Lyžování proti své vůli - 11.díl - Lezanka

23.01.2022 09:02

Když jsem se probudil v nedělním dopoledni, připadal jsem si dost divně. Za ty dva týdny jsem si tak zvykl na tu saténovou košilku, že mi náhle chyběla. Taky teplá ručka, která mě většinou probouzela díky Katce tu nebyla. Líně jsem se protáhl a šel si udělat snídani. Slipy, triko a nalakované růžové nehty mě pěkně dostaly.

„No což, udělám ještě jednou ze sebe slečnu.“

A hned jsem se po jídle pustil do toho. Tvář jsem si přeholil, tělo namazal nějakým tím krémem a už se soukal do kalhotek a podprsenky. Tu jsem zručně vyplnil rýží a dal si záležet na silonkách. Nechtěl jsem nic jiného na sebe tahat z těch hromádek, které mi nadělala Katka. Po hodině jsem už zamykal byt a šel už automaticky na městskou dopravu. Při tom jsem vnímal své dámské oblečení jako bych v něm vyrostl.

Přesto jsem okukoval, co která holka nosí a musel jsem uznat, že docela mezi ně zapadám, ale to byla zásluha hlavně Katky s Radkou, které mi dali čepici a šátek.

„Zdravím Vás, potřebovala bych  mluvit se slečnou Veronikou.“

„Aha, je na place támhle vepředu!“

Oslovil jsem u pokladny v sekáči slečnu. Poděkoval jsem a za okamžik už jsem Veroniku  hypnotizoval očima.

„To jsem já, slečno Veroniko!“

„Jé Vy jste ten, no ta Petra, žé?“

Přikývl jsem

„Nepoznala bych Vás, ale ta růžová bunda se k Vám teď vůbec nehodí! Pojďte za mnou prosím!“

Byl jsem rád, že mě nakonec poznala, ale moc mě nenadchlo, když mi podala jednu koženou bundu.

„Zkuste jí, prosím a já Vám podržím tu starou.“

„Ale proč, tohle je stejně jenom na chvilku!“

„Ta bunda je jak pro dámy, tak pro pány, stačí odepnout tenhle pásek a tuhle ozdobu kolem krku, víte?“

„Aha, vy myslíte na vše! A ptal se na mě někdo?“

Raději jsem se snažil stočit hovor od oblečení.

„Samozřejmě, a né jednou.“

Při tom vyloudila velmi milý úsměv.

„Co jste jim řekla?“

„Jednou že ještě přijdete pro nějakou bundu a po druhé že jste si koupil tu červenou. Ten blonďák přikývl na znamení, že už jí viděl a s poděkováním odešel.“

Zapnul jsem zapínání a když jsem udělal pár pohybů, pochopil jsem, že jí musím koupit. Měla pěkné kapsy a voněla kůží, že jsem  byl až omámen. 

„Že je skvělá?“

„Ano, u Vás je radost nakupovat. Ale dlužím Vám ještě za voňavku i hřebínek.“

„Stačí když si koupíte tuhle koženou bundu.“

„A vyberu si u Vás pantofle, jo?“

Mrkla na souhlas a já si už bundu nechal. V zrcadlech jsem viděl, jak ladí k těm kozačkám.

„Tak a tady je Vaše taška.“

Vytáhl jsem batoh a narovnal do něj tašku s pánským prádlem, růžovou bundu i fialkové pantoflíčky.

„Mějte se a ještě jednou Vám děkuji.“

Úsměv opětovala a já vykročil opět trochu v jiném ven. Nikdo nikde nepostával a ani z poza rohu nevykukovala ruka s mobilem, ale protože jsem potřeboval mít jistotu, vzal jsem to na druhou stranu, než obvykle.

Kožená bunda na rozdíl od té růžové nešustila a dělala mě o něco štíhlejším, což se mi líbilo. Taky  ten soulad barev mi jasně dával najevo, že pro ženské je velmi důležité mít ve stejné barvě boty s rukavicema a kabelkou, nebo jinou kombinaci oblečení a doplňků. O to víc jsem si toho všímal.

„Zajdu si na oběd, takhle si to musím ještě užít.“

Prohrábl jsem si dlouhé zrzavé vlasy a vešel do jedné restaurace, kde jsem ještě nikdy nebyl. Našel jsem si místo u velkého stolu a objednal jídlo. Jak snadné, když  se chovám přirozeně. Jenže přisedli dva kluci a protože jsem nechtěl dělat rozruch, potvrdil jsem, že je tu volno.

Začínal jsem se červenat, jak jsem se snažil nekoukat na jejich upřené pohledy.

