Loďka - 24.díl - Lezanka

19.11.2024 23:11

„Petruško vzbuď se!“

Budila mě po ránu Ginny.

„Nech mě, chci spát!“

Jenže ona mi začala brutálně otvírat očka.

„Ehhm, to néé!“

„Ale anó!“

V tom se ke mně přiblížila a přitiskla rty na mé. Hned po té mě začala líbat a dělala to tak něžně, že jsem se začínal probouzet. Objal jsem jí kolem krku a líbání jsem jí opětoval. Ještě mě třikrát něžně políbila než se odtáhla.

„Jsi nahatá a koukejme, co se to staví mezi nás!“

Při tom mi začala cvrnkat do stuhlého kluka.

„Ginny, ty jsi ale potvora!“

„Alespoň mám důkaz, že nejsi lezba!“

Pak se na moment přiblížila a hned schlamstla kluka do sebe. Tohle už bylo moc, ihned ve mně vyvolala velké vzrušení až můj kluk opět explodoval bez varování. Ginny si to zřejmě moc užívala a tak netrvalo dlouho, aby si stihla přesednout a užít si mé vzrušení ve svůj prospěch. Tentokrát jsme křičet nesměli a tak jeden druhému přidušoval hlasivky dýcháním z úst do úst.

„Ty si dračice Ginny!“

Vysoukal jsem ze sebe ještě zadýchaný.“

„Děkuji Peti, moc ti děkuji!“

„Vůbec nemáš zač, tohle sis vysloužila sama.“

Mrkl jsem konečně na hodinky a zjistil, že máme ještě dost času a tak nás společná sprcha osvěžila, naše vzájemné umývání mělo opět tu moc krásnou hru s mydlinkami.

„Tak se pomalu sbal, ať jsme připravené!“

„Jo, určitě Džín!“

Do igelitky jsem poskládal balík spodního prádla, druhý pytlík naplnil čerstvě vypraným úborem na cvičení a vše dal do našeho vaku i s přezuvkami k bazénu.

„Neměla by si je nechat tady?“

„Co? Já no když se mi v nich tak dobře chodí!“

„No to je děsné, jak si přivlastňuješ věci!“

A dala do vaku taky ty samé druhé pantofle až jsem se pousmál.

„Pomalu se nám vak naplňuje, co?“

„Taky koukám a to jsme přišli jen v neoprenech.“

„Aha, neopreny!“

„Co děláš moje lásko? Já je tam už dávno poskládala!“

„Fakt Peti, téda ty si šikulka!“

„Ještě ty plavky a noční košile!“

Jako poslední jsme sbalili kosmetiku s kartáčky a už si brali zelenkavé a skoro růžové šaty, co jsme dostali na lodi.

„Ťuky ťuk, už jste hotové holky?“

Náhle se otevřely dveře a v nich stály naše sousedky taky v šatech z lodi.

„Ano, můžeme jít na poslední snídani.“

Ráno tu bylo méně lidí, jak včera večer, což nám vyhovovalo a tak jsme si opět vybírali z nepřeberného množství pochutin.

„Wafle, holky mají waflovač, jdu si udělat!“

A než mě kdokoliv mohl zadržet už jsem stál malou frontu a sledoval, jak si každý sám nalil odměrkou těsto do připravené formy ve tvaru čtyřlístku, potom zavřel přístroj a za asi tři minutky si už vyklepával čerstvé wafle. Když jsem už měl talíř taky plný, šel si vybrat polevu.

„Toto voní, co?“

Ale to už Ginny nevydržela a jeden lístek mi ukradla.

„Pomerančová marmeláda, hmm mňam!“

„Hele, běž si udělat svojí!“

„S technikou na mě nechoď!“

A tak jsem si snědl svoje dvě části ze čtyř, protože mi i Marta jeden lístek ukradla a šel udělat další wafle, tentokrát rovnou dvoje.

„Magmazel, chci Vám poděkovat za včerejšek.“

Najednou se u našeho stolku objevila jedna mladá dáma a mluvila francouzsky. Zmateně jsem přemýšlel kam jí zařadit až jsem se zadíval do jejich zelenomodrých očí.

„Promiňte, vy jste byla v těch žlutých plavkách?“

„Ano, zachránila jste mi život.“

„Ale to byla tady Marta, prosím!“

Otočil jsem zrak k mé kamarádce, která taky znejistila.

