Loďka - 1.díl - Lezanka

12.09.2023 07:45

Byl jsem třicetiletý kluk štíhlé postavy s výškou kolem 175 centimetrů a v pase jsem měl jen 70 centimetrů. Rád jsem se převlékal za ženu a chodil na různé akce, kde jsem byl od holek k nerozeznání. Několik kamarádek mi říkalo, že bych měl podstoupit přeměnu, ale já jsem to rázně odmítl.

„Hele , chodím na depilaci chlupů, maluju si všechny nehty jak na rukou, tak na nohou

a nechal jsem si narůst dlouhé vlasy.“

„To je pravda Peti, ale ten klín si musíš pořád hlídat.“

A ukázala mi na trojúhelník v šatech, který jsem měl  pěkně upravený na což jsem byl pyšný.

„Jo Soňo, to sice jo, ale jinak jsem bez omezení!“

„A co prsa?“

„Ty můžu střídat, jednou si nalepím dvojky a jednou čtyřky podle nálady.“

„Jak myslíš, ale až tě někde načapají, budeš mít z toho průšvih.“

A tak jsem se opět pěkně zušlechtil, mrkl na výstavu v areálu v Holešovicích a už zamykal dveře u bytu a jak jsem sešel do přízemí, vhodil jsem do schránky svoje klíče.

 Tím jsem byl úplně volný a jen si užíval větříku, který mi foukal pod sukni.

„Neváhejte a pojďte si prohlédnout vše o Titanicu!“

Hlásal reprák při jednom z pavilonů a tak jsem si koupil palubní lístek se jménem nějaké ženy, která přežila a vydal se  po směru prohlídky. Botky klapaly po prknech, jako bych byl opravdu na lodi. Začal jsem si představovat, jaké by to bylo dělat hostesku, starat se o pasažéry, převlékat jim postele a uklízet v kajutách.

„Tohle asi je první třída Karle, né?“

„Podle těch koberců asi ano Lízo!“

Poslouchal jsem manželský pár, jak si se zájmem prohlížejí jednotlivé kajuty. Založil jsem si pár nezbedných pramínků za ucho a šel se podívat na ten ledovec, který způsobil skázu takové nádherné lodi. Vše bylo impozantní. Domů jsem se dostal až za šera. Počkal jsem, až někdo půjde z domu a proklouzl jsem dovnitř, potom jsem si šáhl na kroužek u levého palce na noze a z vnitřní strany vytáhl malý klíček od schránky. Tím jsem si odemkl dvířka za kterýma jsem našel svoje klíče od bytu. Dělal jsem to takhle schválně, abych byl o to víc vzrušený, když jsem se nemohl jen tak kdykoliv vrátit domů a byl jsem odkázaný jen na dobrotu lidí, co mi otevřely hlavní vchodové dveře.

Další pracovní týden uběhl a já se už díval, co budu mít za práci přesléto. Jak jsem si to už několikrát zařídil, tak jsem mohl klidně dělat recenze knížek, úpravu rukopisů a podobných věcí doma dle času a nebyl jsem vázán na denní docházení do práce a při tom jsem měl zajištěný přísun peněz.

„Letošní léto si užiju!“

Zajásal jsem si jako malá holka, když jsem si  dodělal všechny svoje resty.

Další den byl pro mě nákupní. Zašel jsem si pro nové plavky, co jsem už dlouho okukoval ve výloze, nakoupil šikovnou malou kazetu se šmínkama a taky pár menších cestovních krémů a voňavek.  Doma jsem si vše rozložil na pohovku, přidal balíček kalhotek, dvě trička, jednu bundičku a jedny náhradní pantofle s leginama. Vše jsem si i s hřebenem zabalil a dal do malého baťůžku. 

„A hele, na Vás bych úplně zapomněla!“

Povídal jsem si , jako bych byl opravdovou holkou, když jsem skoro zapomněl na ty stahovací a zároveň maskovací kalhotky.

  Tohle jsem dělával, když jsem chtěl vyrazit na několik dní. Kvůli tomu jsem si nechal vyrobit i pas  se jménem Petra Mayer a na fotce jsem měl dva nezbedné culíky.

„Zítra má být vedro, tak skočím na plovárnu, abych si vyzkoušel plavky!“

A hned jsem zavolal kamarádce Soně i dalším holkám, které na sobotu taky nic neměly a moc se na to těšily.