„Mám něco špinavého na sobě?“

„To né slečno, vypadáte skvěle!“

„Tak proč mě okukujete?“

„No jste sympatická, nic víc a neberte to ve zlém.“

Ale to už mi přinesli jídlo a já se mohl soustředit jen na něj. I tak mi pár soust z vidličky upadlo a ještě jsem se zakuckal. Fakt jako čuně jsem si připadal.

„My sem chodíme skoro denně a Vás jsme tady ještě neviděli.“

„Jsem tu poprvé!“

„A jak Vám chutná?“

„Jo dobrý!“

„Ani jsme se nepředstavili, já jsem Vilém a tohle je Jarda.“

„Těší mě, Petra.“

Kluci si to chtěli zjevně užít, ale moje přikývnutí je posadilo zpět do židlí. Já jsem pomalu dojedl a v tom pánové dostali jídlo a tak jsem rychle zaplatil a rozloučil se.

„Slečno, ale kdyby jste potřebovala společnost, tak nás tu najdete!“

„Těšilo mě, ale doufáte marně.“

Usmál jsem se, oblékl novou koženou bundu, vzal batoh na záda a rychle mizel pryč.

„Uf, no tohle snad už nikdy více.“

V baráku samozřejmě bylo několik sousedů, tak že jsem jen odpověděl a na dotaz, co tu děláte, jsem řekl, že mám doručit nějaké věci jednomu nájemníkovi.

„A ve kterém patře?“

„To ještě budu hledat, asi v pátém.“

Než se vzpamatovali, přidal jsem a vyběhl další schody.

Jak rád jsem ještě zadýchaný zamykal dveře v chodbě, když jsem vpadl do bytu.

Celé odpoledne jsem si ještě nechal silonky s šaty na sobě a posedával po křeslech či se jen procházel v těch nových pantoflíčkách sem a tam. Skoro nerad jsem odložil dámské prádlo a odlíčil se před spaním, ale čekal mě nový pracovní týden a tam jsem už musel přijít zase jako chlap.

 

„Ahoj Petře, jaká byla dovolená?“

„Skvělá, fakt jsem si jí užil!“

„Héle a proč ty krátké zrzavé vlasy?“

Smála se naše recepční a já si až teď uvědomil, že při barvení paruky jsem si nabarvil i svoje vlastní vlasy.

„To byla taková recese, ale budu to muset umýt!“

„No jestli si použil nějaký ten ženský prostředek, tak jedině ředidlem a nebo to nechat odrůst.“

„Fakt, ach jo, tak s tím jsem nepočítal.“

„Ale sluší ti to, já bych to nechala.“

Usmál jsem se a vzal poštu, které bylo za ty dva týdny až až, tak že jsem si na školu či lyže vůbec nevzpomněl.

Ve středu jsem už začínal mít všeho po krk, když za mnou přišla po obědě recepční.

„Peti, přišla za tebou nějaká slečna, prej máš s ní schůzku.“

„Jaká slečna a schůzku?“

Divil jsem se, protože jsem si nevzpomínal, že bych něco měl domluveného.

„No volala včera a tak jsem jí řekla, ať to zkusí dnes.“

„Dobrá, kterou zasedačku máš volnou?“

„Vem jí do trojky.“

V tom momentě jsem se zarazil, když jsem uviděl, jak na mě čeká Katka.

„Ale, pane Petře,  nějak jste na mě zapomněl, co?“

Pokynul jsem a dal najevo, že je to v pořádku a vykročil do trojky.

„Dáte si kávu nebo čaj, slečno?“

„Poprosím kávu!“

Usmála se a jak recepční odešla začal jsem se omlouvat.

„Katko, promiň ale fakt jsem měl strašně moc práce, že jsem…“

„Si na tebe ani nevzpoměl, co?“

Chytil jsem jí za ruku a políbil jí na rty.

„Tohle chutná úplně jinak Peťo!“

„Vážně a jak to myslíš?“

„No chybí rtěnka.“

Oba jsme vybuchli smíchy a poodstoupili právě v momentě, kdy přišla naše dobrá duše s kávou.

„Dala jsem ti tam vše, jak máš rád, ale u slečny jsem nevěděla, tak je to na tácku.“

„Moc ti děkuji, za půl hodinky bych mohl být  s jednáním u konce, kdyby mě někdo hledal, tak nechci být rušen.“

„Určitě, spolehni se.“

A odešla pryč. Usedli jsme a já se začal vyptávat.

„Kde si sehnala adresu Katko?“

„No hádej, hádej.“

„U paní Králové?“

„Ne, s tou jsem nemluvila.“

„Tak jsem mluvil ze spaní?“

„Taky né, ale ty si mi zanechal číslo.“

„Já a číslo?“

„No vzpomeň si, jak sis domlouval dovolenou.“

Plácl jsem se do čela.