„Co se děje Petro?“

„Chce ti poděkovat za svůj život!“

Jenže ta zakroutila hlavou a jen potvrdila, že jsem to byl já a né ona. Najednou mě paní vytáhla do stoje a objala mě až jsem cítil velmi pěkný francouzský parfém.

„Tady je maličkost a moje vizitka, pokud by jste si někdy chtěla se mnou dopisovat.“

„Ale, no já ráda a děkuji, jsem překvapená, promiňte.“

Blekotal jsem stále udivený, ale to se už rozloučila i s ostatními a zmizela pryč.

„Sedni si!“

„Co?“

„No ták Petro, už si sedni!“

A násilně mě Markéta posadila na židličku.

„Co ještě říkala Petro?“

„No že si můžeme dopisovat.“

„Tak to je moc fajn, zasloužíš si to!“

Objala mě Marta přes stůl až se jí džem otiskl o loket.

„Je, promiň.“

A rychle si jej otírala do ubrousku.

„A co si dostala Peti?“

„Nějakou lahvičku, asi parfém.“

„Tak to rozbal!“

Najednou z papíru vyklouzl originál parfém Schanel 5.

„Tak to je dárek nad dárky! Asi si ho někdy půjčím moje ženuško!“

Na to se holky zasmály a já po chvilce už taky. Hned po snídani nám přistavili vůz, ale když jsme vyšli ven, tak jsme zírali na světlemodrou dlouhou limuzínu.

„Holky, tak tohle jsem ještě nezažila.“

„Slečny si prosím stoupnou k autu a já udělám pár fotek, ano?“

A tak naše čtyřka měla za chvilku díky Polaroidu nádherné čtyři barevné fotky.

„Zavazadla máte v kufru, tak že můžete nastoupit!“

Řekl řidič a hned nám ve své uniformě otevřel velké dveře. Jedna po druhé jsme si posedali do kožených sedaček a jak se dveře zaklaply, rozezněla se příjemná hudba.

„Bar máte mezi sebou u sedaček a případně si můžete pustit film. Pojedeme něco přes hodinku.“

S tím jsme pochopili, že to má svůj vlastní malý Hifisistém a že řidič přes mikrofon může kdykoliv

k nám promluvit nebo nám pustit hudbu, což po pár minutách udělal.

„Tohle zažít a umřít!“

„Neumřeš, je to skutečné, dáte si drink?“

„Jasně, něco dobrého vyber Marto!“

A s tím se limuzína odlepila od hotelu, který se nám po pár chvilkách vzdálil úplně z dohledu. A tak začalo další dobrodružství s novým hotelem s názvem Miami Marriott hotel.

„Dobrý den, tak už jsme tady.“

Ohlásili jsme se díky řidiči na recepci.

„Posílá mě madam Hertlová, tak bych potřeboval vozík na zavazadla.“

„Ano, hned to bude pane!“

Usmála se mile recepční a kývla na jednoho ze zřízenců, co postával kolem.

„A od Vás slečny bych potřebovala nějaké doklady.“

„Já jsem Petra Mayer Waltrová a jediné, co máme je jméno a odkud jsme přijeli.“

„Ale nějak Vás musím zapsat.“

„Fajn, je zde přítomna madam Lotto, která měla na starosti pokojské na lodi Carnival Fantastic?“

„Podívám se, zatím si prosím sedněte vedle.“

A tak jsme si opět povzdechli a sedli už po několikáté k vedlejšímu stolečku a čekali, kdy se konečně budeme moct zařadit. Pan šofér mezitím přitáhl naše zavazadla a rozloučil se s námi.

„Moc Vám děkujeme, byl jste fajn!“

Pokýval a zmizel v rotujících dveřích ven. Rozhlížel jsem se kolem a viděl trochu chudší výzdobu, taky malou fontánku a několik prosklených vitrín s pohledy, skleničkami a drobnostma s motivem hotelu. Vzadu to vypadalo, že se jde do restaurace. Na stolku jsem našel propagační leták a tak jsem konečně začínal mít představu, jak areál hotelu vypadá.

„Holky, představte si, že tu mají bazén.“

Zasmáli jsme se srdečně.

