Laura a Pavlína 4. a 5. díl - Pavel
Díl 4. Začínám si uvědomovat, že se probouzím. Jsem ve stavu mezi spánkem a probuzením. Mozek mi nepracuje ještě tak nějak, jak by měl a začíná mi do mého podvědomí promítat události včerejšího dne a noci. Nejsem schopen posoudit, jestli uplynulé události byly snem a nebo skutečností. Jestli to byl sen, tak si přeji aby nikdy neskončil. Jestli ne, měl bych asi již vstát a pustit se do příprav na odchod do práce.………Znovu si uvědomuji, jak se mi nechce se úplně probudit a vzdát se tak role ženy, která mi byla přisouzena. Ach jooo, tak tedy vzhůru do reality všedního dne!! Otevírám oči a …nemohu pořádně zaostřit pohled, něco mi brání ve výhledu a šimrá mě to na obličeji. Uvědomuji si, že to jsou vlasy! Na svém těle cítím příjemný dotyk saténového županu! Lauřina županu! Tak to tedy nebyl sen!
Začínám rukama pomalu prozkoumávat moje nové tělo. Dotýkají se mé hrudi a ujišťují mozek, že to opravdu nebyl sen! Dotýkají se totiž krásně pevných ženských prsou! Opatrně posunuji ruce směrem přes pevné ploché bříško směrem dolů. I tam se ujišťuji, že jsem opravdu ženou. Mé prsty narazí na vrcholu mojí mušličky na zvlášť citlivé místo a automaticky ho začínají jemně mnout. Ve zvláštních vlnách se mi začíná po těle rozlévat nepopsatelná slast. Mé ruce zesilují intenzitu pohybu a mé tělo začíná pohybovat pánví a zadečkem ze strany na stranu, nahoru a dolů. Úplně ztrácím pojem o čase, poznávám pro mne dosud neznámou slast a cítím jak mi moje mušlička najednou zvlhla! Hluboce oddychuji a uvědomuji si, že jsem se právě sám uspokojil a že jsem to dělal stejně, jako moje Laura když jsem jednou v noci předstíral že spím a přitom jsem jí tajně pozoroval. Pomalu se uklidňuji. Mozek mi začíná opět normálně pracovat. Jak tak nad tím přemýšlím, uvědomuji si, že moje podvědomí a instinkty ovládá skutečná žena. V mém mozku jsem byl ale stále ukrytý já, mám svoje vzpomínky, pamatuji si jména svých klientů i všechny události, co jsem doposud prožil jako muž. Co mne ale překvapilo, byl ten nádherný pocit z právě prožitého orgasmu, a potom ta vlhká mušlička! To by ale znamenalo že jsem skutečně anatomicky ženou se vším všudy! Začínám úplně vnímat. Slyším jak se Laura pohybuje v kuchyni. Asi tak jako obvykle připravuje snídani. Pomalu se zvedám z postele. Vidím, že za oknem již začal krásný letní den. Zahaluji se těsněji do županu a jdu do kuchyně za Laurou. Dveře jsou pootevřené a tak se rozhoduji, že ji budu chvíli nenápadně pozorovat a taky proto, abych získal ještě trochu času před naším ranním setkáním. Laura je ke mně otočena zády a plně se věnuje přípravám snídaně. Z toho jak je oblečená a učesaná usuzuji, že je již vzhůru delší dobu. Svoje blonďaté vlasy si vyčesala a stáhla do ohonu, který jí padá na jedné straně přes rameno. Má na sobě krátkou minisukni a pružný top. Musím říct, že chodí i doma vždy perfektně upravená a nalíčená. Styl jejího oblékání a malování byl vždy mírně vyzývavý a mě se na ní velmi líbil. Když jsem ji tak pozoroval, jakoby se mi sevřela hruď a já si uvědomil, jak moc jí miluji. Uvědomuji si, že ji miluji stále stejně jako předtím, ale moje nové ženské podvědomí dává mým citům daleko hlubší význam. Vcházím do kuchyně, potichu k ní nezpozorován přistupuji, dávám jí pusu na rameno a přeji jí dobré ráno. Otáčí se a dává mi pusu na tvář. „Pojď si sednout Pavle,“ říká s úsměvem, snídaně je již připravená. „Musíš přece něco sníst, když jsme včera nevečeřeli a taky musíme spolu probrat spoustu věcí.“ Během jídla mě Laura neustále pozoruje. Víš, je zajímavé, že ty sedíš, pohybuješ se a chováš se jako žena. Prostě mám pocit, jako bych tu byla se skutečnou ženou! Ale to jsem nechtěla teď říkat a dodává, že se musíme se vzniklou situací nějak vypořádat, když to teď vypadá tak,
