Lyžování proti své vůli - 2.díl - Lezanka

04.01.2022 18:56

Ráno bylo studené a chladné, radiátory ještě naplno nehřáli a tak se mi vůbec nechtělo ven.

„Peti, musíme tě pořádně upravit a udělat z tebe slečnu!“

Budila mě Katka tak, že si ke mně přisedla ještě v pyžámku. 

„Ale já nechci!“

Chytila mě za vlasy a zatahala za ně.

„Na jak dlouho sis je přilepila Petruško?“

„Asi na tři dny.“

Na to náhle někdo zaklepal na dveře a po otevření se objevila paní učitelka.

„Donesla jsem tyhle dva pytlíčky rýže.“

„Aha, no a vlastně k čemu?“

„Přeci jako výplň, ale už běžím dolů, musím dohlédnout na snídani, tak jí pořádně  upravte!“

„Spolehněte se paní Králová.“

Dveře se zaklaply, potom velký smích  a začalo další holení. Tentokrát to byl elektrický strojek, který mi trhal celé chloupky prej i s kořínky a dost to štípalo.  Dala si záležet nejen s nohama, ale vyholila mi ruce i hrudník.  Potom mě natřela nějakou voňavkou která ty drobné ranky hojila a až potom přišel olejíček.

„A teď přijde na řadu obličej, ale bude to nepříjemné!“

A měla pravdu, škubalo to, tahalo to a píchalo, ale já věděl, že mi tím vyholí tvář víc, jak žiletkou

 a i díky tomu   se další dny tolik holit nebudu muset. Potom mi Radka upravila obočí, promazala obličej asi třemi krémy a až potom si dala práci s namalováním linek i očí.

„Jo tohle už je zas ta holka, kterou jsme včera viděly, ale myslím si, že je to ještě krásnější, co Katko?“

„Jo Radko, výborně a dala si ten trvanlivý make-up?“

„Jasně, protože budeme hodně na sluníčku a taky lyžovat na sjezdovkách.“

„Když nám Petro budeš nosit lyže!“

„Za tu naší snahu!“

„Tak se rychle zapotíš!“

„A stíny by se ti rozmazaly!“

„A proto trvanlivý make-up!“

„A vydrží pár týdnů!“

„Holky, dost, nebo se z toho zblázním. Jakých pár týdnů?“

„No ten trvanlivý je do extrému a tak vydrží dlouho, víš?“

Zakroutil jsem hlavou a vzal jsem si podprsenku a zapl v zadu na tři háčky, potom mi Katka vložila ty dva sáčky s rýží a v tom jsem už cítil, jak mám plnou podprsenku.  Vzal jsem si druhé kalhotky a  na  sebe jsem chtěl navléct ty silonky, co jsem měl včera.

„Počkej Petro, tyhle si neber, protože mají švy!“

„Co si mám teda vzít místo nich, snad né legíny?“

Chvilku se hrabala v batohu, než vytáhla zapomenutý sáček.

„Tumáš, jsou to punčocháče s mikrovláknem a teplé bodýčko.“

Opatrně jsem si rozvinul punčochy a zjistil, že jsou bezešvé a jak jsem je oblékal, byly  docela malé

a hodně stahovaly nohy až jsem měl strach, že prasknou. Potěšilo mě, že se mi je povedlo vzít bez úhony a body jsem si už oblékl bez problémů.  Přehodil jsem své modré šaty a připl náušničky.

„Tak asi už jsem hotová, ale  hlavně hladová!“

Zachichotali se a protože nás už snídaně čekala, rychle jsme seběhli dolů.

„Katko? Co mám ráda na snídani?“

„Vajíčka s žemlí!“

„Super!“

Zajásal jsem a nandal si plný talíř.

„Ale Petra se takhle nepřecpává, víš?“

Usmála se Radka a skoro půlku talíře si přesypala ode mne k sobě. Udělal jsem smutný obličej, ale na místo dalších slov mi s úsměvem podala chlebík.

„Tak dík.“

Našel jsem si místo vedle Katky a hned ke mě přisedla Radka.