„Teda, ty jsi šikulka, kdo by to do tebe řekl.“

„A tak jsem zjistila firmu, sídlo a dohodla rande, když jsi se neozval.“

„Měl jsem to v plánu, ale víš…“

„Tři dny, víš jak je to dlouhá doba? Tři dny jsem doufala, ale ty ses neozval! Měla bych se na tebe hodně zlobit!“

„Ale když bych zjistil školu, tak bych mohl jenom čekat před školou.“

„No tak bys počkal a co!“

Díval jsem se na ní prosebně a po chvilce mračení se pousmála.

„Ale jo, měli jsme si dát na sebe kontakt a bylo by to.“

„To jsem měl, ale před holkama to bylo divné.“

„Kamarádky si čísla dávají běžně, víš?“

„To nevím a taky jak.“

„No a když jsem se ptala na Tvoje příjmení, myslela jsem si, že si dělají srandu.“

„Proč, jo aha,  Petr Popelka žé?“

„Jo, proč si mi to neřekl?“

„Smála by ses a nevěřila mi.“

„No to asi né.“

„Tady máš na mě vizitku, to kdybych ti zas dlouho nevolal!“

„Kdy máš čas?“

„Celý víkend.“

„Tak fajn, ozvu se!“

„A co doma, vše v pořádku?“

„Jo, hlavně jsem si prohlížela naše fotky a říkala si, jaká to byla náhoda.“

Dostal jsem dlouhou pusu a s tím jsem jí doprovodil z firmy ven. Ještě chvilku jsem za ní koukal, jak kráčí v kozačkách a té bílomodré bundě ulicí.

Začal jsem vnímat, že opravdu o mě Katka stojí a skoro jsem se styděl, že jsem  neudělal první krok sám. Proto jsem nenechal nic náhodě a do soboty jsem uklidil byt, že se dalo po mnoha měsících ze země jíst, nakoupil jídlo i pití a připravil se s kytkou v ruce.

„Ahoj Petře, jé tulipánky!“

„Jo ahoj Katko, snad je máš ráda.“

Políbili jsme se a já jí zavedl ke mě domů.

„Máš to tady pěkné, asi ti dalo dost práce to takhle připravit, žé?“

A lišácky na mě mrkla.

„Ani né, když jsem ta Popelka.“

Sedla si na sedačku a rozhlížela se kolem. Donesl jsem občerstvení a začali jsme povídat i vzpomínat na lyžařský zájezd.

„Jo abych nezapomněl, dám ti batoh s věcma, protože k čemu bych to tu měl.“

„Počkej, myslíš to naše dámské prádlo?“

„Jo, boty, kalhoty a prostě vše.“

Podal jsem jí batoh a ona se hned pustila do třídění.

„Hele, dobře, tyhle věci odnesu, ale necháš si tu alespoň základní spodní prádlo, modré šaty, tenhle svetřík a samozřejmě kozačky i paruku.“

„Neříkej, že budeš chtít, abych ti občas dělal kamarádku?“

„Ano, proč bych si tě nemohla vzít na nákupy! Taky mi poradíš, co mi sluší.“

Nechal jsem to na ní, protože jen ona sama dobře věděla v čem jsem se cítil dobře. 

Ten víkend jsme si užili báječně, líbání i jiné něžnosti nás provázeli, courali jsme po Praze ruku v ruce a povídali páté přes deváté. Byla opravdu skvělá a hned jsme si řekli, že si v pátek uděláme zase trochu jiný den. Sice jsem nevěděl s čím přijde, ale pracovní týden mi utekl ani nevím jak.

„Ráda bych zašla s kamarádkou Petrou na nákupy!“

Začala povídat když jsme už opět seděli u mě v obyváku.

„Já myslel, že půjdeme spolu, ale zítra je taky den!“

Usmál jsem se trochu nuceně, ale Katka mě překvapila.

„Ano, ale do Hostivaře půjdeme nakupovat spolu, udělám na chvilku z tebe zase Petru.“

„To už tady bylo.“

„Víš trochu mi schází kamarádka.“

Vyloudila takový prosebný úsměv, že jsem nakonec souhlasil a nechal se opět převléknout do modrých šatů a růžové bundy.

Těch čtrnáct dnů v mužském oblečení mi připadalo jako věčnost a přistihl jsem se, že mi je s Katkou v ženském moc dobře. Bavili jsme se zkoušením blůzek nebo bot a došlo i na noční košilky.

„Ty vlastně žádnou nemáš, tak si pořídíme dvě, jednu pro tebe a jednu pro mne!“

„A budeme už dnes v noci v nich spát, co?“

„No, proč né!“

Měla pravdu, spal jsem jako zabitý a když mě probudila její ručka, která se dobejvala pod noční košilku, vzpomněl jsem si na hory.

Tak to pokračovalo celý únor, jeden víkend jsme věnovali randění a druhý strávili jako dvě kamarádky.