že moje proměna je trvalá. „ Ano, odpovídám a nebude to vůbec jednoduché!“ Až teď mi totiž začíná docházet jaký dopad na celou věc moje proměna má! „Jak můžu chodit ven, když mám v občance napsáno že jsem muž? Jak můžu řídit auto? Vždyť každý policista který mne zastaví a bude chtít řidičák okamžitě pozná, že to nejsem já, Pavel Sajler!!!! A co na finančním úřadě? A zdravotní pojišťovna?“ Chrlím to ze sebe jedno za druhým a cítím jak mi po tvářích začínají stékat slzy. „Ale jdi, uklidňuje mě Laura, něco určitě vymyslíme, na něco určitě přijdeme! Teď by jsi se ale měl jít umýt do koupelny a já ti zatím připravím něco na sebe. Jako chlap jsi byl silnější a vyšší, teď by ti tvoje oblečení určitě moc nesedělo.“ V koupelně ze sebe sundávám župan, přistupuji k zrcadlu a beru do ruky Lauřin kartáč na vlasy. Pomalu si pročesávám svoje vlasy, pak je stáčím na vrcholu hlavy do uzlíku a ručníkem si omotávám hlavu jako turbanem. Ano, přesně to samé jsem viděl u své ženy! Teď už se pomalu o sebe přestávám bát, zjišťuji totiž, že se musím naučit poslouchat ženské instinkty ukryté někde uvnitř mého podvědomí. Vždy totiž přesně vědí co mám teď jako žena udělat. Při bližším pohledu do zrcadla vidím, že mám v ušních lalůčcích propíchnuté dírky na náušnice! To znamená, že ta žena už existovala a já jsem v jejím mozku jen vetřelec! Pomalu vstupuji do sprchy a volně se otáčím pod padajícím přívalem vody. Krásný pocit. Voda stéká v pramíncích po mém těle, opisuje obrysy prsou která si jemně podebírám rukama, stéká po bříšku a bez překážky mizí mezi má stehna. Zažívám neskutečný pocit uvolnění a začínám si uvědomovat, jak rád jsem schovaný v tom těle té nádherné ženy. Jak rád prožívám všechny její pocity, které jsou pro ni jistě zcela běžné a samozřejmé. Pro mne ale úplně nové a nepoznané. Do reality mne vrací hlas Laury, která mi říká, že na pračce mám připravené věci na oblečení. Říká že musí něco zařídit a že bude u sebe v pracovně. Až budu hotov, mám tam za ní přijít. Vypínám sprchu a masíruji si tělo velkou osuškou. Zvědavě se dívám na malou hromádku na pračce. Úplně nahoře poznávám Lauřiny oblíbené bílé kalhotky. Takové bílé poloprůsvitné nic, spojené tkaničkami. Kdysi jsem si je jen tak tajně vyzkoušel, když jsem je objevil v koši na prádlo a vůbec mi neseděly. Šňůrky se mi rolovaly po bocích dolů a pochopitelně se mi tehdy nedařilo schovat moje mužství za malý trojúhelníček poloprůsvitné bílé látky. Teď je to ovšem úplně jiné. Kalhotky se dokonale přizpůsobují mé postavě a neposlušné šňůrky jsou vytaženy nad boky, kde si v mém úzkém pase našly přesně svoje místo. Sukni mi Laura vybrala také bílou. Byla to její krátká minisukně kolového střihu se dvěmi řadami volánků. Po jejím oblečení se neudržím a zatočím boky. Zhora je to krásný pohled, na to jak se suknička krásně roztočí a odkryje to, co pod sebou ukrývá. Beru do rukou bílou podprsenku s vyztuženými krajkovými košíčky, natahuji si ji na ruce, mírně se předkláním a bez problémů ji vzadu zapínám. Při narovnání pocítím nový pocit, tlak ramínek, který působí na má ramena. Tlak kostnic, kterými je vyztužena a zároveň jistý pocit bezpečí. Prostě si už nepřipadám nahý! Podprsenka má velmi vykrojené košíčky a mírně nadzvedává má prsa. S údivem hledím na nádherně vyrýsovaný prsní žlábek a na má vzdouvající se prsa. Košíčky podprsenky jen stěží zakrývají mé prsní dvorce. Poslední součást oblečení, kterou mi Laura připravila, je tyrkysové tričko, velmi krátké a volné. Když se tak prohlížím v zrcadle, vidím ženu v tričku s hlubokým výstřihem, které volně splývá přes prsa, ale ponechává úplně odhalené bříško. Ještě beru do rukou kartáč a upravuji si vlasy. Hlavou mi kmitne myšlenka, že mi Laura zapomněla dát náušnice. Usměji se na sebe do zrcadla, to promluvila žena, která je ve mně. Laura si totiž asi nevšimla, že mám propíchnuté uši. Otevírám dveře a jdu za Laurou. Po cestě do její pracovny, si uvědomuji jak jsem oblečený neoblečený, jak mi prsa nádherně pruží na ramínkách, jak se krásně pohybují. Cítím mírný vánek na obnaženém bříšku. Volánky minisukně neposedně