„Tak do toho mě v oranžových plavkách nikdo nedostane!“

„Ale mě se to docela líbilo?“

„Hlavně ta francouzka, co Peti!“

„Hmm, ten parfém si tedy už nechceš zkusit?“

„To jsem neřekla.“

„Ale je to tu menší.“

„Hlavně když se potkám se svým kufrem!“

Netajila se přáním Marta. Slečna na recepci si pořád s někým telefonovala a stále se k nám nikdo neměl.

„Připadám si jako v čekárně.“

„A kdo ví, zda je to ten správný hotel, někde jsem četla, že jich je tu přes stovku!“

„No strávit dva dny v každém hotelu, tak se nevrátíme domů ani na Vánoce!“

„To teda bych asi nechtěla se pořád balit.“

„Promiňte slečny, tak jsem se dovolala madam Lotto a říkala, že máte se ubytovat, ostatní formality zařídíme ihned, jak si donesete ze zavazadel, které máte na pokojích svoje doklady sem na recepci.“

A podala nám čtyři kartičky.

„Júj, my už budeme mít svoje kufry, no to je sen!“

Slečna se jen usmála, jak se Ginny radovala a pokračovala.

„Jen se mi prosím zde podepište!“

Usmáli jsme se a radostně jsme udělaly o co nás žádala i když já s Ginny si vyměnily váhavé pohledy, než jsme se taky zvěčnily.

„Máme pokoj číslo 642 a vy?“

„No 644, tak jdeme!“

Já jsem chytil vozík a už jsme razili k výtahům. Jen z dálky jsme zaslechli, že nám někdo měl s tím pomoct, ale to už jsme byli ve výtahu. Tentokrát žádný vyhlídkový, ale hrála v něm příjemná hudba stejná, jako po chodbách.

„Tak co, budou fungovat?“

„Neprodlužuj a odemykej Ginny!“

„Jo, Marto dělej!“

V tom se ozvalo dvojité cvaknutí a dveře se otevřely.

„První krok vyšel!“

Ihned jsme zapadly dovnitř a s sebou stáhly svůj vak. Já si ihned lehl na postel a šáhl po dalším manuálu, co nám tu zanechali pokojské.

„Peti, vidím svůj kufr, je to dobré!“

Vykřikla zrzka, když rozevřela ochranný obal z naší první lodě.

„Doklady mám tady, kosmetiku jo tady a pantoflíčky…“

Jmenovala jednu soukromou věc za druhou, jak se v tom přehrabávala. Viděl jsem na ní, jak je ráda, že se shledala se svými věcmi.

„Jdu se konečně převléknout, tak nelelkuj na té posteli!“

„Jo, času dost, když už jsme tady!“

„Ty nemáš radost Peti?“

„Ale já jsem najednou taková , no nic moc nálada.“

Přisedla Ginny ke mně a objala mě.

„To bude dobrý, zvykneš si, není to tu tak špatné.“

„Ale ihned si nebudu vybalovat, raději!“

„Tak dobrá, asi máš pravdu, vlastně máme na to čas.“

Potom se rozhlédla a uviděla moje zavazadlo.

„Teda Peti, ta Monča je fakt skvělá!“

„Jo, to já vím.“

„Počkej, ona ti ty věci sbalila do lodního vaku, dívej se!“

Až teď jsem přizvedl hlavičku a uviděl svítivě žlutý velký vak s mojí vizitkou. Nebyl jsem schopen slova, jak mě to překvapilo.

„To je moje zlatičko!“

Ginny se zatvářila dotčeně.

„Samozřejmě až po tobě, ty jsi moje první zlato!“

A jak byla blízko, tak jsem jí políbil. Ta se uculila a s tím mě vytáhla na nohy, vzal jsem si jen pas a aniž bych se převlékal jsem počkal ,až bude moje holka hotová. Jak mě potěšilo, když ani vedlejší pokoj se netrápil s převlíkáním a tak jediná Ginny měla své oblíbené pravé růžové šatičky.

„Koupelna je jen se sprchou, postel je taky menší, a výhled taky nic moc.“

„Holky buďme rády, že máme konečně svoje věci!“

„Já vím, no uvidíme co bude dál.“

A s tím jsme opustili svoje pokoje.

„Zdravím děvčátka!“

„Madam Lotto, jak Vás rádi vidíme!“

Podali jsme si ruce na recepci a konečně jsme se mohli normálně zapsat.

