Loďka - 23.díl - Lezanka

08.10.2024 23:22

„Dobré ráno, tak dnes jsme již zakotvili v přístavu na Floridě a postupně Vás převezeme do Hilton Grand Hotel Miami.“

Začal popisovat situaci kapitán lodi.

„Hostesky Vás zavolají včas, jen si prosím v klidu sbalte věci a označené zavazadla dejte do předsíně v kajutách. Vše bude koordinovat náš druhý důstojník Schmit.“

„Snažili jsme se Vás alespoň trochu zabavit, než budete se moct vydat buď na novou plavbu, kterou Vám dáme za stejných podmínek, jakou dovolenou či zájezd jste si koupili, nebo pokud nevyužijete naše služby, cenový rozdíl Vám bude vyplacen zpět. Ještě jednou se omlouvám, že jste museli nedobrovolně zažít dobrodružství při evakuaci jedné lodi do druhé z technických důvodů. Přeji Vám pokud to bude možné již klidný den.“

Opět se kapitán posadil a my jsme pokračovali ve snídani.

„Tak jsem doufala, že si ještě dnes užijeme radovánek Marto.“

„No já tak optimistická nebyla, ale budeme muset vyřešit jeden detail.“

„Co máš na mysli?“

Ozvala se Ginny.

„Šaty, ty si můžeme půjčit, ale jen na lodi, tak že asi hurá do neoprenu a hledat náš hotel v Miami.“

To už jsem se smíchy zakuckal, protože to byla hrozná představa.

„Já zavolám naší hostesku, co nám dávala balíčky a musíme se dohodnout na zápůjčce.“

„Jo právě jde k nám!“

„Slečny si určitě něco přejí, žé?“

„Ano, ty zapůjčené šaty musíme vrátit, ale co si máme vzít místo nich?“

Najednou se slečna zarazila.

„My totiž máme kufry, tedy doufáme, v té druhé lodi a tak nevíme, jak se máme obléknout.“

„Aha, vy jste se na loď dostali v neoprenech, žé?“

Pokývali jsme hlavama a až po chvilce nám slečna dala jednu radu.

„Vezmete si jedny šaty na sebe a k tomu jedny boty. Pokud to bude třeba, tak je necháme z hotelu poslat zpět na naší loď. Ale většinou se to nějak zamotá, že se nám šaty nevrátí.“

„Aha, to jako že v tomhle máme rovnou jít k převozu do hotelu?“

„Ano, zabalte neopreny, plavky a těch pár věcí, co jste dostali darem hned při nalodění a dejte to do jednoho vaku s číslem pokoje 201 a my toto zavazadlo převezeme s Vámi.“

„A my z pokoje 202 máme udělat to samé, ano?“

„Jistě.“

„Tak to jste moc hodná a děkujeme za vaše služby.“

„Nemáte zač, takovým lidem, kteří pomáhají druhým pomáhám obzvlášť ráda.“

Podali jsme si s ní ruce a odešli balit.

„Tak jaké šaty si mám vzít Ginny?“

„No růžové máš ode mě, světle modré máš vlastní no tak nějaké oranžové či zelené by mohli být fajn.“

„Hele podívám se na botky a podle toho si vezmu šaty.“

Jenže přímo oranžové nebo zelené botky jsem nenašel a tak jsem drze vlezl vedle.

„Co potřebuješ Petruško?“

„Lodičky jako lodě!“

A začal jsem jim přehrabávat skříň. Ty se na mě jen nechápavě koukali, než jim to došlo a začali se věnovat svému oblékání a balení.

„Mám, tak to jsem zvědavá!“

Ihned jsem si vyzkoušel světlezelené lodičky, které mi docela padly a tak jsem měl vybráno a vzal si ty zelenkavé šaty se sukní lehce pod kolena.