„Tak děvčátka, stišíme se!“

Štěbetání postupně utichalo.

„Rozdělili jsme Vás do čtyř skupin a to  á až dé. Začátečníci půjdou do déčka a to:

Leona, Jarka...“

Postupně jmenovala 15 jmen. A následovaly další skupiny až došlo na nás.

„Áčko bude mít Radku, Petru, Katku, Naďu...“

Ohlédl jsem se zmateně na holky, ale ty se jen usmály.

„Kdo nebude stačit a nebo bude cítit, že je lepší, tak to nahlásí a druhý den ho můžeme přeřadit.“

V tu ránu si všechny začaly něco šuškat.

„Všichni se oblečte a s lyžema půjdete ke svým vedoucím družstev. No a první dvě skupiny odjedou skibusem na sjezdovky.“

„Tak Petro, jdeme!“

Odloudal jsem se a opět svlékl šaty. Hned si vzal připravené ponožky a žlutou kombinézu. Až teď jsem si jí důkladně prohlížel, protože měla několik zajímavě skrytých kapes a kapsiček. 

„Jé Radko, ty budeš oranžová?“

„Ano, moc se mi totiž líbí. Ale ta tvoje zelenomodrá je taky pěkná!“

Chválili si své kombinézy navzájem. Přisedl jsem a chtěl si obout přeskáče.

„Petruško, ty si musíme vzít dolů do šatny a až tam si je obout, jinak v čem bychom  šli nahoru  až se vrátíme?“

„Ajo, to mě nenapadlo.“

A tak jsem si obul zpět mokasíny, vzal do jedné ruky přeskáče a do druhé helmu s rukavicema.

„Tady máš kapsičku na skikartu, ale ty si musíš vzít ještě tu legitku ze včera!“

Přikývl jsem a k tomu si do kapsičky schoval pár papírových bankovek. Sešli jsme dolů a když jsem si obul přeskáče, skoro jsem zjistil, že v tom neumím chodit. A tak jsem víc vystrčil zadeček, vytrčil hrudník vpřed a už jsem měl lepší stabilitu. Žluté botky svítily do dálky, ale i ostatní holky měly barevné oblečení a tak jsem si narazil na hlavu helmu, jak to už taky některá udělala. To už jsem cítil, že je menší a že uši mám pěkně zmáčknuté.

„Jak ti sedí?“

„Trochu menší, ale nějak to přežiju  Katko!“

Zahuhňal jsem, ale jak mi Katka zvedla plexisklo,  tak jsem už mluvil normálně. Další vychytávka byla na kombinéze s rukavicema, které jsem si připl vepředu a taky vzadu byla karabinka na helmu.

„To je dobrý, tohle fakt neznám.“

„Ty jsi Petra Hornová?“

Na chvilku jsem se zarazil, protože jsem si ještě na toto oslovení nezvykl a až po chvilce jsem pokýval hlavou.

„Tak tohle jsou tvoje lyže!“

Jak jsem je vzal do ruky, už mi mrazilo v zádech, jak jsem se těšil na svah.

„Skupina Á ke mně!“

Seskupilo se nás nakonec devět a jak jsme podávaly svoje označené lyže, naše instruktorka nás seznámila, kam pojedeme a na jak dlouho.

„Říkejte mi Táňo a tykejte mi, nejsem od Vás o tolik  starší.“

„Dobrá Táňo, bude jen žlutá sjezdovka?“

„Jo holky, dneska budeme jen testovat a zkoušet, co všechno jsme zapomněly od minula a až zítra si pořádně zajezdíme, ano?“

Zabručeli jsme a posedali do busu. Jeli jsme půl hodinky a já sledoval tu krásně zasněženou krajinu. „Je to jako v pohádce.“

„Taky to mám ráda Peti!“

Ohlédl jsem se a vedle mě seděla nějaká holka.

