Lyžování proti své vůli - 10.díl - Lezanka

20.01.2022 09:40

 „Tak poslední vstávání holky, ale než se proberete, jdu do koupelny!“

Řekl jsem překvapeným spolubydlícím a pěkně se zamkl. Věděl jsem, že moje částečná přeměna musí být tajná a tak jsem si svlékl košilku a přikročil k sundání silikonů. Ulevilo se mi, když  jsem je sloupl hravě a po omytí je uložil do předem připravené krabičky. Po nucené hygieně jsem už vycházel v čistých kalhotkách a podprsence, která byla vyplněna rýžovými polštářky.

„Může jít další!“

V tom vystartovala jak Petra , tak Radka. Pobaveně jsem je sledoval a když jsem si oblékl silonky a bodý, začal s balením. Připravil jsem si  přilbu, poskládal do ní kombinézu, rukavice a i krabičku. 

„To odnesu až potom.“

A oblékl si ty modré šaty ve kterých jsem přijel a mokasíny.

„Ukaž Popelko, dneska tě našminkuju já!“

„Jako poprvé Radko?“

„No jo vlastně, ty dva týdny fakt rychle uběhly.“

Na to, jak byla ze začátku odtažitá se ke mně v posledních dnech chovala, jako bych byl opravdu jen její spolužačkou, což  bylo pro mě moc fajn pocit. Bejt normálním klukem, tak by mě vzrušovalo, kdyby proti mně seděla pěkná holka a dýchala mi do obličeje. Ale tady jsem to bral bez emocí až jsem měl chuť si nafackovat, abych se vzpamatoval. Ale jinak jsem to hrát ani nemohl, jinak by to na mě každá poznala a Radka byla hodně citlivá.

„Hotovo, máš to zas pěkně trvanlivé!“

„Ale Radko, to jsi udělala schválně, né? Víš že se budu muset brzy odlíčit!“

„Jen si to ještě užij Peti!“

Ale to se už vrátila i Petra a tak jsem koutkem oka opět sledoval to oblékání všech děvčat. Hřebenem jsem si při tom česal  zrzavé vlásky.

„Tak jdeme už mám hlad!“

„Ty si na to jídlo všude první!“

Hodila po mě jedovatou slinu Petra, ale Katka jí zpražila pohledem a mě rychle chytila za ruku.

„Á chléb a pomazánka, čerstvé houstičky zbohem.“

„Co chceš Popelko, je sobota a když si sama nenapekla, tak nejsou!“

Holky se zasmály a já udělal uražený pohled.

„Tak se stišíme studentky!“

Ozvala se naposledy paní Králová.

„Dopoledne vraťte všechny zapůjčené věci, Táňa je potom odnese vedle do půjčovny, zbalte batohy a řádně označené dejte do lyžárny. Oběd bude v půl dvanácté a kolem jedné odjíždí autobus do Prahy.“

„A povlečení máme dát dolů?“

„Majitel hotelu bude rád, když mu ulehčíte práci, tak že ano, svlékněte ho.“

Ještě padlo pár stupidních poznámek, než jsme se rozešli do svých pokojů.

„Skočím za paní Královou Katko, hned jsem zpět!“

A zmizel jsem na schodech, které vedly k dalším pokojům.

 „Pojďte dál Petro!“

Ozvalo se ve dveřích. A tak jsem jí předal přilbu a v tom se zavřely za mnou dveře.

„Tak jak se Vám to líbilo, Petře?“

„Bylo to báječné a moc děkuji za to lyžování!“

„Vy jste taky případ. Vpadnete sem nezván a zanecháte hluboké vzpomínky.“

„Ale kdyby mě Katka elegantně nenatlačila do autobusu, tak bych si to nemohl vychutnat.“

Pokývala hlavou a já jí už podával tu hromadu.