„Tak co Ginny, hodí se to ke mě?“

„Jo, jsi hezká i když v těch oranžových si byla možná hezčí!“

„Ale já k nim nemám boty, kromě toho mám od tebe růžové a k těm by se oranžové moc nehodily.“

„Proč, můžeš mít v šatníku kolik barev chceš, né?“

„No já v tom moc dobrá nejsem.“

Při tom jsem jí políbil a šeptl do ucha.

„Moc ti ty skoro růžové šatičky sluší!“

Aniž by něco řekla, odpověděla mi polibkem.

„Tak máme sbaleno?“

„Snad ano, bomby, neopreny a ty věcičky z této lodě.“

Ohlédl jsem se do kouta, kde na mě koukal velký nepromokavý vak, který vypadal skoro jako kufr.

„Tak půjdeme moje lásko!“

Mrkla na mě až se mi rozbušilo srdce radostí. Ruku v ruce jsme zaklepali na holky a když už byly taky hotové, vyšli jsme společně na horní palubu, kde nás odbavovali díky dlouhému můstku na břeh.

„Ta loď mi připadala malá, ale teď vidím, že jsem se mýlila!“

„Jo Markét, taky mám podobný pocit.“

větřík pofukoval díky čemuž nebylo takové vedro, na obloze bylo jen pár bílých mráčků. Za pár minut už jsme seděli v patrovém autobuse a tak jsme si opět s holkami zabraly horní patro. Trvalo to snad půl hodiny, než se autobus pohnul a my jsme mohli opět vidět Miamy, kde jsme skoro před týdnem strávili pár hodin. Ale jeli jsme dál od přístavu až se objevovaly vysoké mrakodrapy vyleštěné, že se od nich sluníčko odráželo. Každý měl jiný tvar i výšku, dole zase byly zelené plochy s fontánkami a lavičkami a všude byly vysoké stromy či palmy, které dělali stín. Jak jsem se ohlédl na holky, viděl jsem jejich soustředěný pohled na vše kolem a tak jsem jen stiskl Ginny ruku a opět se díval z oken ven.

„Je to tu pěkné Peti!“

„Ano, snad se taky dostaneme ven.“

„Většinou to trvá pár dnů, než připluje jiná loď a my se můžeme opět nalodit.“

„Aha, tak to jo!“

To už náš autobus zahnul do nějakého hotelového areálu a zastavil před asi dvoupatrovou nízkou budovou ze které šly další kryté tubusy do okolních vysokých budov.

„Vítejte v našem nově zrekonstruovaném hotelu na Miami, postupně dostanete na recepci elektronickou kartu a ubytujete se. Oběd bude asi za hodinu a půl ve druhém patře, zelený blok „C“.“

„To je obrovské Ginny!“

„Ano, tak pojďme!“

Pomalu jsme slezli schůdky až jsme prošli k recepci v budově.

„Prosím Vaše jména a doklady slečny!“

„Já jsem Petra Mayerová Waltrová a doklady nám s kufry odvezla ta druhá loď.“

„Počkejte, ale bez dokladů Vás ubytovat nemůžeme.“

„Prosím, můžete nám zavolat Vašeho nadřízeného?“

„Zajisté, počkejte si támhle u stolečku, prosím!“

Mrkli jsme na sebe a pomalu se usadili. Hned nám hosteska přinesla k pití minerálku a ovoce.

„Dobrý den, jsem vedoucí recepce Hártrová!“

Ihned jsme se představili a začali vysvětlovat naší situaci.

„Aha, už si vzpomínám, telefonovala jsem s Vaším kapitánem.“

„Děkujeme, už budeme mít své kufry z naší lodě?“

„Podívám se Vám po nich, ale zavazadla z lodě Vám přineseme co nejdříve. Zatím dostanete pokoj a kartičku pro tento hotel, ano?“

„Fajn madam,

„Tak že se běžte ubytovat a potom jděte na oběd.“

Přikývli jsme a převzali si kartičky od pokojů v snad desátém patře.

