Loďka - 26.díl - Lezanka

08.12.2024 17:09

Byla to úžasná noc, lepší než ta předchozí i když to byl jiný pokoj v jiném hotelu. Zaspali jsme v objetí a ve spojení až když začalo svítat a tak jsme toho moc nenaspali , ale to nám vůbec nevadilo. Osvěžený raní společnou sprchou jsme se začali zkrášlovat.

„Peti, udělej si nový lak!“

„Ale ten snad ještě je dobrý, né?“

„Je poškrábaný a taky dnes už na to asi čas nebude, když se stěhujeme.“

Povzdechl jsem si a rychle se zbavil odlakovačem poškozeného laku. Mrkl jsem na vedlejší stoleček a když si moje zrzka odskočila, vzal jsem její růžový lak a bleskově si udělal všechny nehty. Po chvilce jsem je překryl bezbarvým svým lakem se šupinkama a začal obdivovat tu ženskost, která z nich vyzařovala.

„Bereš si oranžové šatky Petruško?“

„Ano Džín!“

Přistoupil jsem k ramínku na kterém jsem měl prádlo připravené od večera a hned se do něho oblékl. Potom si vzal ty červenofialové naušničky a k tomu vše, co jsme dostali darem na záchrané lodi. Potom si obul jako by dřeváčky na klínku, zapl přes nárt a uviděl, jak se mi lesknou nehty u nohou v těch sandálkách. Opět jsem pocítil to mravenčení v podbřišku, jak jsem byl od dívky k nerozeznání. Zlehka si udělal make-up, vzal růžovou rtěnku od mé drahé a dokonal celý převlek.

„Tak Ginny pojď už na snídani!“

Ta se na mě ani nepodívala a už byla za mnou. Jen se dveře za ní zacvakly, ale to už jsem postával s dalšími u třech výtahů.

„Pojď, už je tu, honem!“

Popoháněl jsem svou zrzku a jak vklouzla ladně ke mě, dveře se zacvakly a my jsme začali klesat do jídelny. Chytil jsem jí za ručku a užíval si toho spojení, jako by to bylo naše poslední, které nemusíme před jinými zraky schovávat.

Jídelna hučela jako ve vosím hnízdě a tak jsem si proklestil cestu k stolku s jídlem, vzal talířek a začal si nandavat různé sýry a čerstvé pečivo, k tomu si přihodil med a taky nugátovou vaničku.

„Petruško, co to máš na nehtech?“

Ozvala se náhle za zády Heduš!

„Co, no šupinky, proč?“

„Jsou moc hezké!“

Najednou se ke mě přitočila Džín.

„Zakousnu tě! Ty sis půjčila můj lak?“

„No když jsi pořád bláznila, že nejsem růžová, tak jsem se ti chtěla líbit!“

A udělal jsem neviný obličej.

Holky se zasmály a já si dál nandaval snídani na velký tác.

„Ale tohle jsem zrovna nemyslela! A teď koukám, že máš i mojí rtěnku, co?“

„No ale kalhotky jsem si vzala svoje bílé!“

Usmál jsem se a otočil se s tácem plným talířků i kávy k našemu místu.

„Ahoj Peti, jak jste se vyspali?“

„Výborně, milovali jsme se celou noc jako novomanželé Mončo!“

„Fákt, tý jo, to tedy muselo být!“

„Kecá! Víš že Petra ráda přehání!“

„Ale Paulo, já jí věřím.“

Holky se zahihňaly právě v momentě, kdy k nám přisedla i Ginny.

„Co jé holky? Jsem špatně namalovaná?“

A rychle se začala prohlížet v lžičce od kávy.

„Ale né, Petruška nám vyprávěla o andělské noci s tebou!“

„To musíš všechno vyžvanit, stejně jako ty růžové nehty, co?“

„Ale Ginny, fakt jsem neřekla nic o našem počínání v manželské posteli!“

„To ti tak budu věřit!“

„Tak toho už nechte holky, máme poslední čerstvou snídani na pevnině, další měsíc se budeme už jen houpat a houpat!“

„To máš pravdu, tak nazdraví!“

A skoro najednou jsme zvedli skleničky s džusem a cinkli si.

„Co tady blázníte?“

„Dobré ráno madam Lotto! Jen jsme připíjeli na Vaše zdraví!“

„Och, to jste hodné, ale jen jsem vám chtěla říct, aby jste do deseti měly všechny zbaleno a seskupili se v recepční hale a před autobusy!“

„Ano, budeme tam madam!“

S tím se otočila na podpatku a zmizela u dalšího stolku.