„V té přilbě jsou věci pro Silvii a taky ta krabička.“

„Jo já vím. Docela jste tu roli zvládl.“

„Děkuji, ale to není moje zásluha, ale holek.  Ještě jsem se chtěl zeptat, jak dopadla inspekce?“

„Nebylo to příjemné, ale naštěstí jsem zašla mezi pár holek, co Petru znaly a dala jsem jim pár instrukcí.“

„Radku jsme taky poslaly hned po tom, co nás navštívili.“

„Jo, to bylo fajn,  budete potřebovat někam zavést?“

„V Praze zmizím hned, jak vystoupím z autobusu a vezmu si svůj nový batoh.“

Zasmála se a hned dodala.

„Co vlastně budete dělat s těma věcma?“

„To já nevím, ale Katka si už bude vědět rady.“

„Ta mi udělala velkou radost.“

„Kdo, Katka?“

„Ano, ve škole byla dost nemluvná a nekamarádská, ale tady si našla pár holek a dost se s nima zkamarádila.“

„Ještě si prosím napište mojí adresu a telefon, kdyby bylo něco třeba. Občanku  bych musel potom naskenovat a poslat.“

„Ano, máte pravdu, můžete diktovat.“

Po chvilce mi podala ruku a popřála mi příjemnou cestu a že se ještě nevidíme naposledy. Nevěděl jsem co tím myslí, ale nějak jsem nad tím nehloubal.

„Ty ještě nejsi zbalená Peti?“

„A kdy Katko, vyřizovala jsem nějaké věci, ale zbalit si mi vlastně mohla!“

„A máš to Katko!“

„Co já, co já Radko! Zbalit věci jí může i Petra, když jsou ze stejné školy, né?“

„Pch, mě je volná! Je Popelka, tak měla zbalit věci nám a ne my jí!“

Odestlal jsem, svlékl povlečení a složil ho na hromadu k ostatním, pak došel ke skříni a vytáhl svůj batoh.

„Nejdříve si poskládej šaty, princezničko!“

„Ty si dobrá a jak se to dělá?“

„No takhle, koukej!“

Vzala svoje světle modré a položila je na postel, párkrát mávla rukama a už byl z nich úhledný balík, který uschovala do igelitky. Pokýval jsem a asi po čtvrt hodince trápení se mi taky povedl obdélníkový balíček i když dost divných tvarů.

„Paráda, co holky?“

„To je příšerné! Jak můžeš takhle skládat šaty Popelko?“

Pokrčil jsem rameny a díval se, jak naštvaně je Katka přerovnala.

„Nos mi sem věci a já ti je raději poskládám ano?“

„Jak rozkážete madam!“

To už si Radka s Petrou sedly a smáli se nahlas, jakou taškařici jsme s mou kamarádkou předváděli.

Za několik okamžiků byly vyrovnané hromádky a já je podle pokynů naskládal do batohu.

„Ještě ty balerínky a ty mokasíny si rovnou taky ulož.“

„Ale kozačky máme dole!“

„Ajo, hele tak pro ně skoč, jo?“

„Ano, budu jako vítr!“

Naštěstí jsem je už trochu znal a i díky tomu, že jsme si je dávali k sobě jsem je hravě popadl a vynesl vzhůru.

„Bylo to tu skvělé, fakt moc prima.“

„Jo i mě se to Peti líbilo. Můžeme si to příště zopakovat!“

„Co?“

Zhrozil jsem se a Radka s Katkou se od srdce zasmály. Petra ale nechápala, proč bych nemohl příště na lyžařský zájezd. Ale nikdo naštěstí se neodhodlal jí to vysvětlovat.

Pomalu se blížil oběd a tak jsem i Katce pomohl snést batoh a už šli do jídelny.

„Svíčková, no to se vycajchlovali!“

„Ty máš výrazy Peti!“

„Já si taky myslím, že je výborná!“

„Tak co budete dělat zítra?“

„Lenošit.“

Odpověděla Lenka a Šárka se k ní přidala.

„To já si asi půjdu zajezdit na kole!“

„Ve sněhu?“

„Jo, mám dobré kolo!“

Udivila nás Lucka, ale to už opět se všichni ztišili.

„Omlouvám se, ale ještě jsem chtěla poděkovat všem, co se tu o nás celý týden starali.“

Začala svou řeč vedoucí a já nechápal, proč to neudělala při snídani.