„Promiň, jsem Jitka, včera večer jsme se jen zahlédli.“

„Aha, jo fajn.“

„Mamka mi to taky říká, když se udělá  zimní počasí! Nesundáš si helmu?“

„No vlastně  proč né.“

A s trochou námahy jsem si jí sundal až jsem asi měl červené uši. Jitka měla taky žlutou kombinézu, ale ostatní části měla červené. Její žvýkačka voněla mátou snad po celém autobuse.

„Ty jsi vlastně z toho gymplu na Žižkově?“

„Jo jsem ze Žižkova a je to docela náročné a ty děláš co?“

„No skoro jako všechny tady, přeci Ekonomku!“

„Ajo, máš pravdu.“

Ale protože mi zatím nikdo neřekl odkud jsou, alespoň jsem se dozvěděl jakou školu dělají. Cesta nám rychle ubíhala a když jsme vyběhli k bráně, Táňa mě odchytila.

„Petro, ty musíš se mnou a ostatní projděte branou, vlastně potřebuje ještě někdo skikartu?“

Rozhlédla se, ale žádná se nepřidala. Podal jsem průkazku a za pět minut už jsem měl pěknou žlutou kartičku až jsem se usmál, jak  ke mně ladí. Vzal jsem lyže a prošel k vleku.

„Tady se obleč a nahoře počkej s ostatními, než dorazím ano?“

Pokýval jsem a dal se do nazouvání lyží. Jenže tenhle systém jsem viděl poprvé a nebyl jsem schopen si ty prkénka  připnout.

„To musíš tady zmáčknout, víš?“

Usmál se na mě nějaký kluk v světlemodré kombinéze, když mi levou botu připl jen pomocí bodce na hůlce.

„Ajo, moc díky!“

Při tom jsem se pousmál, jako bych chtěl s ním laškovat.  Raději jsem rychle nazul i druhou lyži

 a nasadil přilbu, abych se schoval. Jenže mi to dalo víc práce než před tím.

„Doufám, že mi  z toho laškování nenatekla hlava!“

Šeptal jsem si do přilby, když se mi konečně povedlo jí narvat až ke krku. Našel jsem pásek a pěkně jí pod bradou zajistil, potom  už jen navlékl ty pěkné kožené rukavičky a už se i s hůlkama hrnul k vleku. Trochu byla fronta, ale  naštěstí odbavení šlo rychle.

„Jedeš se mnou?“

Ozval se právě ten kluk a než jsem cokoliv stihl říct, už jsem měl část kotvy pod zadkem a v tom se to s námi rozjelo vzhůru. Držel jsem se tyče mezi námi, jako klíště a na jeho další otázky jsem se snažil raději nereagovat, ale v půli cesty  mi automaticky vyskočilo pár slov.

„Omlouvám se, ani jsem se nepředstavil, jmenuji se Radek.“

„Jo těší mě, jsem Petra.“

„A kde máš rodiče, nebo kluka?“

„Promiň, jsme tu se školou a už nevyzvídej.“

„Ahoj, ještě se uvidíme!“

Rozloučil se diplomaticky hned po té, jak jsme sesedli z lanovky a odjel z kopce dolů. Ještě jsem se chvilku za nim díval, než na mě houkla Katka a tím mě vytrhla z myšlenek.

„Pojď sem mezi nás! Ten kluk ti neuteče!“

Udělal jsem pár kroků a hned jsem viděl to pobavení děvčat.

„Máme počkat na Táňu.“

„Jo už jí vidím, támhle je!“

„To je Naďa Peti!“

„Aha.“

„Tak jsme všechny, no fajn. Každá bude dělat co nejvíce obloučků! Žádné střemhlav, nejdříve pojede Radka, potom Naďa a Petra.“

Seřadili jsme se a jak první dvě odjely, sundal jsem si hledí helmy a odpíchl se. První oblouček mi moc nevyšel a do druhého jsem se dostal na poslední chvíly. Třetí jsem už začínal zvládat dle svých představ a když jsem v klidu projel čtvrtý, začínal jsem si to užívat. Lyže  měly dobré hrany a i mazání bylo slušné. Chvilkama jsem zvolnil, abych se ohlédl za sebe, ale když jsem viděl, že mě už některá dohání, tak jsem srazil lyže k sobě a udělal myšku a vyzkoušel rychlost svahu. Vítr jsem ani neslyšel v té přilbě a jen to sluníčko  s modrou oblohou mě doprovázely až dolů. Počkal jsem na Katku, než dojede a šel s ní na vlek.