Na pokoji jsme si už jen dobře uzamkly kufry a šli čekat k autobusu. Větřík byl po ránu ještě příjemný i když teplota mezi ránem a odpolednem se tu měnila minimálně. Sukénka mi vlála kolem zadečku a stehen, pramínky vlasů šimraly po tváři a já opět s radostí sledoval moje kolegyně, jak si krátily čas při čekání popocházením, přešlapováním nebo jen podupáváním podpatky. V tom mi chytila ručku Ginny. Ohlédl jsem se po ní a ta mi jen šeptla.

„Moc je pozoruješ Peti, tohle nesmíš dělat tak, že by si okukovala dlouho jednu holku, ale musíš pohledem přelétat, nebo jen koutkem oka sledovat pohyby.“

„Fakt to dělám?“

„Jo a občas se po tobě ohlédly, ale zatím si ničeho podezřelého nevšimly.“

Tak děkuji, budu se snažit koukat raději na tebe.“

Na to se hezky usmála a pevněji mi stiskla ručku.

To už nám naštěstí přistavili autobus a za pár minut jsme projížděli přístavem v Miami. Sluncem zalité pobřeží v dáli s krásným pískem nás lákal, aby jsme vyskočili a šli si zaplavat. Najednou jsme už byli v přístavu a uviděli velké lodě.

„Týjo Peti, ta je teda veliká!“

„No nazdar! Ta má snad dvanáct pater!“

Zírali jsme na tu zaoceánskou veleloď, ale autobus nás vezl dál a dál až vjel do útrob lodě.

„Děvčata, vystupovat! Jsme na místě! Každá dostane při odchodu svou Identifikační kartičku a číslo kajuty.“

„Těšíš se Peti?“

„Asi jsem trochu nervózní, ale i zvědavá co nového nás potká!“

Usmál jsem se a chytil Ginny za ručku.

„Vaše jména a doklady, prosím slečny.“

Petra a Ginny MayerWalter.“

Zarazila se paní, když jsme jí řekli naše jména a chvilku jí trvalo, než nás našla.

„Tady jsou naše pasy.“

„Jo tady Vás mám, asi došlo ke změně jmen či co, tady máte identifikační kartičky a Vaše kajuta je 777.“

Chvilku jsme bezradně stáli a čekali, že nám vrátí doklady, ale ona si je založila do bezpečnostní skříňky.

„My ty doklady nedostaneme zpět?“

„Co, pasy? No ty budou stále na lodi, dokud jí neopustíte.“

„To jsou nějaké novinky?“

„Ano, ale nebojte se, pokud pojedete na nějaký fakultativní výlet, tak Vám je samozřejmě vydáme.“

Když jsem nechápal, proč to je, tak nám vysvětlila, že pokud by loď ztroskotala nebo se stalo cokoliv, tak díky pasům je perfektní přehled, kdo byl na lodi a kdo je postrádán. Raději jsem svojí myšlenku neřekl nahlas, protože říct jí, jak by to bylo, pokud by se ta schránka či trezor ztratil, co by se pak dělo.

Poděkovali jsme a prošli několika chodbama k plánku celé lodě.

„Tak to mi bude trvat pár dnů, než se to trochu naučím Peti!“

„Hele Ginny, tobě přeci stačí jen naše paluba a bazén, né?“

„Jo a restaurace, obchody no a nevím co ještě!“

„Jestli budu dělat pokojskou, jako asi že budu, protože podle té nové smlouvy se nic nezměnilo, tak budu muset jako hosteska umět navést hosty po celé lodi!“

„Ajo, to mi nedošlo, ale pomůžu ti!“

Celá loď byla na mapě dobře barevně rozdělená, přední či zadní paluby i patro, tak že jsme si našli 5G a za chvilku díky výtahům jsme si to vykračovali po sedmé palubě. Loď ještě voněla novotou všech koberečků, nástěnných tapet či křesílek, které byly rozmístěny na koncích chodeb ve výklencích, aby si případně čekající mohl udělat pohodlí. Osvětlení bylo taky úplně jiné, na stropech svítily jedno trubicové zářivky a ještě po stranách byly malé světélka pro nouzové osvětlení. Teď ale bylo vše rozsvícené. Vytáhl jsem svou kartu a jak jsem projel čtečkou, dveře cvakly a já vzal za kouli a pootočil s ní.

„Ginny, to je parádní kajuta!“

„Fakt jo, je větší a tady je malá společná chodbička se sousedy!“

„Jo toaleta se sprchou jen pro nás čtyři!“

„Tak to se mi zamlouvá Peti!“

Přivřeli jsme dveře a moje zrzka mě ihned dlouze políbila.