„Jak jste se měli?“

„Bylo to na jednu stranu fajn, ale neměli jsme žádné kamarádky z lodi.“

„Chvilku jsme o Vás neměli zprávy, ale když jsem se nakonec dopátrala, že jste v pořádku na záchranné lodi, zjistila jsem, že Vás odvezli do toho druhého hotelu.“

„No nás zase nikde nechtěli zapsat na recepci, tady to už bylo po třetí, co po nás stále někdo chtěl doklady a my neměli nic v ruce.“

„No vidíte, to mi ani nedošlo! Ale už je to za Vámi, ve 13,00 je oběd támhle v těch dveřích, tak se setkáte s holkami! Do té doby můžete zajít do obchodu, pokud něco potřebujete.“

„Moc děkujeme, uvidíme, a ještě jednou rádi Vás vidíme!“

Blekotali jsme jedna přes druhou z toho shledání.

Já si ihned zastrčil nezbedný pramínek vlasů za pravé ucho, vzal doklady a s radostí pádil pro věci na ven.

„Co si mám vzít Ginny?“

„No hlavně peníze a doklady, třeba si vytáhni ten tvůj oblíbený batoh!“

„A jo, vidíš! No kdepak jsi miláčku!“

Přehrabával jsem se v tom vaku až jsem ho našel a skoro celý obsah vysypal na postel, kde jsem se před chvilkou válel. Vzal jsem peněženku a zjistil, že tam moc peněz není.

„Hele Ginny, potřebuju nějak poradit s penězi.“

„Co, ty už nemáš peníze?“

„No neměla jsem jich moc a teď nevím, jak bych se dostala na svůj účet, co mám v Česku.“

„Aha, no víš co? Já tě založím a jak se vrátíme na loď, tak to dořešíme, ano?“

„Dobře.“

„Tak jdeme!“

„Prosím, kam bychom se měly vydat na nákupy oblečení a kufru?“

„Doporučujeme ulici Calle Ocho, kterou lemují autentické stánky s exotickým ovocem, pletenými košíky, ručně dělanou obuví a dalším zbožím.“

Ve čtyřech jsme se vybrali z hotelu směrem, který nám na recepci doporučili a za čtvrt hodinku jsme byli na tržišti.

„Petro, první co musíme koupit je kufr na kolečkách!“

„Ale proč?“

„Protože žádný nemáš a s vakem tě do letadla nepustí!“

„Aha, no tak dobře.“

A chytila mě za ruku, protože tu byla hlava na hlavě u nějakých suvenýrů. Markéta ukazovala, kde jsou kufry a Ginny většinou jen mrkla na kvalitu a zavrtěla hlavou.

„Hele jestli hledáš růžový, tak dopředu říkám ne, jasný?“

„Jo, ty toho naděláš!“

Holky se na tu mojí poznámku zasmály, ale najednou jsme se zastavili.

„Támhle je to pravé!“

Divil jsem se, protože zpočátku jsme jen chytali hadráky, ale jak pronikla hloubš do stánku, už jsem pochopil.

„Tyhle jsou jednak pevné, ale taky se můžou o něco zvětšit. Není to ten pevný plast, jako támhlety, co při větší námaze popraskají.“

„A jezdí to vůbec?“

„Ehem jo a jak, koukej!“

Ale to už mi předváděla docela velký kufr do kterého bych se snad schoval sám, ale chápal jsem, že jsme už nasbírali tolik prádla, že příruční kufr nemělo cenu kupovat.

„Madam, dáme slevu!“

„A jakou slevu máte na mysli pane?“

„Vezmete dva a dám za jednu cenu.“

„Ale já už kufr mám!“

V tom se nahla Marta.

„Ten by se mi líbil Ginny, protože ten můj je už trochu rozbitý!“

„Aha, no uvidíme, ale zatím mě nechte jednat.“

„Tak madam, dám Vám ještě tady deštník.“

„Ukaž jaký?“

A šáhla po docela pěkném, jenže bez možnosti ho složit.

„Co takhle růžový, nemáte?“

„Moment madam, já mám hodně věcí!“

Stál jsem a jen zíral, jak ukazuje mé zrzce jeden deštník za druhým až vybrala dva.

„No dáte mi 30 dolarů!“

„Ale říkal jste, že dva kufry za jeden!“

„A ale madam, já zbankrotuju!“

„Hele, když si vezmu támhletu kabelku, tak dostanete 33 dolarů, jo?“

„Kterou kabelku?“

A Ginny neohroženě sundala fakt pěknou koženou kabelku v barvě světlezelené až jsem se v duchu usmál.