„Lyžuješ pěkně Katko!“

„Děkuju, ale na tebe nemám.“

„Co , jak nemáš?“

„No když jsi zjistila, že lyže fungují, tak si nám zmizela.“

„Fakt? A já se snažila  si Vás jen držet za sebou v uctivé vzdálenosti.“

„No a co ten kluk, už jsi s ním navázala rozhovor?“

Zeptala se mě poťouchle i s ironií.

„Neblázni holka, co bych si s ním počala, ale můžu ti domluvit rande!“

„Jo kluky si umím namlouvat sama, to nech na mě!“

„Tak to já jsem dřevo.“

To už se smíchy neudržela a kdybych jí nechytil, tak by z lanovky upadla.

„Holky, pojďte sem blíž, ať nemusím křičet!“

Najednou se vedle mě vyrovnalo dalších sedm lyžařek.

„Sledovala jsem každou, tak že Petra, Radka, Lenka, Lucka  i Naďa můžou jezdit, jak chtějí!“

„Ale mě to taky jde!“

„Jitko, Katko a ostatní,  vy si to ještě sjedete párkrát pod mým dohledem, jasný?“

„Ach jo, no jo.“

 Podívala se na mě spolubydlící, ale já se na ní usmál a tím jsem jí dal na jevo, že to taky zvládne. To už houkla Radka, abych jel, že mi  nechce stát v cestě.

Rozjel jsem se s takovou vervou, že jsem byl snad za minutu dole.  Jenže měl jsem štěstí, protože kousek pod půlkou svahu se objevil led. Počkal jsem, než dojela Radka a pak jsem jí to místo ukázal.

„Tý brďo, no tomu se musíme vyhejbat! A ty si to projela?“

„Jo, ale divila jsem se, proč mi to podklouzlo.“

„Dáme vědět ostatním! Hele támhle je Naďa!“

„Jo, dobrý nápad.“

Než sjely všechny holky, já už zase byl nahoře a tak jsem jim byl skoro v patách.

„Kde si se tu vzala Peti?“

„Jedu tě Katko varovat, víš?“

„Jo před klukama, co?“

„Né, vidíš to tmavé místo na svahu vlevo?“

„Jo a co s tím?“

„Tak tam nesmíš jezdit.“

„Aha a to zase proč?“

„Jen tě varuju, že je to tam samý led, abych tě nemusela dole křísit.“

Pohladil jsem jí po tváři a šel chytit kotvu pro  nás.

„Teď mě napadlo, jak vlastně lyžuje Petra.“

„Která?“

„No ta druhá!“

„Jo, no myslím si, že jsi lepší jak ona.“

„Aha, tak že bych měla zbrzdit, co?“

„Ale to né. Myslím si, že příště jí určitě nevezmou, tak je to jedno.“

Bylo mi s ní moc fajn a ten její úsměv byl nakažlivý.  Když jsem sjel svah už asi po sedmé, bylo půl druhé.

„Petro, Katko, Lucko  pojďte sem!“

Odchytla nás a my čekali, co bude.

„Nehrozte se, máte přeci oběd, tak že sundejte lyže a jdeme k jednomu z okének. Vyberete si něco teplého a já to za Vás zaplatím.“

„A  můžeme třeba hranolky?“

„Když se z toho naobědváš, tak  třeba i krokety.“

Domluvili jsme se a jedna hlídala lyže, další tři šli pro čaj nebo kávu a ostatní vzali jídlo.

