Loďka - 20.díl - Lezanka

22.06.2024 11:35

Bylo půl páté odpoledne, zájemci ještě nedorazili a loď divně hučela.

„Mám pořád ten divný pocit Peti!“

Objal jsem jí a nechal jí, aby se trochu zklidnila. V tom jsme ucítili malý náraz.

„Co to bylo?“

Vytřeštil jsem oči a upřeně jsem se díval na Ginny.

„Co, no já nevím!“

Ale po chvilce se ozval varovný poplach.

„Narazili jsme a máme velký problém, jdu volat a ty si vezmi tu druhou bombu, která je co nejvíc plná. Tuším problémy.“

„Dobře, jdu uklidit ty zbylé.“

A s tím jsme se rozešli. Já vybral dvě nejvíc plné a ostatní věci včetně kyslíkových bomb jsem uklidil do skladu. Moje zrzka se vrátila ani né za pět minut.

„Je poplach, ale nejdříve to tu zabezpečíme. Támhle otoč všechny kohoutky do červeného pole, musíme vypustit bazén a pak přijď za mnou.“

Na nic jsem nemyslel jiného, než splnit úkol. Bylo to hodně těžké, protože s kohoutky asi jen tak nikdo  dlouho netočil, ale nakonec se mi povedlo všech pět dostat do červeného pole. Mrkl jsem na bazén a jen viděl, jak se hladina pomalu snižuje a při tom v podlaze hučela voda.

„Jo a teď si připni těch pár věcí na lýtka a do pasu.“

„K čemu to je?“

„Nůžky, kleště, lano, spojky, prostě budeš dělat záchranářku, jasný?“

„Fakt?“

„Ale připrav se na zimu a bolest! Půjdeme do moře.“

Sbalila naše pantofle, když se objevila Monika.

„Co tu děláš?“

„Potřebuji Vaší kartu od kajuty, musíme vše sbalit do těch neprodyšných vaků.“

„Aha, tak to díky Mončo!“

„Tady je moje karta, tu druhou má Ginny a já se jí budu držet jako klíště!“

„Jasně, tak běžím Vám zabalit všechny věci.“

„Fajn, tak můžeš přibalit ještě tyhle zbytky.“

A dala jí to v čem jsme přišli. Odběhla a my jsme se rychle dostali na záď, kde už se organizovala evakuace.

„Výborně holky, tady vytvoříme záchranný tým. Rovnou skočte do moře a hned Vám hodím nafukovací člun. S Vámi jde Marta a Markéta. Budete vytahovat ty, kteří vypadnou z lodi a dostanete je do bezpečí, jasné?“

„Ano pane! Jenom jsme vzali ty dva neopreny, jak mi bylo řečeno.“

„Výborně, tak plavčice se rychle oblečou, ale vy už skákejte do moře!“

Skoro najednou jsme se s Ginny chytily a skočily dolů. Tajil se mi dech, když jsme padali desítky metrů do hlubokého moře. V tom mi sevřela ruku víc, aby mě podpořila a hned na to jsme proťali hladinu. Chvilku jsem nevěděl , co mám dělat, ale jak mi Ginny ukázala, hned jsem plul na hladinu za ní.

„Hlavně klid, za chvilku musíme chytit holky a pak je dostaneme na člun.“

„Dobře.“

„Jo a kyslík používej minimálně, nevíme jak tu budeme dlouho!“

To už zasvištěla Marta vzduchem kousek od nás a tak jsem ihned k ní odplaval a posléze i chytil.

„Dobrý?“

„Jo, voda je skvělá!“

Ale to už jsme zahlédli i Markétu, jak dopadla jen kousek od Ginny. Hned na to spadl nafukovací člun a tak jsme k němu zamířili.  Já pomohl jedné plavčici a Ginny druhé. Ty nám hned hodily nafukovací kola a vesty, co byly uvnitř.

„Támhle snad i hoří, né?“

Ukázal jsem rukou na záď, kde stoupal dým.