„Máme pro ně taky nějaké drobnosti, tak si je tady vyzvedněte. „

Rozhlédla se po všech a já si popíjel čajík.

„Chtěla bych ještě jednou vyzvednout jednu studentku a to Petru Horákovou, pojď ke mně Petro!“

„Jen běž Popelko!“

Vytáhla mě Katka a ostatní mi smíchem dali najevo, že opravdu tam mám jít.

„Nestává se, že by někdo jednal tak ve smyslu fér plej! A ty si nám to dokázala, jak jsem se ještě dozvěděla nejen při závodech ve sjezdu, ale i v běhu.“

Mezi holkama to zašumělo a paní Králová pokračovala.

„A protože jsi Katce půjčila svou hůlku, aby mohla závodit o medaile a jen s jednou hůlkou jsi doběhla na pátém místě usoudili jsme, že pokud příště pojedeme a ty už nebudeš studentkou, rádi tě vezmeme jako instruktorku!“

Najednou jsem stál na vyvýšeném podiu a kolem mě  tleskalo snad sto rukou. Usmál jsem se a přijal malý balíček.

„Děkuji všem a pokud to trochu půjde, ráda se k Vám vrátím.“

Jak jsem sedl vedle Katky, chytila mě za ruku a šeptla mi do ucha.

„Jsi moje hrdinka!“

„A nejen tvoje, měla by si začít žárlit!“

To už mě opět loktem šťouchla do žeber.

Já ještě poděkoval všem u našeho stolu, uložil dárek do malého baťůžku a pomalu se odebral pro bundu a do autobusu.

Motor pravidelně  předl a my jsme uháněli krajinou, která byla posypaná bílým sněhem. Z okna jsem sledoval tu krásu, kterou jsem měl rád.

„Hele a co říkáš na tyhle šaty?“

„Jo, pěkné!“

„To nemůžeš říct něco lepšího?“

„Jo, jsou lepší!“

„Ty si, no třeba jak by ses v nich cítila ty?“

„Katko, mě stačí ty stříbrné!“

„Ale ty se nehodí pro každou příležitost, víš?“

Vnímal jsem, jak opět sedíme v autobuse a jak nesměle pokukuji po šatech s mikynkou, kterou měla na sobě Katka, ale i ostatní holky měly většinou kozačky ale místo sukní elastické džínsy a svetříky.

„Stejně mi připadá, že je víc ženské mít šaty než kalhoty!“

„To je Peti jasné, ale když je zima a fouká ti pod ní, tak si raději vezmeš kalhoty.“

„Tak si vezmeš teplejší punčocháče, né?“

„Máš sice pravdu, ale ty se rády trhají.“

„Dáte si něco teplého Katko?“

„Jo pro mne i Petru kapučíno!“

„Ale co ta změna?“

„Moc mi pěkně vonělo.“

Cesta nám uběhla jako nic a už jsem stál ve frontě na batohy.

„To je Tvůj, že?“

„Ano, děkuji.“

Hodil jsem si do něj malý batoh a přehodil přes ramena.

„Tak se měj fajn Radko a děkuji za vše!“

„Taky jsem tě ráda poznala a brzy se ozvy, však víš proč a hlavně komu!“

„A kde je Katka?“

„Támhle, rodiče si pro ní přijeli.“

„Tak to jí nebudu rušit!“

„Blázníš Peti? Jdi a rozluč se, nebo ti to neodpustí!“

Pokýval jsem hlavou a cestou se poobjímal ještě s Luckou, Šárkou a dalšími děvčaty. Když jsem se náhle ocitl za Katkou, jen jsem šeptl.

„Tady je ještě Popelka!“

Otočila se a rázem mě objala kolem krku.

„Ozvi se ano?“

A dala mi pusu na tvář.

„Jo až zjistím, kde je ta vaše škola.“

„Jo, jo, uvidíme se?“

„Ano, rád.“

Počkal jsem až mi zamává z auta a tiše jsem se vytratil. Bylo to zvláštní jít sám po chodníku jako mladá holka v kozačkách a růžové bundě s batohem na zádech. Ale měl jsem jediný cíl

 a to dostat se domů.  V autobuse jsem pustil starší paní, která si to vymohla dost škaredým způsobem, až mě to zarazilo. Díval jsem se kolem a lidi mě spíš litovali, než že bych vyvolával pozornost.