„Takhle venku jsem nejedla už nepamatuji.“

„Jo, taky ani skoro nemám hlad.“

„Tak to já bych jedla pořád!“

„Ale máš Peti dietu, kladla mi tvoje maminka na srdce, víš?“

„Ale né! To mi nemůžeš dělat Katko!“

Skoro jsem žebral o přídavek a děvčata se tím dobře bavily. Od toho momentu si mě dobíraly všechny. Pohladil jsem si své bříško a neviděl jsem, že bych ho měl nějak velký. Ale ten pohled už nejen od Katky, ale i Radky mě tak uzemňoval, že když uviděly můj  zkroušený obličej, že se jim nakonec zželelo a dopřáli mi aspoň jedno laté.

Katka dostala v podvečer taky svolení a tak jsme jezdily všechny tři skoro vedle sebe a moc si to i s Luckou užívaly.

V naší jídelně se díky družstvům rozdělily holky podle té party se kterou dnes jezdily a tak si k nám přisedla jak Lucka, tak Naďa. A hned bylo o čem povídat.

„Utišíme se, klid děvčátka!“

Rozdováděné pusinky se né a né zavřít.

„Tak fajn, pro zítřek uděláme jen pár změn o kterých už v družstvech jsme mluvili. Ale dnešní večer pro náročnost máte volný, můžete si dělat co chcete, jasný?“

Rozhlédla se, aby zjistila, jak to většina bere a pokračovala.

„Chci Vám poděkovat, že nebyl žádný velký úraz krom pár odřenin v čtvrtém družstvu, ale učený z nebe nepadají, tak to holky musíte vydržet a slibuji, že i Vás dáme na konci do soutěže v lyžování.“

Odmlčela se a vytáhla nějaké papíry.

„Zítra možná bude celý den sněžit, tak jsme připravili výlet na zámek, ale pokud bude hezky, tak program bude stejný, jako dnes.“

Náhle se pár holek přihlásilo a naše vedoucí jim pokynula.

„Neteče nám voda!“

„Jo tohle řešíme mimo , jo? Ale Váš pokoj je?“

„Desítka.“

„A ještě někdo?“

„Mě vrže postel!“

Ozval se smích.“

„Dost, dost, a ještě je k dispozici kluziště, které můžeme využít po večeři až do deváté hodiny. Půjčovna bruslí je hned vedle v areálu. A protože už nic nemám, tak šup se převléknout na večer!“

Tím večeře skončila a  já šel nahoru.

„Jsem nějaká unavená, nejraději bych si lehla.“

„A to je nápad Petro!“

Sundal jsem si kombinézu a převrátil jí na ruby, jak jsem to viděl u Katky. Potom si svlékl ostatní a jen hodil přes židli, aby to propocené vyvětralo.

„Tak to né! Zítra to musíš mít čisté, na umyvadle je taková lahvička, já ti ukážu jak to máš přeprat, no tak vstávej!“

„Holky, pro jednou!“

„Čím to budeš mít rychleji za sebou, tím víc budeš odpočívat.“

A skoro mě Katka chytila za ucho, jak mě tahala do koupelny.

„Nejdříve ty punčochy i body propláchneš vodou, potom si vezmeš trochu tekutého prášku a vetřeš to takhle do prádla. Pořádně promasíruješ a až se ti bude zdát, že mydlinky jsou v celém prádle, tak to pod tekoucí vodou propláchneš jednou, dvakrát, třikrát a teď si vezmeš jen studenou vodu

a proplachuješ, dokud neucítíš v prstech mydlinky. Teď to body už sama!“

Za chvilku jsme věšely čisté věci na ramínka a nechávali v koupelně pořádně odkapat, než se to hodilo na radiátor v pokoji.

„Tohle bylo první mé ženské prádlo, co jsem prala.“

„Zítra to už budeš dělat i s trikem a ponožkama.“

„Ale to snad né!“

„Hele, možná by se měla Petruška víc procvičit, co říkáš Katko?“

„Myslíš jako že za všechny?“

„No , jo!“

Při tom na sebe lišácky mrkli.

Byl jsem hodně rád, že nikam nemusím a večer jsem strávil už jen povalováním a čtením časopisů.