„Možná trochu, ale už je to uhašené!“

„Holky, za Vámi někdo padá!“

„Beru ho Ginny!“

Ihned jsem sebral kruh a vydal se k místu, kde to žbluňklo. Nechal jsem kruh na hladině a ponořil se. Ihned jsem našel nějakého chlapa, který si pořád držel nos.  Chytil jsem ho pod ramenem a když se ohlédl, tak jsem jen pohledem naznačil, že to je dobré a vytáhl ho nad hladinu. Tam se zhluboka nadechl.

„Už jste v pořádku a já Vás  zatáhnu na kruh, ano?“

„Jo moc díky slečno!“

Ale jak se už mohl chytit kruhu, obrátil hlavu vzhůru.

„Teda to je vejška, jak jsem to mohl vůbec skočit!“

„To mi povídejte, já to zažila pár minut před Vámi.“

Pousmál se a už jsem ho dotáhl až ke člunu. Holky si ho už vytáhly  a v tom už Ginny plavala za dalším. 

Rozhlížel jsem se kolem a uviděl, jak se spouštějí ze shora lodě plných lidí. Ale kousek od nás byla spuštěna  jedna prázdná loď.

„Petro, můžeš jí  sem dotáhnout?“

„Jasně  holky, jdu na to!“

Zatím jsem doplul k lodi a vzal vepředu za provaz, hned na to se ponořil a rychle proplul zpět až jsem jen zaslechl, že mám zpomalit.

Vynořil jsem se, ale to už holky přivázaly k člunu loď a postupně do něj přemístili pána a nějakou paní.

„Peti,  na přídi!“

„Aha!“

Zmizel jsem rovnou pod hladinu a podél velkého trupu doplul k dvěma ženám. Na chvilku jsem se zarazil, ale hned na to jsem si vzal náustek  a hmátl každou rukou po jedné ženě. Jak byly nad vodou, tak se rozkašlaly.

„Lehněte si na záda a jednou rukou si udržujte stabilitu, já Vás doprovodím k záchranářům!“

„Co? Nerozumime!“

V tom jsem poznal francouštinu a tak jsem jim zopakoval to, co budu dělat.

„Jo, děkujeme!“

A tak jsem je v poklidu dovezl do bezpečí  až k plavčicím, které si je postupně vytáhly ven.

 „Jo Marto, mluví asi jen francouzky, tak kdyby něco, houkni na mě!“

„Co, jo jasně!“

Konečně jsem měl chvilku na Ginny, která ke mě připlula.

„Ještě zvládneš několik  přes palubu, co k nám přiletí?“

„Myslím si, že se dostávám do tempa!“

„Fakt Peti, já myslela že  to brzy zabalíš!“

„Vzdát to? To bych ti nemohl udělat Džín!“

„Jen kdyby to tak nehoupalo na těch vlnách, co?“

„Ano, ještě jsem nezažil takové potápění!“

„I tohle se do Tvého výcviku počítá!“

„Co počítá?“

„Potápění na širém moři při stresových situacích, jako je tahle. Kolik máš kyslíku?“

A nahnula se k mému náramku.

„Dobrý, máš necelou půlku pryč a to už tu jsme přes hodinu.“

„Fakt hodinu, to není možné!“

„No ještě tak hodinku a půjdeme domů. Támhle totiž už vidím nějakou loď.“

A mávla  zápěstím vpravo za mě. Ohlédl jsem se a uviděl velkou loď, která sice byla menší, jak ta naše, ale  vypadala docela prázdná podle čáry na boku, která označovala ponor lodi.

„Tak to je fajn Ginny!“

Políbil jsem jí a už plaval pro dalšího pasažéra. Postupně jsme zaplnili skoro celou loďku, naštěstí už dobrou čtvrthodinku nikdo z lodi nevyskočil.

Při tom jsme sledovali, jak  připlouvají záchranné malé čluny k té velké zaoceánské a jak postupně díky   šikovnému výtahu vytahují jednu loď za druhou. Potom  se  k ní nahrnulo několik námořníků a pomáhalo pasažérům na palubu. Prázdná loďka se opět vracela zpět na moře pro další lidičky.   

„Tak  máme jít holky ven!“

„A kdo ti to řekl Markéto?“

„Támhle to signalizuje kapitán.“

Podíval jsem se vzhůru a uviděl už nám známého pána, jak nám světlem dává signály. Zamával jsem a ukázal na druhou loď a on jen přikývl.