„Vítej na Carnival Harmoni!“

„Děkuji, taky ti přeju, aby sis to užila!“

„Máme ještě čas, prozkoumáme trochu loďku?“

Mrkl jsem na hodinky, hned se pousmál a přikývl hlavou. A tak jsme jen odložili příruční zavazadla a vzali to na druhou stranu, než kterou jsme přišli.

„To hlavní schodiště je teda široké!“

„A ta výzdoba, fakt pěkné!“

Každé patro mělo nějakou jinou barvu podlahy, což bylo moc fajn. Pomalu jsme vystoupali až na druhou palubu a zjistili, že tady je řada obchodů a kaváren s restauracema všeho druhu, podobně jako na té naší Fantasi .

„Schválně jestli tu bude obchůdek se žlutým lvem!“

„Jo můžem mrknout.“

Ale ten jsme nenašli. Naštěstí tu bylo pár jiných, co měly levné oblečení i drogerii ve spleti drahých značkových obchodů.

Potom nás čekalo velké překvapení na první palubě.

„To je snad aqapark, né?“

„Jo, vypadá to tak. Támhle je tobogán Peti!“

„Jo a támhle snad vodní kolotoč!“

„No tak tohle jsem ještě nikdy neviděla!“

Obešli jsme celý areál a hledali naše bazénky na potápění, ale zatím jsme je nenašli.

„Už je Ginny čas, musíme na oběd!“

„Už? Toto letí, tak pojďme!“

Opět jsme procházeli přes to široké schodiště až dolů na devátou palubu, při tom jsme minuli naše patro. Naštěstí tam byly jen dvě restaurace v našem bloku, tak to bylo jednoduché.

„Dobrý den slečny, můžete mi ukázat Vaší kartu?“

„Ano, samozřejmě.“

Hosteska si vzala naše karty a projela je čtečkou. Jak to zahrálo, už se jen usmála a hned nám je vracela zpět.

„Máme nový systém a vždy to trochu zlobí, tak tu musím být pro jistotu. Vy pokaždé vložíte kartu do támhleté krabičky a ta Vám otevře hlavní dveře do jídelny.“

„Aha a je tu nějaké rozřazení, kde máme sedět?“

„Základní je podle kajuty, ale to stejně holky nedodržují, tak že si sednete, kde bude místo.“

„Děkujeme!“

Vypadlo z nás skoro naráz a tak jsme si nejdříve prohlédli naše místa a když jsme narazili na nějaké známé, nezůstalo jen u pozdravů a tak k jídlu jsme se dopracovali až snad po půl hodince.

„Co sis dala Peti?“

„Mají krůtí rolky a jsou úžasné Mončo!“

Bylo docela teplo, tak holky měly snad opravdu jen to nejnutnější na sobě. A tak jsem si dával pozor při tom, jak jsem sledoval, jak mají upravené nožky, protože skoro všechny byly na boso a při chůzi vydávaly takový mlaskavý zvuk, jak se jim přilepovaly sandálky nebo pantoflíčky k zvlhlým nožkám. Až teď jsem si uvědomil, že mají taky na prstech prstýnky, ale jen takové barevné kroužky na rozdíl ode mne, který měl širší kroužek na obou palcích ve stříbrné. Hned jsem si řekl, že to budu muset nějak vylepšit a že si pořídím trochu víc zdobený kroužek. Nehty měly většinou červené nebo tmavofialové, ale jako my dvě v barvě růžové taky nebyly vyjímkou.

„Petruško, zase něco pozoruješ?“

Překvapila mě moje zrzka.

„No, já se jen dívám, jak mají upravené prsty na nohou.“

„Aha, tak to jo. Taky to občas sleduji.“

„Čau holky, kde bydlíte?“

„Máme Marto 777 kajutu a vy?“

„Tak to jsme sousedé, máme 779.“

„To je super! Už jsem si na Vás docela zvykla!“

Usmál jsem se na naší dvojičku z bazénů a při tom zobal salát z misky až to chrupalo.

„Ty růžové nehty jsou pěkné!“

„Ta růžová je totiž moje a Petruška si jí přivlastnila!“

„Chtěla jsem se ti líbit, zlato!“

A vyšpulil jsem rty na znamení pusy. Holky to okomentovaly smíchem a tak se Ginny zase stáhla ke své bramborové kaši.

Vítám Vás na lodi se jménem Carnival Harmoni, která má kapacitu 3154 pasažérů včetně posádky. Poplujeme dolů na jih Karibiku přes Bahamské ostrovy, Jamajka, mexický poloostrov Yucatán, a tak dále...