„Proč si nekoupíš dvojdílné plavky Peti?“

„Mě se hrozně líbí právě jednodílné!“

„Ale pupík si neopálíš, jako my, žé Irčo!“

„Soňa má pravdu!“

„Ale co když se pořádně odpíchnu od břehu a plavky mi sjedou ke stehnům?“

„Tak se ti ukážou druhé kalhotky!“

„A bude šok pro ty, co budou poblíž, to zrovna nechci!“

„Tak se pař v jednodílných Peti!“

Byl jsem rád, že to vzdali, lehl jsem si na břicho a jen nechal slunce, aby mi trochu opalovalo záda a nohy. Plavky sice byly tmavě modré, ale měly tak vykrojené záda, že jsem  měl pocit, že lom na těch průsvitných kalhotkách bude vidět a občas jsem si tam šáhl rukou. Ale vše bylo tak akorát. Taky mě dělalo dobře, když chtěli holky namazat záda a při tom jsem jim musel rozepnout  horní díl od plavek.

„A teď tě namažu já, dej sem ten krém!“

„Ale Irí, no to nemusí být!“

Koktal jsem, ale ona mi zručně dala ruce podél těla, když jsem už zase ležel na břiše a stáhla mi ramínka, až mi museli být vidět prsa z boku. V tom její jemné prstíky začaly roztírat chladný krém.

„Je to moc příjemné!“

„Proč myslíš, že se rádi necháme natírat proti sluníčku tím krémem.“

Celý den jsme pak blbli chvilku ve vodě, potom se opět vyhřívali na dece až když nám bylo až moc horko, zašli jsme na točenou Opočenskou zmrzlinu. Ubezpečil jsem se ten den, že mi v plavkách opravdu nic nehrozí      a že  si umím kluka velmi dobře schovat mezi nožky.

„Díky holky, tak zas někdy si zavoláme!“

Mrkla na mě Soňa i ostatní se přidali a já zmizel na tramvaj.

 

Začaly prázdniny a já se opět rozhlížel po netu, zda nebude výhodný výlet do zahraničí na pár dnů a našel jsem prohlídku Hamburku. V Německu jsem ještě nebyl a tak jsem si hlavně přes internet koupil zájezd, připravil si věci na pět  dnů a brzy ráno v neděli 3 července už stál u Hlavního nádraží v Opletalce, odkud vyjíždělo hodně zájezdových autobusů. Rád jsem fotil a tak jsem při východu slunce zachytil i pár patrových žlutých i oranžových maxibusů. Foťák jsem si uložil do batohu a v šatičkách a lehké bundičce se postavil do fronty. Měl jsem vše u firmy Student Agency  objednané a tak jak přistavili žlutý autobus, už jsem nastupoval s ostatními s papíry  a jízdenkou v ruce.

„Tady napiš své jméno a tady se prosím podepiš.“

„Ale já mám tady ty papíry.“

„To je v pořádku, administrativu děláme potom.“

Trochu mě to překvapilo, ale protože za mnou stála dlouhá fronta zapsal jsem se a na výzvu té paní  jsem nastoupil do autobusu.

Usadil jsem se v prvním patře, abych měl nádherný výhled. Batoh jsem si hodil do boxu nad hlavou a už  sledoval, jak projíždíme docela klikatě skrz centrum Prahy. Ke mně si sedla nějaká holka, které mohlo být kolem pětadvaceti.

„Ahoj, jsem Ingrid!“

„Jo, Petra, těší mě!“

Začali jsme se bavit o všem možném a já zjistil, že právě před  nedávnem ukončila  na universitě Karlově svou pedagogiku a potřebuje získat nějaké zkušenosti jako hosteska či operka.

„Tak to já zase mám ráda zájezdy, chtěla bych trochu poznat Hamburk a ty velké lodě.“

„No tak to si asi určitě užiješ!“

Byla docela pohledná, měla světlé šaty a tmavé vlasy spíš na krátko těsně pod lopatky. Jen ty nalakované prsty hrály žlutou i oranžovou barvou, což jsem moc rád neměl. Na nohou páskové botky, které se lehce daly sundat.

Já jsem měl taky nalakované prsty u nohou,které trochu vykukovaly ze špičky bot,jenže byly jen v jedné červené barvě. Jinak botky vypadaly jako lodičky.  Nosil jsem asi pěti centimetrový podpatek se kterým jsem si mohl vesele zaklapat, což holky dělaly rády.