„Dobře, tak  kde je Ginny?“

„Hned za tebou Petro!“

Ulevilo se mi, když jsem  viděl mojí holku a vyhoupl se do člunu.   

Pak jsme k nám stáhli i Ginny. Ta už vypadala docela unaveně, ale já na tom nebyl lépe.

„Plujeme pryč, zamáváme kapitánovi.“

A taky jsme tak udělali, pán nahoře nám odpověděl a zmizel od zábradlí.

Jak  jsme se chytili vesel, tak za  pár minut  jsme už přirazili k té záchranné lodi.

„Dobrý den, jsem druhý poddůstojník Schmit   a mám Vás zavést do Vaší kajuty, aby jste se mohli upravit na večeři. Budete mít čísla 201 a 202.“

Při tom nám podal horký čaj.

„Dobrý den a děkujeme!“

Při tom jsem si zul ploutve až trochu vody vyšplouchlo. Důstojník se jen usmál, protože to samé udělala i Džín, ale tak nešikovně, že ho pocákala.

„Jé, promiňte, bylo v nich vody víc, než jsem doufala.“

„To je v pořádku, jsem totiž na vodu zvyklý!“

Jak se usmál, jeho gesto bylo nakažlivé pro všechny. A tak nás zavedl dovnitř lodi a po dvou schodištích nás ubytoval do příjemné dvoj kajuty se sociálním zařízením.

„My budeme mít i sprchu Petro!“

Vyhrkla Ginny, když jsem se svlékal z neoprenu.

„Jo ale nevím v čem tam půjdeme!“

„Co, no snad tu něco budou mít.“

Rozhlédla se a otevřela jednu skříňku.

„Tady jsou šaty Peti, můžeš si vybrat!“

„Tak to je fajn, s tím jsem nepočítala.“

„Hele holky, máte tam taky prádlo na převlečení?“

Objevila se ve vedlejších dveří Marta stále ještě v neoprenu.

„Pojď dál, jsou ve skříni!“

„No u nás taky.“

„A tu sprchu máme společnou!“

Vyprskla Markéta, když viděla , jak se bavíme.

„Jo, ale spodní prádlo není, co?“

„Prosím tě Petro, tak půjdeš na ostro!“

Na to se Ginny rozesmála.

„Ona a naostro, to dřív vypluje nový Titanic.“

„Ale mohli bychom se rychle svléknout, plavky usušit přes ten fén a zase si je vzít na sebe.“

„Jo Markéto a já jdu první!“

Vyběhla Marta a v tom se už naše dveře přivřely.

„Co budu dělat Ginny?“

„Budeš dělat holčičku, jak se patří, naholo!“

„Blázníš?“

Zasmála se a já hned dodal.

„Víš kdy by to nebylo vidět?“

„To teda nevím!“

„No kdyby byl v tobě!“

Při tom jsem jí dal velkou pusu až to mlasklo.

„Tady né, Peti!“

Při tom se tak hezky usmála a i trochu přivřela očka.

„Tak dobrá, já si vezmu župan a dám ti plavky Ginny, jo?“

„No pokud tě tu nevyhmátne sousedka, tak to riskneme.“

A povedlo se, za půl hodinky jsme už měli plavky na sobě suché a já si vybral oranžové šatičky s límečkem, k tomu si dlouho vybíral pantofle, až si nazul jedny páskové botky. Pročísl si vlasy a byl připravený na jídlo.

„Jo vypadáš dobře, tak půjdeme?“

„Ano, jak vidím našla sis růžové šatičky, co?“

„No nejsou úplně celé růžové, ale náznak tam je, to musíš uznat!“

„Jo, jasně, no mrkneme vedle, zda jsou hotové.“

„Už jsme taky Petro, máme taky hlad.“

V tom se objevili ve žlutých šatech až se mi začali líbit, ale Ginny mě nenápadně štípla do zadečku.

„Jo, dobře, tak jdeme.“

Vykročil jsem ven a v tom mi  padla do ruky identifikační kartička.