„Tak tohle je luxus!“

Zírali jsme s Ginny na pokoj pro dva s velkou vanou a malou terasou, Marta s Markétou měly to samé!“

„Naše první manželská postel?“

„A jo Peti, už se docela těším!“

A hned mě políbila. Protože jsme neměli co si převléknout, tak jsme se vydali obhlédnout hotel v tom, v čem jsme byli. Vyhlídkové výtahy byly asi dva ze kterých byl vidět i venkovní bazén s velkou zahradní restaurací z půlky obsazené, potom tobogán a pár vodních atrakcí pro děti.

„Restaurace byla sice obrovská, ale díky rozdělení jen umělými kytkami či nějakým paravanem vzniklo mnoho menších obdélníků a u každého byl uprostřed stolek s připraveným jídlem v bufetovém stylu.

„Dobrý den slečny, jaký máte čísla pokojů?“

„Tisíc dvacet a tisíc dvacetdva.“

„Ano, pojďte za mnou.“

Uvedla nás ke stolečku a ukázala nám, kde si můžeme nabrat jídlo.

Interiér byl laděný do světle zelené, tak že jsem se do toho velmi hodil.

„Tak jdeme vybírat?“

„Jasně, voní to moc hezky!“

Lodičky trochu klouzaly po tom jemném koberci, tak že jsem si musel dávat větší pozor, ale když jsem už měl talíř plný kousků různého masa s těstovinou, šel jsem už s jistotou, pak si donesl džus, tedy i pro Ginny a ještě jsem si skočil pro salát.

„Je to zvláštní pocit.“

„Jaký Peti?“

„No po skoro třech týdnech první jídlo, kdy se nehoupe podlaha.“

Holky se zahihňaly a hned jsme se rozpovídaly nejen o výborném jídle.

Cesta na pokoj nám utekla ani nevím jak, ale na zemi v chodbičce nás čekal jen ten velký vak.

„Tak jdeme na recepci Ginny!“

„Jo, protože už mě to začíná štvát.“

Ani jsem si neužil vyhlídkového výtahu a už jsme stáli na recepci a chtěli vedoucí Hártrovou.

„Zdravím slečny, vy asi jdete kvůli zavazadlům, žé?“

„Ano madam.“

„Ale už by jste je tam měli mít!“

„No víte, jde o zavazadla z naší první lodě, tedyz Carnival Fantastic. Zatím jsme dostali vak z Carnival HelpMy, ale tam nemáme ani doklady a ani kosmetiku či spodní oblečení.“

„Ale já jsem mluvila s kapitánem a ten říkal, že je vše zařízené.“

„Víte, rádi bychom se převlékli, ale nic jiného, než tyhle šaty na sebe nemáme.“

„Ach jo, zkusím znovu kontaktovat Vaší domovskou loď. Jak se jmenoval Váš kapitán?“

„No vlastně já nevím, ale pracovali jsme na lodi pod naší vedoucí madam Lotto.“

„A naše kajuta byla 352, než jsme se museli evakuovat.“

„A vlastně děvčata vedle nás na tom asi budou stejně.“

„Dobře, mám to napsané, tak zatím si můžete jít zaplavat do bazénu, máte alespoň plavky?“

„Ano, ty máme, ale župan či pantofle k bazénu nemáme.“

„Jakou máte velikost?“

A tak jsme nadiktovali své míry a už pelášili za holkami.

„Tak co, máte kufry?“

„Ne, zatím na ně čekáme.“

„Tak máme jít za chvilku do bazénu, protože kufry v hotelu, jak se zdá pořád nejsou.“

„To je tedy štěstí, že nám zůstali alespoň plavky.“

„Hele, župany tu jsou, ale pantofle ve skříni nejsou.“

„Paní Hertlová nám někoho pošle.“

Ale v tom už na nás někdo zaťukal.