Asi po třech  hodinách jízdy, kdy jsme opustili Česko jsme se pomalu navzájem seznamovali. Bylo mi docela fajn, že tu bylo jen pár kluků, kolem kterých se motaly holky, ale jinak u nás nahoře to byla samá baba. Najednou mě Ingrid seznámila s nějakou zrzkou.

„Hele ty jsi Petra žé?“

„Jo a ty se jmenuješ jak?“

„Jsem Ginny, prostě džín.“

„Aha, no dobrá džín, to tě navedla Ingrid?“

„Jo, prej máš taky ráda lodě a vodu.“

„Ano, to mám, koupání to je moje.“

„A co potápění , máš ráda?“

„No víš, tohle jsem nikdy nezkoušela.“

„Já hledám dobrovolnici ze které bych udělala svou asistentku.“

„Aha a co by to obnášelo?“

„Jsem instruktorka potápění a moje asistentka dohlíží, aby  se nikdo neutopil.“

Usmála se a napila se právě doneseného džusu.

„Ale já nemám žádné zkušenosti.“

Posmutněl jsem a začetl se do novin, které ležely na stolku před náma.

„Je to jednoduché, pár dnů stačí, abych tě naučila jak dýchat s přístrojem a pak by ses jen držela instrukcí, žádné vysvětlování, jak mají dýchat nový adepti a tak.“

Začínalo mě to čím dál víc lákat, protože když bych se motala kolem vody jako holka, tak by si mě nikdo jako kluka nevšímal.

Až teď jsem si jí důkladně prohlédl, jak byla oblečená. Měla nějaký trikot, který byl velmi pružný a přes něj měla v pase modrou krátkou sukénku. Na nožkách měla růžové balerínky, jako trikot. Při jakémkoliv pohybu se látka  trochu leskla a o to víc byly vidět její roztomilé prsa.

„A musela bych mít na sobě ten oblek?“

„Jo, jinak by si v té vodě prochladla. To by nám půjčili, tak co, můžu tě nahlásit?“

 „No já nevím, ještě bych si to musela…“

Ale to už jsem nedopověděl, protože kolem nás procházela paní, která byla o něco starší, než všechny dokola.

„Madam Lotto, chtěla bych nahlásit tu asistentku potápění.“

„Aha, no to je fajn, jak se jmenuje?“

„Petra, jo  jaké máš příjmení?“

Nahnula se ke mně až jsem zacítil ten příjemný, trochu citronový parfém.

„No, Mayer, tedy Mayerová.“

Koktal jsem, protože tohle bylo zas něco zvláštního. Hlavou  jsem si marně pročítal podmínky zájezdu a na potápění jsem tam nemohl narazit.

„Tak fajn, budeš mít o pár peněz víc, než kdyby si asistentku neměla.“

„Moc děkuji Madam.“

Poděkovala za nás obě, Otočila se ke mně a hned vytáhla nějaký časopis.

„Neměj strach, tohle je ten dýchací přístroj, tady jsou ventily a tady máš hodinky, kde se ti zobrazuje stav bomby, co máš na zádech.“

Tak jsme se zabrali do potápění, že jsme si nevšimli, že je čas se najíst. 

„Trochu si ukliďte stolky, roznášíme obědy!“

Ozvala se nějaká stévartka, která nám před tím přinesla džus a noviny.

„Tohle miluju, než se naděješ, tak je cesta pryč!“

Laškovně se na mě usmála a dál  se věnovala jídlu jen okrajově. To já jsem si užíval každého sousta. Byla to čína s rýží a salátem, kterou jsem miloval.

Hned po obědě nám pustili dokumentární film o nějaké luxusní zámořské lodi, kde byly obchody, kina, koncertní sály, ale i několik bazénů.

„Týjo, tak to je lodička!“

„Jo, taky se mi líbí, hlavně tam je výcvikový bazén na potápění!“

„Aha, to nemusíš vystrčit nos celý měsíc z lodě, co?“

„No skoro se mi to občas stane, když mám hodně práce.“

„Fakt? A jak to zvládáš  psychicky?“

„No většinou brzy ráno si jdu zaběhat po palubě a přes poledne, když se podává oběd je taky docela příjemné vykouknout ven.“

„držet kluka za ruku a dívat se večer na hvězdy, co?“

„Kluka a hvězdy Peti?“

Udělal jsem nevinný obličej.