poletují ze strany na stranu, šňůrka kalhotek se mi trošku zařezává mezi můj zadeček a já si tam dole připadám úplně nahý. Jsou to ale krásné pocity. Pocity plné vzrušení a já se jim nebráním. V hlavě mi kmitne myšlenka, že by mi moc slušely nějaké Lauřiny páskové sandálky na vyšším podpatku. Laura sedí u psacího stolu a je zabraná do práce na počítači. „Ahoj miláčku, tak tady mě máš,“ šeptám tiše. Laura vstává a s pohledem plným úžasu si mne prohlíží. „Tady je moje krásná holčička,“ říká šeptem a přistupuje až ke mně. Vidím na ní, že chce ještě něco říct, ale najednou se jí zalévají oči slzami a vrhá se mi okolo krku. Hladím jí po vlasech. „Neplakej moje kočičko, neplakej…“ Chtěl bych dodat ještě něco, co by jí uklidnilo, ale nějaká hořká vlna mi sevřela hruď a slova mi uvízla v krku. Dávám jí hlavu na rameno, silně ji k sobě přitisknu a cítím jak se mi z očí stékají slzy do jejích vlasů…….. Díl 5. Naše těla splynula v jedno, oba jsme se otřásali ve vzlycích a vzájemně si prolévali potoky slz do vlasů. Pak jsem si uvědomil, že jsem přece chlap, že nemůžu pořád plakat na pokračování. Ale jsem já vlastně ještě Pavel? Vždyť jsem pouze nějakou myšlenkou uvězněnou v těle ženy! Opatrně jsem Laurou zatřepal. „Tak kočičko moje, „šeptám jí do ouška, „přestaň plakat, přestaň prosím.“ Cítím jak se uklidňuje a přestává vzlykat. Najednou cítím jak mě opatrně kousne do ucha. „Tak moje holčička má i propíchnuté ouška?“ šeptá a v jejím hlase již cítím uklidnění. „Ale moje holčička nemá náušničky a to musíme napravit, “ dodává stále šeptem. Pomalu ji od sebe odtahuji a hladím ji po vlasech. „Prosím tě, přece tady nepropláčeme celý den,“ říkám a snažím se vzít situaci do svých rukou. „Ne to ne, to jsem nechtěla, jen mě to nějak celé dojalo, ale jsem moc ráda že tě mám,“ dodává a dává mi pusu na rty. Znovu ji k sobě přitahuji a opětuji její polibek. Poprvé se jako žena doopravdy líbám se svou Laurou! Zalévá mne pocit rozkoše a vůbec si nepřeji, aby tato chvíle někdy skončila. Ale musíme se přece vrátit do reality. Tentokrát jsem to já, kdo jí jemně kousne do jazýčku a potom do rtu. Naše ústa se oddalují a já se slyším jak poněkud udýchaně říkám, že musíme začít pomalu přemýšlet co bude dál. Laura kývá souhlasně hlavou a sedá si ke svému pracovnímu stolu. „Pojď Pavle, sedni si vedle mne,“ ukazuje na druhou volnou židli. Přisunuji si jí blíž k jejímu stolu, automaticky si rukama rovnám sukničku pod sebe, sedám si vedle ní, upravuji si volánky na sukni a kolena nechávám způsobně u sebe. Neposedné pramínky vlasů odhazuji rukama za ramena. „Vidíš Pavle, tohle by chlap nikdy neudělal, ty máš prostě úplně dokonalé pohyby a reflexy ženy,“ říká udiveně, „jen si musím zvyknout, že už nejsi muž, že jsi můj Pavel jen tam někde uvnitř,“ ukazuje na mou hlavu. Přisunuje přede mne papír a tužku. „Musíme si udělat poznámky, co všechno budeme muset zařídit,“ dodává. Začínám si uvědomovat, že musíme opravdu projít hodně věcí. Jako první mne napadá čím se vlastně budu živit? Restaurátorstvím obrazů? A umím to ještě vůbec? Beru do ruky tužku a na papír před sebou rychlými tahy kreslím portrét Laury sedící vedle mne. V tom jsem na škole vynikal a dokonce jsem si tak chodil přivydělávat peníze
portrétováním na Karlův most. Jde mi to úplně samo. I když jsou mé ruce drobnější, moje nadání v nich zůstalo.