„Slečny, posílá mě madam a že potřebujete nějaké oblečení.“

„Aha, jo fajn, tak spodní prádlo na dva dny, pantofle k bazénu, lehkou bundu do deště, jedny šaty a sandálky.“

„Možná ještě krém na ruce a šampon na vlasy.“

„Slečny dovolí, šampon je zde v těchto flaštičkách a vedle je mýdlo. Krém na ruce přinesu a ostatní mi potrvá asi tak hodinku.“

„Můžeme jen požádat o pantofle?“

„Jaké máte na mysli?“

„No poslali nás k bazénu, tak požádáme do mokra.“

„Ano, jo ty můžu donést ihned. Bude to zatím vše?“

„Ano, děkujeme.“

A tak jsme se převlékli do svých oranžových plavek, vzali župany a během chvilky nám slečna hosteska donesla nejen bazénové pantoflíčky, ale i koupací čepici se sponkama.

„Už jsem se dlouho nekoupala!“

Zasmáli jsme se a vyšli do přízemí, kde byly skříňky.

„Dobrý den, slečny se jdou koupat?“

„Ano, jak to tu prosím funguje?“

„Odložíte si věci ve skříňce a necháte si jen tu elektronickou kartičku, která Vám slouží jako uzamykatelný klíč nebo možnost využít restauraci nebo bar, v ceně ubytování jsou standardně nealkoholické nápoje, káva, zmrzlina nebo chlebíčky či bagety. Pokud budete si brát alkoholické nápoje, tak vše kromě piva se již platí přes kartičku.“

Poděkovali jsme a už jsme stáli na okraji bazénu.

„Týjo, tady je lidí!“

„Hele je teplo, jdu ihned do vody!“

A jak jsme řekli, tak jsme i udělali. Konečně jsme si zaplavali mimo moře a jak jsme vylezli na druhé straně bazénu, chystali jsme si dát míchaný nápoj s ledem.

„No konečně, kde jste byli?“

„Co, proč?“

„Hele, peču se tu už čtyři hodiny a střídání nikde, tak že to tu máte na starost plavčice a já jdu konečně na oběd!“

Ohromeně jsme zírali na černovlasou holku v oranžových plavkách a až když zmizela jako žíznivá čára jsme to pochopili.

„Plavčice?“

„To je snad vtip holky!“

„No ale chvilku to tu můžeme pohlídat, co Markét?“

„Bude sranda, třeba vytáhnu nějakého fešného milionáře!“

Zasmáli jsme se a nakonec jsme si řekli, že já s Martou budeme hlídat pravou půlku bazénu a Ginny s Markétou tu druhou. K tomu jsme měli, jak jsme za chvilku uviděli i stoleček se židličkama a nezbytný plováky.

„Už si Peti někdy zachraňovala u bazénu?“

„Ne, je to premiéra.“

„Hele, máme práci!“

„Co mám dělat?“

„Zůstaneš na břehu a já tu osobu přitáhnu k okraji a ty jí vytáhneš ven, jasný?“

„Provedu plavčice!“

Ale to už Marta prosvištěla vzduchem a proplula tak rychle k tonoucímu až jsem jen zíral.

„Jo, můžeš vytahovat!“

Byl to chlap kolem třicítky s vlasy po ramena, ale jak jsem ho chytil podpaží, švihem přes sebe jsem ho dostal na pevninu a hned jsem zkontroloval ústa i tep. Marta si hned přiklekla a jen šeptla.

„Umělé dýchání, ale nejdříve vytáhneme vodu z plic!“

Párkrát se opřela do jeho hrudníku a pak jsem musel nastoupit já. Bylo to nečekané a ani jsem nepřemýšlel. Zaklonil hlavu, otevřel ústa a zhluboka se nadechl. Přidržel nos a vdechl vzduch. Když jsem to udělal po čtvrté, chlap se rozkašlal a to už zas Marta ho zlehka překlopila na bok.