„Tak to u mě nehrozí. Na to moc nejsem.“

Po sedmi hodinách jsme už byly trochu usezené a častěji jsme měnili svoje místa, nebo se chodily  pobavit dolů, kde byl bar. A tak jsem nakonec poznal ještě pár dalších děvčat.

„Prosím, posedejte si zpět a zapněte si pásy.“

„To už tam za chvilku budeme, tak pojď Peti!“

Vzala mě Ginny za ruku a odvedla nahoru. Byla docela příjemná a měla pěknou prdelku, ale to jsem se hned kousl do jazyka, abych přišel na jiné myšlenky.

Krajina zmizela a vystřídalo jí předměstí s domkama, potom se domy zvětšovaly až jsme projížděly kolem mrakodrapů. Náhle domy zmizely a objevily se velké lodě a hlavně přístav. Najeli jsme na nějaký most a zmizeli v jedné z lodí.

„Tohle je senzační Ginny! Nikdy jsem nevjela autobusem rovnou do lodě. Tady budeme bydlet?“

„Ano, budeme a jestli chceš, tak si to vezmeme spolu.“

„Ale klidně, mě to nevadí.“

Postupně jsme opustili žlutý patrový autobus a po dvojicích jsme se dostali k Madam Lotto.

„Dám Vám kajutu číslo 352 na třetí palubě, támhle je mapka a až se ubytujete, tak se všichni sejdeme v místnosti číslo 50 na páté  palubě.“

Podala každé oranžovou kartičku, kde byl jen obrázek té obrovské lodi, ale bez jakéhokoliv čísla.  Udiveně jsem se na ní díval.

„Tohle je Tvoje vstupenka do kajuty, jídelny či obchodů, má magnetický pásek a tam se zaznamenává Tvoje  útrata a na konci se vše vyrovná.“

„Aha, tak že žádné klíče od pokoje, ale jen tato kartička jako přívěsek?“

„Jo, tak jdeme!“

Ohromený jsem běžel za svou zrzkou, prošel přes pár palub a vyběhl několik schodů, než jsem se dostal k našemu bejváku. Odemkla dveře a vpustila mě dovnitř.

„Jak se ti to líbí Peti?“

„Je to roztomilé, máme i okno s výhledem, kde jsi zvyklá spát Ginny?“

„No třeba tady dole.“

A hodila se na postel hned za dveřma. A tak jsem zatím přehodil můj malý batoh nahoru a usadil se na židličku pod oknem, kde byl malý stoleček se šuplíky.

„Kde jsou vlastně toalety a sprchy?“

„Asi na konci chodby, proč?“

„Já myslela, že jsou někde vedle nás a odtud jsou schované dveře.“

Ukázal jsem na jedny menší dveře, které svou výškou  připomínaly vchod do koupelny.

„Tak to je jenom skříň, sprcha v kajutách v této části lodě nebejvá.“

Zasmála se a jen se na mě mile podívala.

„Ty si ještě nikdy nebyla na lodi, co?“

Přikývl jsem a při tom pokrčil rameny.

 „Tak pojď, ukážu ti to tu!“ Vytáhla mě ven, zamkla a už mi popisovala, kde najdu schody, kde jsou případně výtahy a kde najdu plánky celého patra i ostatních prostor podle piktogramů a popisek na zdech.

Procházeli jsme úzkou chodbičkou na které byli další kajuty, potom jsme vyběhli schody a ocitli se u bazénů.

„Tady budeš jako doma, co?“

„Jo, je to tu přesně, jak popisovali. Ale jsem zvědavá hlavně na výcvikový bazén, ten by měl být hned vedle.“

A rozběhla se kolem modrozelené vody  do dalších dveří.

„Jújky, to je super!“

Obcházela radostně  obdélnikový  bazének, který měl půlku mělkou a půlku hlubokou. Kolem byly madla na držení i nějaký ten žebřík až někam hluboko dolů.

„Jak je to hluboké Ginny?“

„Hádám tak osm metrů, proč máš strach?“

„To já nemůžu posoudit, když jsem si to ještě nevyzkoušela.“

Usmál jsem se, ale mé obavy jasně viděla. Chytila mě za ruku a hned mi klidně řekla.