Ozvala se po zacinkání na skleničku madam Lotto. Ale já jí moc neposlouchal, protože jsem to už zažil, když nás vítala před třemi týdny. Vše bylo obrovské ještě vonící novotou a taky tu bylo pár pro mě neznámých přístrojů díky kterým jsme si mohli vylepšit jídelníček o čerstvě opečené pečivo nebo si namixovat ovocný koktejl z čerstvého ovoce.

„Mám pro některé novinku a to v podobě kudy by jste se měli pohybovat. Jsou tu služební výtahy i schodiště, tak že pokud budete v pracovním oděvu, používejte výhradně těchto cest.“

Podívali jsme se na sebe, ale Ginny jen pokývala hlavou, jako že to už zažila.

„Dnes začnete připravovat kajuty pro nově nalodivší pasažéry, tak že večeři si nějak přizpůsobte, aby do půlnoci bylo vše připravené. Zítra ráno díky tomu budete mít dopoledne volno a pracovní rozkaz Vám dám až při obědě. Tak dobrou plavbu!“

Ozval se drobný potlesk a za chvilku jsme už dostali rozpis, co máme uklízet. Jak jsem pochopil, tak bez rozdílu jsme i s Ginny šli dělat to samé. Opět jsme vytvořili dvojičky a já šel s Mončou na třetí palubu, která byla velká tak moc, že k nám přišla i Ginny s Paulou.

„Na to, že je to nová loď je trochu zašlá Peti!“

Vzdychala Monča, když jsme drhli koupelnu.

„No myslím si, že tu loď nechali dlouho mimo, potom co měla první plavbu. A teď dostane pořádnou zátěž.“

„Ještě že nemusíme uklízet oblečení a dávat si pozor, kde co leží!“

„Jo, máš pravdu.“

Rozdělili jsme si to opět tak, že jedna dvojice uklízela po pravé straně chodby a druhá po levé straně.

„Je sedm, jdeme se najíst holky!“

Ozval jsem se v chodbě a jak vyšla Ginny, tak se objevila i Paula s Mončou.

„To je výborný nápad, začínám šilhat hlady!“

„Ale máme už třičtvrtě kajut za sebou, tak do deseti budeme v klídku!“

„Já zouvám balerínky!“

Ozvala se Paula a my jsme jí u stolu rády napodobili.

„Co koukáte, mám žízeň!“

Upoutal jsem pozornost se třemi sklenicemi džusu ve třech barvách.

„Co je to za zelený džus?“

„No asi kiwí!“

„Ukáž?“

A než jsem měl první sklenici v sobě, zelený džus zmizel z půlky.

„Čau, tak jak je?“

„Utahaně Heduš!“

„Jo, my máme čtvrtou palubu a je to opruz!“

„Kdybych mohla uklízet jen v plavkách, tak to ihned udělám!“

„Kdo ti Markét brání?“

Madam Lotto by se asi zlobila!“

„Ale hosté tu snad ještě nejsou, né?“

„Vlastně máš pravdu, tak silonky dolů!“

Opravdu nám bylo horko i když klimatizace hodně pomáhala. Ale ten nápad byl k nezaplacení. Ihned jsme všechny sundávaly silonky a ukládaly je do kapsy u sukniček.

Já po očku sledoval ty šťastné tvářičky kolem stolku a taky jak jsme všechny byly na boso v těch černých balerínkách.

„Paráda! Že nás to nenapadlo dříve!“

„Jo, ale tohle je vyjímečná situace holky, zítra to už udělat nemůžeme.“

„Já vím Peti, ale pro jednou se snad nic nestane.“

Moc se nám do úklidu nechtělo, ale naštěstí jsme už měli jen malou část paluby a tak kolem

Desáté večer jsme velmi rádi svojí práci skončili.

„Alarm, Ginny, co to je?“

Začal jsem na ní zvýšeným hlasem, protože jsem takový alarm zažil jen při první plavbě a nechtěl jsem věřit, že by se to opakovalo.

„Klid Peti, to je cvičení! Jdeme na horní palubu, kde nám řeknou, co se bude dít!“

A rychle mi podala záchranou vestu a zamkla kajutu. Po schodech už nahoru běželo spoustu lidí až jsem se zuby nehty držel Džín, aby se mi neztratila.

„Poslouchejte všichni, tohle je cvičení pro evakuaci z lodě při náhlých situacích na moři. Každý dostane úkol, který musí splnit a hned po dokončení spraví svého vedoucího paluby!“

Stáli jsme na otevřené palubě , kde pofukoval chladnější větřík až mi bylo moc fajn. Jenže jsem si uvědomil, že jsem naboso a dostavil se strach, co z toho bude. Ginny mi svírala ruku na znamení, že se mám uklidnit, ale moc to nepomáhalo.