„Jste v pořádku pane?“

„Ja nerozumet.“

A tak jsem se zeptal francouzsky a on ihned dostal zdravější barvu do tváře.

„Ano magmazél, děkuji snad je to už lepší!“

Marta se jen usmála a pomohla muži vstát. To už tu byl jeho kamarád a pomohl mu odejít pryč.

Obě jsme dosedly ke stolečku a Marta se jen na mě pousmála.

„Začínám si to užívat, ty né?“

„Já, no jsem ještě v šoku!“

„To přejde, napij se, byl to Tvůj první zásah a dělala si vše, co si měla, tak na zdraví!“

A taky si otevřela kolu až to luplo.

Jenže mě se ještě pořád trochu třásla kolena. Spravila to až druhá kola, ale to už jsme se zas bavili s druhou dvojicí.

„Já myslela, že k jednomu bazénu stačí jedna holka?“

„No spíš dvě, ale čtyři to je docela přepych.“

„My máme rádi přepych!“

Usmála se Ginny s Markétou. Za půl hodiny k nám přišel jeden muž v bílém obleku.

„Slečny, co vy tu děláte?“

„No hlídáme bazén už víc jak hodinu, proč?“

„Nebo jste nám přišel říct, že madam Hártrová už našla naše kufry?“

„Co, nerozumím a ani Vás neznám, jak se jmenujete plavčice?“

Mrkli jsme na sebe a hned jsme se jen zlehka pousmáli.

„Plavčice?“

Divili jsme se, ale já ihned pochopil tu záměnu.

„Jsem Petra Mayer Waltrová!“

Pán listoval v papírech a tvář se mu zvrásčila.

„Ale Vás tu vůbec zapsanou nemám!“

„Tak možná budete mít moje jméno.“

Jeho zasmušilý obličej se rozjasnil v naději, že druhou holku určitě podle jména najde.

„A jak se jmenujete?“

„Jsem Ginny Walter Mayerová, prosím.“

„Vy jste sestry?“

Zasmáli jsme se a jen zakroutili hlavami.

Opět zmateně hledal a to už si nás raději začal zapisovat.

„Promiňte, ale máme práci, Petro jdeme!“

Pán nestihl ani říct slovo a už Marta skočila do bazénu a po chvilce jsem vytahoval ženu v krásných žlutých plavkách. Jak rád jsem jí pomohl dostat vodu z plic a jak jsem radostně dával umělé dýchání.

„Petro, už se chytá s dýcháním, pozor bude zvracet!“

Uhl jsem jen tak tak, když to z ní vyšlo. Naštěstí jsem jí stačil natočit hlavu stranou díky čemuž mě nepozvracela.

Otevřela modrozelené oči a divila se, kde je.

„Slečno, už je vše v pořádku, za pár minut tu bude zdravotník, jen ležte v klidu.“

„Pardon, nemluvím anglicky.“

Ale to už mrkla na mě Marta a tak jsem jí opět udělal tlumočnici. Na konci se na mě mile usmála.

„Už jde, postavíme jí.“

Hlava se jí motala, podpírala se všech kolem až mi jí bylo líto. Ještě naposledy jsme jí povzbudily a já došel pro kýbl a vše dal u bazénu do pořádku.

„Ty jsi záchranářka Petruško?“

„Ale to né, Marta mi říká, co mám dělat no a já to prostě udělám.“

„Byla hezká?“

„Kdo?“

„Ta slečna u bazénu.“

Odmlčel jsem se a na chvilku udělal zasněného.

Na to mě Ginny štípla do zadečku až jsem trochu sykl.

„A co chtěl ten pán Markéto?“

„Jestli dodržujeme pracovní dobu a tak, ale nakonec si brumlal pod nos, že lepší nějaký plavčík byť ho nezná, než-li žádný.“

„Ajo, vlastně máme stejné oranžové plavky, co?“

„Jo a já už fakt musím na malou holky!“

Bylo něco kolem páté, když se opět objevila ta pravá plavčice.