„Budu tě učit v té první půlce a pak tě pustím do druhé, uvidíš, že za dva dny to zmákneme.“

Opět se na mě mile usmála a hned mě tahala dál. Takhle jsme prošli celé tři patra až byl čas na večeři.

„Nezdá se ti, že jsme se pohnuli?“

„Co, jo asi jsme konečně vypluli, ale už pojď na večeři, mám docela hlad.“

Loď se opravdu začala jen mírně pohupovat, ale tak nějak jsem to bral, že  v programu zájezdu je i malá plavba na lodi. Vkročili jsme do sálu číslo 50 pro asi 200 lidí, sedli jsme si k Ingrid a ještě k pár holkám, které jsem už trochu znal z autobusu, když jsme si povídali nahoře. Rozhlížel jsem se dokola, ale těch , co bych už někdy viděl bylo pramálo.

Na stole bylo prostírání, skleničky pro nápoje, ubrousky no prostě vše připravené k hostině. Náhle někdo zacinkal se zvonkem a hned bylo ticho. Vstala Madam Lotto a hned nás seznámila s lodí.

„Vítám Vás všechny,  loď se jmenuje Carnival Fantastic  a má kapacitu 1500 osob plus  přes 500 osob tvořící posádku. 

Plujeme přes Východní Karibik - Bermudy, St. Thomas, Portoriko, Grand Turk, St. Lucia, Antigua apod. Nejbližší zastávkou bude Miami.  Každý má možnost dle svých schopností i zkušeností si vyzkoušet několik  funkcí.

V zábavním oddělení jsou zaměstnaní jako zpěváci, muzikanti, kouzelníci, krupiéři a podobně.

ale my se v našem oddělení staráme hlavně o pohodlí cestujících ve funkcích jako:

pokojské, hostesky, průvodkyně, instruktoři potápění a plavání, pradleny,  instruktorky tanečních kursů a tak dále.

Podle dohody i smluv budete náležitě ohodnoceni na konci měsíce.“

„Hodnocení? Ale já, to snad né?“

Řekl jsem polohlasem, ale Ginny do mě šťouchla, abych nevyrušoval.  Měl jsem tak vyděšený obličej, že se za mnou otočilo  několik děvčat včetně madam Lotto.

„Nemusíte mít strach, slečno!“

Uklidňovala mě, protože si mého údivu všimla.

 „Měsíc uběhne jako voda a pokud se někomu bude na lodi líbit, můžeme jeho smlouvu

o měsíc prodloužit. Já si Vás postupně oběhnu ve Vašich kajutách, tak za mnou nechoďte jednotlivě.“

Odmlčela se a když vzala velký arch papíru, tak pokračovala. 

„Všichni, co jste tady se budete starat o hosty na této lodi. Mám už vypsaných přes 120 děvčat na různá místa a tak mi zůstává ještě 10 míst pro hostesky, 20 míst na pozice pokojských

a  několik dalších pozic pro ostatní práce včetně úklidů palub. Tak popřemýšlejte, abych si to mohla hned v kajutách napsat. Jo a každá bude mít druhou práci jako náhradu, kdyby někdo onemocněl či se jinak zranil. Dostanete rozpis služeb a ještě dnes večer Vás provedu tou nejdůležitější částí lodě, aby jste se tu co nejrychleji zorientovali.  Platí to hlavně pro nováčky!  To je prozatím vše.  No a teď popřeju dobrou chuť.“

Jako když někdo tleskne, začali servírky nosit na stůl jednu dobrotu za druhou.

„To je pěknej průšvih Ginny.“

„Prosím tě, co vyvádíš?“

„Ale jenom maličkost. Já sem totiž nepatřím.“

„Jak nepatříš?“

„Já si koupila zájezd do Hamburku na 5 dnů a né plavbu po moři.“

„Cože,  zájezd?“

Pousmála se, protože si myslela, že si dělám srandu, ale po chvilce už mluvila vážně.

Tohle musíme vyřešit s Madam Lotto, najez se a potom půjdeme rovnou za ní!“

„Jak myslíš, ale na jídlo nemám pomyšlení.“

„Sněz alespoň  něco Peti,s plným žaludkem to vyřešíme snadněji.“

 A hned si nandávala z mísy salát a pár kousků krůtích roládiček.