Otáčím papír a na druhou stranu rychlými tahy kreslím skicu obrazu od Karla Škréty, kterého jsem měl v dílně před měsícem. I tento pokus se velmi vydařil. Laura mě celou dobu tiše pozoruje. Najednou se mne ptá anglicky, kolik si myslím, že je venku stupňů. Bez zaváhání odpovídám, že asi dvacet, ale že odpoledne bude jistě víc. „Tak vida,“ říká Laura vesele, „ze tvých vědomostí ti zůstalo v hlavě, jak je vidět, úplně všechno.“ Beru do ruky druhý papír a začínám psát, co budeme muset vyřešit. Papír se postupně plní jednotlivými body, počínaje občanským průkazem a přes všechny možné doklady až k novému oblečení. Laura si moje poznámky pro sebe potichu šeptá. „Tak jak to já vidím,“ otáčí se ke mně když dopíšu, „ tak se musíš rovnou znovu narodit. „Já bych ale ráda začala tím, že pro tebe vymyslíme nějaké vhodné jméno. Já jsem ale pořád zvyklá na Pavla, tak bych ti hrozně ráda říkala třeba Pavlíno, Pavlo. Budeš prostě Pavlína Sajler.“ Při jejím proslovu pozoruji její nadšení. „No ale co dál s tím zbytkem na seznamu?“ ptám se a začínám nahlas přemýšlet. „Tak do dílny tento týden nějak nutně nemusím a stejně jsme si měli v plánu udělat menší dovolenou.“ Laura přikyvuje hlavou a chytá mne za ruce. „Neboj Pavlíno, my to určitě zvládneme. Podívej, venku je krásný den, sluníčko nádherně svítí. Pojď budeme to probírat na zahradě u bazénu. Tam se nám bude určitě volněji přemýšlet a ještě se u toho budeme moci opalovat,“ říká Laura a ještě dodává, že jde do šatny pro plavky a já mám za úkol vzít z koupelny opalovací krém a počkat na ní na terase. Vycházím ven na zahradu. Je to poprvé, co jsem venku v dámském oblečení, když nepočítám cestu autem ve vytahaném tričku a velkých kraťasech. Mírný letní větřík mi lehce nadzvedává volánky na sukni a já si ji automaticky přidržím rukou. Velká část naší terasy z bazénem je skryta před zvědavými sousedy hradbou zeleně. Ale co by vlastně viděli? Dvě krásné holky u bazénu a řekli by si, že pán domu je asi v práci. Z myšlenek mě vytrhne příchod Laury. Nese osušky a jak vidím i dvoje plavky. Koupila si je na začátku léta a vzala si hned dvoje. Jedny žluté, druhé s leopardím vzorem. Podává mi ty žluté a říká, že mi budou moc slušet, až se v nich ještě trochu opálím. Sundává ze sebe oblečení a bere si plavky . Prohlížím si ty, které mi dala. Jsou to vlastně takové miniaturní žluté trojúhelníčky, z kovově metalické a velmi pružné látky, spojené šňůrkami. Pomalu si stahuji sukni a pak i kalhotky. Beru spodní díl plavek a opatrně si ho oblékám. Hladce klouže po mých hladkých nohou vzhůru, až se usazuje na svém místě. Přední díl plavek je opravdu velmi malý a jen stěží stačí vše zakrýt. Zadní díl je trošku větší a tak tkaničky které díly spojují, sedí krásně nad mými boky, ale ve předu mi sestupují po bříšku dolů, kde mou mušličku zakrývá malý kousíček látky. Sundávám si tričko a rozepínám podprsenku. Zapínání horního dílu plavek na zádech zvládám opět bez problémů. Teď se mi ale zdá, že malé kousky látky nemůžou nikdy přikrýt má prsa! V horních rozích malých trojúhelníčků jsou šňůrky, které si musím zavázat za krkem. „Počkej, já ti to zavážu,“ říká Laura, bere mi z rukou připravené šňůrky a zavazuje mi je za krkem na mašličku. Rovnám si ty malé kousky látky na prsou a zjišťuji, že opravdu jen stěží zakryjí moje vzdouvající se bradavky. Zároveň se ale přistihuji, že se narovnávám a vypínám svoje prsa vpřed a jsem tak nějak na ně pyšný. Současně špulím svůj zadeček dozadu. Musím sám uznat, že si připadám velmi sexy. Sluníčko krásně hřeje a tak jsme s Laurou vklouzli do vody. Zažívám velmi zvláštní pocit