„Holky, omlouvám se, já myslela, že mě jdete střídat.“

„Ty jsi tu zaměstnaná?“

„Jo, a je to děsné, každou chvilku někoho vytahuji, hlavně po jídle.“

„My jsme jich taky pár vytáhli, tak že se nikdo neutopil.“

„A byl tu nějaký strejda v bílém.“

„To byl náš šéf a když jsem ho potkala, tak se divil, kde jsem. Tak jsem mu řekla od plic, že tohle už sama dělat nezvládnu , že potřebuji parťáka.“

„A co on na to?“

„No že přijal čtyři holky na výpomoc.“

To už jsem se neudržel a zasmál se docela nahlas.

„To je neskutečné.“

„No konec radovánek a zase do práce, už jsme se flákali dost, co?“

„Hele, už jsi jako jedna známá, co dělá šéfovou.“

„Mám lepší nápad, jdeme se převléknout a projít.“

Usmáli jsme se a nechali samotnou plavčici na tom bazénu.

„Je mi jí docela líto Ginny.“

„Jo, mě taky, ale toho chlápka v bílém si asi podám.“

Na pokoji už byly krémy, spodní prádlo a taky šaty se sandálkama v modré ale hlavně i oranžové barvě.

„Tak si se Petruško konečně dočkala té oranžové, co?“

„Jo, jo, ty máš modré šatky, co jsi zase obdivovala na mě na lodi!“

„Tak namazat a do šatek!“

Mrkli jsme na sebe a už se navzájem natírali, potom jsem si vzal ty šaty do ruky a zjistil, že jsou v pase velmi pružné a že nemají žádné zapínání.

„Tak až budu těhotná, tak se do šatiček vejdu!“

„Jo spíš tlustá z těch zákusků si chtěla říct Peti!“

„Ty tvoje mají nějaké zapínání?“

Okukoval jsem ty modré a jak jsem zjistil, že taky nemají ani knoflíček, zasmál jsem se.

„No co se křeníš?“

Na místo nějakého naštvání mi hned vlepila pusu.

Sandálky byly vlastně v stylu dřeváků a měly na patě klínek, tak že vypadaly moc elegantně. Zapnul jsem si pásek přes nárt a udělal pár kroků. Ihned jsem se do nich zamiloval. Ginny na tom byla podobně.

Venku bylo nádherně, prošli jsme se jen kousek od hotelu a zjistili, že je hned vedle velké obchodní centrum. Ale jen jsme ho minuli a prošli kolem pár malých obchodů až ke zmrzlině. Hned v dalším jsme si koupili na koženém řetízku malou blbůstku na krk se sluníčkem a rybičkami.

Bohužel času bylo málo a tak po hodince a půl jsme zamířili zpět.

„Zdravíme slečny, tak ty vaše kufry jsme konečně vypátrali.“

„Cože, už je máme na pokoji, hurá!“

„To né, byly odvezeny do hotelu Miami Marriott.“

„Ježiš a to je zase kde?“

„No je to pár kilometrů od nás.“

Začala nám paní Hartlová vysvětlovat celou situaci. Já jsem si přitom nervózně hrál s krátkou sukénkou.

„Ale co budeme dělat?“

„Dnes už nic, ale zítra po snídani Vás šofér zaveze do druhého hotelu, kde Vám budou připraveny pokoje. Až budete končit, jen odevzdáte elektronické karty.“

„Zase se budeme stěhovat?“

„Bohužel je mi líto, ale váš hotel měl být ten druhý, ale protože jste byli v záchranném týmu, museli jsme Vás ubytovat zde.“

A tak jsme si jen odfoukli a jen s nevolí přijali toto rozhodnutí.

„Dobře madam, děkujeme.“

„Myslím si, že jste moc fajn slečny, hodně štěstí.“

Podala si s námi ruce a pomalu jsme odešli na večeři.