„Tak já budu jako hosteskanebo pokojská  na lodi a ještě za to budu placený!“

Mumlal jsem si pod nos a nalil si krémovou polévku s krevetama. Ale fakt jsem snědl jen velmi málo oproti Ginny či Ingrid. Pramínky vlasů mi nezbedně padaly do očí a na čele jsem měl pár kapiček potu, které jsem si občas setřel dlaní. Naštěstí byl v jídelně takový hukot, že i kdybych tu řekl, že jsem chlap, tak mě stejně skoro nikdo neuslyší. Jak rád jsem hned potom, co dojedla i moje zrzka, vstal a  nechal se vést za ruku k madam, která byla už obklopena několika zájemkyněmi.

„Děvčátka, já za Vámi zajdu osobně, tak mě nehte v klidu najíst, ano?“

Většina poslechla, ale já stále stál vedle ní.

„Vy jste neslyšely holky?“

„Promiňte madam Lotto, ale já jsem tu omylem, původně jsem si koupila Hamburk a né loď!“

Zakoktala něco jako cože a hned po té  si protřela spánky.

„Tady to řešit nebudeme, přijdu k Vám do kajuty hned po jídle, ano?“

Přikývli jsme ale to už mě Ginny tahala z jídelny na vzduch.

„Tady je první paluba, ráda si sem chodím pročistit hlavu a jak vidím, tobě to udělá jedině dobře.“

V šoku jsem se díval na vzdalující pobřeží, kde jsem chtěl strávit  přes týden a opět se otočil k mojí kamarádce.

„Džín, jak, jak dlouho poplujeme?“

„Asi dva týdny, než zakotvíme a nabereme nové pasažéry.“

„Tak že není jiná možná cesta na pevninu?“

Pokrčila rameny a pohladila mě po tváři.

„Uvidíš, že to tu bude prima dobrodružství. Hamburk si prohlédneš jindy,   ale  na tuhle loď se jen tak nedostaneš.“

„Ale já mám věci jen na pár dnů a teď tu budu minimálně dva týdny, to snad nezvládnu.“

„O hadry se neboj, většinou budeš chodit v uniformě a spodní prádlo si koupíš v obchodě.“

„V obchodě? Tady jsou nějaké obchody?“

„No jéje, celá ulice, to ještě uvidíš, jaké je tu malé městečko!“

Až teď jsem se zhluboka nadechl a cítil tu mořskou vůni, vlny šplouchaly o bok lodě a já až teď se začínal uvolňovat.

„Máš pravdu, hlava se mi tím vzduchem pročišťuje.“

„To je fajn, tak jdeme čekat madam, pojď!“

Za pár minut už na nás madam klepala a když jí Ginny otevřela, hned zamířila ke mně.

„Tak že černý pasažér?“

„Ano, tohle je důkaz zakoupeného zájezdu. Chtěla jsem to ukázat při vstupu do autobusu, ale chtěli po mě jen jméno a podpis.“

A podal jsem jí všechny papíry od cestovky, co jsem měl.

„Holka bláznivá! Proč si lezla do toho autobusu, když jel jako agentura, která zprostředkovává práci? My děláme pro německou cestovní kancelář CK EXPECTA, ale vozí nás Student Agency."

„Ale já si koupila zájezd od Student Agency a ten autobus měl stejný nápis!“

V tom se jak madam, tak Ginny rozesmály a já jen nechápal a nechápal.

„To je pěkný omyl! Tak tohle si příště asi budeme muset nějak pojistit, ale teď k Tvému problému. Na lodi musíš zůstat, protože kvůli tobě se vracet nemůžeme. Já ti dám stejnou smlouvu, jako má každá nová pokojská, což je vlastně ta základní pozice a ty budeš  k ruce tady Ginny, tedy jestli to pořád platí.“

„Ano, docela si rozumíme a jinou jsem stejně nesehnala.“

„Dobrá, co vlastně ještě umíš?“

„Ale já si chtěla užít dovolenou a teď místo toho mám pracovat?“

„Petro, já ti se vším pomůžu!“

Ozvala se náhle Ginny jako na zavolanou.

„No protože sis nekoupila palubní lístek a vrátit se zpět  na břeh můžeme až za dva týdny, tak bych navrhovala, že tu budeš prostě pracovat jako pokojská a asistentka tady Ginny, než zase přistaneme.“

Chvilku bylo ticho, které se dalo krájet, jak jsem byl v úzkých. Počítal jsem se vším dobrodružstvím, ale že budu muset fyzicky pracovat mě docela vzalo. Až po delší chvilce jsem se nakonec odhodlal něco říct.