„Čí to je?“

„No my máme z původní lodě, tak asi bude tvoje.“

A tak jsem si jí připnul na krk, jak to měly i holky a šel zpět na schodiště, prošel podle šipek do přízemí a našel podle vůně restauraci.

„Dobrý večer, jsem Katy a poprosím Vás o Vaše kartičky.“

Holky prošly bez problémů, ale když jsem podal tu novou kartu, slečna se zarazila.

„Ta karta je prázdná, kdo jste?“

„To je Petra Mayerová a potápěla se se mnou, když jsme vytahovali z vody lidi.“

„Aha, ale měla by mít kartičku!“

„Kamarádka Monika, půjčila jsem jí svou kartu, aby nám mohli pokojské sbalit věci.“

„Aha, promiňte. Prověřím to a dám Vám vědět, zatím Vás tedy pustím, ale neodcházejte z jídelny.“

Přikývl jsem a s navrácenou kartou jsme zamířili podle instrukcí k jednomu většímu stolu pro osm lidí. Tam už bylo vše připravené , jen si objednat jídlo.

„Tady je to hezké holky.“

„Jo a ten koberec, skoro bych řekla, že nejsme na lodi.“

„Ale už mám hlad.“

„Neviděli jste naše pokojské a ostatní?“

„Ne, tady jsou jen hosté, které jsem někdy viděla u bazénu.“

„Tak to jsme v úplně jiné jídelně.“

Na to jsme ztichli a zaražené se obhlíželi kolem. Za pár minut k nám přišla servírka a nabídla nám meníčko ze tří chodů.

„Skvěle, ty rolky z mořských zvířátek s rýží prosím.“

Vybrala si Marta a mrkla na nás.

„Poprosím krůtí s hranolkami.“

„A vy prosím slečny?“

To oslovení mě docela zarazilo, ale jen díky Ginny jsem si taky byl schopen objednat jehněčí s bramborem a salátem, k pití citronádu.

Jak zacinkala sklenička, hluk utichl a pán v bílé uniformě vstal a začal mluvit ke všem přítomným.

 „Dobrý večer, jsem kapitán Jack Ferlink  této záchranné lodi  Carnival HelpMy

a mým úkolem je Vás  dostat na břeh do Miami. Vaše osobní věci jsme všechny přenesli na tuto loď a postupně je dostanete do svých kajut. Pokuste se alespoň trochu cítit jako doma. Servírky Vám za chvilku donesou jídlo a potom rovnou můžete jít na kajutu, nebo zůstat tady a přijmout malý zábavní večer. Jestli že Vám bude zatím chybět nějaké prádlo, můžete si ho vypůjčit v místním skladu. Je to jen provizorní, než Vám přinesou věci. Pokud by se nepodařilo, zavolejte  111 a recepce Vám zkusí najít Váš kufr, nebo nabídnout náhradu. Zítra  v podvečer nebo spíše pozítří nadránem  bychom mohli doplout do přístavu. Přeji všem pokud možno přijemný pobyt.“

Ozval se potlesk a i když mi moc  dobře nebylo, tak jsem se snažil být normální.  Za pár minut se u nás objevil sám kapitán.

„Dobrý večer,  slečna Katy mi říkala o drobném problému.“

„Ano, já jsem nechala kartičku na lodi, protože jsem musela jít co by potápěč do moře a zachraňovat pasažéry. Už jsem se s pokojskou, která nám zabalila kufry nepotkala. Nevíte ve které restauraci jsou  pokojské z naší lodi?“

„Personál je na druhé lodi, ale z jaké jste byly kajuty?“

„Třetí paluba číslo 352.“

Na to vytáhla Ginny svou kartičku.

„My jsme vždy bydleli spolu.“

„A vy jste taky potápěč slečno?“

„Ano, já jsem instruktorka a Petra je moje asistentka .“

„Podívám se na to a dám Vám vědět. Myslím si, že se nemusíte ničeho obávat, když už jste zde, tak se chovejte  jako by jste byli jedni z nich.“

A podíval se pohledem i na ostatní děvčata.

„Ano, dobře.“

Odešel a mě okamžitě chytila Ginny za ruku.