„Nebuďte smutné holky a užijme si poslední večer v tomhle skvělém hotelu.“

„Jasně, dám si ještě nášup!“

A odběhl si pro pár zákusků.

„Petro! Budeš tlustá!“

„Ale Ginny, neh jí, třeba si dáme ten bazén na vytrávení.“

„A jo, měli bychom pomoct té holce, co říkáte?“

„Aspoň zapomeneme na to stěhování.“

Když jsme se vrátili na pokoj, čekalo nás malé překvapení. Uprostřed na stolku ležela taška s věcmi a vzkazem.

„Milé slečny, po osvěžení u bazénu přijměte od hotelu jako pozornost hodinku Aerobiku ve třetím patře. K tomu máte na převlečení dres. Doufáme, že budete spokojeni a omlouváme se za omyl s plavčicemi. Madam Hartrová.“

„Tak tohle bych od nich nečekala!“

A ihned Ginny vyběhla vedle k holkám.

„Jo taky to čteme, co takhle to rozbalit?“

„Jo, vlastně proč né!“

Markéta z tašky vytáhla gymnastický dres s leginami a cvičkami v barvě oranžové.

„Holky, která dostane růžovou, tak ta si to musí se mnou vyměnit!“

„Hele , ty si přímo nemocná na tu růžovou, co?“

„Já za to nemůžu.“

Ale jak jsme se šli všichni podívat do našeho pokoje, uviděli jsme dva balíčky ve světle zelené a růžové barvě a tak jsem hned šáhl po růžové.

„Peti! Já to vidím!“

Holky se zasmály a já neochotně podal trikot v její oblíbené barvě. Bylo sedm, když jsme se převlékli do plavek a vyrazili k bazénu.

„Holky, co tu děláte?“

„Jdeme ti pomoct Gábino!“

„Jak víte, že se tak jmenuji?“

„To naše Petra vyzkoumala, žé?“

„Ale Marto!“

„Jsem moc ráda Petro, ale ostatní se mi musí představit!“

A tak naše už pětka za pár minut řádila v bazénu, vyzkoušela si tobogán nebo vířivku a taky vytáhli pár neposlušných lidí před utonutím.

„Hele devět, my máme ještě Aerobik, měj se fajn, zítra jedeme do jiného hotelu.“

„Tak to mě mrzí, ale můžeme si dát na sebe kontakt.“

„Jo, určitě ano.“

„A co jste dělali na té lodi?“

„Oni dvě plavčice a my dvě potápěče.“

Popisovala okamžitě Ginny.

„Tak proto jste to zvládali tu záchranu tonoucích.“

„Víš, my jsme tady jen jako hosté, tak že si nás docela převezla, ale nezlobíme se.“

„Jo to se omlouvám, já to fakt nevěděla, ale když vidím ty oranžové záchranářské plavky, tak jsem se potěšila, že jste mě konečně přišli vystřídat.“

„Nám to po chvilce docvaklo. Tak ahoj!“

Objali jsme se a jen si přehodili župany.

„Je docela správná Markét!“

„Jo, asi si budeme psát.“

Ale to už jsme byli před dveřmi do pokoje.

„Ginny?“

Oslovil jsem svou kamarádku pár minut po té, co jsme už byli v kajutě a já držel ten balíček v ruce.

„Nó Peti?“

„Nevíš , co s tím mám dělat?“

„Obléknout si to postupně, nejdříve bílé leginy, potom zelený trikot a nakonec cvičky.“

A tak jsem se začal do toho oblékat.

„Ale já myslela co v tom budu dělat.“

„Cvičit miláčku!“

„A jak se to dělá?“

Vyděšeně se na mě podívala.

„Chceš říct, že si ještě nikdy v tomhle nebyla a ani necvičila?“

„Je to asi divné, ale máš pravdu.“

Přisedla si taky už převlečená ke mě a pohladila mě po tváři rukou, která moc pěkně voněla od toho nového krému.