„Zavoláme Vás po skupinách a každý se pomalu, říkám pomalu přemístí ke svému palubnímu vedoucímu či vedoucí od kterého dostane dnešní rozkaz!“

A z megafonu poddůstojník hlásil čísla kajut až zaznělo i naše číslo a tak jsme se vydali doprava.

„Výborně, všichni za mnou!“

Prošli jsme přes široké hlavní schodiště na třetí palubu a jak jsme asi v počtu dvaceti stály kolem něho, teprve nám začal říkat, co máme dělat.

„Každá z Vás proběhne celou palubu, dvě po sobě ob jednu kajutu a prohledají každý kout, zda uvnitř nikdo není. Až dvojice skončí, přesune se k dalším dvěma kajutám. Je Vás 22, tak na každou dvojici zůstane asi deset kajut. Uvnitř je stejný počet záchranných vest, tak že pokud najdete někoho, tak ho navlečete do vesty a pošlete na konec chodby, kde budou dvě hostesky zapisovat, kdo byl evakuován a kam mají odejít.“

Najednou dvakrát tleskl a ihned jsme se rozutekli do chodby. První už odemykali kajuty a další dvojice si vždy odpočítala deset dveří, než začala s prohledáváním. Na mě a Ginny vyšly ve čtvrté sérii kajuty s balkonky a tak jsme jako by prohledávání měli delší, než ti, kteří měli vnitřní kajuty bez balkonků a teras. Pobíhali jsme po místnostech, které jsme před chvilkou uklidili a byli jsme rádi, že jsme to do téhle šarády stihli.

„Jsme hotové, kajuty číslo 341 až 350 jsou prázdné bez pasažérů!“

„Výborně, můžete jít na horní palubu zpět.“

Celé to trvalo asi hodinu, než jsme se všichni sešli.

„Končím testovací evakuaci lodi, stihli jsme to na výbornou. Můžete se vydat do svých kajut a popřeji Vám dobrou noc!“

Když jsme opouštěli horní palubu, zastavila nás madam Lotto.

„Marto s Markétou, pojďte sem!“

Čekali jsme, co bude, ale zpočátku se to jevilo dobře.

„Holky, vy čtyři budete vždy tvořit záchranný tým, tedy dvě potápěčky a dvě plavčice, jako jste to báječně ukázaly při opravdové evakuaci, tak že první poběžíte pro neopreny a bomby, obléknete se a až potom přiběhnete na horní palubu, jasné?“

„Ano madam.“

Při tom si nás začala důkladněji prohlížet.

„Děvčátka, co to vidím?“

Zmateně jsme se podívali po sobě.

„Uniformu si můžete sundat až po práci, kde máte silonky?“

„No my, madam Lotto tady v kapse, protože bylo šílené vedro a tak jsme mysleli, když tu nebyl ani jeden pasažér, tak jsme si je sundali.“

Při tom jsem se díval směrem do země, jak jsem se styděl.

„Aha, no ale ať se to už neopakuje. Jo a řekněte to i svým kamarádkám, viděla jsem je tady taky!“

Pokývali jsme hlavičkama a mizeli pryč.

„Teda, to bylo hrozné, skoro jsem chtěla utéct Ginny!“

„Ale madam to musela říct, ale vyloženě se na nás nezlobila.“

„Myslíš?“

„Jo, řekla si jí to moc hezky a už pojď, těším se, až si budu moct odložit i tenhle zbytek prádla!“

Mrkla na mě spiklenecky a už mě za ruku tahala dolů.

Za chvilku jsme už zahučeli pod sprchu v naší kajutě a do svých postýlek.

„Jaké to asi bude Džín?“

„Co myslíš Peti?“

„No tahle obrovská loď.“

„Aha, zatím vypadá moc pěkně a taky je tu dobré jídlo, což se asi nedá říct o všech lodích.“

„Je to už třetí, vlastně čtvrtý týden, co jsme na moři.“

„Připadá ti to Peti dlouhé?“

„Tak trochu, nebýt tebe, tak asi už dávno uteču.“

„To přejde, uvidíš! Máme kontrakt ještě na týden a potom si ho necháme prodloužit!“

„Prodloužit?“

„No moc bych ráda si ho prodloužila. Ty né Petruško?“

„No já nevím. Záleží taky co budu dělat. Občas toho bylo na mě moc jako úklid, bazén a ještě tanec.“

Hladila mě po vlasech a hrála si s lemem noční košilky.

„Pomůžu ti, uvidíš!“

Ještě chvilku jsme si povídali, než nás přemohl spánek.