„Nemám klíč od vchodu.“

Zašeptal jsem si a tak trvalo pár minut, než někdo šel z paneláku ven. Proklouzl jsem a hned zamířil ke schránkám. Vytáhl jsem schovaný klíč a odemkl schránku. Byla plná pošty, hlavně letáků, které se sem už skoro nevešly, ale já šáhl na dno pro klíček a zpátky narovnal poštu, aby to vypadalo, že nejsem doma.

„Jo, výborně!“

Zajásal jsem a výtahem vyjel do pátého patra. Potom jsem vyšel do šestého a rychle odemkl byt. Jak se dveře zavřeli, oddychl jsem si.

Kukátkem jsem sledoval, zda nějaká zvědavá sousedka není na chodbě, ale naštěstí byl klid.

Odložil jsem batoh, bundu na věšák a zul kozačky.

„Jéje, pánské pantofle, no nevadí!“

Připadalo mi to po čtrnácti dnech divné obutí, ale chytil jsem batoh a vyložil na gauč v obyváku pěkně poskládané dámské prádlo. Když byl batoh prázdný, poskládal jsem ho do igelitky abych nebyl nápadný, že pořád chodím jen s batohem.

Prošel byt a mrkl na stav ledničky, potom přejel pohledem trochu zvadlé kytky a opět se oblékl. Vzal si tu voňavku a pěkně se navoněl. 

„Musím ten sekáč udělat dnes, dokud mají otevřeno, zítra budu lenošit a i uklízet.“

Vzalsi  k tomu peněženku, svazek klíčů a vyšel za dalším dobrodružstvím.  

 

 

Opět stejná ulice přes obchodní centrum a zase fotolab co by automat na fotky.

„Zrzku ještě nemám!“

Upravil se jen letmo, rozepl bundu a uvolnil si krček. Když jsem byl s fotkou spokojen, potvrdil jsem výběr a čtyři fotečky vložil do peněženky.

Až teď jsem zjistil, jak se za mnou občas nějaký muž ohlédne. Moje ženské já vzrostlo a měl jsem co dělat, abych někoho nepolíbil. Skočil jsem spokojený do autobusu a pokukoval kolem, zda zahlédnu známý obličej. Bylo až divné, že jsem nikoho nepoznával a věřil tomu, že se mi povedlo zdrhnout těm slídilům.

„Ale, přišel jsem pozdě, už mají zavřeno!“

Smutně jsem koukal na potemělý krám a pracovní dobu.

„Že já jsem se nepodíval do kolika  mají.“

Rozhlédl jsem se kolem a v klidu odešel zpět na zastávku.

V sámošce jsem dokoupil zásoby  a když jsem vycházel, nějaký mladík mi přidržel dveře

 a mile se usmál.

„Děkuji!“

„Nemáte zač slečno!“

„Tohle teda zažívají, když jim prokážeme trochu slušnosti. Pěkné, fakt si to budu muset někdy zopakovat.“

Ale protože byla už dávno noc a ulice se vylidňovaly, sedl jsem na nejbližší bus a přemístil se domů. Teď jsem se už mohl zamknout ve svém hradu a bez slídilů si užít zbytek soboty.

„Ale kam s těma věcmi?“

Zhrozil jsem se, protože na gauč jsem vyrovnal celé moje nové ošacení.

To už jsem byl po sprše a čistě v mužském prádle, které mi připadalo děsně volné.

„Udělám v předsíni věšáček na dámské bundy, v botníku jednu poličku na botky a venku nechám balerínky.“

Přesunul jsem se do obýváku a to samé jsem udělal s jednou větší policí. Naštěstí jsem neměl toho tolik. Automaticky jsem si stihl přeprat silonky i spodní prádlo a rozvěsil ho na ramínka, jak jsme to dělali na horách.

„Děsná automatika, rychle jsem si na to zvykl.“

Udělal jsem ještě jedno místo na paruku, kosmetiku a šperky, zavřel skříň a  pustil si konečně telku.