„Příští víkend zase vychází pro mou kamarádku!“

„Myslíš Petrušku?“

„Ano, tak v pátek tě vyzvednu přímo z práce.“

Začal jsem se těšit a když padl konec pracovního týdne už se na recepci na mě usmívala moje Katka. Zajeli jsme ke mě domů a pořádně mě oholila strojkem nejen na těle, ale i na obličeji.

„A teď zavři oči, mám pro tebe překvapení!“

„Ty jsi tajemná, tak co to bude?“

Náhle jsem zacítil, jak mi přilepila chladná prsa na hrudník.

„Juj, téda, kde si to sehnala?“

„No dalo to hodně shánění, ale podařilo se, pořádně si to přimáčkni.“

Zmateně jsem  přejížděl prsty ty dva měkké hrbolky.

„Děláš, jako by si to nikdy neměla na sobě, Popelko.“

A přilípla mi vlásky. Ostatní jsem už zvládl sám.  Vyšli jsme opět jako dvě kamarádky jen s malým baťůžkem ve kterém jsem měl pár dívčích potřeb včetně nově vytvořeného dokladu studentky či hřebínku a šmínek.  Studený větřík foukal a já si občas prsty v kožených rukavičkách prohrábl vlásky za uši, jak jsem se to naučil od Lenky nebo Šárky.

Městskou dopravou  jsme se procourali až na náměstí, kde stál hlouček děvčat před velkým žlutým autobusem.  Popošli jsme blíž a náhle přistoupila jedna holka.

„Ahoj Katko!“

Objali se a hned se na mě ta neznámá vrhla taky.

„ATy jsi Petra, žé?“

Přikývl jsem a automaticky jsem se k ní přimáčkl. Voněla po sladké skořici a měla dlouhé světlehnědé vlasy, skoro stejné barvy, jako Petra.

„Já jsem Irča.“

Popošla k nějaké paní, co stála před autobusem a hned se s ní dala do řeči.

„Tak jsem je přivedla, tohle je Petra Popelková a tohle Katka Běhalová!“

„Jo dobře slečno Kratochvílová, můžete nastoupit.“

„Co?“

Otočil jsem se směrem ke Katce a ta mě jen chytila pod paží a velmi něžně  šeptla.

„Nastupuj Popelko a mlč, já ti to vysvětlím!“

„Ale to už tady jednou bylo!“

„Nastup si Peti, ještě jsou další venku!“

Přidala se i Irča a tak jsem zpitomělý vyšel těch šest schodů. Katka mě strčila k okénku a hned mi rozepínala bundu.

„Dám jí nahoru a neboj, ten výlet se ti bude líbit!“

Usmála se a já jí zblblej podal bundu s čepicí i rukavičkama.

Rozhlížel jsem se kolem a zjistil, že tu nikoho neznám, skoro jako před více jak 10 týdny. Katka mi zapnula pás a sama se uvelebila vedle mě.

„Tohle přeci nejde! A kam jedeme?“

„Dozvíš se hned, jen co se rozjedeme.“

Motor zabral a u mikrofonu vedle dveří se objevila ta samá paní, která nás zapisovala.

„Vítám vás všechny, jmenuji se Pavla Emons a jsem Vaším průvodcem i dočasným šéfem v Instruktorském kurzu lyžování. Až absolvujete kurs, stanete se instruktorkama pro školní lyžařské zájezdy. Budeme ubytovaný v Jánských lázních. Příjemnou cestu!“

„Já tě zabiju Katko!“

„Ale Petruško, není to z mé hlavy, ale od paní Králové, která ti to zařídila.“

„Proč si mi neřekla nic předem?“

„Protože by si určitě nejela, jak tě znám!“

„Jo, to asi nejela.“

„Ale už jsi tady a protože  to máme takhle dohodnuté už to nejde zrušit, byl by to průšvih!“

„Ale co moje práce a stejně nemám co na sebe!“

„Vše jsem už dohodla, práce počká a prádélko máš ve velkém batohu.“

Pohladila mě po tváři svou jemnou rukou a vytáhla si časopis.

„Hele, myslíš si, že by se ti líbili tyhle šaty?“

„Né, nelíbili!“

„Nebuď labuť, podívej se!“

Otočil jsem se naštvaně k ní a viděl svatební šaty.

„Tohle může napadnout jenom tebe!“

V tom jsem vybuchl smíchy, protože představa, že mě navleče do svatebního mě fakt dostala.

„Čemu se smějete holky?“

„Jé Radka! To jsem ráda, že jsi taky tady!“

Naklonila se ke Katce a po chvilce i ke mě. Její objetí mě už natolik uklidnilo, že jsem si dal kapučíno a začal si užívat jízdy. A tak se situace opakovala i když jsme nebyly jako žačky ale budoucí instruktorky posbírané snad z celé Prahy.