„Nic to není, jen budeš dělat to, co bude cvičit vedoucí a to na rytmickou hudbu.“

„No sice jsem to někde zahlédla v telce, ale docela jsem na to zvědavá.“

„Zvládneme to a já ti budu šeptat, kdyby si nevěděla jak dál!“

Při tom mě chytila druhou rukou za mojí dlaň a sevřela jí i s pěkným polibkem. Ale to už klepaly holky na naše dveře.

„Už musíme a neboj se! Přežili jsme horší věci!“

Její okouzlující úsměv mi dodal odvahy a tak jsem vstal a vykročil za ní. Oblečení příjemě stahovalo, ale nebránilo pohybu. Jen ta lesklá a velmi hladká látka vyvolávala vzrušení, jak se stehna o sebe třely a i ruce o boky v legínách.

„Tak rozestupte se na značky a já budu předcvičovat!“

Ozvala se naše instruktorka chvilku po té, co jsme vstoupili do tělocvičny. Ginny mi ukázala na jednu ze značek a povzbudila mě jejím kouzelným úsměvem.

V tom cvičitelka pustila hudbu a začala hlasitě diktovat takt a co máme dělat. Opět jsem se ocitl uprostřed snad padesátky holek, které všechny s dychtivostí cvičily až jim nadskakovaly prsa a tuky, protože všechny nebyly tak štíhlé, jako moje kamarádky. Za chvilku jsem se už potil stejně, jako všechny kolem mě až jsem zapomněl na to co jsem, ale myslel jen na cvičení, abych stíhal všechny otočky a hopsání na místě.

„Dáme pět minut pauzu, tak neodcházejte z místnosti kromě toalety.“

Opřel jsem se o stěnu a zlehka oddechoval stejně jako Ginny.

„Tak co, ještě vydržíš?“

„No já nevím, uvidíme!“

Ale jak jsem mrkl na Martu s Markétou, docela mě překvapily, protože se normálně mezi sebou bavily.

„Ty mají fyzičku, co?“

„Jo, ale nedívej se na ně! Takových tu moc není!“

A taky že měla pravdu, až teď jsem si toho všiml a tak jak opět začala hudba, začal jsem cvičit dál.

„Nekoukáme na sousedky, díváme se jen dopředu, nepolevujeme, raz a dva, raz a dva!“

Divil jsem se až teď v kolika barvách se vyrábějí cvičební trikoty. Některé holky ale měly jen legíny a trika, co nebyly zastrčené dovnitř, ale trochu plandaly kolem, některá měla kombinézu z jednoho kusu látky což se mi moc líbilo, tak že pokud bych si chtěl vybrat, jak se příště obléknout jsem měl na výběr až až. Ještě jsme si naposledy zaběhali na místě a byl tu konec.

„Dámy moc děkuji a na shledanou na příští lekci.“

„Ze mě leje jako z konve!“

„Až budeš mít takových pět či šest hodin za sebou, uvidíš, že se ti to začne líbit!“

„No nevím, tohle asi nebude moje hobby!“

Rozloučili jsme se před našim pokojem a hned jsme za sebou zamkli na řetízek.

„Dnes už jsem úplně hotová Ginny, jdu do sprchy jako první!“

A zmizel ve sprše. Dával jsem si jen vlažnou vodu, která mě příjemě osvěžila.

„Pak přepereme prádlo, než půjdeme spát P

„Jo, jo, jen mi nech trochu času.“

Mezitím, co využila sprchu moje zrzka jsem si přehodil noční košilku a natáhl se na postel. Hned jsem si uvědomil, že to bude noc na kterou asi jen tak nezapomenu a byla to pravda. Jako manželé jsme si splnili svoje tajné sny, tak že jsme usínali v objetí aniž by jeden druhému ubíral nějaké to místo v posteli.