„No dobře, dobře, ale bude to za 35 dolarů!“

„Kolik, 33 dolarů jo?“

„Ale madam, já nemohu!“

„Tak nic, my se koukneme vedle, tam nám nabízeli taky slušnou cenu.“

A jak se Ginny otáčela, tak najednou kupec vyběhl a dával jí kabelku.

„Tak dobře, 33 dolarů.“

Uviděl jsem vítězný úsměv a jak Džiny zaplatila, hned jsme kufry daly dohromady, až jsem se divil, že to jde, dali dovnitř můj baťůžek a dva pěkné deštníčky, oba v růžové až jsem se styděl.

„No nekoukej Petruško, jako ženich mám právo nakoupit něco do domácnosti!“

Holky se popadaly smíchy za břicho, protože jsem koukal na svou ženu s pootevřenou pusou.

„A tady si vezmi tu kabelku, správná slečna nenosí batoh na zádech.“

To už mě uzemnila úplně, přehodil jsem si kabelku přes levé rameno a v pravé jsem za sebou tahal malou dodávčičku.

„Holky, tyhle sukně jsou moc fajn!“

Vyhrkla Marta a hned si jednu zkusila. Byla z nějaké umělé látky v barvě světle béžové těsně nad kolena a připadali mi velmi vzdušné. A tak jsem vyzkoušel taky jednu.

„Co to je za materiál holky, že je to tak příjemné?“

„No nějaká umělotina, ale vůbec nekouše a nemačká se.“

A tak jsme si každá vybraly jednu barvu a loďák se mi začínal plnit.

„Sandálky, Peti ty k tomu nemáš žádné světlé sandálky.“

„Ale Ginny, já už toho nakoupila, že nevím kam to vše dám!“

„Hele, holky taky koukají po botkách, tak jdem.“

A chytila mě za levou ruku. Opět jsem musel protrpět několik stánků a vyzkoušet botky než jsme našli jedny s nižším podpatkem ve žluté barvě a jedny roztomilé dřeváky, co pěkně klapaly.

"Něco tu báječně voní, typovala bych kávu!"

A vydal jsem se rychle směrem odkud šla ta vůně.

"Slečny, máme originál praženou Kubánskou kávu!"

"Co říkáte holky?"

"Pokud mohu, tak si koupím rovnou dvě balení!"

"To je tak dobrá Marto?"

"Co dobrá, vynikající Peti!"

Tak jsme si každá koupily kávu, v dalších stáncích exotické ovoce a jiné dobroty. Vše se dávalo do toho velkého loďáku, který jsem tahal s větším a větším úsilím, jak těžknul.

„Zmrzlina, bez ní nejdu dál!“

„Ale moc času nemáme!“

„Tenhle trh tu bude i odpoledne Ginny!“

A udělal jsem psí oči.

„Marta má taky ráda zmrzku, pro jednu bychom mohli zajít, když je jen za pár centů!“

„No dobře, dobře!“

Odstoupila od blůzek, kterými se asi hodlala zabejvat přes hodinu, pohladila mě po rameni a vykročila za Markétou a Martou do vedlejší uličky.

„Čokoládovou! Pistáciovou!“

„Ale ty si bereš většinou čokoládu Peti, né?“

„Dnes mám zelenou náladu!“

A do oběda jsme stihli ještě pár věcí nakoupit.

„Holky! Heduš a Ingrid, ahoj, jak se máte?“

Volala už od dveří restaurace Ginny!“

„Mončo, koukej kdo se k nám hrne!“

Okamžitě jsme se pustili do líbání a objímání a až po chvilce jsme si všimli, že naše dvě kamarádky trochu stojí stranou.

„Holky, bez nich bychom to vůbec nepřežili! Marta a tohle je Markéta!“

„Ahoj, jsem Monika!“

Během chvilky byla naše parta o dvě holky větší a vůbec jsme nestíhali odpovídat, jak jsme se měli a co zažili. Úplně jsem zapomněl, že jsem kluk a že se snažím být co nejvíc jako holka. Najednou jsem tou holkou byl a ani mi to nějak nepřišlo divné. Jídlo jsme skoro nevnímali a když jsme vypátrali čísla pokojů našich kamarádek, zjistili jsme, že jsme vlastně sousedé na šestém patře.