„Asi nemám na vybranou, tak dobře, pokusím se.“

„Fajn, tak co ještě umíš?“

Při tom si jak madam, tak zrzka odfoukly a usmály se.

„Já nevím, snad tančit, nebo stlát postele a klasické domácí práce.“

„A jak jsi na tom s jazyky?“

„Dlouho jsem nemluvila anglicky a snad i částečně francouzsky bych zvládla.“

„Francouzsky? To by se docela hodilo!“

Odmlčela se a ještě si něco zapisovala do papírů.

„Dám ti jako třetí  práci taneční hodiny., souhlasíš?“

„Určitě se budu snažit.“

„Fajn, tohle máme vyřešené, dej mi nějaký doklad totožnosti a já za tebou ještě v průběhu večera, nebo zítra dopoledne  zajdu.  Musíme ti zařídit vízum do Ameriky.“

„A nestačil by tenhle pas?“

Madam se podívala na podaný doklad a po chvilce zakroutila hlavou.

„Pokud bychom zůstali jen na lodi, tak ano, ale protože budeme zastavovat v přístavech, tak  musí mít každá holka na lodi vízum.“

A zadívala se upřímě do mých  očí.

„A to, že jsi dodatečně přijatá je jen mezi námi, jasné?“

„Ano, dobře.“

V tom mě objala Ginny a radostně se usmála.

„No vidíš, dopadlo to nakonec  skvěle.“

Obrátila se k madam a než cokoliv stihla říct, tak jsem se ozval já.

„Děkuji madam Lotto!“

„Nemáš zač.“

„Promiňte, ale  ještě  mám drobný problém s oblečením.“

„Jo, to jsem v jídelně vlastně zapomněla říct, dobrá připomínka. Hned si půjdete nafasovat uniformu a ty si k tomu přiber ještě nějaké ty drobnosti jako župan, pantofle k bazénu, jo plavky máš?“

Přikývl jsem.

„To je dobře, ale stejně budeš muset mít ještě alespoň dvoje, protože tady se nosí oranžové!“

„Aha, mám modré, jednodílné.“

„Do neoprenu budou dobré, ale bez něj si musíš brát ty oranžové, jako instruktorka  ano?“

Přikývl jsem.

„Tak jestli ještě na něco přijdeš, co nemáš, tak se neváhej obrátit na mě, nebo vlastně Ginny ví, kde jsou tady obchody.“

„Ale madam, ty už asi budou zavřené, né?“

„Kdepak, tady se jede do půlnoci a jen ráno asi do desáté je zavřeno skoro vše kromě kaváren na snídani.“

Poděkovali jsme a hned mi Džín pomohla udělat soupis věcí. Bylo tam i pár kancelářských potřeb, drogerie s krémy, protože ty, co jsem měl by stačili jen opravdu na pár dnů a hlavně to spodní prádlo. Protože  jsme už loď trochu prohlédli, Džín se rozhodla pro fasung a tak jsme dle pokynů zamířili do podpalubí. Chodby tu byly stejné, jako u nás,  světla jen na stropě a řada různých dveří se stejně kulatou klikou a pod ní krabička na kartičku. Nemohl jsem si na tento styl otvírání zvyknout.

„Áha, tady to je, tak otvírej!“

Zaklepal jsem, vzápětí se ozvalo dále,  tak jsem vzal  za kouli a otočil s ní. Zámek cvakl a už se na nás usmívala paní Evžénie, což jsme si přečetli na její vysačce.

„Vítejte, jdete si pro věci žé?“

„Ano, já jsem Ginny Waltrová.“

„Půjčte mi svou kartičku, prosím Ginny!“

Přiložila jí ke čtečce a už se jen pousmála.

„Tak že uniforma, boty, plavky, gumové botky do vody, neoprén…“

Chrlila  výčet věcí a hned se ještě zeptala.

„A velikosti?“

„Jo, aha, no my to asi budeme mít stejné, tak že číslo 42, eLko, boty 42 a výška 173 cm.“

Zapisovala vše a za chvilku donesla velkou tašku a s její pomocí jí skládala věci do ní.