„To bude dobré, věř mi!“

„Já mám chuť i na zmrzlinu, dáš si Markét taky?“

„Jasně, po koupeli se cítím nějaká rozpálená.“

„Dám si čokoládovou a Ginny citronovou, žé?“

Ožil jsem a hned na to začala hrát  Enja, tak že  atmosféra byla velmi příjemná. Až teď jsem si to začínal užívat být jako host a né pokojská.

Po nějaké době k nám opět přišel šéf lodi.

„Tak  věc se dámy má takto. Jak jsem zjistil, tak Vaše zavazadla jsou na druhé lodi.“

„Fíha a v čem budeme spát a co spodní prádlo pane kapitáne?“

Ozvala se Markéta, které  to udělalo čáru přes rozpočet.

„Hned zavolám slečnu Katy, které nadiktujete své míry a ona Vám přinese to nejnutnější, ano?“

„Jo, fajn, určitě. Je to asi jen na jeden den, žé?“

„Ano. Chtěl jsem Vám osobně poděkovat za záchranu lidí, co spadli do vody.“

„No to byla naše povinnost pane kapitáne.“

Překvapil jsem svou odpovědí samotného kapitána až se na mě podíval.

„No já to tak neberu automaticky, ale slečno Petro u Vás jsem zjistil, že jste opravdu vedená jako asistentka pro slečnu Ginny, tak že to považujte za vyřízené.“

„Moc Vám děkuji.“

Kapitán pokynul hlavou a jak nám zmizel z dohledu, tak se objevila Katy.

„Tady mi napište co budete nejnutněji potřebovat i s velikostmi.“

„Ale potřebovala bych  obyčejný krém na ruce, mám je z té vody úplně vysušené.“

„Jo, píšu si. Jinak si můžete půjčit jak šaty, tak blůzky se sukní a botami z těch skříní, snad Vám budou.“

A tak jsem mrkl na Ginny, která hned napsala sadu kalhotek s podprsenkou dvakrát pro každou, noční saténovou košilku a ponožky se silonkami.

„Dej mi tam sponky do vlasů, ty taky nemám.“

„A kartáčky, co?“

„No jo, vlastně to taky nemáme.“

Když viděla náš velmi chudý výčet věcí, tak se slečna jen pousmála.

„Tohle si myslím nebude problém, tady si dámy naporoučely o mnoho víc věcí.“

„Na jeden den a noc?“

„Jo, to víte, když společnost dává, tak někteří berou.“

A jen nám šeptla, že nám přibalí ještě pár drobností, abychom měli vzpomínku na tuto loď. Se šibalským úsměvem odešla a opravdu do půl hodinky jsme už měli balíčky u stolů.

„Jak vám slehne večeře, čeká Vás masér na čtvrté palubě, místnost číslo 433.“

„Tak to je to, co potřebuji, moc děkujeme!“

„Nemáte zač, dobrou zábavu.“

V tom se ke mě přitočila Ginny.

„Hele a neměla  stejné číslo ta kajuta, jak jste tam měli problém s jednou protivkou?“

„Myslíš kvůli těm plavkám?“

„Jo, přesně to.“

„Hmm, asi máš pravdu, ale tady je to místnost na masáže, snad...“

A udělal jsem takový rozpačitý obličej.

„Ale neboj, já tě  nedám!“

Ten večer jsme jen lelkovali a už krátce před jedenáctou    jsme byli v postelích, jak jsme byli utahané.

„Byla si Peti úžasná!“

„Aha, to kvůli Martě a Markétě?“

„Co, no jo.  Docela máš záchranářský sindrom.“

„Nechval mě tolik, nebo budu pyšná a do nosu mi naprší!“

„Neboj, plivnu ti do dírek pokaždé, jak to zmerčím!“

Pousmála se a položila ruku na mou hruď.

„Máš hebkou ruku Ginny.“

„To je asi ten báječný jemný krém. Ještě jsem takový neměla.“

„Aha, no a čím je tak zvláštní?“

„Ráno na to mrknu, ale už se mi chce spát.“

Po tak bláznivém dni se nám usínalo rychle.