volnosti, jak mi voda nadzvedává má velká prsa, když se do ní pomalu ponořuji. Malé kousíčky látky, které prakticky nic nezakrývají, ve mně vyvolávají pocit nahoty a volnosti. Chvíli plavu v bazénu sem tam a náležitě si to užívám. Mokré konce vlasů se mi lepí na záda, Potápím se pod hladinu. Vychutnávám si jejich bohatost a to jak kolem mne volně splývají. Úplně ztrácím pojem o čase, i moje problémy zůstávají někde daleko za plotem naší zahrady. Najednou se přistihuji, že dovádím ve vodě jako malý kluk. Laura už dávno leží na lehátku. Nechávám vodu vodou a jdu si lehnout vedle ní. Vidím, že si sundala horní díl plavek, tak následuji jejího příkladu a lehám si na lehátko. Sluníčko opravdu krásně hřeje. Přivírám oči a vystavuji své tělo jeho paprskům. Občasný závan vánku příjemně chladí mokré tělo a já se musím moc ovládat, abych si nezačal hrát se svými bradavkami, které jako reakce na chladivý vánek se tyčí nad mými prsy. Z vody jsem příjemně unavený, ale začínám opět přemýšlet v takovém stavu polospánku nad svými problémy. A najednou se mi nějak začíná rozjasňovat. Najednou se mi zdá, že mám řešení problému na dosah! „No jasně,“ vykřiknu hlasitě a posadím se. „Docent Leoš Drábek!“ Laura sebou trhne. „Co jsi říkal?“ „No přece docent Drábek,“ vysvětluji, „ten co jsem mu restauroval loni obraz! Dělá teď přeci prvního náměstka ministra zdravotnictví Šulínka!“ Laura se diví, proč by zrovna on měl řešit náš problém. Začínám jí vysvětlovat, že o docentu Drábkovi psali na jaře v bulváru, že hodně navštěvuje bar Hu Hu, kde se scházejí kluci, co chodí spolu a kluci co se převlékají jako ženy, nebo kluci co uvažují o změně pohlaví. Taky jí připomínám, že jsem si u něj obraz osobně vyzvedl, takže vím, kde bydlí! A hlavně to, že mi řekl, že jsem mu moc sympatický, takže by mně ještě rád někdy uviděl. „No a jak myslíš, že by nám mohl pomoct? nechápe Laura. „No přece jsme v novinách spolu četli, že veřejně podporuje operativní změny pohlaví! A když někomu změní pohlaví, tak mu musí změnit i totožnost! Prostě je to jediný člověk, kterého znám a u kterého musím začít!“ Rozhoduji se, že k docentu Drábkovi zajedeme hned zítra ráno, abychom ho zastihli doma. S tímto nápadem, jak začít řešit mou situaci se mi strašně ulevilo. Den už se přehoupl přes svoji polovinu a Laura mi oznamuje, že taky musíme něco jíst a že tedy jde něco přichystat k jídlu. Tentokrát již sám oblékám horní díl plavek a jdu se ještě projít po zahradě. Zastavím se u hromady špalků dřeva do krbu a přemýšlím, jestli budu ještě vůbec schopen štípat dřevo? Cvičně beru sekeru do ruky, postavím kus dřeva na štípací špalek, rozpřáhnu se a seknu. Zjišťuji, že z mými velkými prsy, se budu muset asi vzdát podobných činností. V hlavě se mi ale rodí jeden nápad za druhým. Mám výbornou náladu a pocit, že vše jde vyřešit. Tento problém je přeci to nejmenší, existují totiž štípačky na dřevo! Tiše se pro sebe usmívám. Procházím