„Bude to vše? Nechcete župan?“

„Né, mám svůj, děkuji.“

„Jak myslíte, jo a tady je kartička od skladu s věcma na potápění. Budete evidovat jakékoliv půjčování a na konci se vše zkontroluje.“

„Ano, určitě se můžete spolehnout, už jsem to několikrát zažila.“

„Věřím Vám, no  a vy jste?“

Podívala se na mě.

„Petra,  no éhm  Mayer.“

„Půjčte mi kartičku, dobrá, jo Mayerová žé?“

„Ano, tak.“

Byl jsem z toho všeho tak vyklepanej, že jsem koktal a nervózně si klepal podpatkem.

„A vaše míry?“

Podíval jsem se na Ginny, která se  jen usmála a vybídla mě hlavou, abych  prozradila, co budu moct.

„No výška 175 a váha 70 kg.“

Podívala se na mě a usmála se.

„Vaše chodidlo je jak velké?“

„Aha, no 43 číslo, v pase mám 70 cm, no já nevím co dál.“

Paní si v klidu zapsala mé míry a hned povídala dál s nějakou knížkou v ruce.

„Tady se podívejte, co Vám můžeme zapůjčit a já zatím najdu  základní výbavu pro pokojskou nebo  hostesku a asistentku potápění.“

 A tak jsme hned usedli ke stolečku a Ginny mi hned sepisovala to, co bych na lodi opravdu potřeboval.

„Tuhle sukénku s blůzkou, tyhle kraťasy a taky nějaký ten svetřík a hlavně bundu do deště, jo? Protože tu co máš si můžeš vzít leda tak do jídelny.“

Přikyvoval jsem a byl rád, že to nemusím sám potit, protože jsem se čím dál víc těšil do postele.

„Tak mi to ukažte děvčátka.“

Při tom mi podala taky tu samou tašku s věcmi.

„Botky, jo to si musíte vyzkoušet, hned příjdu.“

Náhle jsem už zkoušel balerínky a i botky s gumovou podrážkou, taky lodičky. Naštěstí jsem nemusel před ní si zkoušet i plavky či overal. Jak jsme se rozloučili,  pobrali jsme tašky a co nejkratší cestou zmizeli do naší kajuty.

„Připadám si jako ježíšek, co má přinést dárky!“

Na to se Ginny mile zasmála a otevřela kajutu.

„Tak to snad ani nebudu mít kam naskládat Ginny.“

„Ale neboj, tahle kajuta snese třikrát tolik! Ty si vezmi klidně tuhle větší skříň a já si vezmu ty dvě menší.“

Pomohla mi s rozdělením věcí pro pokojskou a asistentku , potom jsem si vyrovnal na dno botky i pytel s neoprenem a zavěsil župan a několik stejnokrojů a šatů. Úplně nahoru jsem si dal ručníky a žíňky.

„Tenhle košíček máš na to, když půjdeš do sprchy. Zavěsíš si ho tam a budeš mít vše pěkně po ruce.“

„To je perfektní nápad, moc ti děkuji, protože sama bych to asi nezvládla.“

Usmála se a začala se svlékat.

„Ty už jdeš spát, žé?“

„Co tě nemá, jdu do plavek a bazénu.“

Nechápavě jsem na ní koukal.

„No ty jdeš se mnou, ale jestli se stydíš, tak tě tu na chvilku nechám samotnou!“

Usmála se a jak měla na sobě plavky, hrábla po županu a čepici, vklouzla do gumových botek a s chápavým obličejem počkala na chodbě.

Měl jsem na vybranou z dvou barev plavek, ale nakonec jsem si vzal své modré, vklouzl taky do županu, hrábl po gumové čepici se sponkami a už se v botkách hrnul za Ginny.

„Tak už pojď Peťo!“

Jak cvakly dveře, chytila mě za ruku a už  mě tahala pryč.

„Pro veřejnost je ten větší bazén, potřebuji vidět, jak umíš plavat, víš?“

„Aha, tak to tě snad nezklamu.“

Osprchovali jsme se a konečně jsem se uvolnil. Věděl jsem, že moje plavky jsou spolehlivé. Jak jsem skočil do bazénu, vískl jsem si od radosti, jak to holky dělaly a hned se odpíchl pryč.

Okamžitě mě ta modrozelená voda pohltila a já zapomněl na všechny starosti.  Plaval jsem si chvilku  pod vodou, lehl jsem si   jen tak na záda a nechal se unášet.  Ta chladivá voda mi vyčistila nejen mysl, ale uvolnila rozpálené tělo od napětí.