s kamarádkama a většinou jedeme s celou rodinou na víkend. Jedna sjezdovka má i několik kilometrů.“

„To je téda, to ti musí trvat šíleně dlouho, než to sjedeš, né?“

„Asi pět minut, ale některé i deset, to si  pak fakt zajezdím dobře.“

„To my s rodiči jezdíme taky, ale do Italských Alp. Tam mají obrovské areály, to by jste koukali!“

Přidala se Naďa a já byl rád, že se hovor stočil ode mě pryč.

Ještě jsem stihl sezobnout půlku talíře brambůrků, když jsme opět šli tančit.  Barevné světýlka blikaly a já se pomalu uvolňoval. Opět se naše oči setkaly a já nevěděl, co si o Katce mám myslet, zda o mě nemá zájem. Ale v tomhle převlečení si naštěstí nic nedovolí a já taky né. Bylo dost po jedenácté, když jsme se dostali do pokoje.