se po zahradě, jen tak v plavkách , a nechávám v letním vánku proschnout vlasy, které si načechrávám rukama. Vidím, že když usychají, tak se opět točí do vlnek a nabývají na bohatosti. Mám opět pocit volnosti a tak se rozběhnu po trávníku. Po pár metrech ale zvolňuji, při běhu se mi totiž prsa dost pohupují a tyto prudké pohyby mi nedělají zrovna moc dobře. Vracím se do domu za Laurou a společně obědváme. Během jídla se obloha venku zatáhla mraky, zvedl se vítr a vše nasvědčovalo tomu, že se schyluje k typicky letní bouřce. „Když teď bude venku pršet,“ konstatuje Laura, „budeme se věnovat mojí Pavlínce.“ Udiveně se na ni dívám a ptám se jak to myslí. Odpovídá mi, že musím chodit upravený a že každá žena se zdobí a maluje. Takže teď je čas, aby mne do těchto tajů zasvětila. Přináší k jídelnímu stolu své dva velké kosmetické kufříky. „Nejdřív ti udělám komplektní manikúru a kosmetiku,“ oznamuje mi Laura a vyndává z kufříků své poklady. Sedá si naproti mně na židli a říká, ať ji dám nohu do klína. Mezi prsty mi zasouvá takovou pryžovou zubatou podložku, která mi oddaluje prsty od sebe. Pilníčkem mi upravuje nehty.
„Myslím, že se k tobě bude nejvíc hodit tento sytě červený perleťový lak. Nanáší mi postupně vrstvy laku na nehty všech prstů na obou nohou. Plně se jí oddávám a začínám vnímat ten nádherný pocit, který se mne zmocňuje, když si uvědomuji, že se mě někdo dotýká a stará se o moje tělo. Cítím lak na svých nehtech, který na nich vytváří jemnou a chladivou vrstvičku, kterou následuje ještě krycí lak. „Tak, nehtíky na nožičkách máme a teď se pustíme do rukou. Laura mi bere obě ruce a pokládá je před sebe na stůl. Postupně mi zastřihává mé dlouhé nehty do krásných obloučků a upravuje je pilníčkem. Dává mi mezi prsty vymezovací podložky a také všechny nehty lakuje stejným lakem. Pocit laku na nehtech rukou je ještě silnější. Musím přiznat, že mě pohled na rudé konce rukou dokonale vzrušuje. „Nehtíky máme za sebou a můžeme se postit do kosmetiky.“ S těmito slovy bere Laura do ruky kartáč, stoupá si za mně a začíná mi sčesávat vlasy směrem dozadu. Zároveň je jednou rukou soustřeďuje do ohonu na temeni mojí hlavy. Cítím, jak mi tah vlasů napíná kůži na čele a na obličeji. Laura je pevně stahuje gumičkou a začíná mi po obličeji roztírat krycí krém. Mám zavřené oči, tak pouze cítím doteky jejích jemných teplých rukou. Tužkou mi zvýrazňuje obočí a oční linky. Pak cítím jemné doteky štětečku na svých víčkách. Když je pomalu otevírám, vrstva nanesených očních stínů ze začátku brání jejich úplnému volnému pohybu. Laura mi nanáší na řasy prodlužovaní řasenku. Teprve až když mi pokryje řasy černou vrstvou, tak si uvědomím jak je mám přirozeně dlouhé. Teď přicházejí na řadu rty. Nanáší mi na ně vrstvu rtěnky a lesku. Konturovaní tužkou obtahuje jejich obrys. Rty se mi krásně lepí k sobě, a lesk má ovocnou příchuť. Pak vytahuje z kufříku náušnice ve tvaru velkých zlatých kruhů a postupně mi je připíná do uší. Kruhy jsou velké a těžké, táhnou mi ušní lalůček trochu dolů. Když pohnu hlavou, tak se krásně rozhoupou a šimrají mě na krku a dotýkají se mých holých ramen. Uvědomuji si, že mám na sobě stále ještě plavky. „Tak hotovo, Pavlínko, pojď se na sebe podívat do zrcadla…… Pokračování příště
